Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. D., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., Karlovo nám. 28, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 49 T 10/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. 11 To 4/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 7 Tdo 60/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje především na zásadní rozpornosti ve výpovědích obžalovaného M. Š. a stěžovatele, jedná se o pochybnost o tom, že mezi pachateli byla předchozí dohoda o provedení činu a stejně tak panuje pochyba o tom, kdo polil a zapálil dveře bytu. Z těchto důvodů měla být v přípravném řízení provedena rekonstrukce trestného činu a v řízení před soudem konfrontace obou obžalovaných. Zásada, že konfrontace se provádí zásadně v řízení před soudem, však nevylučuje, aby byla provedena i v řízení přípravném.
Soud tento důkaz nepřipustil ani v řízení před soudem, ač mu bylo v rámci přípravného řízení sděleno, že konfrontace se provede v hlavním líčení. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu dokázat svoji nevinu. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že významná svědkyně V. Š. sice v přípravném řízení odmítla vypovídat jako družka obžalovaného Š., ale v hlavním líčení nebyla vyslechnuta vůbec s tím, že její výslech soud nepovažuje za podstatný. Výslech této svědkyně považuje stěžovatel za zcela zásadní. Stěžovateli také nebylo umožněno svoji výpověď před soudem přečíst, ač o to předem písemně žádal.
Stěžovatel ve své stížnosti odkazuje též na související judikaturu Ústavního soudu, jednalo se o nálezy sp. zn. III. ÚS 6194,
,
III. ÚS 173/02 ,
I. ÚS 779/06 ,
II. ÚS 418/03
. Uvedené nálezy se týkají buď otázky hodnocení důkazů nebo nedostatečného odůvodnění odmítnutých důkazů. III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. K námitkám stěžovatele je nutno předně uvést, že tyto uváděl již v odvolacím řízení a Vrchní soud v Praze se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z toho důvodu také nelze nahlížet na neprovedenou konfrontaci či rekonstrukci jako na zásadní pochybení ze strany nalézacího soudu. Výpovědi obou obžalovaných byly neměnné a částečně rozporné, jak uvedl zcela správně soud prvního stupně, je z nich patrná snaha obou obžalovaných svalit vinu na spolupachatele. Již z rozhodnutí soudu nalézacího je zřejmé, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, který z obžalovaných dveře bytu benzínem polil a který tento pak fakticky zapálil. Z provedených nepřímých důkazů se však nalézací soud přiklonil k závěru, že rozhodující podíl na spáchaném skutku měl obžalovaný Š., což se také projevilo ve výši uděleného trestu.
Soud prvního stupně se podrobně zabýval rolí stěžovatele v projednávaném případu, načež po zvážení provedených důkazů a souvisejících okolností dospěl k závěru, že role stěžovatele již překročila hranici pouhého opatřování prostředků k provedení spáchaného trestného činu a přerostla ve spolupachatelství. Obecný soud tuto svoji úvahu náležitě odůvodnil, uvedl, z jakých skutkových okolností vycházel, a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden výslech rozhodujícího svědka, tj. Š., je z odůvodnění zřejmé, proč se tak nestalo. Jednak se jedná o družku obžalovaného Š. a jednak jde o osobu drogově závislou, která se k podání svědecké výpovědi dostavila ve stavu, který soud zhodnotil jako nezpůsobilý k výpovědi. Již z těchto důvodů lze považovat výslech uvedené svědkyně za bezpředmětný. S námitkou stěžovatele, dle níž byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, se řádně vypořádal již Vrchní soud v Praze.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je z ústavní stížnosti zřejmé, že proti tomuto brojí stěžovatel víceméně z formálních důvodů a veškerá argumentace směřuje především do řízení před soudem nalézacím. Na postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádného pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu