Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Studeníka, zastoupeného Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2017 č. j. 12 Co 4/2017-152 a proti výroku pod bodem IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 5 C 5/2016-130, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2016 č. j. 5 C 5/2016-138, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení a Ing. Jiřího Studeníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku IV potvrdil (výrok I), dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se zabýval odvoláním napadeným výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně s ohledem na délku dokazování a zjišťování poměrů účastníků řízení dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které podle § 150 o. s. ř. výjimečně odůvodňují nepřiznat žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovaný učinil jen jeden úkon právní služby.
Napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele porušila i ustálenou judikaturu Ústavního soudu v otázce nákladů řízení, konkrétně závěry uvedené v nálezech sp. zn. I. ÚS 257/05 a
, resp. I. ÚS 92/08
.
IV.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je včasná a byla podána oprávněnou osobu a i v ostatních ohledech splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z obsahu napadených rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, nejsou důvodné a návrh jako celek je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v posuzované věci nedopustily a jejich rozhodnutí nejsou rovněž v rozporu se zmiňovanými nálezy Ústavního soudu.
Obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení za použití liberačního ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje soudům zčásti či zcela nepřiznat z důvodů hodných zvláštního zřetele náklady řízení. V čem spatřoval soud prvního stupně tyto důvody, je sice stručně, avšak přesto jednoznačně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. května 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu