Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bronislava Šeráka, advokáta, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 11 Tvo 2/2024-20360 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2023 č. j. 5 To 53/2023-20321, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že tato usnesení porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel je obhájcem obviněných, kteří se odvolali proti nepravomocnému odsuzujícímu rozsudku. Protože odvolací soud musí o odvolání rozhodnout ve veřejném zasedání (§ 263 odst. 1 trestního řádu), o jeho konání Vrchní soud v Olomouci vyrozuměl obhájce zhruba jeden měsíc předem. Přítomnost obhájce byla nezbytná, neboť šlo o věc vyžadující nutnou obhajobu. Stěžovatel ovšem na veřejné zasedání nedorazil a zmařil tím konání veřejného zasedání.
Vrchní soud proto předal stěžovatele České advokátní komoře ke kárnému postihu (§ 66 odst. 3 trestního řádu). Stěžovatel nesouhlasil, podal proto stížnost, kterou Nejvyšší soud zamítl. Oba soudy uzavřely, že stěžovatel dobře věděl, že bez jeho přítomnosti nelze o odvolání rozhodnout. Přesto se předem nijak neomluvil, byť obvinění (jeho prostřednictvím) tak učinili. Marná je stěžovatelova obrana, že veřejné zasedání nelze konat za nepřítomnosti obviněných a že omluva obviněných (kterou zaslal jako jejich obhájce den před konáním veřejného zasedání) je vlastně také omluvou obhájce.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že by se veřejné zasedání beztak nekonalo. Obvinění totiž nesouhlasili s jeho konáním ve své nepřítomnosti a žádali o jeho odročení, neboť zdravotní stav jednoho z nich znemožnil účast na nařízeném soudním jednání. Bylo tedy zřejmé, že se veřejné zasedání musí odročit. Stěžovatelova přítomnost by byla úplně zbytečná, proto ani sám nemusel zaslat omluvu ze soudního jednání. Omluva obviněných a jeho omluva jedno jest. Předání věci kárnému senátu profesní komory je podle stěžovatele trestem, nadto ve věci rozhodoval podjatý soudce.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je advokát, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud hned v úvodu odmítá stěžovatelovu snahu zastřít rozdíl mezi obhájcem a obviněným. Jde o zcela odlišné subjekty trestního řízení. Proti obviněnému orgány činné v trestním řízení vedou trestní stíhání, právě o jeho osudu rozhodují. Úkolem obhájce je pak v trestním řízení řádně hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Aby ústavně zaručené právo na obhajobu nebylo jen na papíře, trestní řád promítá toto základní právo na mnoha místech, například v ustanoveních o přítomnosti obhájce (§ 165, § 202 odst. 4 nebo § 263 odst. 3 trestního řádu). Smyslem a účelem nutnosti zajistit přítomnost obhájce je právě ochrana obviněného, aby nebyl zkrácen na svých právech. Od toho je nutné odlišit právo obviněného osobně se účastnit řízení před soudem [podrobně nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09
(N 28/56 SbNU 315)].
6. To, že se obvinění nemohli jednání osobně zúčastnit, stěžovatele nezprošťuje od povinnosti řádně plnit roli obhájce. Není neústavní, pokud vrchní soud na spornou situaci reagoval. Sám však nemohl zjednat nápravu, resp. stěžovatele postihnout (např. uložením pořádkové pokuty), neboť tuto pravomoc má jen Česká advokátní komora [srov. nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08
(N 106/53 SbNU 331), bod 29].
7. Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud naznačuje, že trestní soudy musí vždy přizpůsobit průběh trestního řízení představám, požadavkům či rozvrhu obhajoby (nález II. ÚS 2448/08 , bod 37). V nynější věci stěžovatel věděl měsíc předem o termínu veřejného zasedání a věděl o zhoršujícím se zdravotním stavu obviněného, přesto žádost o odročení zaslal až den před konáním veřejného zasedání, navíc pozdě odpoledne. Stěžovatel ani neuvádí, zda se snažil telefonicky spojit s vrchním soudem, aby vyřešil nastalou situaci.
8. Usnesení o předání věci ke kárnému postihu není trestem. Kárné věci totiž nespadají pod trestní větev čl. 6 odst. 1 Úmluvy (u advokátů srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 2013 Müller-Hartburg proti Rakousku, č. 47195/06, § 41 až 49). Úvahu o podjatosti soudce stěžovatel nijak nerozebírá, proto ani neobstojí argumentace o porušení práva na zákonného soudce.
9. Stěžovatelova ústavně zaručená práva nebyla napadenými rozhodnutími porušena. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu