Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 20. prosince 2005
sp. zn. I. ÚS 257/05
ve věci ústavní stížnosti M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 631/2004-479 ze dne 22. 2. 2005, kterým mj. nebyla přiznána žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 631/2004-479 ze dne 22. 2. 2005 se ve výroku, jímž byl potvrzen ve výroku V. rozsudek Okresního soudu v Příbrami č. j. 8 C 56/2003-449 ze dne 22. 9. 2004, ruší.
Odůvodnění
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení zcela paušalizovaně a blíže nereflektoval úspěch žalobkyně (stěžovatelky) ve věci, což vykazuje prvky nahodilosti a libovůle. V dané věci se soudní řízení skládalo z několika fází v podobě tří řízení před soudem prvního stupně, dvou řízení odvolacích a řízení dovolacího. V každém z těchto řízení vznikaly stěžovatelce náklady a sporné otázky, kvůli nimž jednotlivá řízení probíhala, byly v každém řízení různé. Výše škody se řešila až úplně v poslední fázi sporu, a to před nařízením znaleckého posudku, který - vzhledem k odborné složitosti věci - nechal soud vypracovat; stěžovatelka tomuto vypracování nikdy neodporovala, a naopak vzhledem ke složitosti věci jeho závěry vždy plně respektovala. Vývoj celého řízení dokládá, že stěžovatelka měla zcela jednoznačně plný úspěch ve fázích řízení, v nichž se řešil právní základ věci; proto jí soud vyhověl. Ve vztahu k výši škody (a k přiznání renty) byla úspěšnost stěžovatelky závislá na odborném posouzení věci a také na pokynech soudu prvního stupně. Stěžovatelka navrhovala, aby výši škody nejdříve dopočítal znalec soudem prvního stupně ustavený, protože veškeré podklady byly založeny do soudního spisu a bylo nad technické možnosti stěžovatelky, aby výši škody dala spočítat jinou osobou, než byl ustanovený znalec. Soud prvního stupně však návrhu na dokončení znaleckého posudku nevyhověl a vyzval stěžovatelku k upřesnění petitu žaloby. Stěžovatelka výzvě soudu vyhověla s tím, že vzhledem ke složitosti věci a k dřívějšímu ustanovení znalce si vyhrazovala právo na opětovnou změnu žaloby v souladu se znaleckým posudkem. Soud prvního stupně - po připuštění změny žaloby - zamítl návrh na výpočet škody znalcem. Nesprávným a pro stěžovatelku poškozujícím způsobem tak vznikla nejen vada v řízení, na kterou stěžovatelka poukazovala při posledním odvolacím řízení, ale byly způsobeny i další náklady obou stran v odvolacím řízení. Nepřijatelným je potom závěr, že právě s odkazem na výší škody vyvolanou změnu žaloby, která byla vyšší než škoda zjištěná znalcem, nepřiznal soud prvního stupně stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že pokud soud přihlédne při stanovení nároku na náhradu nákladů řízení k úkonu stěžovatelky, který byl výsledkem nesprávného procesního postupu soudu (to, že šlo o nesprávný postup, dokládá následné zrušení předposledního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem právě z důvodů namítaných stěžovatelkou), jde o jasné porušení práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že nijak neodůvodnil, jak se vypořádal s tím, že sama žaloba byla podána důvodně; neuvedl též, proč nepřihlédl k tomu, že se většina nákladů řízení týkala prokazování právního základu nároku, v čemž stěžovatelka uspěla. Nepřiznání těchto nákladů s nedostatečným odůvodněním je při majetkových poměrech stěžovatelky, která je trvale invalidní, také velmi zásadním nedostatkem, má-li zůstat právo na spravedlivý proces nedotčeno.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v napadeném výroku rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil. Současně stěžovatelka požádala, aby jí vzhledem k jejím majetkovým a osobním poměrům Ústavní soud přiznal náhradu nákladů na právní zastoupení ve výši 2 700 Kč.
Stěžovatelka v podání ze dne 6. 9. 2005 rovněž vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Doplnila údaje o svých rodinných a sociálních poměrech, z nichž vyplývá, že je vdova a že syn studuje na vysoké škole bez vlastních příjmů.
JUDr. T. R., správce konkurzní podstaty obchodní společnosti R, a. s., v likvidaci, která byla účastníkem řízení před obecnými soudy, sdělil podáním ze dne 18. 11. 2005, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.
Okresní soud vyzval stěžovatelku k doplnění žaloby o tvrzení všech rozhodných skutečností ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu a o navržení potřebných důkazů. Stěžovatelka doplnila svá tvrzení podáním ze dne 25. 4. 2003. Usnesením soudu č. j. 8 C 56/2003-268 ze dne 30. 4. 2003 byla vyzvána k doplnění zcela chybějícího petitu. Stěžovatelka podáním ze dne 15. 5. 2003 reagovala na výzvu soudu a s odkazem na dřívější podání požadovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od srpna 1997 do dubna 2003 ve výši 468 681 Kč s příslušenstvím a peněžitou rentu ve výši 8 735 Kč. Při ústním jednání návrh rozšířila i na období květen 2003 na celkovou částku 470 841 Kč s příslušenstvím, což soud prvního stupně usnesením připustil. Usnesením č. j. 8 C 56/2003-316 ze dne 23. 5. 2003 ustanovil soud znalce k vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od srpna 1997 do května 2003 po jednotlivých měsících. Znalec předložil dne 2. 9. 2003 předběžný znalecký posudek, z jehož závěrů vyplývá, že v období do roku 1994 vznikala ztráta na výdělku v roce 1989 a v roce 1990, v následujících letech jen výjimečně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2483/98 ze dne 27. 12. 1999 (v jiné věci) konstatoval, že po roce 1994 již nemůže valorizovat pravděpodobný výdělek a vypočítávat ztrátu na výdělku. Stěžovatelka podáním ze dne 19. 11. 2003 požadovala doplnění znaleckého posudku o výpočet náhrady škody za období od ledna 2000, kdy jí byl odejmut částečný invalidní důchod, a poté nařídit ve věci jednání. K výzvě soudu ze dne 20. 11. 2003 o upřesnění petitu žaloby upřesnila stěžovatelka podáním ze dne 27. 11. 2003 žalobu tak, že požaduje náhradu pouze za období od ledna 2000 dodnes ve výši 366 666 Kč s příslušenstvím. Při ústním jednání dne 28. 1. 2004 připustil soud prvního stupně usnesením upřesnění žaloby na částku 448 530 Kč s příslušenstvím a peněžitou rentu 9 096 Kč s odvoláním na výše uvedený návrh stěžovatelky (který však zněl na částku 366 666 Kč s příslušenstvím a peněžitou rentu 9 096 Kč). Stěžovatelka znovu navrhla doplnění dokazování znaleckým posudkem ke zjištění výše škody, což soud zamítl. Okresní soud v Příbrami rozsudkem č. j. 8 C 56/2003-386 ze dne 28. 1. 2004 žalobu na částku 448 530 Kč s příslušenstvím a peněžitou rentu zamítl s odůvodněním, že nedošlo ke změně poměrů na straně stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením č. j. 23 Co 228/2004-402 ze dne 22. 6. 2004 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně rozhodne o ztrátě na výdělku za období od ledna 2000 do budoucna.
Soud prvního stupně usnesením č. j. 8 C 56/2003-405 ze dne 15. 7. 2004 ustanovil znalce k vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku podle právního názoru Krajského soudu v Praze. Ze znaleckého posudku vyplývá výše náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2004 ve výši 235 115 Kč. Podáním ze dne 22. 9. 2004 vzala stěžovatelka žalobu zpět co do výše 213 415 Kč s příslušenstvím, nadále žalobou uplatňovala náhradu za ztrátu na výdělku v částce 235 115 Kč s příslušenstvím a dále požadovala náhradu nákladů řízení v částce 228 140,04 Kč. Usnesením č. j. 8 C 56/2003-444 ze dne 22. 9. 2004 soud prvního stupně změnu žaloby v souladu s výše uvedeným návrhem připustil. Rozsudkem č. j. 8 C 56/2003-449 ze dne 22. 9. 2004 uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 235 115 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení části příslušenstvím, zastavil řízení o zaplacení částky 213 415 Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedl, že stěžovatelka měla ve věci jen částečný úspěch, protože ještě v lednu požadovala částku 448 530 Kč s příslušenstvím včetně měsíční renty 9 096 Kč a teprve v samotném závěru řízení žalobu změnila a částečně vzala zpět v částce 213 415 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k měsíční rentě. Stěžovatelka podala odvolání do výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud napadeným rozsudkem č. j. 23 Co 631/2004-479 ze dne 22. 2. 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení. K rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení uvedl, že předmětem řízení je od počátku náhrada za ztrátu na výdělku. Prohlásil, že stěžovatelka ve sporu dosáhla úspěchu téměř přesně polovičního a v takovém případě nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka vzala v částce 213 415 Kč s příslušenstvím žalobu zpět, nikoliv však proto, že by žalovaný dobrovolně plnil, takže z hlediska procesního zavinila, že řízení bylo zastaveno, a byla by povinna hradit jeho náklady, pokud by nebyla v druhé polovině nároku úspěšná. K námitce stěžovatelky, že výše škody byla zjištěna až provedeným znaleckým posudkem, odvolací soud uvedl, že v posuzované věci nejde o případ, který má na mysli ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť výše náhrady za ztrátu na výdělku nezávisí na znaleckém posudku, ale jde o skutečnost objektivně zjistitelnou porovnáním výdělku před vznikem škody a výdělku po skončení pracovní neschopnosti a v posuzované věci byl znalecký posudek prováděn pouze pro technickou obtížnost výpočtu, neboť obecně lze říci, že zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku není otázkou znaleckou, ale jedná se o právní posouzení věci.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze jednoznačně vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny (srovnej např.
sp. zn. III. ÚS 455/01
ze dne 2. 5. 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57,
sp. zn. I. ÚS 653/03
ze dne 12. 5. 2004, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 69). Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí podle ustanovení § 142 o. s. ř. zásada úspěchu ve věci, doplněná v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění (zastavení řízení). Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech - jak odpovídá i ustálené judikatuře - nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu).
Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je však zásada úspěchu ve věci. Ústavní soud již k této otázce judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 1/04
ze dne 13. 1. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 8) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měla stěžovatelka plný úspěch, protože její nárok na odškodnění za utrpěnou nemoc z povolání ve formě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednoznačně existoval a byl dostatečně prokázán. Lze v tomto případě přisvědčit stěžovatelce, že většina nákladů řízení, o něž se jedná, vznikla v souvislosti s těmi fázemi řízení, v nichž se jednalo a rozhodovalo o právním základu sporu; zde, jak již bylo konstatováno, měla stěžovatelka plný úspěch. Obecné soudy, zejména soud prvního stupně, postavily rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení na skutečnosti, že stěžovatelka v průběhu řízení změnou žaloby nakonec požadovala částku 448 530 Kč s příslušenstvím a teprve v závěru řízení před soudem prvního stupně návrhem na změnu žaloby a částečným zpětvzetím návrhu žalovala "jen" o částku 235 115 Kč s příslušenstvím. Posouzením těchto změn dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelka měla úspěch jen částečný, odpovídající v podstatě polovině původně požadované částky, a proto náhradu nákladů řízení žádnému účastníkovi nepřiznaly. Ústavní soud při zhodnocení všech uvedených souvislostí však dospěl k závěru, že obecné soudy posoudily otázku "úspěchu ve sporu" opravdu jen mechanicky, poměřením žalované a přisouzené částky, aniž by vzaly v úvahu především plný úspěch v právním základu sporu, k jehož dosažení bylo nutno celé řízení absolvovat; mimo to nevzaly v úvahu skutečnost, že vyčíslení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bylo zde otázkou obtížnou, dokonce natolik, že sám obecný soud v tomto směru ustanovil znalce. Ústavní soud nemohl přisvědčit závěrům odvolacího soudu, který uvedl, že "byl znalecký posudek prováděn pouze pro technickou obtížnost výpočtu", neboť obecně lze říci, že zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku není otázkou znaleckou, ale jedná se o právní posouzení věci. Byl-li totiž výpočet (výše náhrady) technicky obtížný pro soud, je zřejmé, že tím spíše musel být obtížný pro stěžovatelku, která stále pracovala a pracuje v zaměstnáních manuálních. Nelze pominout ani skutečnost, že stěžovatelka uplatňovala změnu žaloby především v souvislosti s plynutím času, neboť náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je měsíčně se opakujícím nárokem; to ostatně souviselo s výše zmíněným znaleckým posudkem a s jeho vyčíslením náhrady za ztrátu na výdělku.
Ústavní soud na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti požádala rovněž o přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení. O této žádosti rozhodl Ústavní soud samostatným rozhodnutím.