Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., naposledy ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. 14 To 12/2024-653, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 sp. zn. Nt 401/2023 a s ní spojeným návrhem na zrušení § 3d odst. 3 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení obecných soudů ve věci jeho žádosti o propuštění z vydávací vazby, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených listin plyne, že stěžovatel je státním občanem Gruzie. Policie České republiky jej dne 4. 1. 2023 zadržela na základě mezinárodního zatykače. Městský soud jej následně vzal do předběžné vazby. Republika Kazachstán, Gruzie a Spojené státy americké postupně požádaly o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání. Městský soud dne 25. 5. 2023 rozhodl podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, že vydání stěžovatele do Spojených států amerických je přípustné. Téhož dne rozhodl městský soud o přípustnosti vydání stěžovatele do Republiky Kazachstán a do Gruzie. Proti žádnému z těchto usnesení se stěžovatel nebránil. Ministr spravedlnosti následně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2023 povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Naopak nepovolil vydání do Kazachstánu či Gruzie. Dne 18. 7. 2023 stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu. Dne 20. 7. 2023 městský soud v návaznosti na rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 101 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. přeměnil předběžnou vazbu na vazbu vydávací. Dne 16. 10. 2023 Ministerstvo vnitra zamítlo stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutí ministerstva stěžovatel napadl žalobou. Městský soud ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 12. 2023 č. j. 20 Az 24/2023-51, kasační stížnost proti tomuto rozsudku stěžovatel nepodal. Dne 21. 2. 2024 byl stěžovatel z vydávací vazby propuštěn a vydán do Spojených států amerických.
3. Stěžovatel opakovaně žádal o propuštění z vydávací vazby podle § 101 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb. Nynější ústavní stížnost se týká žádosti, kterou podal dne 4. 1. 2024, neboť podle jeho názoru již dne 30. 11. 2023 uplynula maximální přípustná doba trvání vydávací vazby [stěžovatel nezpochybňuje, že do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby se podle § 101 odst. 6 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb. nezapočítávala doba 41 dní, po kterou Ústavní soud ve věci IV. ÚS 1904/23 pozastavil účinky rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, pozn. Ústavního soudu]. Městský soud stěžovatelovu žádost zamítl. Při posouzení žádosti vyšel primárně z § 101 odst. 5 a odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb. Vydávací vazba může standardně trvat nejdéle tři měsíce, do jejího běhu se však nezapočítává doba, během které se na žadatele hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu. Tím stěžovatel v době rozhodování o žádosti o propuštění z vydávací vazby stále byl. Městský soud odmítl, že § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu nebrání vydání stěžovatele, a proto nemůže stavět maximální dobu vydávací vazby. Městský soud naopak uvedl, také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že do vyřešení stěžovatelovy azylové věci s vydáním vyčkává. Stížnost proti usnesení městského soudu vrchní soud zamítl. Mimo jiné odmítl stěžovatelův argument, že vydávací vazba porušuje závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
4. Stěžovatel nyní podává v pořadí čtvrtou ústavní stížnost související s jeho vydáním do Spojených států amerických. Stěžovatel neúspěšně napadl rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání do Spojených států amerických (usnesení ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1904/23 ), rovněž se dvakrát neúspěšně bránil proti tvrzenému neústavnímu zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze spočívajícímu v případné realizaci jeho vydání na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti (usnesení ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1923/23 a ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 46/24 ).
5. Stěžovatel nyní v ústavní stížnosti opakuje, že vydávací vazba skončila nejpozději dne 30. 11. 2023. Je pravda, že podle § 101 odst. 6 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb. se do maximální přípustné doby vydávací vazby nezapočítává doba, kdy se na osobu ve vazbě hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu. To však podle stěžovatele platí jen tehdy, pokud běžící řízení ve věci mezinárodní ochrany skutečně brání vydání žadatele o mezinárodní ochranu. Ustanovení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu však vydání stěžovatele umožňovalo. Význam tohoto ustanovení obecné soudy přehlížely, jejich výklad vedl k tomu, že se vazba stala fakticky neomezenou, a proto svévolnou.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal také všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud předesílá, že se ústavní stížností zabýval i přesto, že již před jejím podáním byl stěžovatel z vazby propuštěn (a vydán do Spojených států amerických). Soudní přezkum rozhodnutí o vazbě má pro stěžovatele význam bez ohledu na to, zda vazba stále trvá. Případné porušení ústavně zaručených práv není zhojeno samotným propuštěním z vazby [srov. nálezy ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 637/21 (N 145/107 SbNU 231), bod 16, nebo ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 21/23 , bod 22].
8. Vazba je jedním z ústavně předpokládaných důvodů zbavení osobní svobody. Takový zásah je ústavně přípustný jen za splnění podmínek vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. U vzetí do vazby čl. 8 odst. 5 Listiny vyžaduje, aby se tak stalo jen na základě rozhodnutí soudu z důvodu a na dobu stanovenou zákonem. Při zbavení osobní svobody jde vždy o zásah do práv jednotlivce, jehož následky zásadním způsobem dopadají do všech sfér jeho života. Je proto třeba trvat na dodržení všech zákonem stanovených podmínek zbavení osobní svobody. Právě v tom spočívá záruka, že budou respektována ústavně zaručená práva jednotlivce (srov. nález ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 652/22 , body 24-25 a judikaturu tam citovanou).
9. Podle § 101 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb. může vydávací vazba standardně trvat nejdéle tři měsíce. I s případným prodloužením až o další tři měsíce kvůli nepředvídatelným okolnostem bránícím vydání pak může celková doba vydávací vazby trvat nanejvýš šest měsíců. Podle § 101 odst. 6 písm. a) téhož zákona se nicméně do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby nezapočítává doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
10. Převážná část ústavní stížnosti stojí na argumentu, že § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu umožňuje vydat žadatele o mezinárodní ochranu do třetí země (přesněji jinému než členskému státu Evropské unie, který je odlišný od státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem). Stěžovatelovými výhradami k této normě se však Ústavní soud již zabýval na základě jeho ústavní stížnosti ve věci IV. ÚS 46/24. Z § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu nelze dovozovat nějakou neomezenou možnost vydávat žadatele o mezinárodní ochranu do ciziny. Toto ustanovení je nutné vykládat ve světle judikatury Ústavního soudu k problematice extradicí. Již ve stanovisku ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (ST 37/70 SbNU 619; č. 262/2013 Sb.) Ústavní soud připustil, že je nutné, aby bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončeno, než bude vyžádaný moci být vydán. Smyslem této podmínky je zachování zásady non-refoulement, nikoli přezkum rozhodnutí soudu, kterým bylo toto vydání posouzeno jako přípustné (srov. výrok II. stanoviska Pl. ÚS-st. 37/13, a též usnesení IV. ÚS 1923/2023, bod 9). Stávající judikatura Ústavního soudu též fakticky rozšiřuje dosavadní záruky i na některé žadatele o mezinárodní ochranu, o jejichž vydání žádá jiný stát, než je jejich země původu [nálezy ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18 (N 51/93 SbNU 183), bod 28, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 3505/18 (N 103/94 SbNU 256), body 48-50].
11. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že již v předchozí věci stěžovatele neměl žádné indicie svědčící o tom, že by se Česká republika chystala stěžovatele vydat před skončením řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, resp. navazujícího soudního přezkumu ( IV. ÚS 46/24 , bod 13). Koneckonců i městský soud přímo v napadeném usnesení avizoval, že s dalším postupem při realizaci vydání stěžovatele vyčká právě do ukončení stěžovatelova azylového řízení, resp. soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra (bod 25 napadeného usnesení městského soudu). A stěžovatelovo vydání české orgány realizovaly až poté, co stěžovateli uplynula lhůta k podání kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu ve věci 20 Az 24/2023. Jinak řečeno, úvahy stěžovatele o možném vydání před koncem řízení ve věci mezinárodní ochrany a následného soudního přezkumu byly jen hypotetické.
12. Městský soud ani vrchní soud tedy v napadených rozhodnutích nijak nepochybily, pokud dobu, po kterou se na stěžovatele hledělo jako na žadatele o mezinárodní ochranu, do nejvyšší přípustné doby vydávací vazby nezapočetly. Lze také dodat, že případné výhrady proti Spojeným státům americkým jako místu vydání mohl stěžovatel směřovat především do klíčové fáze extradičního řízení, tedy rozhodování o přípustnosti vydání ( IV. ÚS 46/24 , bod 16). Pokud s cílem vyhnout se vydání požádal o udělení mezinárodní ochrany, nadto dokonce až poté, co ministr spravedlnosti jeho vydání povolil, musel si být vědom toho, že azylové řízení prodlouží jeho setrvání ve vazbě.
13. Nynější případ není namístě srovnávat se situací, kterou Evropský soud pro lidská práva řešil rozsudkem ze dne 3. 2. 2022 Komissarov proti České republice, č. 20611/17. Stejně tak nelze s odkazem na tento rozsudek dovozovat, že stěžovatelova vydávací vazba byla neomezeně dlouhá či svévolná. Evropský soud pro lidská práva v uvedené věci dovodil porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy za stavu, kdy české orgány veřejné moci překročily (v případě Ministerstva vnitra dokonce několikanásobně) lhůty pro rozhodnutí ve věci žadatele o mezinárodní ochranu, který měl být vydán do ciziny (Komissarov § 49 až § 51). V nynější věci mělo Ministerstvo vnitra rozhodnout o žádosti o mezinárodní ochranu nejpozději do 90 dnů (§ 27 odst. 7 zákona o azylu), městský soud měl o žalobě rozhodnout nejpozději do 60 dnů (§ 32 odst. 4 zákona o azylu). Tyto lhůty byly dodrženy.
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podobně jako ve věci IV. ÚS 46/24 stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu s ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu. Tento návrh však sdílí osud ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu