Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1385/2013 ze dne 9. ledna 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 245/2013 ze dne 19. srpna 2013 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení zásady zakotvené čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a zákonného soudce zakotvená v čl. 11 odst. 1., čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu zakotveného v čl. 39 odst. 3 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 180/2012 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 180/2012 ze dne 14. května 2013 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněné L. B. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním stěžovatel a státní zástupce. Na podkladě odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 13 To 245/2013 ze dne 19. srpna 2013 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu částečně zrušil napadené rozhodnutí toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že stěžovateli za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr.
zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, a dále mu podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 500.000,- Kč, a to v 50 denních sazbách po 10.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 1385/2013 ze dne 9.
ledna 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy jednání, které popsaly ve výroku svého odsuzujícího rozsudku, nesprávně právně kvalifikovaly, a stěžovatel tak byl shledán vinným a byl mu uložen trest za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže a nemůže tak ani být kvalifikováno. Stěžovatel uvádí, že na právní vztah vzniknuvší mezi stěžovatelem a poškozeným je totiž nutno nahlížet jako na právní vztah upravený v § 588 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zákoník 1964"), tedy jako na kupní smlouvu.
Trestný čin krádeže, pro který byl stěžovatel postaven před soud, je podle ústavní stížnosti definován jako jednání, kterého se pachatel dopustí tím, že si přisvojí cizí věc tak, že se jí zmocní.
Pokud se podle stěžovatele posuzovaná událost stala tak, jak ji popisují poškozený a nalézací soud ve výroku rozsudku, nemohl se stěžovatel v rozhodném okamžiku zmocňovat cizí věci, protože v této chvíli byly již poštovní známky v jeho vlastnictví a nemohl tedy krást, neboť potencionální předmět útoku byl již jeho vlastnictvím. Stěžovatel uvádí, že mezi ním a poškozeným došlo k uzavření kupní smlouvy, byť v ústní formě, a v této kupní smlouvě nebyla sjednána žádná další vedlejší ujednání. To je podle ústavní stížnosti patrné zejména z obsahu výpovědi poškozeného, který k dotazu obhajoby zachycenému na přelomu stran 4 a 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 16.
dubna 2013 výslovně uvedl, že stěžovatel si vybral zásobníky (myšleno zásobníky s poštovními známkami), které chce a vyšlo to zhruba na 500.000,- Kč. Šlo o třicet zásobníků, dál o ceně nemluvili a žádná "dojednání" (jde o chybu v psaní, neb odpověď poškozeného obsahovala slovo "ujednání") k tomu nebyla. Zároveň také z výpovědi poškozeného podle stěžovatele vyplývá, že poté, co si stěžovatel vybral poštovní známky (došlo tedy ke specifikaci předmětu koupě), došlo také k předání a převzetí takového předmětu koupě, když poškozený dokonce poskytl součinnost stěžovateli v tom, že mu předal nádoby a obaly (krabice, bedny) určené k převozu poštovních známek a tento předaný předmět koupě byl následně vynesen na vstupní chodbu domu poškozeného.
Ze shora uvedeného podle stěžovatele jednoznačně plyne závěr o tom, že pokud poškozený v pokoji svého domu předal stěžovateli vybrané poštovní známky do výše zmíněných krabic a beden a stěžovatel si je následně vynesl do vstupní chodby domu, přešlo tímto okamžikem vlastnické právo k poštovním známkám na stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že v jeho věci bylo v prvním stupni rozhodováno vyloučenou soudkyní JUDr. Říhovou. Stěžovatel podle ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti především proto, že podle jeho přesvědčení lze mít důvodné pochybnosti o tom, že pro poměr ke stěžovateli, respektive pro poměr k projednávané věci může ve věci samé nestranně rozhodnout.
Tyto pochybnosti stěžovatele podle ústavní stížnosti vycházejí zejména z toho, že de facto svou námitku podjatosti vznesenou při hlavním líčení dne 21. března 2013 ani neměl možnost jakkoliv odůvodnit, protože k tomu nebyl dán jemu ani jeho obhájci samosoudkyní prostor. Podle stěžovatele námitku podjatosti vlastně nadiktovala samosoudkyně sama (v rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení) a již tato skutečnost, v kontextu s dalšími níže uvedenými skutečnostmi, lze považovat za jeden z důvodů, proč lze pochybovat o její nepodjatosti.
Dalším důvodem námitky podjatosti je podle stěžovatele vyjádření určitého vztahu ke stěžovateli, které se promítlo do opakovaného neumožnění kladení otázek svědkům, a to jak stěžovateli, tak v jednom případě i jeho obhájci. Stěžovatel si podle ústavní stížnosti uvědomuje, že způsob vedení řízení nemůže být sám o sobě důvodem k pochybnostem o nepodjatosti samosoudkyně, ovšem pokud JUDr.
Říhová v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že jen usměrňovala stěžovatele, pokud kladl sugestivní a kapciozní otázky, není to podle stěžovatele pravda, protože za celou dobu hlavního líčení nebylo stěžovateli zamítnuto položení jediné kapciozní nebo sugestivní otázky. Podle ústavní stížnosti se totiž výtky JUDr. Říhové vždy vztahovaly jen k tomu, že se otázky nevztahují k věci, že svědek na položenou otázku nemůže odpovědět anebo že již na otázku odpověděl a ta je kladena opakovaně. Hlavním důvodem pochybností o nepodjatosti JUDr.
Říhové je pak podle stěžovatele situace, kdy vznesl státní zástupce doplňující dotazy na stěžovatele, které se týkaly toho, zda-li stěžovatel, pokud tvrdí, že za známky zakoupené od poškozeného zaplatil, si nechal vystavit písemné potvrzení. Z odpovědí stěžovatele podle ústavní stížnosti vyplynulo, že potvrzení nevyžadoval a že pro poškozeného šlo o tzv. černý příjem, a stěžovatel zároveň doplnil, že nejde o jeho černé příjmy, a tudíž se nepožadováním potvrzení ničeho protiprávního nedopustil. Na tato slova poškozeného podle stěžovatele samosoudkyně reagovala tak, že ho upozornila, že tímto způsobem spolupracuje na černých příjmech a doslova uvedla "...
vy na tom spolupracujete, protože jim ho dáváte, ano pane B., takže trestné jsou obě strany, tak pozor na to.... " Těmito slovy podle stěžovatele ovšem JUDr. Říhová jednoznačně vyjádřila přesvědčení, že se stěžovatel dopouští trestné činnosti, která není předmětem podané obžaloby, čímž však jednoznačně vyjádřila poměr k osobě stěžovatele, a proto lze pochybovat o tom, zda je samosoudkyně schopna nestranně věc stěžovatele rozhodnout. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se dostatečně i s námitkami a argumentací stěžovatele, kterou tento z převážné části opakuje též v ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele o tom, že se nemohl dopustit krádeže, když poštovní známky, které odvezl z domu poškozeného, byly již v jeho vlastnictví, konstatuje Ústavní soud, že se stejně jako soudy obecné s názorem stěžovatele, že předmětné poštovní známky na základě uzavřené kupní smlouvy a jejich převzetí stěžovatelem přešly do jeho vlastnictví, neztotožňuje. Ústavní soud naopak nemá co vytknout závěru, dle kterého se v případě předmětných známek stále ještě jednalo o věc cizí, když k faktickému předání - v důsledku odjezdu stěžovatele z místa bez vědomí poškozeného - nedošlo, respektive že se nemohlo jednat o řádné převzetí, když tomuto poškozený nebyl vůbec přítomen.
K tomu Ústavní soud nad odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dodává, že dle provedených důkazů činnost stěžovatele a poškozeného spočívající v postupném předávání jednotlivých zásobníků s poštovními známkami poškozeným stěžovateli a v uložení těch, o které měl stěžovatel zájem, do poškozeným poskytnutých přepravních nádob, nepovažuje Ústavní soud za předání a převzetí věci (vybraných poštovních známek), které by mělo za následek nabytí vlastnického práva stěžovatelem k nim. Ne každé předání a převzetí věci, a to i v rámci uzavírání kupní smlouvy, má za následek nabytí vlastnického práva ve smyslu § 133 obč. zákoníku 1964 a předávání a přebírání jednotlivých zásobníků se známkami mezi poškozeným a stěžovatelem a jejich následné uložení do přepravních nádob představovalo podle náhledu Ústavního soudu dle všech ve spise obsažených důkazů provádění výběru a specifikace předmětu (zamýšlené) koupě, avšak nebylo tradicí ve smyslu § 133 obč. zákoníku 1964, tedy dvoustranným volním aktem, kterým by poškozený převáděl na stěžovatele držbu či dokonce vlastnictví k předmětným poštovním známkám, a tedy předával je do moci stěžovatele.
Takovýmto aktem pak nebylo ani vynesení přepravních nádob obsahujících známky z pokoje na chodbu domu poškozeného, když se jednalo o pouhé jejich přemístění v rámci domu a stále v moci poškozeného. I pokud tedy Ústavní soud přisvědčí stěžovateli v tvrzení, že obchod - kupní smlouva k předmětným poštovním známkám - byl uzavřen již v pokoji po provedení výběru, nemění to nic na výše uvedeném závěru, že předmětné poštovní známky nebyly vlastnictvím stěžovatele. Taková kupní smlouva by v projednávané věci totiž představovala pouze naplnění první fáze převodu vlastnického práva - uzavření obligační smlouvy, avšak k dovršení převodu vlastnického je nutné naplnění i druhé fáze - tradice, ke které, jak výše uvedeno, nedošlo.
K námitce stěžovatele týkající se údajné podjatosti soudkyně JUDr. Říhové Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 228/2013 ze dne 16. července 2013, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení, dle kterého JUDr. Říhová není vyloučena z projednávání a rozhodování trestní věci stěžovatele, a dále na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu. Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud se podle náhledu Ústavního soudu v uvedených rozhodnutích se stěžovatelovou námitkou podjatosti JUDr.
Říhové zcela adekvátně vypořádaly, Nejvyšší soud navíc i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, a Ústavní soud jim nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud nad to konstatuje, že ani on v žádné ze stěžovatelem uváděných skutečností ani z jakéhokoli jiného důvodu přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující podjatosti JUDr. Říhové, rozhodně nenabyl. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2014
Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu