Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Jelínkové, zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, Vinohradská 2396/184, Praha 3 - Vinohrady, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 29 ICdo 98/2023-113, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 101 VSPH 79/2023-80 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2022 č. j. 75 ICm 1044/2022-56, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, a v jeho rozsahu též rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o náhradu nákladů právního zastoupení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pohledávka vedlejší účastnice není po právu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Vedlejší účastnice přihlásila pohledávku do insolvenčního řízení jako vykonatelnou na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti; jako taková byla pohledávka též přezkoumána. Stěžovatelka nebyla omezena co do popěrných důvodů, v tomto řízení však proti pohledávce mohla uplatnit pouze skutečnosti, pro něž ji popřela.
Krajský soud stěžovatelce neuvěřil, že podepsala jiný než vedlejší účastnicí předložený notářský zápis. Stěžovatelka již v jiném předchozím řízení vedeném u krajského soudu (šlo o odvolání v exekuční věci stěžovatelky) mnohokrát měnila námitky proti dohodě i notářskému zápisu. K námitce, že z přihlášky není zřejmé, jak vedlejší účastnice dospěla k výši pohledávky, krajský soud uvedl, že přihláška pohledávky obsahuje jak výši úroku, tak konkrétní specifikaci, za jaké období je úrok požadován.
3. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že přihláška pohledávky má všechny náležitosti požadované § 174 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobem jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, obsahuje důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky a příslušenství je v přihlášce přesně vymezeno. Odvolací námitka, že krajský soud neměl aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, není důvodná. Vrchní soud měl shodně s krajským soudem za to, že stěžovatelka popřela pouze pravost pohledávky, nikoli její výši. Je zřejmé, že stěžovatelka popírala samotný základ pohledávky, neboť namítala, že pohledávka není smluvně podložena, notářský zápis nebyl řádně podepsán. Ohledně skutečné výše pohledávky stěžovatelka při přezkumném jednání uvedla "0".
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž vymezila pět otázek, na nichž měla být založena jeho přípustnost. Nejvyšší soud shledal částečně dovolání důvodným, a proto rozsudkem uvedeným v záhlaví dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti části I. výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen rozsudek krajského soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně jistiny ve výši 3 480 227,23 Kč a úroků z prodlení ve výši 1 594 320,67 Kč (I. výrok) a ve zbývající části zrušil rozsudek vrchního soudu i rozsudek krajského soudu, a ve zrušeném rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (II. výrok). Důvodem kasace bylo nesprávné posouzení popěrného úkonu stěžovatelky při přezkumu pohledávek, další otázky, po podrobném posouzení Nejvyšším soudem, přípustnost dovolání nezakládaly. II.
Argumentace stěžovatelky
5. K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona stěžovatelka namítá, že s ohledem na skutečnost, že je obyčejnou fyzickou osobou, bez právního vzdělání, nemůže znát velmi formalizovaná pravidla insolvenčního řízení, tudíž není aplikace či doslovný výklad tohoto ustanovení v projednávané věci namístě. Ačkoliv stěžovatelka byla insolvenčním správcem poučena o aplikaci § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, tak o aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenčním správcem poučena nebyla, čímž došlo k zásadnímu zúžení jejího argumentačního prostoru a tak byla připravena o možnost účinně brojit proti neoprávněné pohledávce. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy aplikovaly ryze formalistický - jazykový výklad tohoto ustanovení.
6. Přihláška pohledávky měla být vrácena insolvenčnímu správci s pokynem, aby postupoval podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, jelikož stěžovatelka namítala vady přihlášky pohledávky, pro které nebylo možné o žalobě věcně jednat, a to, že není jasné z jaké částky a za jaké období je smluvní úrok uplatňován.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, resp. jejich části. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
9. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které se týkají "uzavřené" části sporu a jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry podrobně zdůvodnily (zejména lze odkázat na podrobné vypořádání dovolacích námitek stěžovatelky v bodech 35. až 105. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu). Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
10. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že těžištěm ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není tento soud povolán.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti odmítl Ústavní soud i návrh stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zaplatil zcela nebo zčásti stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu