Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelů X, M. V. a Z. V., zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL. M., advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti vyrozumění o výkonu dohledu Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. 3. 2025 č. j. 4 KZN 3054/2025-22, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. 2. 2025 č. j. 6 ZN 4632/2024-3 a jinému zásahu Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 14. 11. 2024 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, z jehož spáchání jsou podezřelí stěžovatelé M. V. a Z. V. Úkony trestního řízení byly zahájeny na základě podnětu Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj.
3. Dne 26. 11. 2024 policejní orgán v rámci přípravného řízení na základě § 78 odst. 1 trestního řádu vyzval stěžovatelku X, její provozní ředitelku R. Č. a její jednatelku M. V. k vydání kompletních účetních a mzdových materiálů stěžovatelky X, jako věcí, které mohou sloužit pro důkazní účely. Výzva obsahovala poučení o možnosti odnětí věci v případě nevyhovění žádosti (podle § 79 trestního řádu). Jednatelka věci vydala a podepsala protokol o vydání věci, jehož součástí bylo i poučení podle § 78 odst. 1, 2, 3, 4 a 7 trestního řádu. Kopii protokolu o vydání věci převzala jednatelka osobně dne 27. 11. 2024.
4. Stěžovatelka X opakovaně žádala o vrácení vydaných věcí. V žádostech si zároveň stěžovala na postup policejního orgánu při vydání věcí. Policejní orgán proto předložil podání stěžovatelky spolu se spisovým materiálem Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě (dále jen "OSZ") k přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu. OSZ v napadeném vyrozumění uvedlo, že přezkoumáním postupu policejního orgánu nezjistilo žádné vady, které by vyvolávaly pochybnosti o zákonnosti postupu policejního orgánu. Stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu. V napadeném vyrozumění se Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ") s posouzením OSZ ztotožnilo. Zároveň však shledalo pochybení OSZ v tom, že o opakovaných žádostech o vrácení věcí nebylo rozhodnuto a OSZ policejnímu orgánu dosud neuložil, aby o těchto žádostech rozhodl. KSZ proto OSZ uložilo pokyn, aby se věcí dále zabývalo a uložilo policejnímu orgánu, aby rozhodl o žádostech o vrácení vydaných věcí podle § 78 odst. 7 trestního řádu.
5. Stěžovatelé nesouhlasí s postupem policejního orgánu, který stěžovatelku X vyzval k vydání věci, aniž by sdělil, proti komu tyto věci mají jako důkazy svědčit, resp. aniž by uvedl, kdo je prověřován. Ve výzvě nadto nebylo uvedeno poučení podle § 78 odst. 3 trestního řádu, ve kterém je zakotven zákaz sebeobviňování. To nemůže zhojit ani obsah protokolu o vydání věci, v němž je poučení uvedeno, neboť ani z něj neplyne, který subjekt je prověřován. Kopii protokolu jednatelka stěžovatelky X. obdržela až následující den. Protokol byl navíc k podpisu předložen teprve poté, co policejní orgán věci zajistil a sepsal, tedy poté, co již měl policejní orgán věci zajištěny, a to až následující den. Tyto věci tak nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Trestní řád nepřipouští, aby policejní orgán věci zadržel a teprve následně se rozmýšlel, na základě jakého zákonného ustanovení si takto zadržené věci ponechá ve své moci.
6. Stěžovatelé dále namítají, že policejní orgán nijak neodůvodnil neodkladnost a neopakovatelnost úkonu a není k němu ani protokol. Policejní orgán nadto neumožnil nahlédnutí do trestního spisu při podání vysvětlení. Stěžovatelé namítají také, že jejich žádosti o vydání věcí nebyly vyřízeny bezodkladně, a že obě státní zastupitelství bagatelizovala nezákonný postup policejního orgánu.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že oprávněnou stěžovatelkou je pouze společnost X. V posuzované věci jde o vydání věcí ve vlastnictví této společnosti, nikoliv o to, kdo je podezřelý v trestním řízení, pro jehož účely byly dané věci vydány. Podání ke státním zastupitelstvím nadto byla učiněna pouze jménem společnosti X. Stěžovatelé M. V. a Z. V. jsou tak osobami zjevně neoprávněnými k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka X je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost byla podána včas.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Namítá-li stěžovatelka, že žádosti o vrácení věcí nebyly policejním orgánem bezodkladně vyřízeny, je třeba uvést, že v napadeném vyrozumění KSZ uložilo OSZ pokyn, aby se věcí dále zabývalo a uložilo policejnímu orgánu, aby rozhodl o žádostech o vrácení vydaných věcí podle § 78 odst. 7 trestního řádu. Ústavní stížnost je tak v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Pokud stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí konstatoval procesní nepoužitelnost vadně zajištěných důkazů a přikázal policejnímu orgánu, aby ze spisu odstranil a neprodleně zničil dokumenty vydané na základě výzvy, jde o návrh, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout. Stěžovatelka se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný k jejímu posouzení.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
11. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá dozoru státního zástupce, případně dohledu vyššího státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele (např. usnesení ze dne 7.
5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1015/25 ).
12. Ústavní soud předně poukazuje na to, že obdobnými námitkami stěžovatelky se již zabývala obě státní zastupitelství, stěžovatelka však s tímto způsobem vypořádání jejích námitek nesouhlasí a žádá Ústavní soud o jejich přehodnocení. Ústavní soud považuje za důležité znovu připomenout, že je orgánem ochrany ústavnosti a na posuzovanou věc tak nahlíží z hlediska porušení základních práv a svobod. V tomto ohledu je třeba především poukázat na to, že v posuzované věci stěžovatelka věci k výzvě policejního orgánu vydala dobrovolně podle § 78 odst. 1 trestního řádu. Nedošlo tak k odnětí věcí či k jiným následkům nevyhovění ve smyslu § 66 trestního řádu. Posuzovanou věc rovněž nelze srovnávat s domovní prohlídkou, při které dochází k nedobrovolnému zásahu do práv osob. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost nemůže sloužit jako prostředek nápravy vlastní volní činnosti stěžovatelky.
13. Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky ohledně porušení zákazu sebeobviňování. Z protokolu o vydání věcí se podává, že k vydání věci byla stěžovatelka vyzvána dne 26. 11. 2024 v 13:30 hodin, jednatelka stěžovatelky protokol o vydání věci podepsala dne 26. 11. 2024 v14:30 hodin. Protokol o vydání věci obsahuje poučení podle § 78 odst. 3 trestního řádu. Z poznámek z protokolu vyplývá, že jednatelce stěžovatelky bylo vydání věcí vysvětleno. Věci byly tedy vydány se souhlasem jednatelky stěžovatelky, což stvrdila svým podpisem. Jednatelka stěžovatelky měla možnost vydání věci odmítnout, což neučinila. Jednatelka stěžovatelky rovněž souhlasila s tím, že si kopii protokolu převezme následující den.
14. V rámci postupu před zahájením trestního stíhání je úkolem policejního orgánu prověřit skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu. Namítané nesdělení informace, která osoba je vlastně prověřována, nelze považovat za pochybení, neboť policejní orgán v této fázi trestního řízení teprve prověřuje, zda se trestný čin stal, případně kdo se trestné činnosti mohl dopustit. Každá osoba si přitom musí sama vyhodnotit, zda by věc, kterou vydává, mohla sloužit jako důkaz proti ní nebo proti její osobě blízké v případném trestním řízení.
15. K nemožnosti nahlédnout do trestního spisu Ústavní soud poukazuje na sdělení policejního orgánu ze dne 24. 1. 2025, z něhož vyplývá, že jednatelka stěžovatelky byla při úkonu vydání věci i při úkonu podání vysvětlení opakovaně informována, že v případě naléhavé potřeby jakýchkoliv listin ze zajištěných věcí je policejní orgán připraven je poskytnout k nahlédnutí či pořízení kopií. OSZ pak upozornilo na to, že z obsahu spisu není zřejmé, že by zástupci stěžovatelky požádali o nahlédnutí do spisu.
16. Ani námitka ohledně neodůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu nezakládá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Státní zástupce tuto skutečnost posoudil jako ryze formální nedostatek, který však neznamená nezákonnost či protiústavnost úkonu jako takového. Z ústavněprávního hlediska je stěžejní, že vydání věcí bylo ze strany jednatelky společnosti dobrovolné, bez hrozby sankce, tj. nebylo nijak vynucené (např. pořádkovou pokutou). V posuzované situaci tak nedošlo k zásahu do práv stěžovatelky v intenzitě obdobné odnětí věci, domovní prohlídky či podobného institutu, který by z hlediska Ústavního soudu vyžadoval řádné odůvodnění a dodržení postupu pro provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu.
17. S ohledem na to, že stěžovatelka se ústavní stížností fakticky snaží "napravit" dobrovolné jednání své jednatelky a na omezenou možnost zásahu Ústavního soudu s ohledem na fázi řízení, ve které se věc nachází, nelze konstatovat, že by postupem policejního orgánu či vyrozuměními OSZ a KSZ došlo k porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud zdůrazňuje, že použitelností takto opatřených a zajištěných důkazů se mohou zabývat trestní soudy v případném trestním řízení.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu podle § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu