ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně R. J., zastoupené JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph. D., advokátem, se
sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, PSČ 130 00, proti žalovanému EOS KSI
Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142
00, identifikační číslo osoby 25117483, o určení pravosti a výše vykonatelné
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 1044/2022,
jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS 16281/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2023, č. j. 75 ICm 1044/2022, 101 VSPH
79/2023-80 (KSPH 81 INS 16281/2021), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2023, č. j.
75 ICm 1044/2022, 101 VSPH 79/2023-80 (KSPH 81 INS 16281/2021), se zamítá v
rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně
jistiny ve výši 3.480.227,23 Kč a úroků z prodlení ve výši 1.594.320,67 Kč.
II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně úroků z prodlení ve
výši 4.347.247,05 Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení, se rozsudek
odvolacího soudu zrušuje. V zamítavém výroku o věci samé ohledně úroků z
prodlení ve výši 4.347.247,05 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení se dále
zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2022, č. j. 75 ICm
1044/2022-56, a ve zrušeném rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. října 2022, č. j. 75 ICm 1044/2022-56, Krajský soud v
Praze (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně [dlužnice R. J. (dále též jen „R. J.“)]
domáhala vůči žalovanému (Diners Club CS, s. r. o.) určení, že pohledávka
žalovaného číslo P33 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u
insolvenčního soudu na majetek dlužnice ve výši 9.421.794,95 Kč, není po právu
(bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 6.800 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování
k následujícím závěrům:
3. Žalovaný přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení jako vykonatelnou na
základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti; jako taková byla
pohledávka též přezkoumána. Žalobkyně nebyla omezena co do popěrných důvodů, v
tomto řízení však proti pohledávce mohla uplatnit pouze skutečnosti, pro něž ji
popřela. Insolvenční soud se proto zabýval pouze námitkami, že:
[1] Dlužnice nejednala jako fyzická osoba, nýbrž jako jednatelka společnosti
Diamond travel s. r. o. (dále jen „společnost D“).
[2] Dlužnice podepsala notářský zápis v tísni pod nátlakem za nápadně
nevýhodných podmínek.
[3] Notář zneužil tísně a špatného psychického stavu dlužnice.
[4] Žalovaný přihlásil pohledávku neurčitě.
[5] Pohledávka žalovaného by již zanikla, kdyby řádně proběhlo insolvenční
řízení vedené na majetek společnosti D.
4. Již z dohody o zaplacení dluhu ve splátkách s uznáním dluhu a ručitelským
prohlášením ze dne 30. prosince 2015 (dále též jen „dohoda“), která co do
přihlášené pohledávky obsahově odpovídá notářskému zápisu z 30. prosince 2015,
je zřejmé, že dlužnice tyto listiny podepsala jednou jako jednatelka a jednou
jako fyzická osoba.
5. Insolvenční soud dlužnici neuvěřil, že podepsala jiný než žalovaným
předložený notářský zápis. Dlužnice již v řízení vedeném u Krajského soudu v
Praze (šlo o odvolací soud v exekuční věci dlužnice) mnohokrát měnila námitky
proti dohodě i notářskému zápisu. Nejprve tvrdila, že notářský zápis podepsala,
ale jednala v duševní poruše. Poté tvrdila, že notářský zápis podepsala (jen)
jako jednatelka společnosti D. V této věci dlužnice nejprve tvrdila, že
notářské zápisy někdo zaměnil, poté tvrdila, že jestli notářský zápis
podepsala, učinila tak v tísni pod nátlakem notáře a žalovaného. Insolvenční
soud proto nevyhověl návrhu dlužnice na vypracování znaleckého posudku k
prokázání toho, že její podpis na notářském zápisu není pravý.
6. K námitce, že z přihlášky není zřejmé, jak žalovaná dospěla k výši
pohledávky, insolvenční soud uvádí, že přihláška pohledávky obsahuje jak výši
úroku, tak konkrétní specifikaci, za jaké období je úrok požadován. Jak byla
výše úroku určena a z jaké částky plynula, je přitom zřejmé z toho, že
pohledávka byla přihlášena mimo jiné z titulu dohody, v níž je to ujednáno;
přihláška proto byla přezkoumána v souladu s insolvenčním zákonem.
7. Námitka, že pohledávka by již zanikla, kdyby řádně proběhlo insolvenční
řízení vedené na majetek společnosti D, nemá pro věc význam. Ostatní námitky
též nejsou opodstatněné (dlužnice s nimi neuspěla v exekučním řízení).
8. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2023, č.
j. 75 ICm 1044/2022, 101 VSPH 79/2023-80 (KSPH 81 INS 16281/2021):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z § 174, § 193, § 194 a § 199 insolvenčního
zákona, § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a
z § 133 a § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k
následujícím závěrům:
10. Přihláška pohledávky má všechny náležitosti požadované § 174 insolvenčního
zákona. Obsahuje důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky, tedy, že jde o
vykonatelnou pohledávku, kterou dlužnice uznala co do důvodu a výše,
vyplývající z přistoupení k dluhu společnosti D, a to zaplatit žalovanému řádně
a včas částku 3.519.400,10 Kč s příslušenstvím. V přihlášce je příslušenství
přesně vymezeno (2,5 % měsíčně od 20. února 2016 do zahájení insolvenčního
řízení).
11. Odvolací námitka, že insolvenční soud neměl aplikovat § 199 odst. 3
insolvenčního zákona, není důvodná. Titulem zakládajícím vykonatelnost
přihlášené pohledávky je i notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§ 274
odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července
2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. [
rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže)
dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Sporná pohledávka je (tedy)
pohledávkou vykonatelnou. Žalobkyně není omezena v důvodech popření, ale proti
pohledávce může uplatnit pouze skutečnosti, pro něž ji popřela (§ 199 odst. 3
insolvenčního zákona).
12. K odvolacím námitkám k výši pohledávky má odvolací soud shodně s
insolvenčním soudem za to, že dlužnice popřela pouze pravost pohledávky, nikoli
její výši. Podle (označené) ustálené judikatury Nejvyššího soudu, je-li
popírána výše pohledávky nebo její pořadí, musí ten, kdo popírá, uvést jak
vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popřípadě jaké pořadí má pohledávka
mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popření
pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky
zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom,
zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je
určující obsah popření (jeho důvody) v podobě zachycené v protokolu o
přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást
protokolu.
13. Z přezkumného listu přihlášky pohledávky vyplývá, že ohledně skutečné výše
pohledávky dlužnice uvedla „0“. Dále je zřejmé, že dlužnice popírala samotný
základ pohledávek, když namítala, že pohledávka není smluvně podložena,
notářský zápis nebyl řádně podepsán, nebylo řádně vedeno insolvenční řízení
ohledně společnosti D. Ani z obsahu popření tak nelze dovodit, že dlužnice
popírala výši pohledávky, když neuvedla, kolik podle ní činí správná výše
jistiny nebo příslušenství.
14. Podle notářského zápisu dlužnice přistoupila k dluhu společnosti D v plném
rozsahu a zavázala se jej uhradit ve splátkách v souladu s dohodou společně a
nerozdílně se společností D. Dluh uznala co do důvodu a výše co do částky
3.519.400,10 Kč s příslušenstvím, což založilo hmotněprávní domněnku dle § 2053
o. z., která se v procesní rovině promítá v § 133 o. s. ř. Bylo tedy na
dlužnici, aby vyvrátila domněnku trvání uznaného dluhu.
15. Při posouzení popěrných důvodů, jimiž dlužnice chtěla vyvrátit právní
domněnku existence pohledávky, postupoval odvolací soud podle § 135 odst. 2 o.
s. ř.
16. V projednávaném případě již rozhodoval exekuční soud, který se vypořádal se
všemi opakovaně vznášenými námitkami dlužnice. V exekučním řízení byla
prokázána nedůvodnost námitky, že dlužnice podepsala jiný notářský zápis;
soudní znalec rovněž vyloučil duševní poruchu dlužnice v době pořízení
notářského zápisu.
17. Dlužnice právní domněnku podle § 2053 o. z. nevyvrátila, takže existence
pohledávky byla prokázána a insolvenční soud nepochybil, jestliže žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (otázka č. 1), jakož i na vyřešení právních otázek,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (otázky č. 2 až 5). Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Je přezkoumatelné rozhodnutí, ve kterém se soud řádně nevypořádá se
všemi pro věc významnými tvrzeními a důkazy?
[2] Má vady taková přihláška pohledávky, kterou je uplatňován smluvní úrok z
prodlení ujednaný procentem z dlužné částky za každý měsíc prodlení, aniž se v
ní uvádí, z jaké částky a za jaké období se smluvní úrok uplatňuje?
[3] Je soud povinen aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona za
každých okolností, tedy např. i v situaci, kdy pohledávku při přezkumném
jednání konaném v rámci oddlužení popírá dlužník, na jehož straně jsou dány
mimořádné polehčující okolnosti?
[4] Vykládá se obsah popěrného úkonu učiněného při přezkumném jednání pouze
podle formálních ukazatelů příslušného formuláře nebo podle skutečného obsahu
vyjádřeného v odůvodnění popěrného úkonu?
[5] Je smluvní úrok z prodlení uplatňovaný vůči chronicky zdravotně
indisponované fyzické osobě ve výši 168 % jistiny přiměřený a souladný s
dobrými mravy?
19. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka k položeným
otázkám následovně:
K otázce č. 1 (K přezkoumatelnosti rozhodnutí)
21. V tom, že soudy se odmítly zabývat většinou jí uplatněných námitek,
spatřuje dovolatelka porušení svého ústavního práva dle článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a napadené rozhodnutí má
proto též za nepřezkoumatelné, namítajíc, že odvolací soud se nevypořádal ani s
těmi námitkami, které neuplatnila v exekučním řízení, ač současně uzavřel, že
neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Soudům též vytýká, že neprovedly
(navržený) důkaz znaleckým posudkem (k posouzení pravosti podpisů na notářském
zápisu a na dohodě).
K otázce č. 2 (K vadám přihlášky)
22. Přihláška pohledávky měla vadu, pro kterou nebylo možné věcně jednat o
žalobě (insolvenční soud ji měl zamítnout pro předčasnost). Pohledávka se má
skládat z jistiny ve výši 3.480.227,23 Kč a ze „smluvního úroku“ ve výši
5.941.567,72 Kč [dovolatelka používá nesprávné slovní spojení „smluvní úrok“,
které významově neodpovídá „smluvnímu úroku z prodlení“, o který šlo, v
dovolání opakovaně; Nejvyšší soud bude proto dále (bez potřeby opakované
individuální korekce) používat jako správný výraz „smluvní úrok z prodlení“]. Z
přihlášky však není zřejmo, jak žalovaný dospěl k částce požadované na úroku z
prodlení. Uvádí se jen „2,5 % měsíčně od 20. února 2016“, takže chybí údaj o
tom, z jaké částky a za jaké období je uplatňován úrok z prodlení. Přezkoumání
přihlášky v této podobě odporuje též závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. května 2001, sp. zn. „32 Cdo 1726/1998“ (správně jde o rozsudek sp. zn. 32
Cdo1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sb. rozh. obč.), rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. září 2016, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 56/2014,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018, „sp. zn.“ (správně sen.
zn.) 29 ICdo 27/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, „sp.
zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 55/2019 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise
Vybraná judikatura, číslo 4, ročníku 2022, pod číslem 40).
K otázce č. 3 (K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona)
23. Potud dovolatelka namítá, že vzhledem k tomu, že je právním laikem, nebyla
na místě aplikace § 199 odst. 3 insolvenčního zákona. Míní, že je nutné
zohlednit i to, že neměla finanční prostředky na právní zastoupení při
přezkumném jednání; o ustanovení právního zástupce pro insolvenční řízení
požádala, avšak nebylo jí vyhověno.
24. O aplikaci a důsledcích § 199 odst. 3 insolvenčního zákona ji insolvenční
správce [CURATORES v. o. s. (dále též jen „C. v. o. s.“)] nepoučil, ač
poskytování určité míry právní pomoci dlužníkům je jeho povinností a sám
pohledávku nepopřel. Insolvenční správce byl k její stížnosti odvolán z funkce
pro porušování povinností. Těmito specifickými a významnými skutečnostmi se
soudy nezabývaly, pouze bez dalšího odkázaly na § 199 odst. 3 insolvenčního
zákona nebo judikaturu Nejvyššího soudu. Přitom je nutné mít na zřeteli, že v
době přijetí této úpravy se konalo přezkumné jednání v rámci oddlužení před
soudem (bylo počítáno s tím, že soud poučí dlužníka o důsledcích § 199 odst. 3
insolvenčního zákona).
25. V rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod
číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2019“), se Nejvyšší soud zabýval
aplikací § 199 odst. 3 insolvenčního zákona vůči insolvenčnímu správci, který
je profesionálem v dané oblasti. Uplatněním § 199 odst. 3 insolvenčního zákona
se značně zúžil argumentační prostor dovolatelky, čímž jí bylo upřeno právo na
spravedlivý proces a došlo k porušení jejího ústavního práva dle článku 36
odst. 1 Listiny.
K otázce č. 4 (K popěrnému úkonu)
26. Závěr, že dovolatelka nepopřela pohledávku co do výše, není správný. I zde
je nutné zohlednit, že dovolatelka je „právním laikem“ a že vyvinula veškerou
snahu, kterou od ní lze rozumně požadovat, aby získala právní zastoupení již
pro účely přezkumného jednání. Je pravdou, že ve formuláři zachycujícím průběh
přezkumného jednání je uvedeno, že skutečná výše pohledávky podle ní činí 0 Kč,
z odůvodnění popření je nicméně zřejmé, že „in eventum“ popřela pohledávku co
do výše v rozsahu smluvního úroku z prodlení. Pochybení co do rozsahu popření
vedlo k tomu, že soudy se nezabývaly přiměřeností smluvního úroku z prodlení,
pročež nepřistoupily k jeho moderaci. Jde (stejně jako u otázky č. 3) o projev
přepjatého formalismu soudů.
K otázce č. 5 (K výši úroku z prodlení)
27. Žalovaný uplatňuje přihláškou smluvní úrok z prodlení ve výši 5.941.567,72
Kč; jde o částku odpovídající 168 % původní jistiny. Takový požadavek má
dovolatelka za „zcela nepřiměřený“ vzhledem k okolnostem dané věci. Je nutné
zohlednit následující skutečnosti:
[1] Primárním dlužníkem je společnost D, která uzavřela s žalovaným smlouvu o
vydání deponované karty ze dne 27. září 2010.
[2] V době sepisu notářského zápisu byla dovolatelka pod obrovským tlakem a
šokem způsobeným tím, že žalovaný podal nedůvodný insolvenční návrh na
společnost D (ve snaze vynutit si uznání dluhu). Podle judikatury Nejvyššího
soudu není účelem insolvenčního řízení vyřešení individuálního sporu o
pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem a
žalovaný koncem roku 2015 zneužil institut insolvenčního řízení k neoprávněnému
nátlaku na dovolatelku, která tehdy byla ve velmi špatném zdravotním stavu.
[3] Společnost D dluh řádně splácela až do doby, než vůči ní zahájila
nezákonnou exekuci společnost MSC Cruises S.A.
[4] Na úhradu dluhu, který žalovaný původně vyčíslil částkou 4.395.288,58 Kč,
již bylo zaplaceno 2.180.000 Kč, z čehož se ale dostalo na úhradu jistiny pouze
915.061,35 Kč; na úroku z prodlení tak již bylo uhrazeno 1.264.938,65 Kč, takže
žalovaný může na úrocích z prodlení celkem získat částku 7.206.596,37 Kč.
[5] Majetkové poměry dovolatelky a žalovaného jsou zcela nesrovnatelné
(odlišné), přičemž nutnost zohlednit, jakou měrou bude v případě (ne)přiznání
určitého majetkového nároku zasaženo do majetkových a osobních práv účastníků
sporu, zdůrazňuje i judikatura představovaná např. nálezem Ústavního soudu ze
dne 1. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2108/14 [jde o nález uveřejněný pod číslem
160/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách
Ústavního soudu], nálezem Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. IV.
ÚS 702/20 (jde o nález uveřejněný pod číslem 205/2020 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), nálezem Ústavního soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. IV.
ÚS 3542/20 (jde o nález uveřejněný pod číslem 94/2021 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu) nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn.
33 Cdo 2616/2012. Tyto závěry se projevily též v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023,
sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2023 Sb.
rozh. obč.), jímž Nejvyšší soud změnil svůj přístup k posuzování přiměřenosti
smluvní pokuty.
[6] Pro dovolatelku by úhrada pohledávky v plné výši (9.421.764,95 Kč) byla
zcela likvidační jak po ekonomické, tak po psychické stránce, kdežto pro
žalovaného by úhrada zbývající části jistiny a sníženého smluvního úroku z
prodlení (např. ve výši zákonného úroku z prodlení) znamenala prakticky nulový
zásah do majetkových poměrů. K tomu dovolatelka poukazuje na řadu zákonných
ustanovení, která v rámci zásady priority dobrých mravů zohledňují potřebu
ochrany slabší strany; tou dovolatelka vůči žalovanému bezpochyby je.
28. Závěr odvolacího soudu, že v přihlášce je příslušenství přesně vymezeno, a
to 2,5 % měsíčně od 20. února 2016 do zahájení insolvenčního řízení, není
správný též proto, že v takovém případě by příslušenství za dobu do 3. září
2021, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení činilo (z uplatněné jistiny)
5.867.083,07 Kč.
29. Správný není ani úsudek insolvenčního soudu, že informace o tom, z jaké
částky byl úrok uplatněn, plyne z dohody; v té je totiž uvedena jiná jistina
(3.519.400,10 Kč).
30. Na výše uvedeném základě má dovolatelka za to, že přiznání úroku z prodlení
v plné výši by odporovalo dobrým mravům a zásadě slušnosti a smyslu institutu
oddlužení. Soud proto měl smluvní úrok z prodlení moderovat v souladu s § 577
o. z. na částku odpovídající zákonnému úroku z prodlení v době vzniku prodlení
(8,05 % ročně).
III. Přípustnost dovolání
31. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
32. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení otázek č. 2 až 5 jde v daných skutkových poměrech zčásti o věc
dovolacím soudem neřešenou; zčásti (ve vztahu k otázce č. 4) je napadené
rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
33. Otázka č. 1 se týká nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a opomenutého
důkazu, tedy tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného
dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud
neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek č.
2 až 5) samostatně přípustností dovolání k otázce č. 1; s námitkami k této
otázce se vypořádá v mezích přípustného dovolání.
34. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení (od 14. června
2023) žalovaný nejprve změnil obchodní firmu (na DCCS, s. r. o.) a posléze
pohledávku postoupil společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., načež v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice došlo (postupem podle § 18
insolvenčního zákona) s účinností od 29. ledna 2024 ke změně v osobě
přihlášeného věřitele předmětné pohledávky (P33-4). V souladu s § 19 odst. 1
větou druhou insolvenčního zákona se tak označená společnost bez dalšího stala
novým žalovaným i v tomto incidenčním sporu, což se promítlo v označení
žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
K otázce č. 1 (K přezkoumatelnosti rozhodnutí)
35. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Vzhledem k tomu, že dovolatelka existenci
takových vad řízení uplatňuje (prostřednictvím argumentace k otázce č. 1),
zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda řízení je těmito vadami postiženo.
Pro účely takového zkoumání jsou rozhodná následující ustanovení občanského
soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení sporu):
§ 120 (o. s. ř.)
(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
(…)
§ 157 (o. s. ř.)
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se
žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil
žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký
učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není
přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v
písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
(…)
36. Co do námitky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihující z
obsahového hlediska (jak zmíněno již v odstavci 35. odůvodnění shora) tzv.
jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je
napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 100/2013“).
37. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu
uplatnění práv dovolatele.
38. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu ani rozhodnutí
insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné. To, že se soudy nezabývaly
některými námitkami dovolatelky (samostatně je nevypořádaly), nemělo původ v
opomenutí náležitostí písemného vyhotovení rozsudku pojmenovaných v § 157 odst.
2 o. s. ř., nýbrž v tom, že část těchto námitek podle jejich názoru vybočovala
z mezí nastavených úpravou obsaženou v § 199 odst. 3 insolvenčního zákona (a
vytyčených obsahem popěrného úkonu dovolatelky), jakož i v tom, že další část
těchto námitek již vypořádaly exekuční soudy (z jejichž rozhodnutí soudy
vyšly). Šlo tedy o projev právního posouzení věci v tom ohledu, že částí
námitek se nelze zabývat, jelikož nebyly uplatněny v popěrném úkonu
dovolatelky, jakož i v tom ohledu, že u další části námitek soudy vyšly ze
závěrů exekučních soudů o jejich neopodstatněnosti. K prověření správnosti
tohoto úsudku cílí další části dovolací argumentace (k otázkám č. 3 a 5), což
mimo jiné dokládá, že takové odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebylo
na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. opět R 100/2013).
39. Také námitka, že soudy neprovedly (navržený) důkaz znaleckým posudkem (k
posouzení pravosti podpisů na notářském zápisu a na dohodě), vystihuje z
obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120
odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne
6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I.
ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu.
40. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné).
41. V poměrech dané věci měl odvolací soud námitku, že dovolatelka podepsala
jiný notářský zápis, za nedůvodnou na základě výsledků exekučního řízení (v
němž byla zkoumána). Za této situace je neprovedení důkazu znaleckým posudkem
souladné s ustálenou judikaturou označenou v odstavcích 39. a 40. odůvodnění
shora. Je-li podepsání listiny a pravost listiny prokázána jinak (typově
osobami přítomnými u podpisu a u pořízení listiny), pak je důkaz k pravosti
podpisu nadbytečný.
42. Zbývá dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva
na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
43. Dovolání tak potud není důvodné.
44. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se – v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním – zabýval dále tím, zda je dán dovolací
důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím
soudem ve vztahu k otázkám č. 2 až 5.
45. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
46. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh.
obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému
stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách
řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
47. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z
nichž vyšly oba soudy):
48. Dlužnice byla k 30. prosinci 2015 (jedinou) jednatelkou (a jedinou
společnicí) společnosti D.
49. „Dohodu o zaplacení dluhu ve splátkách s uznáním dluhu a ručitelské
prohlášení“ sjednanou 30. prosince 2015 [mezi původním žalovaným jako
věřitelem, společností D, jednající dovolatelkou (jako jednatelkou), a
dovolatelkou (jako ručitelkou)] podepsala dovolatelka jednou jako jednatelka
společnosti D, a podruhé jako R. J.
50. V dohodě bylo mimo jiné uvedeno, že společnost D podle výpisu k platební
kartě ze dne 3. října 2014 neuhradila žalované transakce v celkové výši
4.395.288,58 Kč, přičemž tato částka je jistinou pohledávky žalované, ke které
přirůstalo příslušenství pohledávky, a to smluvní úrok z prodlení ve výši 2,5 %
měsíčně z jistiny pohledávky. Společnost D reklamovala část transakcí v celkové
výši 1.314.094,92 Kč, původní žalovaný však po provedeném šetření reklamaci
zamítl, neboť veškeré transakce byly provedeny v souladu se smlouvou a byly
autorizovány. Společnost D proto uznala co do důvodu i výše takto specifikovaný
dluh s tím, že jej bude splácet v měsíčních splátkách, přičemž strany se
současně dohodly na tom, že společnosti bude pro toto splácení snížena výše
úroku (z prodlení) z 2,5 % měsíčně na 8 % ročně, a to od vzniku dluhu. V dohodě
byly dále vypočteny všechny částky, které společnost D na dluh uhradila (za
dobu od 26. října 2014 do podpisu dohody šlo celkem o 1.265.000 Kč). Pro případ
včasného nesplnění některé ze splátek byla ujednána ztráta výhody snížených
splátek. Dovolatelka zajistila takto určený dluh ručením.
51. Podle notářského zápisu notářky JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové ze dne 30.
prosince 2015, sp. zn. NZ 1301/2015, N 1167/2015, sepsaného notářským
kandidátem Mgr. Tomášem Ostrožlíkem (dále jen „T. O.“), dovolatelka a
společnost D učinily nesporným existenci smlouvy o vydání platební karty a
dohody o úhradě odtud vzniklého dluhu (část A, první a druhý článek notářského
zápisu), načež dovolatelka a původní žalovaný prohlásili, že se dohodli na
přistoupení dovolatelky k dluhu společnosti D, takže se dovolatelka stává
dlužníkem vedle původního dlužníka (společnosti D) [část A, třetí článek
notářského zápisu], a dovolatelka dluh uznala (část A, čtvrtý článek notářského
zápisu). Následně obsahuje notářský zápis (v části B) prohlášení o svolení k
vykonatelnosti, podle kterého je zavázaným účastníkem a povinnou osobou
dovolatelka.
52. Podle notářského zápisu vydal vůči dovolatelce jako povinné soudní exekutor
JUDr. Aleš Bayer, Exekutorský úřad Praha 2, exekuční příkaz ze dne 15.
listopadu 2017, č. j. 002 Ex 198/17-31, zřízením exekutorského zástavního práva
na označených nemovitých věcech ve vlastnictví dovolatelky.
53. Okresní soud v Kladně pak usnesením ze dne 22. července 2017, č. j. 8 EXE
7/2016-255, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (jako soudu
odvolacího, na základě odvolání dovolatelky coby povinné) ze dne 28. listopadu
2017, č. j. 17 Co 297,298/2017-433, zastavil exekuci (pouze) v rozsahu částky
39.172,87 Kč na vymáhané jistině, částky 5.000 Kč na úroku z prodlení a v
rozsahu úroku z prodlení ve výši 2,5% měsíčně z částky 39.172,87 Kč za dobu od
20. února 2016 do zaplacení.
54. Podle usnesení Krajského soudu v Praze se exekuční soudy zabývaly námitkou,
že dovolatelka podepsala notářský zápis v tísni, pod nátlakem a za nápadně
nevýhodných podmínek; námitkou, že nejednala jako fyzická osoba, ale jako
jednatelka společnosti D, i námitkou, že notářka (případně žalovaný) zneužila
její tísně a špatného psychického stavu. Všechny tyto námitky shledal odvolací
soud nedůvodnými [obranu dovolatelky, že notářský zápis nepodepsala, měl (mimo
jiné) za vyvrácenou výpovědí T. O. a ověřovací knihou, a obranu dovolatelky, že
v době sepisu notářského zápisu trpěla duševní poruchou, pro kterou nebyla
schopna právně jednat, měl za vyvrácenou znaleckým posudkem znalce z oboru
psychiatrie MUDr. Michala Hesslera]. Exekuční soud uzavřel, že dlužnice v
průběhu celého řízení uváděla „zavádějící a zjevně nepravdivé údaje ke
zpochybnění pravosti a správnosti“ žalovaným předkládaných veřejných i
soukromých listin, dovozuje, že dlužnice přistoupila k dluhu v souladu s právem.
55. Usnesením ze dne 29. října 2021, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-A-34
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné)
zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení.
56. Původní žalovaný přihlásil (28. prosince 2021, podáním z téhož dne) do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice pohledávku v celkové výši
9.421.794,95 Kč, sestávající z (nesplacené) jistiny ve výši 3.480.227,23 Kč a z
příslušenství ve výši 5.941.567,72 Kč, jako dluh (vzešlý původně ze smlouvy o
vydání platební karty), který dovolatelka uznala (v notářském zápise), za
který dovolatelka ručí (podle dohody) a k němuž dovolatelka přistoupila (jako
další dlužník) [v notářském zápise]. Pohledávku přihlásil jako vykonatelnou
podle notářského zápisu. Příslušenství pohledávky konkretizoval původní
žalovaný v přihlášce tak, že jde o „smluvní úrok z prodlení“ ve výši
„5.941.567,72 Kč“, přičemž v rubrice „Způsob výpočtu“ je uvedeno „2,5 % měsíčně
od 20. února 2016“.
57. Podle zprávy pro oddlužení a o přezkumu (ze dne 4. února 2022) zveřejněné v
insolvenčním rejstříku 10. února 2022 (B-17) pohledávku původního žalovaného
popřela pouze dovolatelka. V přezkumném listu této (zajištěné) pohledávky
zaznamenal insolvenční správce, že dovolatelka popřela pohledávku co do
pravosti i co do výše; co do výše tak, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč. V
rubrice „Podrobnosti popření“ odůvodnila dovolatelka popření též tím, že
neurčitá sporná pohledávka není do výše pohledávky smluvně podložena a převážná
část položek „na předmětném vyúčtování“ není „autorizovaná“ a rovněž není
identifikovatelná; cílem původního žalobce bylo obohatit se lichvářskými úroky,
což je nejen v rozporu s dobrými mravy, nýbrž také v rozporu s právním řádem
České republiky.
58. Usnesením ze dne 30. března 2022, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-36
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné)
schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou 10. února 2022 a schválil oddlužení
dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
59. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, insolvenčního zákona, vyhlášky č.
191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v
insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro
insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), a občanského
soudního řádu:
§ 419 (o. z.)
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské
činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s
podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
§ 513 (o. z.)
Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s
jejím uplatněním.
§ 1892 (o. z.)
Přistoupení k dluhu
(1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka
splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s
ním zavázán společně a nerozdílně.
(2) Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní
nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala souhlas.
§ 2018 (o. z.)
(1) Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli
svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel
ručitele, nemůže po něm nic žádat.
(2) Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.
§ 3028 (o. z.)
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti.
§ 170 (insolvenčního zákona)
V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku,
není-li dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených
věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po
tomto rozhodnutí,
(…)
§ 174 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod
vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky
se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
(…)
(4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i
skutečnosti, o které vykonatelnost opírá.
§ 176 (insolvenčního zákona)
Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel.
Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře
stanoví prováděcí právní předpis.
§ 194 (insolvenčního zákona)
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že
dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši
pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. § 199 (insolvenčního zákona)
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do
30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy
o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou
své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky
přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci. (3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce
uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. § 398a (insolvenčního zákona)
Zpráva pro oddlužení
(1) Zprávu pro oddlužení s návrhem na způsob řešení oddlužení včetně
návrhu a zdůvodnění výše zálohové splátky podle § 398b odst. 2 předloží
insolvenční správce insolvenčnímu soudu spolu se zprávou o přezkumu podle § 410
odst. 2 ve lhůtě podle § 136 odst. 2 písm. f/. (2) Insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení zhodnotí předpokládané
plnění věřitelům při realizovaných způsobech oddlužení, odůvodní ocenění
položek soupisu a připojí k ní znalecký posudek, je-li v majetkové podstatě
nemovitá věc; navrhuje-li insolvenční správce provést oddlužení plněním
splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, připojí rovněž propočet
předpokládaného uspokojení nezajištěných věřitelů a návrh distribučního
schématu splátkového kalendáře pro jednotlivé nezajištěné věřitele a vyjádří se
také k návrhu dlužníka podle § 398 odst. 4. (3) Insolvenční soud přezkoumá zprávu o přezkumu a zprávu pro oddlužení
a odstraní zpravidla po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v nich
obsažené. (4) O zprávě o přezkumu a o zprávě pro oddlužení po jejich úpravě
uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že tyto zprávy zveřejní
vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 7 dnů od zveřejnění zprávy o
přezkumu a zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku mohou proti nim podat
námitky; námitky nelze uplatnit vůči popěrnému úkonu. (…)
§ 410 (insolvenčního zákona)
(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených
pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. (2) Přezkoumání přihlášených pohledávek provede insolvenční správce
tak, že v seznamu přihlášených pohledávek podle § 189 odst.
1 u každé z
pohledávek výslovně uvede, zda ji on sám, dlužník nebo věřitel popírá nebo
nepopírá, přičemž ke stanovisku dlužníka bude připojen i podpis dlužníka;
stanovisko dlužníka zjistí insolvenční správce při osobním jednání s dlužníkem,
jehož datum a místo konání sdělí dlužníkovi nejméně 7 dní předem. Skončením
osobního jednání s dlužníkem končí přezkumné jednání. Věřitele, jehož
nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena, o tom insolvenční správce
písemně vyrozumí a poučí jej o dalším postupu. Poté insolvenční správce
vypracuje zprávu o přezkumu; její součástí je záznam o jednání s dlužníkem
podepsaný insolvenčním správcem a dlužníkem, seznam přihlášených pohledávek a
doklad o písemném vyrozumění věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená
pohledávka byla popřena. (3) O zprávě o přezkumu rozhodne insolvenční soud bez jednání
nejpozději v rozhodnutí podle § 404 nebo 405 tak, že
a/ schválí předloženou zprávu o přezkumu, nejsou-li vůči ní podány žádné
námitky podle § 398a odst. 4 nebo podané námitky nejsou důvodné,
b/ nařídí doplnění nebo změnu zprávy o přezkumu, jestliže shledá, že některé z
námitek podle § 398a odst. 4 proti ní jsou důvodné, avšak nemění její základní
obsah, nebo
c/ odmítne zprávu o přezkumu, shledá-li, že námitky podle § 398a odst. 4 proti
ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží
insolvenčnímu správci, aby znovu provedl přezkoumání přihlášených pohledávek a
předložil novou zprávu o přezkumu a novou zprávu pro oddlužení ve lhůtě, kterou
určí. (4) Rozhodnutí podle odstavce 3 nemusí obsahovat odůvodnění, jestliže
proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky; proti tomuto rozhodnutí není
odvolání přípustné. (5) Popření pohledávky věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení
oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem,
ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně
ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže
dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto
popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek
běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají
žalobu vždy vůči dlužníku. (6) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše
uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. § 8 (vyhlášky)
Přihláška pohledávky
(1) Formulář přihlášky pohledávky obsahuje
(…)
i/ údaj o výši pohledávky, a to
1. údaj o celkové výši jistiny pohledávky a výši jistiny pohledávky k okamžiku
vzniku této pohledávky; pokud je pohledávka nepeněžitá nebo neurčité výše,
obsahuje přihláška pohledávky popis postupu, který byl použit pro vyčíslení
pohledávky, a
2.
údaj o celkové výši přihlášeného příslušenství, jehož uspokojení není
vyloučeno podle § 170 insolvenčního zákona, včetně způsobu jeho výpočtu s
rozlišením jednotlivých druhů příslušenství,
(…)
§ 5 (o. s. ř.)
Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
60. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, od jeho účinnosti (od 1. ledna
2014) a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona,
vyhlášky a občanského soudního řádu platila již v době zahájení insolvenčního
řízení vedeného na majetek dovolatelky (2. září 2021, kdy insolvenčnímu soudu
došel věřitelský insolvenční návrh) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala
změny.
61. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1.
zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících
výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení (a
spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon v rozhodném znění (účinném do 30.
září 2024) i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109
odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II.
(Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Také vyhláška je
pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice uplatnitelná ve znění účinném
do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [srov. článek II. (Přechodné
ustanovení) vyhlášky č. 254/2024 Sb., kterou se mění vyhláška č. 191/2017 Sb.,
o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení
a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a
kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění
pozdějších předpisů].
62. V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k otázkám č. 2 až 5
následující závěry:
K otázce č. 2 (K vadám přihlášky)
63. Ustálená rozhodovací praxe soudů, jež připouští zamítnutí žaloby o určení
pravosti nebo výše pohledávky „pro předčasnost“, vychází z teze, že součástí
právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost nebo výši pohledávky
přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a popřené
některou z oprávněných osob (insolvenčním správcem, jiným věřitelem, a v
některých případech též dlužníkem) vždy musí být závěr o splnění předpokladů,
za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou vůbec
zabývat. Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši
popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v
incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí
žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v
insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad
přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky. Nedostatky přihlášky,
jež brání přezkumu nevykonatelné pohledávky, se přitom mohou vyskytovat ve
stejné míře i v přihlášce vykonatelné pohledávky. Zjistí-li insolvenční soud,
který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška
pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady
bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout
bez zřetele k tomu, zda předmětem sporu je vykonatelná pohledávka. Srov. shodně
např. odstavce 29. a 30. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
55/2019.
64. Nejvyšší soud především uvádí, že vady, pro něž dovolatelka shledává
přihlášku nezpůsobilou přezkumu, se netýkají přihláškou uplatněné jistiny
pohledávky ve výši 3.480.227,23 Kč; v tomto rozsahu (co do jistiny pohledávky)
tudíž dovolací argumentace k otázce č. 2 není způsobilá zpochybnit správnost
napadeného rozhodnutí.
65. Výtky dovolatelky se týkají příslušenství pohledávky představovaného
smluvním úrokem z prodlení (srov. i § 513 o. z.). V těch případech, kdy se
přihláškou pohledávky uplatňuje příslušenství jistiny, se předpokládá [v
souladu s náležitostmi přihlášky požadovanými § 174 odst. 2 insolvenčního
zákona, konkretizovanými ve shodě s § 176 insolvenčního zákona v § 8 vyhlášky
(coby prováděcího právního předpisu)], že přihláška obsahuje (má obsahovat): 1)
údaj o celkové výši přihlášeného příslušenství, jehož uspokojení není vyloučeno
podle § 170 insolvenčního zákona, 2) způsobu výpočtu příslušenství a 3)
rozlišení jednotlivých druhů (uplatněného) příslušenství (§ 8 odst. 1 písm. i/
bod 2. vyhlášky).
66. Je-li přihláškou uplatněným příslušenstvím úrok z prodlení (lhostejno zda
smluvní), rozumí se „způsobem výpočtu“ příslušenství určení (uvedení) toho, z
jaké částky, v jaké sazbě a za jaké období se úrok z prodlení uplatňuje;
požadavek, aby v rámci uvedení „celkové výše přihlášeného příslušenství“ šlo o
příslušenství, „jehož uspokojení není vyloučeno podle § 170 insolvenčního
zákona“, současně zjevně vychází z toho, že podle § 170 písm. a/ insolvenčního
zákona nemají být přihlašovány (jelikož se v insolvenčním řízení neuspokojují
žádným ze způsobů řešení úpadku) úroky z prodlení, které přirostly (mají
přirůst) k pohledávce (neuhrazené jistině pohledávky) až po rozhodnutí o úpadku
dlužníka (že posledním dnem, za který lze přihlásit úroky z prodlení, je den
vydání rozhodnutí o úpadku).
67. Přihláška předmětné pohledávky obsahuje údaj o celkové výši přihlášeného
příslušenství („5.941.567,72 Kč“), přičemž nezahrnuje jiný „druh příslušenství“
než výslovně označený „smluvní úrok z prodlení“. Zbývá určit, zda přihláška
obstojí i co do požadavku na uvedení „způsobu výpočtu“ příslušenství,
obsahuje-li (jen) údaj: „2,5 % měsíčně od 20. února 2016“. Z dalších částí
přihlášky se podává, že jde o příslušenství požadované ze souběžně uplatněné
jistiny (z částky „3.480.227,23 Kč“). Co je nedostatkem přihlášky (její vadou),
je skutečnost, že chybí údaj o konci doby, za kterou jsou úroky z prodlení
požadovány (který dovoluje spolehlivě prověřit správnost výpočtu celkové výše
požadovaného příslušenství). Jde nicméně o to, zda taková vada v poměrech dané
věci vylučovala možnost přezkoumat pohledávku v požadovaném rozsahu.
68. Při úvaze o přezkoumatelnosti (přezkumu) dané části přihlášky pohledávky
vzal Nejvyšší soud v potaz, že původní žalovaný přihlásil pohledávku do
insolvenčního řízení po 29. říjnu 2021, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o
úpadku (učinil tak 28. prosince 2021, podáním z téhož dne), takže bylo
očekávatelné, že má (musí) dodržet omezení nastavené přihlášení daného druhu
příslušenství (úroků z prodlení) v § 170 písm. a/ insolvenčního zákona. Prostý
kontrolní výpočet (jednoduchá matematická operace) pak dokládá, že částka
„5.941.567,72 Kč“ odpovídá úroku z prodlení „2,5 % měsíčně“ z částky (jistiny)
„3.480.227,23 Kč“ za dobu od „20. února 2016“ (poslední konkrétní údaj
přihlášky) do 29. října 2021 (kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku
dovolatelky). Přihláška tak „via facti“ respektuje omezení plynoucí z § 8 odst.
1 písm. i/ bodu 2. vyhlášky (aby šlo o příslušenství, „jehož uspokojení není
vyloučeno podle § 170 insolvenčního zákona“).
69. Jakkoli tedy lze přisvědčit dovolatelce co do nesprávnosti závěru
odvolacího soudu že v přihlášce je příslušenství vymezeno „do zahájení
insolvenčního řízení“ i co do nesprávnosti závěru insolvenčního soudu, že
informace o tom, z jaké částky byl úrok uplatněn, plyne z dohody (srov dovolací
argumentaci k otázce č. 5 v odstavcích 28. a 29. shora), Nejvyšší soud ani
potud nemá dovolání za opodstatněné (přihlášku pohledávky má i v této části za
způsobilou přezkumu).
K otázce č. 3 (K aplikaci § 199 odst. 3 insolvenčního zákona)
70. Jak u této otázky, tak u otázek č. 4 a 5 dovolatelka opakovaně zdůrazňuje
„spotřebitelský“ rozměr věci (poukazuje na své postavení coby fyzické osoby,
která není podnikatelkou, v oddlužení). Nejvyšší soud proto úvodem k této
otázce (a společně pro otázky č. 4 a 5) pokládá za nezbytné uvést, že tuto
linii dovolací argumentace neshledává opodstatněnou. Vztah původního žalovaného
a společnosti D byl v době svého vzniku (na základě smlouvy o vydání platební
karty ze dne 5. října 2010) obchodním závazkovým vztahem, který se řídil
právními předpisy účinnými do 31. prosince 2013. Společnost D přitom jako
právnická osoba nemohla být považována za „spotřebitele“ ani v době uzavření
smlouvy o vydání platební karty [srov. § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)] a nemůže za něj být pokládána ani podle nyní platné právní úpravy (srov. § 419
o. z.). K tomu budiž dodáno, že úprava obsažená v § 3028 odst. 3 o. z. by i v
době od 1. ledna 2014 předurčovala jako pro věc rozhodné dosavadní právní
předpisy (právní předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2013), z dohody (na
kterou navazuje notářský zápis) se však podává, že smluvní strany podrobily
vypořádání neuspokojených nároků původního žalovaného vůči společnosti D
vzešlých ze smlouvy o vydání platební karty právní úpravě zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, včetně ručení a následného přistoupení k dluhu (srov.
§ 3028 odst. 3 větu druhou o. z.).
71. Dovolatelku nelze pokládat za „spotřebitelku“ ani v době, kdy pohledávku
původního žalovaného vůči společnosti D zajistila ručením (dohodou z 30.
prosince 2015), ani (o něco později) v době, kdy k dluhu společnosti D
přistoupila (v rámci notářského zápisu z 30. prosince 2015). Ve světle závěrů
obsažených v rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (pátého senátu) ze dne 17.
března 1998, ve věci C-45/96 (Bayerische Hypotheken-und Wechselbank AG proti
Edgardu Dietzingerovi) má Nejvyšší soud za tzv. acte éclairé (srov. i rozsudek
Evropského soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81, Srl CILFIT a
Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?), že dovolatelce
nepřísluší ochrana vyhrazená „spotřebiteli“, jestliže ručením zajistila dluh
jiné osoby (společnosti D), která jednala v rámci své podnikatelské činnosti,
nebo jestliže k takovému dluhu přistoupila. Srov. k tomu v literatuře např. již
dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 431 (k § 52 obč.
zák.), nebo (k § 419 o. z.) dílo Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná
část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014,
str. 1600, a v judikatuře (k ručení) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. května 2019, sp. zn. 33 Cdo 1010/2019).
72. K vlastní odpovědi na otázku č. 3 Nejvyšší soud především uvádí, že otázku
shledává nezpůsobilou odpovědi v té části, ve které jej dovolatelka žádá, aby
se vyjádřil, zda je soud povinen aplikovat § 199 odst. 3 insolvenčního zákona
„za každých okolností“. Pro „okolnosti“, o které nešlo v dané věci, má taková
otázka jen akademický rozměr (je kladena v hypotetické rovině bez vazby na
skutkový stav dané věci). K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR
130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.
73. Pro výsledek dovolacího řízení má význam jen posouzení, zda (a proč)
použití omezení nastaveného úpravou obsaženou v § 199 odst. 3 insolvenčního
zákona vylučovaly skutkové poměry této věci (ony dovolatelkou tvrzené
„mimořádné polehčující okolnosti“).
74. V rámci odpovědi na otázku č. 3 Nejvyšší soud uvádí, že popření pohledávky
přihlášené do insolvenčního řízení (lhostejno kým) je procesním úkonem, pro
který přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42
odst. 4 o. s. ř.; srov. např. R 39/2019. Takový procesní úkon lze formulovat
též jako eventuální procesní úkon; srov. např. i odstavec 56. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020,
uveřejněného pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. Jako eventuální procesní úkon
se zpravidla projevuje (může projevit) popření pohledávky co do pravosti, se
současným popřením pohledávky co do výše; srov. odstavec 42. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022,
uveřejněného pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2024“).
75. Osoba nadaná popěrným právem [jíž je ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1
insolvenčního zákona insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé
(dlužník v konkursu s omezením účinku popření dle § 192 odst. 3 insolvenčního
zákona a přihlášení věřitelé při reorganizaci s omezením účinku popření dle §
336 odst. 4 insolvenčního zákona)] zpravidla v takovém případě formuluje (má
formulovat) popěrný úkon tak, že pohledávku popírá co do pravosti [se současným
uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že pohledávka nevznikla, nebo
že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona)]
a pro případ, že popření pohledávky co do pravosti neobstojí, popírá pohledávku
co do výše [se současným uplatněním tvrzení, z nějž popírající dovozuje, že
dlužníkův závazek (dluh) je nižší než přihlášená částka (§ 194 věta první
insolvenčního zákona), s povinným uvedením údaje o tom, jaká je podle
popírajícího skutečná výše přihlášené pohledávky (§ 194 věta druhá
insolvenčního zákona)]; srov. odstavec 43. odůvodnění R 22/2024.
76. Pro účely posouzení, zda osoba nadaná popěrným právem popřela přihlášenou
pohledávku jak co do pravosti, tak co do výše, pak není podstatné, zda
popírající formuloval konečný rozsah popření přihlášené pohledávky postupně
(zda nejprve jedním popěrným úkonem popřel pravost pohledávky a následně dalším
popěrným úkonem popřel výši pohledávky), nýbrž to, zda tak učinil oběma
popěrnými úkony (navazujícími procesními úkony) v takové době a na takovém
místě, že tím přivodil zákonem předjímané účinky popření (odstavec 44.
odůvodnění R 22/2024).
77. Obsah popěrného úkonu je při přezkumném jednání určující pro posouzení
rozsahu popření nejen u popěrného úkonu insolvenčního správce (R 39/2019),
nýbrž (s přihlédnutím k § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) i u popěrného
úkonu dlužníka. Podstatná je tedy zásadně podoba popěrného úkonu zachycená v
protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který
tvoří součást tohoto protokolu (odstavec 48. a 49. odůvodnění R 22/2024).
78. Závěry shrnuté v předchozím odstavci se uplatní i při přezkoumání
pohledávek postupem podle § 410 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, také tehdy,
řídí-li se (při oddlužení) přezkoumání přihlášených pohledávek úpravou
obsaženou v § 410 insolvenčního zákona, je pro posouzení rozsahu popření
přihlášené pohledávky insolvenčním správcem dlužníka nebo dlužníkem určující
obsah popěrného úkonu. Podstatná je zásadně podoba popěrného úkonu zachycená
insolvenčním správcem dlužníka v seznamu přihlášených pohledávek (§ 410 odst. 2
insolvenčního zákona ve spojení s § 189 odst. 1 insolvenčního zákona). U
popěrného úkonu dlužníka se tak děje na základě osobního jednání insolvenčního
správce s dlužníkem (§ 410 odst. 2 první věta část věty za středníkem
insolvenčního zákona), jehož skončením končí přezkumné jednání (§ 410 odst. 2
druhá věta insolvenčního zákona).
79. Obsah svého popěrného úkonu (svého „stanoviska“) stvrzuje dlužník podpisem
v seznamu přihlášených pohledávek (§ 410 odst. 2 první věta, část věty před
středníkem insolvenčního zákona) a obsah jednání s insolvenčním správcem
stvrzuje dlužník podpisem záznamu o jednání s dlužníkem, který tvoří součást
zprávy o přezkumu (§ 410 odst. 2 čtvrtá věta insolvenčního zákona). Samotná
zpráva o přezkumu pak podléhá soudní kontrole (§ 398a odst. 3 a § 410 odst. 3
insolvenčního zákona) na základě námitek účastníků řízení vznesených postupem
podle § 398a odst. 4 insolvenčního zákona.
80. V poměrech dané věci dovolatelka nezpochybňuje obsah svého popěrného úkonu
zachycený v seznamu přihlášených pohledávek ani průběh jednání s ní zachycený
insolvenčním správcem v záznamu o jednání s dlužníkem, který tvoří součást
zprávy pro oddlužení a o přezkumu (B-17). Ostatně, insolvenční soud schválil
zprávu o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona, přičemž
proti tomuto výroku (bodu II. výroku) usnesení z 30. března 2022 nebylo
odvolání přípustné, jelikož proti zprávě o přezkumu nebyly podány námitky (§
410 odst. 4 insolvenčního zákona).
81. Námitku dovolatelky, že C. v. o. s. byl k její stížnosti odvolán z funkce
pro porušování povinností (srov. reprodukci dovolání v odstavci 24. odůvodnění
shora), nemá Nejvyšší soud v dotčených souvislostech za právně významnou,
jelikož z usnesení insolvenčního soudu, jímž se tak stalo (z usnesení ze dne
13. dubna 2023, č. j. KSPH 81 INS 16281/2021-B-88, zveřejněného v insolvenčním
rejstříku 14. dubna 2023, které nabylo právní moci dne 3. května 2023), plyne,
že nešlo o porušení povinností při přezkumu.
82. Argumentuje-li dovolatelka v daných souvislostech tím, že žádala o
ustanovení zástupce pro insolvenční řízení, avšak nebylo jí vyhověno, Nejvyšší
soud k tomu uvádí, že usnesení, ze dne 13. ledna 2022, č. j. KSPH 81 INS
16281/2021-B-11 (zveřejněné v insolvenčním rejstříku téhož dne), jímž
insolvenční soud zamítl její žádost o ustanovení zástupce pro insolvenční
řízení, nabylo právní moci (ve spojení s usnesením ze dne 3. února 2022, č. j.
KSPH 81 INS 16281/2021-B-15, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 4. února
2022, které nabylo právní moci 23. března 2022) 29. ledna 2022, tedy ještě
předtím, než insolvenční správce přikročil k přezkoumání pohledávek postupem
podle § 410 insolvenčního zákona. Pro přezkum pohledávek tato skutečnost již
neměla význam (závěr insolvenčního soudu, že nesplňuje předpoklady pro
ustanovení zástupce, dovolatelka pořadem práva účinně nezpochybnila).
83. Dále se Nejvyšší soud zabýval argumentem, že míra poučení, jehož se dostalo
dovolatelce jako osobě nadané popěrným právem při přezkumu pohledávek
insolvenčním správcem v režimu § 410 insolvenčního zákona, byla jiná (nižší)
než míra poučení, jehož by se jí dostalo, kdyby se ve věci konalo přezkumné
jednání (které bylo povinné v režimu oddlužení podle právní úpravy účinné do
30. června 2017).
84. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném
pod číslem 97/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 97/2011“), Nejvyšší soud
uzavřel, že § 5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelný i v insolvenčním
řízení. Přitom platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo
vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný
vztah úpravy v § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých
ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního
promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci
nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního
řádu (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014,
uveřejněné pod číslem 51/2017 Sb. rozh. obč.).
85. Součástí poučovací povinnosti soudu přitom není návod či pomoc účastníku
spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková
pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá
učinit; srov. např. odstavec 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020, uveřejněného pod číslem 83/2022 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 83/2022“), včetně shodné starší judikatury tam zmíněné.
86. Insolvenční zákon předpokládá, že insolvenční soud, potažmo insolvenční
správce dlužníka, splní svou poučovací povinnost ve vztahu k přihlášeným
věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla v rámci přezkumu popřena
osobou nadanou popěrným právem (lhostejno, zda v režimu přezkumného jednání,
nebo v režimu zprávy o přezkumu); srov. k tomu § 197 odst. 2, § 410 odst. 2
věta třetí insolvenčního zákona, jakož i § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o
jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení
insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a v judikatuře (při popření
pohledávky u přezkumného jednání) opět R 97/2011 nebo R 83/2022. Ani
insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2017 (kdy se pohledávky
přihlášených věřitelů přezkoumávaly při přezkumném jednání, i když šlo o
oddlužení) ani insolvenční zákon v pozdějších zněních však insolvenčnímu soudu
(potažmo insolvenčnímu správci dlužníka) neukládá poučit dlužníka o tom, že ve
sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky bude moci uplatnit
(coby žalobce) pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199 odst. 3
insolvenčního zákona). To je ostatně v souladu s logikou věci; zná-li dlužník v
době, kdy se přezkoumává vykonatelná pohledávka přihlášeného věřitele,
skutečnosti, které jsou způsobilé zpochybnit pravost nebo výši takové
pohledávky, je i bez potřeby právnického vzdělání očekávatelné, že je uvede
(opačné chování smysl nedává) a že následně tyto skutečnosti coby rozhodující
(ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.) uplatní v podané odporové žalobě.
87. Jak ovšem Nejvyšší soud shrnul výše (v odstavci 85. odůvodnění) součástí
poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co
by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl
zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Promítnuto
v poměrech dané úpravy, insolvenční soud nemá dlužníka poučovat o potřebě uvést
další důvody popření vykonatelné pohledávky (další skutečnosti); může (má) mu
jen být nápomocen v tom, jak zákonem stanoveným způsobem vyjádřit ty důvody
popření (další skutečnosti), které sám podle své navenek projevené vůle hodlá
uplatnit. K tomu, že popření pohledávky je procesním úkonem, srov. odstavec 74.
odůvodnění shora a k tomu, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle
toho, jak byl navenek projeven (a podle toho korigovat případným poučením
dotčené osoby jeho nedostatky) srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího
soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017
Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011,
uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006
Sb. rozh. obč.
88. Námitka, že míra poučení, jehož se dostalo dovolatelce jako osobě nadané
popěrným právem při přezkumu pohledávek insolvenčním správcem v režimu § 410
insolvenčního zákona, byla jiná (nižší) než míra poučení, jehož by se jí
dostalo, kdyby se ve věci konalo přezkumné jednání, tedy není opodstatněná.
Povinnost poskytnout při přezkoumání vykonatelné pohledávky přihlášeného
věřitele dlužníku poučení o obsahu § 199 odst. 3 insolvenčního zákona,
insolvenční soud neměl ani v době, kdy se pohledávky přezkoumávaly pouze při
přezkumném jednání. Takovou povinnost nemá vůči dlužníku ani insolvenční
správce při přezkoumání vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele postupem
podle § 410 insolvenčního zákona.
89. Jen v tom, že v předmětném sporu se dovolatelce uplatněním § 199 odst. 3
insolvenčního zákona značně zúžil argumentační prostor, nespatřuje Nejvyšší
soud žádné porušení ústavních práv dovolatelky. Jak vysvětleno shora (srov.
odstavec 86. odůvodnění), obecně se předpokládá, že dlužník zná důvody, pro
které popírá pravost nebo výši přihlášené pohledávky, a že je (všechny) také
uvede; vybočení z takového (očekávatelného) chování (tím, že neuplatní všechny
důvody, pro které nemá pohledávku za pravou nebo uplatněnou ve správné výši)
jde k tíži popírajícího, jenž se nechová v souladu s obecným právním principem
„vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).
90. Dovolání tak ani potud není důvodné.
K otázce č. 4 (K popěrnému úkonu)
91. V návaznosti na závěry, které shrnul k popěrnému úkonu při odpovědi na
otázku č. 3 (srov. odstavce 74. až 79. shora), Nejvyšší soud uvádí, že otázkou,
zda popření celé výše přihlášené pohledávky lze vykládat jako popření (pouze)
pravosti pohledávky, se zabýval v rozsudku ze dne 30. prosince 2022, sen. zn.
29 ICdo 54/2021, uveřejněném pod číslem 104/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
104/2023“). V něm uzavřel (při výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce
týkajícího se smluvní pokuty), že popření (celé) výše přihlášené pohledávky z
titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze je ani vykládat
jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný
úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká,
a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši
pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze
skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto
ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.
92. Jinak řečeno, jen proto, že vedle pravosti pohledávky popírá osoba nadaná
popěrným právem (současně nebo in eventum) výši pohledávky tak, že skutečná
výše pohledávky podle ní činí 0 Kč, nevylučuje závěr, že v návaznosti na
uplatněný důvod popření (na skutečnosti, pro které se pohledávka popírá) šlo o
procesní úkon, jímž taková osoba popřela nejen pravost, nýbrž i výši přihlášené
pohledávky (ve smyslu § 194 insolvenčního zákona).
93. V poměrech dané věci zaznamenal insolvenční správce v přezkumném listu
předmětné pohledávky, že dovolatelka (dlužnice) popřela pohledávku jako co do
pravosti, tak co do výše, s tím, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč; tamtéž
je uvedeno, že dovolatelka odůvodnila popření též tím, že neurčitá sporná
pohledávka není do výše pohledávky smluvně podložena a převážná část položek na
„předmětném vyúčtování“ není „autorizovaná“ a rovněž není „identifikovatelná“;
cílem původního žalobce bylo obohatit se lichvářskými úroky, což je nejen v
rozporu s dobrými mravy, nýbrž také v rozporu s právním řádem České republiky
(srov. reprodukci skutkových zjištění v odstavci 57. odůvodnění shora). Takový
popěrný úkon nelze vykládat (v intencích závěrů R 104/2023) jako popření
„pouze“ pravosti pohledávky (jde i o popření výše pohledávky).
94. Měly-li oba soudy za to, že se v daném sporu mají (mohou) zabývat pouze
popřením pravosti pohledávky (že dovolatelka nepopřela pohledávku též co do
výše), je jejich právní posouzení věci potud nesprávné a dovolání je v této
části opodstatněné.
K otázce č. 5 (K výši úroku z prodlení)
95. Také u této otázky Nejvyšší soud upozorňuje, že argumenty uplatněné v jejím
rámci se netýkají jistiny pohledávky ve výši 3.480.227,23 Kč. V tomto rozsahu
(co do jistiny pohledávky) tudíž dovolací argumentace k otázce č. 4 není
způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
96. K argumentaci snesené k této otázce v rovině úroků z prodlení Nejvyšší soud
opět připomíná absenci „spotřebitelského rozměru dané věci“ (srov. odstavce 70.
a 71. odůvodnění shora).
97. K tomu lze doplnit, že i tam, kde Ústavní soud vytýčil nepřekročitelnou
(bez dalšího ústavně neakceptovatelnou) mez co do výše sjednaných úroků z
prodlení (hranicí 182,5 % ročně), tak učinil s výhradou, že se nevyjadřuje k
případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel
nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen
podnikateli (srov. odstavec 43. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1.
dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uveřejněného pod číslem 44/2019 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu).
98. Argument, že smluvní úrok z prodlení ve výši 5.941.567,72 Kč odpovídá 168 %
původní jistiny, takže je „zcela nepřiměřený“ (srov. reprodukci dovolání v
odstavci 27. odůvodnění shora), je zavádějící v tom ohledu, že nebere v potaz,
že jde o následek vyvolaný déledobým porušováním povinnosti uhradit dluh včas
(čím delší je prodlení dlužníka, tím vyšší logicky bude částka odpovídající
úrokům z prodlení). V přepočtu odpovídá sjednaná sazba úroků z prodlení (2,5 %
z dlužné částky měsíčně) roční sazbě úroků z prodlení v rozsahu 30 %, což je
sazba významně nižší než nepřekročitelná hranice vytyčená posledně označeným
nálezem Ústavního soudu. Ostatně, na tento typ argumentu přiléhavě odpovídá
samotnou dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
2616/2012, totiž tak, že:
„(…) pokud by soudy přijaly závěr, že na nepřiměřenost přiznaných úroků
z prodlení je možné usuzovat z jejich celkové výše zapříčiněné právě délkou
prodlení, zvýhodnily by postavení dlužníka (jinak řečeno, čím déle by dlužník
neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti
celkové výše úroků z prodlení). Takovou úvahu nelze akceptovat, neboť by
znamenala zpochybnění sankční a ochranné funkce, kterou mají úroky z prodlení
plnit.“
99. Argument, že primárním dlužníkem je společnost D (srov. reprodukci dovolání
v odstavci 27. bodu [1] odůvodnění shora), nemá samostatný význam, když bylo
jen na dovolatelce, zda se za dluh (poté, co již vznikl a stal se splatným)
zaručí nebo zda k němu přistoupí.
100. V daných souvislostech je třeba mít rovněž na paměti, že pro vlastní
zjištění pravosti nebo výše přihlášené pohledávky v incidenčním sporu není
rozhodná samotná „vykonatelnost“ pohledávky; srov. obdobně např. již
argumentaci obsaženou v odstavci 63. a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněného pod číslem
130/2019 Sb. rozh. obč. Pro určení pravosti nebo výše předmětné pohledávky tedy
nemá praktického významu, zda soud dovodí pravost a výši pohledávky na základě
ručitelského závazku, který dovolatelka převzala v článku III. dohody, nebo na
základě notářského zápisu, v jehož rámci dovolatelka přistoupila k dluhu
společnosti D.
101. V podobě, v jaké dovolatelka formulovala otázku č. 5, na ni lze odpovědět
tak, že jen proto, že u dluhu ze závazkového vztahu, v němž dlužník není
spotřebitelem, odpovídá vyčíslený smluvní úrok z prodlení stanovený roční
sazbou 30 % celkem 168 % jistiny (za celou dobu prodlení), jej nelze pokládat
za nepřiměřený a rozporný s dobrými mravy.
102. K dalším argumentům sneseným dovolatelkou k otázce č. 5 se Nejvyšší soud
již nevyjadřuje, neboť ty souvisejí se zkoumáním výše pohledávky, jemuž se
soudy (jak plyne ze závěrů formulovaných k otázce č. 4) nesprávně vyhnuly
(srov. dále).
103. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že žádná z dovolatelkou vznesených otázek
nebyla způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž
se týká jistiny (částky 3.480.227,23 Kč); proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části zamítl (§
243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
104. V rozsahu, v němž se dovolání týkalo vyčíslených úroků z prodlení (částky
5.941.567,72 Kč), je zčásti (ve vazbě na otázky č. 4 a 5) důvodné (potud, že
soudy se nesprávně nezabývaly popřením výše pohledávky a s tím souvisejícími
námitkami dovolatelky). S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka v návaznosti na
tuto argumentaci požaduje, aby úroky z prodlení byly přiznány jen v rozsahu
zákonného úroku z prodlení (srov. reprodukci dovolání v odstavci 30. odůvodnění
shora), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (a ve stejném rozsahu i rozsudek
insolvenčního soudu) zrušil jen ohledně úroků z prodlení přesahujících zákonný
úrok z prodlení.
105. Repo sazba stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního
pololetí roku 2016, v němž došlo k prodlení s úhradou jistiny, činila 0,05 %,
takže se zvýšením o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.,
kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním
pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu
právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního
věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence
svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších
předpisů), činí sazba zákonného (ročního) úroku z prodlení pro uvedené období
8,05 %. Tomu odpovídá (na zákonném úroku z prodlení) požadavek na uspokojení
částky 1.594.320,67 Kč, ohledně které Nejvyšší soud dovolání též zamítl (§ 243d
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
106. Zrušující výrok rozsudku Nejvyššího soudu se tedy týká úroků z prodlení v
částce 4.347.247,05 Kč a závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2
písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které v popsaném rozsahu bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí (opět včetně
závislého výroku o nákladech řízení) a potud vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
107. Na insolvenčním soudu (potažmo na odvolacím soudu) bude zabývat se v další
fázi řízení (ve zrušeném rozsahu) již jen otázkou výše předmětné pohledávky
(zkoumání pravosti pohledávky se uzavřelo tímto rozsudkem Nejvyššího soudu) .
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu