ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně R. J., zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, PSČ 130 00, proti žalovanému EOS KSI Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 25117483, o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 1044/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS 16281/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2023, č. j. 75 ICm 1044/2022, 101 VSPH 79/2023-80 (KSPH 81 INS 16281/2021), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2023, č. j. 75 ICm 1044/2022, 101 VSPH 79/2023-80 (KSPH 81 INS 16281/2021), se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně jistiny ve výši 3.480.227,23 Kč a úroků z prodlení ve výši 1.594.320,67 Kč. II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně úroků z prodlení ve výši 4.347.247,05 Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení, se rozsudek odvolacího soudu zrušuje. V zamítavém výroku o věci samé ohledně úroků z prodlení ve výši 4.347.247,05 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení se dále zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2022, č. j. 75 ICm 1044/2022-56, a ve zrušeném rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. října 2022, č. j. 75 ICm 1044/2022-56, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně [dlužnice R. J. (dále též jen „R. J.“)] domáhala vůči žalovanému (Diners Club CS, s. r. o.) určení, že pohledávka žalovaného číslo P33 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužnice ve výši 9.421.794,95 Kč, není po právu (bod I. výroku). [2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 6.800 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Žalovaný přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení jako vykonatelnou na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti; jako taková byla pohledávka též přezkoumána. Žalobkyně nebyla omezena co do popěrných důvodů, v tomto řízení však proti pohledávce mohla uplatnit pouze skutečnosti, pro něž ji popřela. Insolvenční soud se proto zabýval pouze námitkami, že: [1] Dlužnice nejednala jako fyzická osoba, nýbrž jako jednatelka společnosti Diamond travel s. r. o. (dále jen „společnost D“). [2] Dlužnice podepsala notářský zápis v tísni pod nátlakem za nápadně nevýhodných podmínek. [3] Notář zneužil tísně a špatného psychického stavu dlužnice. [4] Žalovaný přihlásil pohledávku neurčitě. [5] Pohledávka žalovaného by již zanikla, kdyby řádně proběhlo insolvenční řízení vedené na majetek společnosti D.
4. Již z dohody o zaplacení dluhu ve splátkách s uznáním dluhu a ručitelským prohlášením ze dne 30. prosince 2015 (dále též jen „dohoda“), která co do přihlášené pohledávky obsahově odpovídá notářskému zápisu z 30. prosince 2015, je zřejmé, že dlužnice tyto listiny podepsala jednou jako jednatelka a jednou jako fyzická osoba.
5. Insolvenční soud dlužnici neuvěřil, že podepsala jiný než žalovaným předložený notářský zápis. Dlužnice již v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze (šlo o odvolací soud v exekuční věci dlužnice) mnohokrát měnila námitky proti dohodě i notářskému zápisu. Nejprve tvrdila, že notářský zápis podepsala, ale jednala v duševní poruše. Poté tvrdila, že notářský zápis podepsala (jen) jako jednatelka společnosti D. V této věci dlužnice nejprve tvrdila, že notářské zápisy někdo zaměnil, poté tvrdila, že jestli notářský zápis podepsala, učinila tak v tísni pod nátlakem notáře a žalovaného. Insolvenční soud proto nevyhověl návrhu dlužnice na vypracování znaleckého posudku k prokázání toho, že její podpis na notářském zápisu není pravý.
6. K námitce, že z přihlášky není zřejmé, jak žalovaná dospěla k výši pohledávky, insolvenční soud uvádí, že přihláška pohledávky obsahuje jak výši úroku, tak konkrétní specifikaci, za jaké období je úrok požadován. Jak byla výše úroku určena a z jaké částky plynula, je přitom zřejmé z toho, že pohledávka byla přihlášena mimo jiné z titulu dohody, v níž je to ujednáno; přihláška proto byla přezkoumána v souladu s insolvenčním zákonem.
7. Námitka, že pohledávka by již zanikla, kdyby řádně proběhlo insolvenční řízení vedené na majetek společnosti D, nemá pro věc význam. Ostatní námitky též nejsou opodstatněné (dlužnice s nimi neuspěla v exekučním řízení).
8. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2023, č. j. 75 ICm 1044/2022, 101 VSPH 79/2023-80 (KSPH 81 INS 16281/2021): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z § 174, § 193, § 194 a § 199 insolvenčního zákona, § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z § 133 a § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. Přihláška pohledávky má všechny náležitosti požadované § 174 insolvenčního zákona. Obsahuje důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky, tedy, že jde o vykonatelnou pohledávku, kterou dlužnice uznala co do důvodu a výše, vyplývající z přistoupení k dluhu společnosti D, a to zaplatit žalovanému řádně a včas částku 3.519.400,10 Kč s příslušenstvím. V přihlášce je příslušenství přesně vymezeno (2,5 % měsíčně od 20. února 2016 do zahájení insolvenčního řízení).
11. Odvolací námitka, že insolvenční soud neměl aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, není důvodná. Titulem zakládajícím vykonatelnost přihlášené pohledávky je i notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§ 274 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. [ rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Sporná pohledávka je (tedy) pohledávkou vykonatelnou. Žalobkyně není omezena v důvodech popření, ale proti pohledávce může uplatnit pouze skutečnosti, pro něž ji popřela (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona).
12. K odvolacím námitkám k výši pohledávky má odvolací soud shodně s insolvenčním soudem za to, že dlužnice popřela pouze pravost pohledávky, nikoli její výši. Podle (označené) ustálené judikatury Nejvyššího soudu, je-li popírána výše pohledávky nebo její pořadí, musí ten, kdo popírá, uvést jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popřípadě jaké pořadí má pohledávka mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvody) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást protokolu.
13. Z přezkumného listu přihlášky pohledávky vyplývá, že ohledně skutečné výše pohledávky dlužnice uvedla „0“. Dále je zřejmé, že dlužnice popírala samotný základ pohledávek, když namítala, že pohledávka není smluvně podložena, notářský zápis nebyl řádně podepsán, nebylo řádně vedeno insolvenční řízení ohledně společnosti D. Ani z obsahu popření tak nelze dovodit, že dlužnice popírala výši pohledávky, když neuvedla, kolik podle ní činí správná výše jistiny nebo příslušenství.
14. Podle notářského zápisu dlužnice přistoupila k dluhu společnosti D v plném rozsahu a zavázala se jej uhradit ve splátkách v souladu s dohodou společně a nerozdílně se společností D. Dluh uznala co do důvodu a výše co do částky 3.519.400,10 Kč s příslušenstvím, což založilo hmotněprávní domněnku dle § 2053 o. z., která se v procesní rovině promítá v § 133 o. s. ř. Bylo tedy na dlužnici, aby vyvrátila domněnku trvání uznaného dluhu.
15. Při posouzení popěrných důvodů, jimiž dlužnice chtěla vyvrátit právní domněnku existence pohledávky, postupoval odvolací soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř.
16. V projednávaném případě již rozhodoval exekuční soud, který se vypořádal se všemi opakovaně vznášenými námitkami dlužnice. V exekučním řízení byla prokázána nedůvodnost námitky, že dlužnice podepsala jiný notářský zápis; soudní znalec rovněž vyloučil duševní poruchu dlužnice v době pořízení notářského zápisu.
17. Dlužnice právní domněnku podle § 2053 o. z. nevyvrátila, takže existence pohledávky byla prokázána a insolvenční soud nepochybil, jestliže žalobu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka č. 1), jakož i na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky č. 2 až 5). Konkrétně jde o následující otázky: [1] Je přezkoumatelné rozhodnutí, ve kterém se soud řádně nevypořádá se všemi pro věc významnými tvrzeními a důkazy? [2] Má vady taková přihláška pohledávky, kterou je uplatňován smluvní úrok z prodlení ujednaný procentem z dlužné částky za každý měsíc prodlení, aniž se v ní uvádí, z jaké částky a za jaké období se smluvní úrok uplatňuje? [3] Je soud povinen aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona za každých okolností, tedy např. i v situaci, kdy pohledávku při přezkumném jednání konaném v rámci oddlužení popírá dlužník, na jehož straně jsou dány mimořádné polehčující okolnosti? [4] Vykládá se obsah popěrného úkonu učiněného při přezkumném jednání pouze podle formálních ukazatelů příslušného formuláře nebo podle skutečného obsahu vyjádřeného v odůvodnění popěrného úkonu? [5] Je smluvní úrok z prodlení uplatňovaný vůči chronicky zdravotně indisponované fyzické osobě ve výši 168 % jistiny přiměřený a souladný s dobrými mravy?
19. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K přezkoumatelnosti rozhodnutí)
21. V tom, že soudy se odmítly zabývat většinou jí uplatněných námitek, spatřuje dovolatelka porušení svého ústavního práva dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a napadené rozhodnutí má proto též za nepřezkoumatelné, namítajíc, že odvolací soud se nevypořádal ani s těmi námitkami, které neuplatnila v exekučním řízení, ač současně uzavřel, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Soudům též vytýká, že neprovedly (navržený) důkaz znaleckým posudkem (k posouzení pravosti podpisů na notářském zápisu a na dohodě). K otázce č. 2 (K vadám přihlášky)
22. Přihláška pohledávky měla vadu, pro kterou nebylo možné věcně jednat o žalobě (insolvenční soud ji měl zamítnout pro předčasnost). Pohledávka se má skládat z jistiny ve výši 3.480.227,23 Kč a ze „smluvního úroku“ ve výši 5.941.567,72 Kč [dovolatelka používá nesprávné slovní spojení „smluvní úrok“, které významově neodpovídá „smluvnímu úroku z prodlení“, o který šlo, v dovolání opakovaně; Nejvyšší soud bude proto dále (bez potřeby opakované individuální korekce) používat jako správný výraz „smluvní úrok z prodlení“]. Z přihlášky však není zřejmo, jak žalovaný dospěl k částce požadované na úroku z prodlení. Uvádí se jen „2,5 % měsíčně od 20. února 2016“, takže chybí údaj o tom, z jaké částky a za jaké období je uplatňován úrok z prodlení. Přezkoumání přihlášky v této podobě odporuje též závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. „32 Cdo 1726/1998“ (správně jde o rozsudek sp. zn. 32 Cdo1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sb. rozh. obč.), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 56/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 27/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 55/2019 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 4, ročníku 2022, pod číslem 40). K otázce č. 3 (K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona)
23. Potud dovolatelka namítá, že vzhledem k tomu, že je právním laikem, nebyla na místě aplikace § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Míní, že je nutné zohlednit i to, že neměla finanční prostředky na právní zastoupení při přezkumném jednání; o ustanovení právního zástupce pro insolvenční řízení požádala, avšak nebylo jí vyhověno.
24. O aplikaci a důsledcích § 199 odst. 3 insolvenčního zákona ji insolvenční správce [CURATORES v. o. s. (dále též jen „C. v. o. s.“)] nepoučil, ač poskytování určité míry právní pomoci dlužníkům je jeho povinností a sám pohledávku nepopřel. Insolvenční správce byl k její stížnosti odvolán z funkce pro porušování povinností. Těmito specifickými a významnými skutečnostmi se soudy nezabývaly, pouze bez dalšího odkázaly na § 199 odst. 3 insolvenčního zákona nebo judikaturu Nejvyššího soudu. Přitom je nutné mít na zřeteli, že v době přijetí této úpravy se konalo přezkumné jednání v rámci oddlužení před soudem (bylo počítáno s tím, že soud poučí dlužníka o důsledcích § 199 odst. 3 insolvenčního zákona).
25. V rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2019“), se Nejvyšší soud zabýval aplikací § 199 odst. 3 insolvenčního zákona vůči insolvenčnímu správci, který je profesionálem v dané oblasti. Uplatněním § 199 odst. 3 insolvenčního zákona se značně zúžil argumentační prostor dovolatelky, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a došlo k porušení jejího ústavního práva dle článku 36 odst. 1 Listiny. K otázce č. 4 (K popěrnému úkonu)
26. Závěr, že dovolatelka nepopřela pohledávku co do výše, není správný. I zde je nutné zohlednit, že dovolatelka je „právním laikem“ a že vyvinula veškerou snahu, kterou od ní lze rozumně požadovat, aby získala právní zastoupení již pro účely přezkumného jednání. Je pravdou, že ve formuláři zachycujícím průběh přezkumného jednání je uvedeno, že skutečná výše pohledávky podle ní činí 0 Kč, z odůvodnění popření je nicméně zřejmé, že „in eventum“ popřela pohledávku co do výše v rozsahu smluvního úroku z prodlení. Pochybení co do rozsahu popření vedlo k tomu, že soudy se nezabývaly přiměřeností smluvního úroku z prodlení, pročež nepřistoupily k jeho moderaci. Jde (stejně jako u otázky č. 3) o projev přepjatého formalismu soudů.
K otázce č. 5 (K výši úroku z prodlení)
27. Žalovaný uplatňuje přihláškou smluvní úrok z prodlení ve výši 5.941.567,72 Kč; jde o částku odpovídající 168 % původní jistiny. Takový požadavek má dovolatelka za „zcela nepřiměřený“ vzhledem k okolnostem dané věci. Je nutné zohlednit následující skutečnosti:
[1] Primárním dlužníkem je společnost D, která uzavřela s žalovaným smlouvu o vydání deponované karty ze dne 27. září 2010.
[2] V době sepisu notářského zápisu byla dovolatelka pod obrovským tlakem a šokem způsobeným tím, že žalovaný podal nedůvodný insolvenční návrh na společnost D (ve snaze vynutit si uznání dluhu). Podle judikatury Nejvyššího soudu není účelem insolvenčního řízení vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem a žalovaný koncem roku 2015 zneužil institut insolvenčního řízení k neoprávněnému nátlaku na dovolatelku, která tehdy byla ve velmi špatném zdravotním stavu.
[3] Společnost D dluh řádně splácela až do doby, než vůči ní zahájila nezákonnou exekuci společnost MSC Cruises S.A.
[4] Na úhradu dluhu, který žalovaný původně vyčíslil částkou 4.395.288,58 Kč, již bylo zaplaceno 2.180.000 Kč, z čehož se ale dostalo na úhradu jistiny pouze 915.061,35 Kč; na úroku z prodlení tak již bylo uhrazeno 1.264.938,65 Kč, takže žalovaný může na úrocích z prodlení celkem získat částku 7.206.596,37 Kč.
[5] Majetkové poměry dovolatelky a žalovaného jsou zcela nesrovnatelné (odlišné), přičemž nutnost zohlednit, jakou měrou bude v případě (ne)přiznání určitého majetkového nároku zasaženo do majetkových a osobních práv účastníků sporu, zdůrazňuje i judikatura představovaná např. nálezem Ústavního soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2108/14 [jde o nález uveřejněný pod číslem 160/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], nálezem Ústavního soudu ze dne 3.
listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (jde o nález uveřejněný pod číslem 205/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nálezem Ústavního soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 (jde o nález uveřejněný pod číslem 94/2021 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2616/2012. Tyto závěry se projevily též v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2023 Sb. rozh.
obč.), jímž Nejvyšší soud změnil svůj přístup k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty.
[6] Pro dovolatelku by úhrada pohledávky v plné výši (9.421.764,95 Kč) byla zcela likvidační jak po ekonomické, tak po psychické stránce, kdežto pro žalovaného by úhrada zbývající části jistiny a sníženého smluvního úroku z prodlení (např. ve výši zákonného úroku z prodlení) znamenala prakticky nulový zásah do majetkových poměrů. K tomu dovolatelka poukazuje na řadu zákonných ustanovení, která v rámci zásady priority dobrých mravů zohledňují potřebu ochrany slabší strany; tou dovolatelka vůči žalovanému bezpochyby je.
28. Závěr odvolacího soudu, že v přihlášce je příslušenství přesně vymezeno, a to 2,5 % měsíčně od 20. února 2016 do zahájení insolvenčního řízení, není správný též proto, že v takovém případě by příslušenství za dobu do 3. září 2021, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení činilo (z uplatněné jistiny) 5.867.083,07 Kč.
29. Správný není ani úsudek insolvenčního soudu, že informace o tom, z jaké částky byl úrok uplatněn, plyne z dohody; v té je totiž uvedena jiná jistina (3.519.400,10 Kč).
30. Na výše uvedeném základě má dovolatelka za to, že přiznání úroku z prodlení v plné výši by odporovalo dobrým mravům a zásadě slušnosti a smyslu institutu oddlužení. Soud proto měl smluvní úrok z prodlení moderovat v souladu s § 577 o. z. na částku odpovídající zákonnému úroku z prodlení v době vzniku prodlení (8,05 % ročně). III. Přípustnost dovolání
31. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
32. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení otázek č. 2 až 5 jde v daných skutkových poměrech zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou; zčásti (ve vztahu k otázce č. 4) je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
33. Otázka č. 1 se týká nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a opomenutého důkazu, tedy tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek č. 2 až 5) samostatně přípustností dovolání k otázce č. 1; s námitkami k této otázce se vypořádá v mezích přípustného dovolání.
34. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení (od 14. června 2023) žalovaný nejprve změnil obchodní firmu (na DCCS, s. r. o.) a posléze pohledávku postoupil společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., načež v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice došlo (postupem podle § 18 insolvenčního zákona) s účinností od 29. ledna 2024 ke změně v osobě přihlášeného věřitele předmětné pohledávky (P33-4). V souladu s § 19 odst. 1 větou druhou insolvenčního zákona se tak označená společnost bez dalšího stala novým žalovaným i v tomto incidenčním sporu, což se promítlo v označení žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí. IV. Důvodnost dovolání K otázce č. 1 (K přezkoumatelnosti rozhodnutí)
35. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Vzhledem k tomu, že dovolatelka existenci takových vad řízení uplatňuje (prostřednictvím argumentace k otázce č. 1), zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda řízení je těmito vadami postiženo. Pro účely takového zkoumání jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení sporu): § 120 (o. s. ř.) (1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (…) § 157 (o. s. ř.) (…) (2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. (…)
36. Co do námitky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihující z obsahového hlediska (jak zmíněno již v odstavci 35. odůvodnění shora) tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).
37. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.
38. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu ani rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. To, že se soudy nezabývaly některými námitkami dovolatelky (samostatně je nevypořádaly), nemělo původ v opomenutí náležitostí písemného vyhotovení rozsudku pojmenovaných v § 157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž v tom, že část těchto námitek podle jejich názoru vybočovala z mezí nastavených úpravou obsaženou v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona (a vytyčených obsahem popěrného úkonu dovolatelky), jakož i v tom, že další část těchto námitek již vypořádaly exekuční soudy (z jejichž rozhodnutí soudy vyšly). Šlo tedy o projev právního posouzení věci v tom ohledu, že částí námitek se nelze zabývat, jelikož nebyly uplatněny v popěrném úkonu dovolatelky, jakož i v tom ohledu, že u další části námitek soudy vyšly ze závěrů exekučních soudů o jejich neopodstatněnosti. K prověření správnosti tohoto úsudku cílí další části dovolací argumentace (k otázkám č. 3 a 5), což mimo jiné dokládá, že takové odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebylo na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. opět R 100/2013).
39. Také námitka, že soudy neprovedly (navržený) důkaz znaleckým posudkem (k posouzení pravosti podpisů na notářském zápisu a na dohodě), vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
40. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
41. V poměrech dané věci měl odvolací soud námitku, že dovolatelka podepsala jiný notářský zápis, za nedůvodnou na základě výsledků exekučního řízení (v němž byla zkoumána). Za této situace je neprovedení důkazu znaleckým posudkem souladné s ustálenou judikaturou označenou v odstavcích 39. a 40. odůvodnění shora. Je-li podepsání listiny a pravost listiny prokázána jinak (typově osobami přítomnými u podpisu a u pořízení listiny), pak je důkaz k pravosti podpisu nadbytečný.
42. Zbývá dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
43. Dovolání tak potud není důvodné.
44. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval dále tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k otázkám č. 2 až 5.
45. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
46. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
47. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
48. Dlužnice byla k 30. prosinci 2015 (jedinou) jednatelkou (a jedinou společnicí) společnosti D. 49. „Dohodu o zaplacení dluhu ve splátkách s uznáním dluhu a ručitelské prohlášení“ sjednanou 30. prosince 2015 [mezi původním žalovaným jako věřitelem, společností D, jednající dovolatelkou (jako jednatelkou), a dovolatelkou (jako ručitelkou)] podepsala dovolatelka jednou jako jednatelka společnosti D, a podruhé jako R. J.
50. V dohodě bylo mimo jiné uvedeno, že společnost D podle výpisu k platební kartě ze dne 3. října 2014 neuhradila žalované transakce v celkové výši 4.395.288,58 Kč, přičemž tato částka je jistinou pohledávky žalované, ke které přirůstalo příslušenství pohledávky, a to smluvní úrok z prodlení ve výši 2,5 % měsíčně z jistiny pohledávky. Společnost D reklamovala část transakcí v celkové výši 1.314.094,92 Kč, původní žalovaný však po provedeném šetření reklamaci zamítl, neboť veškeré transakce byly provedeny v souladu se smlouvou a byly autorizovány. Společnost D proto uznala co do důvodu i výše takto specifikovaný dluh s tím, že jej bude splácet v měsíčních splátkách, přičemž strany se současně dohodly na tom, že společnosti bude pro toto splácení snížena výše úroku (z prodlení) z 2,5 % měsíčně na 8 % ročně, a to od vzniku dluhu. V dohodě byly dále vypočteny všechny částky, které společnost D na dluh uhradila (za dobu od 26. října 2014 do podpisu dohody šlo celkem o 1.265.000 Kč). Pro případ včasného nesplnění některé ze splátek byla ujednána ztráta výhody snížených splátek. Dovolatelka zajistila takto určený dluh ručením.
51. Podle notářského zápisu notářky JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové ze dne 30. prosince 2015, sp. zn. NZ 1301/2015, N 1167/2015, sepsaného notářským kandidátem Mgr. Tomášem Ostrožlíkem (dále jen „T. O.“), dovolatelka a společnost D učinily nesporným existenci smlouvy o vydání platební karty a dohody o úhradě odtud vzniklého dluhu (část A, první a druhý článek notářského zápisu), načež dovolatelka a původní žalovaný prohlásili, že se dohodli na přistoupení dovolatelky k dluhu společnosti D, takže se dovolatelka stává dlužníkem vedle původního dlužníka (společnosti D) [část A, třetí článek notářského zápisu], a dovolatelka dluh uznala (část A, čtvrtý článek notářského zápisu). Následně obsahuje notářský zápis (v části B) prohlášení o svolení k vykonatelnosti, podle kterého je zavázaným účastníkem a povinnou osobou dovolatelka.
52. Podle notářského zápisu vydal vůči dovolatelce jako povinné soudní exekutor JUDr. Aleš Bayer, Exekutorský úřad Praha 2, exekuční příkaz ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 002 Ex 198/17-31, zřízením exekutorského zástavního práva na označených nemovitých věcech ve vlastnictví dovolatelky.
53. Okresní soud v Kladně pak usnesením ze dne 22. července 2017, č. j. 8 EXE 7/2016-255, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (jako soudu odvolacího, na základě odvolání dovolatelky coby povinné) ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 17 Co 297,298/2017-433, zastavil exekuci (pouze) v rozsahu částky 39.172,87 Kč na vymáhané jistině, částky 5.000 Kč na úroku z prodlení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 2,5% měsíčně z částky 39.172,87 Kč za dobu od 20. února 2016 do zaplacení.
54. Podle usnesení Krajského soudu v Praze se exekuční soudy zabývaly námitkou, že dovolatelka podepsala notářský zápis v tísni, pod nátlakem a za nápadně nevýhodných podmínek; námitkou, že nejednala jako fyzická osoba, ale jako jednatelka společnosti D, i námitkou, že notářka (případně žalovaný) zneužila její tísně a špatného psychického stavu. Všechny tyto námitky shledal odvolací soud nedůvodnými [obranu dovolatelky, že notářský zápis nepodepsala, měl (mimo jiné) za vyvrácenou výpovědí T. O. a ověřovací knihou, a obranu dovolatelky, že v době sepisu notářského zápisu trpěla duševní poruchou, pro kterou nebyla schopna právně jednat, měl za vyvrácenou znaleckým posudkem znalce z oboru psychiatrie MUDr. Michala Hesslera]. Exekuční soud uzavřel, že dlužnice v průběhu celého řízení uváděla „zavádějící a zjevně nepravdivé údaje ke zpochybnění pravosti a správnosti“ žalovaným předkládaných veřejných i soukromých listin, dovozuje, že dlužnice přistoupila k dluhu v souladu s právem.
55. Usnesením ze dne 29. října 2021, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-A-34 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení.
56. Původní žalovaný přihlásil (28. prosince 2021, podáním z téhož dne) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice pohledávku v celkové výši 9.421.794,95 Kč, sestávající z (nesplacené) jistiny ve výši 3.480.227,23 Kč a z příslušenství ve výši 5.941.567,72 Kč, jako dluh (vzešlý původně ze smlouvy o vydání platební karty), který dovolatelka uznala (v notářském zápise), za který dovolatelka ručí (podle dohody) a k němuž dovolatelka přistoupila (jako další dlužník) [v notářském zápise]. Pohledávku přihlásil jako vykonatelnou podle notářského zápisu. Příslušenství pohledávky konkretizoval původní žalovaný v přihlášce tak, že jde o „smluvní úrok z prodlení“ ve výši „5.941.567,72 Kč“, přičemž v rubrice „Způsob výpočtu“ je uvedeno „2,5 % měsíčně od 20. února 2016“.
57. Podle zprávy pro oddlužení a o přezkumu (ze dne 4. února 2022) zveřejněné v insolvenčním rejstříku 10. února 2022 (B-17) pohledávku původního žalovaného popřela pouze dovolatelka. V přezkumném listu této (zajištěné) pohledávky zaznamenal insolvenční správce, že dovolatelka popřela pohledávku co do pravosti i co do výše; co do výše tak, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč. V rubrice „Podrobnosti popření“ odůvodnila dovolatelka popření též tím, že neurčitá sporná pohledávka není do výše pohledávky smluvně podložena a převážná část položek „na předmětném vyúčtování“ není „autorizovaná“ a rovněž není identifikovatelná; cílem původního žalobce bylo obohatit se lichvářskými úroky, což je nejen v rozporu s dobrými mravy, nýbrž také v rozporu s právním řádem České republiky.
58. Usnesením ze dne 30. března 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-36 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou 10. února 2022 a schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
59. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, insolvenčního zákona, vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), a občanského soudního řádu:
§ 419 (o. z.)
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
§ 513 (o. z.)
Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
§ 1892 (o. z.)
Přistoupení k dluhu
(1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.
(2) Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala souhlas. § 2018 (o. z.)
(1) Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat.
(2) Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.
§ 3028 (o. z.)
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§ 170 (insolvenčního zákona)
V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,
(…)
§ 174 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. (…)
(4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá.
§ 176 (insolvenčního zákona)
Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis.
§ 194 (insolvenčního zákona)
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. § 199 (insolvenčního zákona) Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.
Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. § 398a (insolvenčního zákona) Zpráva pro oddlužení
(1) Zprávu pro oddlužení s návrhem na způsob řešení oddlužení včetně návrhu a zdůvodnění výše zálohové splátky podle § 398b odst. 2 předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu spolu se zprávou o přezkumu podle § 410 odst. 2 ve lhůtě podle § 136 odst. 2 písm. f/. (2) Insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení zhodnotí předpokládané plnění věřitelům při realizovaných způsobech oddlužení, odůvodní ocenění položek soupisu a připojí k ní znalecký posudek, je-li v majetkové podstatě nemovitá věc; navrhuje-li insolvenční správce provést oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, připojí rovněž propočet předpokládaného uspokojení nezajištěných věřitelů a návrh distribučního schématu splátkového kalendáře pro jednotlivé nezajištěné věřitele a vyjádří se také k návrhu dlužníka podle § 398 odst.
4. (3) Insolvenční soud přezkoumá zprávu o přezkumu a zprávu pro oddlužení a odstraní zpravidla po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v nich obsažené. (4) O zprávě o přezkumu a o zprávě pro oddlužení po jejich úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že tyto zprávy zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 7 dnů od zveřejnění zprávy o přezkumu a zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku mohou proti nim podat námitky; námitky nelze uplatnit vůči popěrnému úkonu. (…) § 410 (insolvenčního zákona)
(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. (2) Přezkoumání přihlášených pohledávek provede insolvenční správce tak, že v seznamu přihlášených pohledávek podle § 189 odst.
1 u každé z pohledávek výslovně uvede, zda ji on sám, dlužník nebo věřitel popírá nebo nepopírá, přičemž ke stanovisku dlužníka bude připojen i podpis dlužníka; stanovisko dlužníka zjistí insolvenční správce při osobním jednání s dlužníkem, jehož datum a místo konání sdělí dlužníkovi nejméně 7 dní předem. Skončením osobního jednání s dlužníkem končí přezkumné jednání. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí a poučí jej o dalším postupu.
Poté insolvenční správce vypracuje zprávu o přezkumu; její součástí je záznam o jednání s dlužníkem podepsaný insolvenčním správcem a dlužníkem, seznam přihlášených pohledávek a doklad o písemném vyrozumění věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena. (3) O zprávě o přezkumu rozhodne insolvenční soud bez jednání nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405 tak, že a/ schválí předloženou zprávu o přezkumu, nejsou-li vůči ní podány žádné námitky podle § 398a odst. 4 nebo podané námitky nejsou důvodné, b/ nařídí doplnění nebo změnu zprávy o přezkumu, jestliže shledá, že některé z námitek podle § 398a odst. 4 proti ní jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah, nebo c/ odmítne zprávu o přezkumu, shledá-li, že námitky podle § 398a odst. 4 proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby znovu provedl přezkoumání přihlášených pohledávek a předložil novou zprávu o přezkumu a novou zprávu pro oddlužení ve lhůtě, kterou určí.
(4) Rozhodnutí podle odstavce 3 nemusí obsahovat odůvodnění, jestliže proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. (5) Popření pohledávky věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.
Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. (6) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. § 8 (vyhlášky) Přihláška pohledávky
(1) Formulář přihlášky pohledávky obsahuje (…) i/ údaj o výši pohledávky, a to
1. údaj o celkové výši jistiny pohledávky a výši jistiny pohledávky k okamžiku vzniku této pohledávky; pokud je pohledávka nepeněžitá nebo neurčité výše, obsahuje přihláška pohledávky popis postupu, který byl použit pro vyčíslení pohledávky, a
2.
údaj o celkové výši přihlášeného příslušenství, jehož uspokojení není vyloučeno podle § 170 insolvenčního zákona, včetně způsobu jeho výpočtu s rozlišením jednotlivých druhů příslušenství, (…)
§ 5 (o. s. ř.)
Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
60. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, od jeho účinnosti (od 1. ledna 2014) a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona, vyhlášky a občanského soudního řádu platila již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dovolatelky (2. září 2021, kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změny.
61. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon v rozhodném znění (účinném do 30. září 2024) i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Také vyhláška je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice uplatnitelná ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [srov. článek II. (Přechodné ustanovení) vyhlášky č. 254/2024 Sb., kterou se mění vyhláška č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů].
62. V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám č. 2 až 5 následující závěry: K otázce č. 2 (K vadám přihlášky)
63. Ustálená rozhodovací praxe soudů, jež připouští zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky „pro předčasnost“, vychází z teze, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost nebo výši pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a popřené některou z oprávněných osob (insolvenčním správcem, jiným věřitelem, a v některých případech též dlužníkem) vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky. Nedostatky přihlášky, jež brání přezkumu nevykonatelné pohledávky, se přitom mohou vyskytovat ve stejné míře i v přihlášce vykonatelné pohledávky. Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout bez zřetele k tomu, zda předmětem sporu je vykonatelná pohledávka. Srov. shodně např. odstavce 29. a 30. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 55/2019.
64. Nejvyšší soud především uvádí, že vady, pro něž dovolatelka shledává přihlášku nezpůsobilou přezkumu, se netýkají přihláškou uplatněné jistiny pohledávky ve výši 3.480.227,23 Kč; v tomto rozsahu (co do jistiny pohledávky) tudíž dovolací argumentace k otázce č. 2 není způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
65. Výtky dovolatelky se týkají příslušenství pohledávky představovaného smluvním úrokem z prodlení (srov. i § 513 o. z.). V těch případech, kdy se přihláškou pohledávky uplatňuje příslušenství jistiny, se předpokládá [v souladu s náležitostmi přihlášky požadovanými § 174 odst. 2 insolvenčního zákona, konkretizovanými ve shodě s § 176 insolvenčního zákona v § 8 vyhlášky (coby prováděcího právního předpisu)], že přihláška obsahuje (má obsahovat): 1) údaj o celkové výši přihlášeného příslušenství, jehož uspokojení není vyloučeno podle § 170 insolvenčního zákona, 2) způsobu výpočtu příslušenství a 3) rozlišení jednotlivých druhů (uplatněného) příslušenství (§ 8 odst. 1 písm. i/ bod 2. vyhlášky).
66. Je-li přihláškou uplatněným příslušenstvím úrok z prodlení (lhostejno zda smluvní), rozumí se „způsobem výpočtu“ příslušenství určení (uvedení) toho, z jaké částky, v jaké sazbě a za jaké období se úrok z prodlení uplatňuje; požadavek, aby v rámci uvedení „celkové výše přihlášeného příslušenství“ šlo o příslušenství, „jehož uspokojení není vyloučeno podle § 170 insolvenčního zákona“, současně zjevně vychází z toho, že podle § 170 písm. a/ insolvenčního zákona nemají být přihlašovány (jelikož se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku) úroky z prodlení, které přirostly (mají přirůst) k pohledávce (neuhrazené jistině pohledávky) až po rozhodnutí o úpadku dlužníka (že posledním dnem, za který lze přihlásit úroky z prodlení, je den vydání rozhodnutí o úpadku).
67. Přihláška předmětné pohledávky obsahuje údaj o celkové výši přihlášeného příslušenství („5.941.567,72 Kč“), přičemž nezahrnuje jiný „druh příslušenství“ než výslovně označený „smluvní úrok z prodlení“. Zbývá určit, zda přihláška obstojí i co do požadavku na uvedení „způsobu výpočtu“ příslušenství, obsahuje-li (jen) údaj: „2,5 % měsíčně od 20. února 2016“. Z dalších částí přihlášky se podává, že jde o příslušenství požadované ze souběžně uplatněné jistiny (z částky „3.480.227,23 Kč“). Co je nedostatkem přihlášky (její vadou), je skutečnost, že chybí údaj o konci doby, za kterou jsou úroky z prodlení požadovány (který dovoluje spolehlivě prověřit správnost výpočtu celkové výše požadovaného příslušenství). Jde nicméně o to, zda taková vada v poměrech dané věci vylučovala možnost přezkoumat pohledávku v požadovaném rozsahu.
68. Při úvaze o přezkoumatelnosti (přezkumu) dané části přihlášky pohledávky vzal Nejvyšší soud v potaz, že původní žalovaný přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení po 29. říjnu 2021, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku (učinil tak 28. prosince 2021, podáním z téhož dne), takže bylo očekávatelné, že má (musí) dodržet omezení nastavené přihlášení daného druhu příslušenství (úroků z prodlení) v § 170 písm. a/ insolvenčního zákona. Prostý kontrolní výpočet (jednoduchá matematická operace) pak dokládá, že částka „5.941.567,72 Kč“ odpovídá úroku z prodlení „2,5 % měsíčně“ z částky (jistiny) „3.480.227,23 Kč“ za dobu od „20. února 2016“ (poslední konkrétní údaj přihlášky) do 29. října 2021 (kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dovolatelky). Přihláška tak „via facti“ respektuje omezení plynoucí z § 8 odst. 1 písm. i/ bodu 2. vyhlášky (aby šlo o příslušenství, „jehož uspokojení není vyloučeno podle § 170 insolvenčního zákona“).
69. Jakkoli tedy lze přisvědčit dovolatelce co do nesprávnosti závěru odvolacího soudu že v přihlášce je příslušenství vymezeno „do zahájení insolvenčního řízení“ i co do nesprávnosti závěru insolvenčního soudu, že informace o tom, z jaké částky byl úrok uplatněn, plyne z dohody (srov dovolací argumentaci k otázce č. 5 v odstavcích 28. a 29. shora), Nejvyšší soud ani potud nemá dovolání za opodstatněné (přihlášku pohledávky má i v této části za způsobilou přezkumu). K otázce č. 3 (K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona)
70. Jak u této otázky, tak u otázek č. 4 a 5 dovolatelka opakovaně zdůrazňuje „spotřebitelský“ rozměr věci (poukazuje na své postavení coby fyzické osoby, která není podnikatelkou, v oddlužení). Nejvyšší soud proto úvodem k této otázce (a společně pro otázky č. 4 a 5) pokládá za nezbytné uvést, že tuto linii dovolací argumentace neshledává opodstatněnou. Vztah původního žalovaného a společnosti D byl v době svého vzniku (na základě smlouvy o vydání platební karty ze dne 5. října 2010) obchodním závazkovým vztahem, který se řídil právními předpisy účinnými do 31. prosince 2013. Společnost D přitom jako právnická osoba nemohla být považována za „spotřebitele“ ani v době uzavření smlouvy o vydání platební karty [srov. § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)] a nemůže za něj být pokládána ani podle nyní platné právní úpravy (srov. § 419 o. z.). K tomu budiž dodáno, že úprava obsažená v § 3028 odst. 3 o. z. by i v době od 1. ledna 2014 předurčovala jako pro věc rozhodné dosavadní právní předpisy (právní předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2013), z dohody (na kterou navazuje notářský zápis) se však podává, že smluvní strany podrobily vypořádání neuspokojených nároků původního žalovaného vůči společnosti D vzešlých ze smlouvy o vydání platební karty právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, včetně ručení a následného přistoupení k dluhu (srov. § 3028 odst. 3 větu druhou o. z.).
71. Dovolatelku nelze pokládat za „spotřebitelku“ ani v době, kdy pohledávku původního žalovaného vůči společnosti D zajistila ručením (dohodou z 30. prosince 2015), ani (o něco později) v době, kdy k dluhu společnosti D přistoupila (v rámci notářského zápisu z 30. prosince 2015). Ve světle závěrů obsažených v rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (pátého senátu) ze dne 17. března 1998, ve věci C-45/96 (Bayerische Hypotheken-und Wechselbank AG proti Edgardu Dietzingerovi) má Nejvyšší soud za tzv. acte éclairé (srov. i rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?), že dovolatelce nepřísluší ochrana vyhrazená „spotřebiteli“, jestliže ručením zajistila dluh jiné osoby (společnosti D), která jednala v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jestliže k takovému dluhu přistoupila. Srov. k tomu v literatuře např. již dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 431 (k § 52 obč. zák.), nebo (k § 419 o. z.) dílo Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 1600, a v judikatuře (k ručení) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. 33 Cdo 1010/2019).
72. K vlastní odpovědi na otázku č. 3 Nejvyšší soud především uvádí, že otázku shledává nezpůsobilou odpovědi v té části, ve které jej dovolatelka žádá, aby se vyjádřil, zda je soud povinen aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona „za každých okolností“. Pro „okolnosti“, o které nešlo v dané věci, má taková otázka jen akademický rozměr (je kladena v hypotetické rovině bez vazby na skutkový stav dané věci). K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.
73. Pro výsledek dovolacího řízení má význam jen posouzení, zda (a proč) použití omezení nastaveného úpravou obsaženou v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona vylučovaly skutkové poměry této věci (ony dovolatelkou tvrzené „mimořádné polehčující okolnosti“).
74. V rámci odpovědi na otázku č. 3 Nejvyšší soud uvádí, že popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (lhostejno kým) je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42 odst. 4 o. s. ř.; srov. např. R 39/2019. Takový procesní úkon lze formulovat též jako eventuální procesní úkon; srov. např. i odstavec 56. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. Jako eventuální procesní úkon se zpravidla projevuje (může projevit) popření pohledávky co do pravosti, se současným popřením pohledávky co do výše; srov. odstavec 42. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2024“).
75. Osoba nadaná popěrným právem [jíž je ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé (dlužník v konkursu s omezením účinku popření dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona a přihlášení věřitelé při reorganizaci s omezením účinku popření dle § 336 odst. 4 insolvenčního zákona)] zpravidla v takovém případě formuluje (má formulovat) popěrný úkon tak, že pohledávku popírá co do pravosti [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona)] a pro případ, že popření pohledávky co do pravosti neobstojí, popírá pohledávku co do výše [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že dlužníkův závazek (dluh) je nižší než přihlášená částka (§ 194 věta první insolvenčního zákona), s povinným uvedením údaje o tom, jaká je podle popírajícího skutečná výše přihlášené pohledávky (§ 194 věta druhá insolvenčního zákona)]; srov. odstavec 43. odůvodnění R 22/2024.
76. Pro účely posouzení, zda osoba nadaná popěrným právem popřela přihlášenou pohledávku jak co do pravosti, tak co do výše, pak není podstatné, zda popírající formuloval konečný rozsah popření přihlášené pohledávky postupně (zda nejprve jedním popěrným úkonem popřel pravost pohledávky a následně dalším popěrným úkonem popřel výši pohledávky), nýbrž to, zda tak učinil oběma popěrnými úkony (navazujícími procesními úkony) v takové době a na takovém místě, že tím přivodil zákonem předjímané účinky popření (odstavec 44. odůvodnění R 22/2024).
77. Obsah popěrného úkonu je při přezkumném jednání určující pro posouzení rozsahu popření nejen u popěrného úkonu insolvenčního správce (R 39/2019), nýbrž (s přihlédnutím k § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) i u popěrného úkonu dlužníka. Podstatná je tedy zásadně podoba popěrného úkonu zachycená v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu (odstavec 48. a 49. odůvodnění R 22/2024).
78. Závěry shrnuté v předchozím odstavci se uplatní i při přezkoumání pohledávek postupem podle § 410 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, také tehdy, řídí-li se (při oddlužení) přezkoumání přihlášených pohledávek úpravou obsaženou v § 410 insolvenčního zákona, je pro posouzení rozsahu popření přihlášené pohledávky insolvenčním správcem dlužníka nebo dlužníkem určující obsah popěrného úkonu. Podstatná je zásadně podoba popěrného úkonu zachycená insolvenčním správcem dlužníka v seznamu přihlášených pohledávek (§ 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve spojení s § 189 odst. 1 insolvenčního zákona). U popěrného úkonu dlužníka se tak děje na základě osobního jednání insolvenčního správce s dlužníkem (§ 410 odst. 2 první věta část věty za středníkem insolvenčního zákona), jehož skončením končí přezkumné jednání (§ 410 odst. 2 druhá věta insolvenčního zákona).
79. Obsah svého popěrného úkonu (svého „stanoviska“) stvrzuje dlužník podpisem v seznamu přihlášených pohledávek (§ 410 odst. 2 první věta, část věty před středníkem insolvenčního zákona) a obsah jednání s insolvenčním správcem stvrzuje dlužník podpisem záznamu o jednání s dlužníkem, který tvoří součást zprávy o přezkumu (§ 410 odst. 2 čtvrtá věta insolvenčního zákona). Samotná zpráva o přezkumu pak podléhá soudní kontrole (§ 398a odst. 3 a § 410 odst. 3 insolvenčního zákona) na základě námitek účastníků řízení vznesených postupem podle § 398a odst. 4 insolvenčního zákona.
80. V poměrech dané věci dovolatelka nezpochybňuje obsah svého popěrného úkonu zachycený v seznamu přihlášených pohledávek ani průběh jednání s ní zachycený insolvenčním správcem v záznamu o jednání s dlužníkem, který tvoří součást zprávy pro oddlužení a o přezkumu (B-17). Ostatně, insolvenční soud schválil zprávu o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona, přičemž proti tomuto výroku (bodu II. výroku) usnesení z 30. března 2022 nebylo odvolání přípustné, jelikož proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky (§ 410 odst. 4 insolvenčního zákona).
81. Námitku dovolatelky, že C. v. o. s. byl k její stížnosti odvolán z funkce pro porušování povinností (srov. reprodukci dovolání v odstavci 24. odůvodnění shora), nemá Nejvyšší soud v dotčených souvislostech za právně významnou, jelikož z usnesení insolvenčního soudu, jímž se tak stalo (z usnesení ze dne 13. dubna 2023, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-88, zveřejněného v insolvenčním rejstříku 14. dubna 2023, které nabylo právní moci dne 3. května 2023), plyne, že nešlo o porušení povinností při přezkumu.
82. Argumentuje-li dovolatelka v daných souvislostech tím, že žádala o ustanovení zástupce pro insolvenční řízení, avšak nebylo jí vyhověno, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že usnesení, ze dne 13. ledna 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-11 (zveřejněné v insolvenčním rejstříku téhož dne), jímž insolvenční soud zamítl její žádost o ustanovení zástupce pro insolvenční řízení, nabylo právní moci (ve spojení s usnesením ze dne 3. února 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-15, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 4. února 2022, které nabylo právní moci 23. března 2022) 29. ledna 2022, tedy ještě předtím, než insolvenční správce přikročil k přezkoumání pohledávek postupem podle § 410 insolvenčního zákona. Pro přezkum pohledávek tato skutečnost již neměla význam (závěr insolvenčního soudu, že nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce, dovolatelka pořadem práva účinně nezpochybnila).
83. Dále se Nejvyšší soud zabýval argumentem, že míra poučení, jehož se dostalo dovolatelce jako osobě nadané popěrným právem při přezkumu pohledávek insolvenčním správcem v režimu § 410 insolvenčního zákona, byla jiná (nižší) než míra poučení, jehož by se jí dostalo, kdyby se ve věci konalo přezkumné jednání (které bylo povinné v režimu oddlužení podle právní úpravy účinné do 30. června 2017).
84. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném pod číslem 97/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 97/2011“), Nejvyšší soud uzavřel, že § 5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelný i v insolvenčním řízení. Přitom platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sb. rozh. obč.).
85. Součástí poučovací povinnosti soudu přitom není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit; srov. např. odstavec 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020, uveřejněného pod číslem 83/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2022“), včetně shodné starší judikatury tam zmíněné.
86. Insolvenční zákon předpokládá, že insolvenční soud, potažmo insolvenční správce dlužníka, splní svou poučovací povinnost ve vztahu k přihlášeným věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla v rámci přezkumu popřena osobou nadanou popěrným právem (lhostejno, zda v režimu přezkumného jednání, nebo v režimu zprávy o přezkumu); srov. k tomu § 197 odst. 2, § 410 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona, jakož i § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a v judikatuře (při popření pohledávky u přezkumného jednání) opět R 97/2011 nebo R 83/2022. Ani insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2017 (kdy se pohledávky přihlášených věřitelů přezkoumávaly při přezkumném jednání, i když šlo o oddlužení) ani insolvenční zákon v pozdějších zněních však insolvenčnímu soudu (potažmo insolvenčnímu správci dlužníka) neukládá poučit dlužníka o tom, že ve sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky bude moci uplatnit (coby žalobce) pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona). To je ostatně v souladu s logikou věci; zná-li dlužník v době, kdy se přezkoumává vykonatelná pohledávka přihlášeného věřitele, skutečnosti, které jsou způsobilé zpochybnit pravost nebo výši takové pohledávky, je i bez potřeby právnického vzdělání očekávatelné, že je uvede (opačné chování smysl nedává) a že následně tyto skutečnosti coby rozhodující (ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.) uplatní v podané odporové žalobě.
87. Jak ovšem Nejvyšší soud shrnul výše (v odstavci 85. odůvodnění) součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Promítnuto v poměrech dané úpravy, insolvenční soud nemá dlužníka poučovat o potřebě uvést další důvody popření vykonatelné pohledávky (další skutečnosti); může (má) mu jen být nápomocen v tom, jak zákonem stanoveným způsobem vyjádřit ty důvody popření (další skutečnosti), které sám podle své navenek projevené vůle hodlá uplatnit. K tomu, že popření pohledávky je procesním úkonem, srov. odstavec 74. odůvodnění shora a k tomu, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven (a podle toho korigovat případným poučením dotčené osoby jeho nedostatky) srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč.
88. Námitka, že míra poučení, jehož se dostalo dovolatelce jako osobě nadané popěrným právem při přezkumu pohledávek insolvenčním správcem v režimu § 410 insolvenčního zákona, byla jiná (nižší) než míra poučení, jehož by se jí dostalo, kdyby se ve věci konalo přezkumné jednání, tedy není opodstatněná. Povinnost poskytnout při přezkoumání vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele dlužníku poučení o obsahu § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, insolvenční soud neměl ani v době, kdy se pohledávky přezkoumávaly pouze při přezkumném jednání. Takovou povinnost nemá vůči dlužníku ani insolvenční správce při přezkoumání vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele postupem podle § 410 insolvenčního zákona.
89. Jen v tom, že v předmětném sporu se dovolatelce uplatněním § 199 odst. 3 insolvenčního zákona značně zúžil argumentační prostor, nespatřuje Nejvyšší soud žádné porušení ústavních práv dovolatelky. Jak vysvětleno shora (srov. odstavec 86. odůvodnění), obecně se předpokládá, že dlužník zná důvody, pro které popírá pravost nebo výši přihlášené pohledávky, a že je (všechny) také uvede; vybočení z takového (očekávatelného) chování (tím, že neuplatní všechny důvody, pro které nemá pohledávku za pravou nebo uplatněnou ve správné výši) jde k tíži popírajícího, jenž se nechová v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).
90. Dovolání tak ani potud není důvodné. K otázce č. 4 (K popěrnému úkonu)
91. V návaznosti na závěry, které shrnul k popěrnému úkonu při odpovědi na otázku č. 3 (srov. odstavce 74. až 79. shora), Nejvyšší soud uvádí, že otázkou, zda popření celé výše přihlášené pohledávky lze vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, se zabýval v rozsudku ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021, uveřejněném pod číslem 104/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2023“). V něm uzavřel (při výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce týkajícího se smluvní pokuty), že popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze je ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.
92. Jinak řečeno, jen proto, že vedle pravosti pohledávky popírá osoba nadaná popěrným právem (současně nebo in eventum) výši pohledávky tak, že skutečná výše pohledávky podle ní činí 0 Kč, nevylučuje závěr, že v návaznosti na uplatněný důvod popření (na skutečnosti, pro které se pohledávka popírá) šlo o procesní úkon, jímž taková osoba popřela nejen pravost, nýbrž i výši přihlášené pohledávky (ve smyslu § 194 insolvenčního zákona).
93. V poměrech dané věci zaznamenal insolvenční správce v přezkumném listu předmětné pohledávky, že dovolatelka (dlužnice) popřela pohledávku jako co do pravosti, tak co do výše, s tím, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč; tamtéž je uvedeno, že dovolatelka odůvodnila popření též tím, že neurčitá sporná pohledávka není do výše pohledávky smluvně podložena a převážná část položek na „předmětném vyúčtování“ není „autorizovaná“ a rovněž není „identifikovatelná“; cílem původního žalobce bylo obohatit se lichvářskými úroky, což je nejen v rozporu s dobrými mravy, nýbrž také v rozporu s právním řádem České republiky (srov. reprodukci skutkových zjištění v odstavci 57. odůvodnění shora). Takový popěrný úkon nelze vykládat (v intencích závěrů R 104/2023) jako popření „pouze“ pravosti pohledávky (jde i o popření výše pohledávky).
94. Měly-li oba soudy za to, že se v daném sporu mají (mohou) zabývat pouze popřením pravosti pohledávky (že dovolatelka nepopřela pohledávku též co do výše), je jejich právní posouzení věci potud nesprávné a dovolání je v této části opodstatněné. K otázce č. 5 (K výši úroku z prodlení)
95. Také u této otázky Nejvyšší soud upozorňuje, že argumenty uplatněné v jejím rámci se netýkají jistiny pohledávky ve výši 3.480.227,23 Kč. V tomto rozsahu (co do jistiny pohledávky) tudíž dovolací argumentace k otázce č. 4 není způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
96. K argumentaci snesené k této otázce v rovině úroků z prodlení Nejvyšší soud opět připomíná absenci „spotřebitelského rozměru dané věci“ (srov. odstavce 70. a 71. odůvodnění shora).
97. K tomu lze doplnit, že i tam, kde Ústavní soud vytýčil nepřekročitelnou (bez dalšího ústavně neakceptovatelnou) mez co do výše sjednaných úroků z prodlení (hranicí 182,5 % ročně), tak učinil s výhradou, že se nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli (srov. odstavec 43. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uveřejněného pod číslem 44/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
98. Argument, že smluvní úrok z prodlení ve výši 5.941.567,72 Kč odpovídá 168 % původní jistiny, takže je „zcela nepřiměřený“ (srov. reprodukci dovolání v odstavci 27. odůvodnění shora), je zavádějící v tom ohledu, že nebere v potaz, že jde o následek vyvolaný déledobým porušováním povinnosti uhradit dluh včas (čím delší je prodlení dlužníka, tím vyšší logicky bude částka odpovídající úrokům z prodlení). V přepočtu odpovídá sjednaná sazba úroků z prodlení (2,5 % z dlužné částky měsíčně) roční sazbě úroků z prodlení v rozsahu 30 %, což je sazba významně nižší než nepřekročitelná hranice vytyčená posledně označeným nálezem Ústavního soudu. Ostatně, na tento typ argumentu přiléhavě odpovídá samotnou dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2616/2012, totiž tak, že: „(…) pokud by soudy přijaly závěr, že na nepřiměřenost přiznaných úroků z prodlení je možné usuzovat z jejich celkové výše zapříčiněné právě délkou prodlení, zvýhodnily by postavení dlužníka (jinak řečeno, čím déle by dlužník neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti celkové výše úroků z prodlení). Takovou úvahu nelze akceptovat, neboť by znamenala zpochybnění sankční a ochranné funkce, kterou mají úroky z prodlení plnit.“
99. Argument, že primárním dlužníkem je společnost D (srov. reprodukci dovolání v odstavci 27. bodu [1] odůvodnění shora), nemá samostatný význam, když bylo jen na dovolatelce, zda se za dluh (poté, co již vznikl a stal se splatným) zaručí nebo zda k němu přistoupí.
100. V daných souvislostech je třeba mít rovněž na paměti, že pro vlastní zjištění pravosti nebo výše přihlášené pohledávky v incidenčním sporu není rozhodná samotná „vykonatelnost“ pohledávky; srov. obdobně např. již argumentaci obsaženou v odstavci 63. a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněného pod číslem 130/2019 Sb. rozh. obč. Pro určení pravosti nebo výše předmětné pohledávky tedy nemá praktického významu, zda soud dovodí pravost a výši pohledávky na základě ručitelského závazku, který dovolatelka převzala v článku III. dohody, nebo na základě notářského zápisu, v jehož rámci dovolatelka přistoupila k dluhu společnosti D.
101. V podobě, v jaké dovolatelka formulovala otázku č. 5, na ni lze odpovědět tak, že jen proto, že u dluhu ze závazkového vztahu, v němž dlužník není spotřebitelem, odpovídá vyčíslený smluvní úrok z prodlení stanovený roční sazbou 30 % celkem 168 % jistiny (za celou dobu prodlení), jej nelze pokládat za nepřiměřený a rozporný s dobrými mravy.
102. K dalším argumentům sneseným dovolatelkou k otázce č. 5 se Nejvyšší soud již nevyjadřuje, neboť ty souvisejí se zkoumáním výše pohledávky, jemuž se soudy (jak plyne ze závěrů formulovaných k otázce č. 4) nesprávně vyhnuly (srov. dále).
103. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že žádná z dovolatelkou vznesených otázek nebyla způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká jistiny (částky 3.480.227,23 Kč); proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
104. V rozsahu, v němž se dovolání týkalo vyčíslených úroků z prodlení (částky 5.941.567,72 Kč), je zčásti (ve vazbě na otázky č. 4 a 5) důvodné (potud, že soudy se nesprávně nezabývaly popřením výše pohledávky a s tím souvisejícími námitkami dovolatelky). S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka v návaznosti na tuto argumentaci požaduje, aby úroky z prodlení byly přiznány jen v rozsahu zákonného úroku z prodlení (srov. reprodukci dovolání v odstavci 30. odůvodnění shora), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (a ve stejném rozsahu i rozsudek insolvenčního soudu) zrušil jen ohledně úroků z prodlení přesahujících zákonný úrok z prodlení.
105. Repo sazba stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí roku 2016, v němž došlo k prodlení s úhradou jistiny, činila 0,05 %, takže se zvýšením o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů), činí sazba zákonného (ročního) úroku z prodlení pro uvedené období 8,05 %. Tomu odpovídá (na zákonném úroku z prodlení) požadavek na uspokojení částky 1.594.320,67 Kč, ohledně které Nejvyšší soud dovolání též zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
106. Zrušující výrok rozsudku Nejvyššího soudu se tedy týká úroků z prodlení v částce 4.347.247,05 Kč a závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které v popsaném rozsahu bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a potud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
107. Na insolvenčním soudu (potažmo na odvolacím soudu) bude zabývat se v další fázi řízení (ve zrušeném rozsahu) již jen otázkou výše předmětné pohledávky (zkoumání pravosti pohledávky se uzavřelo tímto rozsudkem Nejvyššího soudu) .
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu