Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem sídlem Pardubická 298/22, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 20 Cdo 39/2022-566, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2021 č. j. 4 Co 91/2020-524, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2020 č. j. 17 Co 50/2019-502 a ze dne 6. března 2019 č. j. 17 Co 50/2019-411 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. ledna 2019 č. j. 0 P 57/2011-392, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, a jako účastníků řízení, a J. Š. a města N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo vedlejší účastnice (jeho manželky) na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu vedeného Okresním soudem v Náchodě (dále jen "okresní soud) pod sp. zn. 0 P 57/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o (prodloužení) omezení svéprávnosti vedlejší účastnice tak, že není způsobilá samostatně právně jednat v žádných záležitostech (s výjimkou běžných záležitostí každodenního života), včetně výkonu aktivního i pasivního volebního práva (I. výrok), přičemž omezení svéprávnosti v tomto rozsahu stanovil na dobu pěti let (II. výrok). Vedlejší účastnici pak ponechal opatrovníka, kterým je vedlejší účastník (III. výrok).
3. Okresní soud tak rozhodl po zhlédnutí vedlejší účastnice při jednání dne 31. 1. 2019, a s přihlédnutím ke znaleckému posudku a lékařským zprávám. Oproti dřívějšku přistoupil i k omezení výkonu volebního práva, když z provedeného dokazování vyplynulo, že vedlejší účastnice vykonávala volební právo pod "nařízením svého manžela" a sama není podle znaleckého posudku schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Volbu opatrovníka okresní soud odůvodnil tak, že sama vedlejší účastnice výslovně a opakovaně žádala, aby jejím opatrovníkem byl ponechán vedlejší účastník řízení. Okresní soud zdůraznil, že nikterak nezpochybňuje zájem stěžovatele starat se o svou manželku, uvedl však, že nejde o osobu vhodnou pro výkon této funkce, a to zejména pro "značný počet živých exekučních řízení", v nichž jsou vymáhány mimo jiné platby ze zdravotního pojištění. Uzavřel přitom, že jestliže stěžovatel "není schopen řádně spravovat své záležitosti, je důvodná obava, že nebude řádně spravovat záležitosti své manželky a řádně hospodařit s jejími finančními prostředky. Žádná ze zletilých dcer se o výkon funkce opatrovníka své matky neuchází. Sama posuzovaná opakovaně žádala, aby jejím opatrovníkem bylo ponecháno Město N."
4. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 3. 2019 č. j. 17 Co 50/2019-411 odmítl podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn. Zdůraznil přitom, že stěžovatel vůbec nebyl účastníkem řízení o (omezení) svéprávnosti, když o jeho právech a povinnostech nebylo v řízení jednáno, a ani ho zákon za účastníka řízení neoznačuje [§ 6 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.")]. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, neboť podle něj soudy nesprávně dovodily, že není účastníkem řízení. Současně tvrdil, že "opatrovníkem měl být ustanoven on". Žalobu pro zmatečnost krajský soud usnesením ze dne 20. 2. 2020 č. j. 17 Co 50/2019-502 zamítl s tím, že postup ve věci byl správný, neboť stěžovatel skutečně není účastníkem řízení o (prodloužení omezení) svéprávnosti vedlejší účastnice. Jelikož bylo odvolání proti rozhodnutí okresního soudu podáno osobou k tomu neoprávněnou, musela být odmítnuta. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tento závěr krajského soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost potvrdil.
5. Proti všem shora uvedeným soudním rozhodnutím podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu a usnesení krajského soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 17 Co 50/2019-411. Uvedl, že vůči usnesení vrchního soudu stěžovatel pouze poukázal na jeho údajný rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 194/11 (N 193/67 SbNU 319), který se však zabývá zcela odlišnou situací a na posuzovanou věc nedopadá. Nad rámec toho přesto podotkl, že závěr, podle něhož není stěžovatel účastníkem předmětného řízení, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu pak nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, neboť byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., kterou ostatně stěžovatel podal. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 0 P 57/2011-392 a usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2020 č. j. 17 Co 50/2019-502 zastavil, neboť jde o prvostupňová rozhodnutí. Zákon přitom nezaložil funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti těmto prvostupňovým rozhodnutím, pročež jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, pro který musí být řízení zastaveno.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena shora uvedená ústavně zaručená základní práva vedlejší účastnice. Uvádí, že "věc má šikanózní" rozměr, rozhodnutí diskriminuje celou rodinu, přičemž soudy rezignovaly na zjištění úplného stavu věci a posouzení osobních poměrů vedlejší účastnice. Znalecký posudek podle něj nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Soudy podle stěžovatele nebyly nestranné, neboť z jejich rozhodnutí lze "vysledovat předpojatost" vůči jeho osobě i jeho dcerám. Podle stěžovatele "je zcela nesporné, že řízení bylo zatíženo vadami, a to zmateční vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nedostatečně zjištěným skutkovým stavem".
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož může ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí podat pouze účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo. Již v usnesení ze dne 22. 10. 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96 (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že "ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno."
9. Stěžovatel nebyl účastníkem řízení o (omezení) svéprávnosti vedlejší účastnice, v řízení nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech a ani s ním nebylo jako s účastníkem jednáno. Okruh účastníků řízení o svéprávnosti podle § 34 a násl. z. ř. s. je přitom v důsledku absence zvláštních procesních pravidel pro vymezení účastníků, určen obecným § 6 odst. 1 z. ř. s., podle něhož je účastníkem řízení "navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno". Stěžovatel přitom nebyl ani navrhovatelem, ani osobou, o jejichž právech a povinnostech bylo v řízení jednáno (rozhodováno). Jedinými účastníky řízení byla vedlejší účastnice (manželka stěžovatele) jako osoba omezovaná na svéprávnosti a dále vedlejší účastník jako opatrovník. O právech a povinnostech těchto osob bylo v řízení jednáno a rozhodováno. V řízení o opravných prostředcích (odvolání, dovolání, žalobě pro zmatečnost) pak stěžovatel pouze namítal nesprávnost či zmatečnost řízení, jehož vůbec nebyl účastníkem.
10. Z textu ústavní stížnosti v návaznosti na výše uvedené nelze přehlédnout ani to, že stěžovatel v zásadě netvrdí a neprokazuje porušení svých ústavně zaručených práv, ale ústavně zaručených práv vedlejší účastnice - srov. již konstatování stěžovatele na str. 4 ústavní stížnosti, podle něhož "...nerespektování uvedených pravidel ze strany obecného soudu je porušením ústavně zaručených práv J. Š. ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny".
11. Osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti by byla přímo vedlejší účastnice, která byla omezena na svéprávnosti, nikoliv však její manžel, který nebyl účastníkem řízení, a který namítal porušení ústavně zaručených práv své manželky. Již v minulosti přitom Ústavní soud dovodil, že k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o omezení ve svéprávnosti je oprávněna dotčená (ve svéprávnosti omezená) osoba, aniž by k tomu potřebovala souhlasu opatrovníka (viz nález ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 194/11 ). Platí přitom, že není možné podat ústavní stížnost jménem jiné osoby (jako to činí stěžovatel) nebo dokonce v obecném zájmu. Rovněž odborná literatura pak v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu hodnotí jako "neoprávněnou k podání ústavní stížnosti osobu, která podává ústavní stížnost za někoho jiného (typicky jde o okruh příbuzných osob...)" [POSPÍŠIL, I. In WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Wolters Kluwer, 2007, s. 141].
12. Ústavní soud podotýká, že podání stěžovatele nemohlo být posouzeno ani jako ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci (srov. nález ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ), neboť z petitu ústavní stížnosti jasně vyplývá, že se domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí (viz usnesení ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 77/18 ). Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17 nebo ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07 ).
13. Ústavní soud rovněž konstatuje, že ústavní stížnost mu byla nejprve doručena stěžovatelem bez právního zastoupení, načež ho Ústavní soud vyzval k odstranění jejích vad a poučil ho o jejích náležitostech, včetně toho, že povinnost zastoupení advokátem se vztahuje již na sepis ústavní stížnosti (viz usnesení ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 44/04 ). Na tuto výzvu bylo reagováno pouze tak, že Ústavnímu soudu byla zaslána plná moc advokáta k podání ústavní stížnosti a zastupování v řízení (toliko) proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu.
14. Jelikož byla ústavní stížnost podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [argumentum a contrario § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přičemž nebyly plně odstraněny její vady, soudce zpravodaj ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r. soudce zpravodaj