KSPL 56 INS 21934/2011
156 ICm 3019/2013
29 ICdo 56/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Ferona, a. s., se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 111 82,
identifikační číslo osoby 26440181, zastoupeného JUDr. Alenou Jarešovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 10, Polygrafická 262/3, PSČ 108 00 proti
žalovanému D. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem, se sídlem v
Brně, Masarykova 398/2, PSČ 602 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm 3019/2013, jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka Ing. K. Ch., vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. KSPL 56 INS 21934/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č. j. 156 ICm 3019/2013, 104 VSPH
101/2014-69 (KSPL 56 INS 21934/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č. j. 156 ICm 3019/2013,
104 VSPH 101/2014-69 (KSPL 56 INS 21934/2011), a rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 156 ICm 3019/2013-41, se zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 156 ICm 3019/2013-41, Krajský soud v
Plzni (dále jen „insolvenční soud“) určil, že popření pohledávky žalovaného (D. K.), přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka (Ing. K. Ch.) v celkové výši
9.652.351 Kč, bylo učiněno po právu s tím, že „celková výše pohledávky činí 0
Kč“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud
zejména ze zjištění, podle kterého žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka
přihlásil (jako vykonatelnou a zajištěnou) pohledávku v celkové výši 9.652.351
Kč, sestávající jednak „z jistiny“ ve výši 4.871.202 Kč, kterou měla tvořit
„dlužná částka“ 4.663.788 Kč, směnečná odměna 15.546 Kč a náklady řízení ve
výši 191.868 Kč, jednak z příslušenství, jež představuje 6% úrok z prodlení za
dobu od 11. února 1995 do 7. března 2012, vyčíslený na částku 4.781.149 Kč. Jako důvod vzniku přihlašované pohledávky přitom žalovaný v bodu 12 přihlášky
uvedl, že jde o „nezaplacený dluh ze smlouvy o úvěru“, přičemž v kolonce určené
pro vylíčení „dalších okolností“ (bod 13 přihlášky) žalovaný dále odkázal na
směnečný platební rozkaz vydaný bývalým Krajským obchodním soudem v Praze dne
27. září 1995, sp. zn. Sm 734/95, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 16 Nc 5638/2005-22, jímž byla nařízena exekuce k
uspokojení pohledávky přiznané označeným směnečným platebním rozkazem. Odkazuje na ustanovení § 174 odst. 2, § 176, § 188 odst. 2, § 198 odst. 2 a §
200 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) pak insolvenční soud nejprve v obecné rovině zdůraznil,
že podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má obdobně jako podání
žaloby „povahu uplatnění práva“, zákon proto upravuje obdobně rovněž obsahové
náležitosti přihlášky, včetně postupu, „jak odstranit její nedostatky“. Důvody,
pro které soud může odmítnout žalobu, se tak „do jisté míry překrývají s těmi,
pro něž se k přihlášce pohledávky nepřihlíží“. Přihláška pohledávky přitom musí
obsahovat skutečnosti, jež pohledávku individualizují tak, aby nebyla
zaměnitelná s pohledávkou jinou, s tím, že kvalita přihlášky pohledávky
předurčuje také kvalitu jejího přezkumu, resp. jejího popření insolvenčním
správcem. V poměrech dané věci, pokračoval insolvenční soud, je z obsahu podané přihlášky
zřejmé, že žalovaný nepostupoval při přihlašování své pohledávky „správně“,
když jako důvod vzniku v insolvenčním řízení uplatňované pohledávky sice
jednoznačně uvedl smlouvu o úvěru, z přihlášky však již neplyne, v jaké výši
měl být podle této smlouvy úvěr dlužníku poskytnut, jaká částka měla být
dlužníkem dosud zaplacena a ani to, kdy se přihlášená pohledávka stala
vykonatelnou. Žalovaný v přihlášce pouze odkázal na listiny vztahující se ke
směnce, tedy k pohledávce, kterou žalovaný do insolvenčního řízení nepřihlásil. Prostřednictvím těchto listin, jež o dluhu ze smlouvy o úvěru nic nevypovídají,
proto nemohl žalovaný přihlášenou pohledávku „specifikovat a její existenci
prokázat“.
Ostatně, i kdyby se tak stalo a pohledávka ze smlouvy o úvěru
skutečně existovala, šlo by – se zřetelem k datu její splatnosti – o pohledávku
již promlčenou. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č. j. 156 ICm 3019/2013, 104 VSPH 101/2014-69 (KSPL 56 INS 21934/2011), potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud – ve shodě s insolvenčním soudem – především neměl žádné
pochybnosti o tom, že důvodem přihlášené pohledávky byl v posuzovaném případě
nárok z titulu vrácení finančních prostředků na základě uzavřené úvěrové
smlouvy. Tomuto závěru ostatně odpovídá i další skutkové tvrzení obsažené v
přihlášce, týkající se zajištění přihlášené pohledávky smlouvou o zřízení
zástavního práva. Jestliže soudy neměly v poměrech dané věci žádné pochybnosti
„o uplatňovaném právu“, nebyl zde dán ani důvod k postupu podle ustanovení §
188 insolvenčního zákona. Přihlášenou pohledávku nelze podle odvolacího soudu považovat ani za
vykonatelnou, neboť v přihlášce nebylo tvrzeno (ani v řízení prokázáno), že
žalovaný disponuje pravomocným soudním rozhodnutím (popř. rozhodčím nálezem),
kterým by bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení dluhu vyplývajícího z úvěrové
smlouvy. Jestliže žalovaný dovozoval vykonatelnost uplatněné pohledávky odkazem
na směnečný platební rozkaz, tedy na rozhodnutí vydané na základě směnky
vystavené dlužníkem, jde „o zcela jiný právní titul, který vykonatelnost nároku
popsaného v kolonce č. 12 neosvědčuje“. Odvolací soud konečně přisvědčil rovněž závěru insolvenčního soudu, podle
kterého přihláška předmětné pohledávky byla doručena insolvenčnímu soudu až po
uplynutí promlčecí doby a uplatněné právo tak nemůže být žalovanému „přiznáno
ani uznáno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
posouzení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil danou věc podle
ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, přestože z obsahu podané
přihlášky je zřejmé, že je rozporuplná (z přihlášky jednoznačně nevyplývá, zda
žalovaný přihlásil pohledávku ze smlouvy o úvěru společně se směnečnou
pohledávkou, nebo zda byla přihlášena pohledávka ze zajišťovací směnky) a
insolvenční správce tudíž správně neměl přihlášku pro její vady či neúplnost
vůbec přezkoumat. Jestliže tak přesto učinil, měl insolvenční soud žalobu o
určení pravosti pohledávky pro předčasnost zamítnout.
Judikaturou podle dovolatele nebyla řešena ani otázka, zda u směnečného závazku
lze „do pole formuláře označeného jako důvod vzniku přihlašované pohledávky,
čímž se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá“, uvést
kauzu směnky. Úmyslem žalovaného přitom bylo přihlásit právě pohledávku ze
směnky plnící zajišťovací funkci.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení
věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do závěru, že přihláška
pohledávky žalovaného nemá vady, jež by bránily jejímu přezkumu) a které bylo
dovoláním zpochybněno, odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 174 insolvenčního zákona se přihlášky pohledávek a jejich přílohy
podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud
insolvenčnímu správci (odstavec první). Přihláška pohledávky musí kromě
obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované
pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení
skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec druhý). Jde-li o
pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na
její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku;
nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky
ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec třetí). Jde-li o
pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které
vykonatelnost opírá (odstavec čtvrtý).
Z ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona se pak podává, že nelze-li
přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční
správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu
delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky
pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží
insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce
pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.
Rozhodovací praxe soudů je dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého důvodem
vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona)
se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti,
z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní
kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v
přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje
(přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností
(jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel
připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce
(k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn.
29 ICdo 1/2012, jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999,
sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo
1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod
číslem 35, které – ač přijaté při výkladu ustanovení § 23 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se v tomto směru uplatní i v poměrech
založených insolvenčním zákonem).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti také opakovaně (v konkursních
poměrech) vysvětlil, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o
pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty
nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o
splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv.
incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti,
výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v
části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu
přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě
takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným
způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené
pohledávky (k tomu srov. rozsudek ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo
1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek ze dne 31. července 2001, sp. zn. 32 Cdo 544/99, uveřejněný pod číslem
29/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. dubna
2013, sp. zn. 29 Cdo 3057/2011, usnesení ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo
1899/2012, či rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 893/2013). Rovněž
tyto závěry jsou přitom nepochybně pro poměry insolvenčního řízení vedeného
podle insolvenčního zákona plně využitelné.
Odvolací soud založil právní posouzení věci na závěru, podle kterého z obsahu
přihlášky žalovaného jednoznačně plyne, že přihlásil do insolvenčního řízení
dlužníka pohledávku z titulu vrácení finančních prostředků poskytnutých
dlužníku na základě úvěrové smlouvy. Uvedený závěr však Nejvyšší soud za
správný nepovažuje.
Přihláška pohledávky žalovaného (ze dne 4. května 2012) je zjevně – z hlediska
vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky – neurčitá (vadná),
když z jejího obsahu není zřejmé, jaký nárok žalovaný v insolvenčním řízení
vedeném na majetek dlužníka uplatňuje. Jakkoli totiž žalovaný označuje jako
důvod vzniku přihlašované pohledávky (v bodu 12 přihlášky) „nezaplacený dluh ze
smlouvy o úvěru“, další obsah přihlášky (včetně listin k ní připojených)
takovému vymezení neodpovídá. Z něj by se naopak podávalo, že žalovaný
přihlašuje do insolvenčního řízení pohledávku ze směnky, o níž bylo rozhodnuto
směnečným platebním rozkazem vydaným bývalým Krajským obchodním soudem v Praze
dne 27. září 1995, sp. zn. Sm 734/95 (srov. bod 13 přihlášky, ve kterém
žalovaný na toto rozhodnutí odkazuje a kde rovněž jako důvod vzniku části
přihlašované pohledávky označuje směnečnou odměnu a náklady řízení přiznané
směnečným platebním rozkazem).
Z výše řečeného plyne, že v přihlášce popsaný skutek neumožňuje (oproti
mínění odvolacího soudu) jednoznačnou individualizaci žalovaným uplatněného
nároku, když z něj není zřejmé, zda žalovaný přihlašuje do insolvenčního řízení
pohledávku ze smlouvy o úvěru, nebo pohledávku ze směnky zajišťující tuto
úvěrovou pohledávku, příp. obě pohledávky současně (k možnosti souběžného
uplatnění pohledávky směnkou zajištěné i pohledávky ze zajišťovací směnky srov.
závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn.
29 Cdo 3716/2007). Takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce
pohledávky přitom činí bez dalšího přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou
řádného přezkumu (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona). Za tohoto stavu nebylo
možné o podané žalobě na určení pravosti pohledávky rozhodnout jinak, než ji
pro předčasnost zamítnout.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243e
odst. 1 zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozsudek insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a
věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu