Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem, AK se sídlem Masarykovo nám. 508, 504 01 Nový Bydžov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1121/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 9 To 28/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 57 T 2/2007, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.
91 odst. 1 Ústavy, což je v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud stabilně judikuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 , N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé. Ústavní soud především konstatuje, že podstatu výhrad k výroku o vině uplatnil stěžovatel již v řízení před nalézacím soudem a v celém rozsahu námitky obsažené v ústavní stížnosti rozvedl v opravných prostředcích, a to v odvolání a v dovolání. Dále Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv.
Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01 , N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02 , N 130/31 SbNU 165).Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Městský soud v Praze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku velmi podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele, zabýval se obhajobou stěžovatele a mimořádnou pozornost věnoval podnikatelským aktivitám stěžovatele dokládajících jeho nepříznivou ekonomickou situaci i fiktivnosti jeho finančních transakcí následujících po odebrání zboží od poškozené společnosti Xaverov. Řádně odůvodnil i užitou právní kvalifikaci.
Vrchní soud v Praze zákonným způsobem projednal odvolání stěžovatele a se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými v odvolání a nyní opakovanými v ústavní stížnosti se vypořádal. Neshledal pochybení ve způsobu řízení před soudem prvního stupně ani v rozsahu dokazování vztahujícího se k výroku o vině. Pokud se jedná o skutkové závěry nalézacího soudu, s těmito se ztotožnil s výjimkou určení výše škody způsobené trestným činem podvodu - správně měla být uvedena celková cena vylákaného zboží od společnosti Xaverov (9 839 475 Kč), neměla být odečítána částka 2 200 000 Kč, která je částečnou náhradou škody trestným činem způsobenou.
Na tuto vadu odvolací soud toliko upozornil, nápravu zjednat nemohl, neboť odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch stěžovatele pouze do výroku o trestu. S právními závěry soudu prvního stupně vyslovil odvolací soud plný souhlas. I když se odvolací soud s odůvodněním odsuzujícího rozsudku ztotožnil, dále ještě - v reakci na jednotlivé námitky stěžovatele - toto odůvodnění rozvedl. Velmi podrobně se zabýval především prokázáním subjektivní stránky trestného činu podvodu, přičemž zdůraznil i tu skutečnost, že stěžovatel měl v době, než nastala splatnost první faktury společnosti Xaverov, k dispozici v hotovosti částku 9 312 920,40 Kč, kterou získal prodejem vylákaného zboží a měl tudíž možnost téměř celý závazek vůči poškozené společnosti vyrovnat, což neučinil.
Dále se odvolací soud zabýval i zákonností postupu nalézacího soudu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. a ani v tomto směru nezjistil pochybení. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění shora citovaných rozsudků jsou v plném souladu s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten především zjistil, že podstatná část námitek, včetně uplatnění zásady "in dubio pro reo", se týká postupu soudů při hodnocení důkazů, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Těmito námitkami se tudíž nezabýval, neboť nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a skutkovými zjištěními, který by umožnil a odůvodnil zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování. S námitkou spadající pod uplatněný dovolací důvod, tj. námitkou směřující proti užité právní kvalifikace jednání stěžovatele, se dovolací soud přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vypořádal se závěrem, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou a tento závěr podrobně odůvodnil. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry obecných soudů, a proto nepovažuje za nezbytné se námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti znovu zabývat a na odůvodnění všech napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Pouze k námitce stěžovatele, že hodnocení důkazů soudy je v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", Ústavní soud konstatuje, že případná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že jakékoli rozpory mezi důkazy nutně musí vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 , U 78/12 SbNU 541,
IV. ÚS 1889/07 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Žádné takovéto pochybnosti v posuzovaném případě Ústavním soudem zjištěny nebyly. Ústavní soud se dále zabýval i otázkou, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s interpretací a aplikací § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., který stanoví podmínky, za jejichž splnění lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o jeho výpovědi přečíst.
Dle citovaného ustanovení lze tak učinit - mimo jiné - tehdy, byl-li výslech svědka proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a svědek se pro dlouhodobý pobyt v cizině stal nedosažitelným. V projednávaném případě byl svědek L. M. vyslechnut v přípravném řízení vyšetřovatelem dne 6. 10. 2006, a to bez přítomnosti obhájce stěžovatele. K novému výslechu svědka kontradiktorním způsobem, tj. za účasti stěžovatele či jeho obhájce, v řízení před soudem nedošlo. U hlavního líčení dne 30.
10. 2007 byl protokol o výpovědi svědka přečten. Z trestního spisu Ústavní soud zjistil, že nalézací soud svědka L. M. k hlavnímu líčení opakovaně neúspěšně předvolával (č.l. 489, 545v, 585, 592, 615 trestního spisu), žádal o jeho předvedení (č.l.595 trestního spisu) a teprve po zjištění, že jmenovaný se dlouhodobě zdržuje v cizině, přistoupil k přečtení jeho výpovědi. Soud tedy postup podle § 211 odst. 1 písm.a) tr. ř. zvolil až po bezvýsledné snaze zajistit osobní účast svědka v řízení před soudem.
Lze konstatovat, že bylo zcela zřejmé, že svědek se na předvolání k výslechu nedostaví, jeho výslech před soudem byl trvale či alespoň na dohlednou dobu znemožněn, resp. nebylo možno stanovit reálný termín, kdy bude osobní výslech možný. Jedna z podmínek taxativně uvedených v citovaném ustanovení, tj. nedosažitelnost svědka, byla v daném případě splněna. Z hlediska případného porušení ústavních práv stěžovatele Ústavní soud vzal v úvahu vlastní judikaturu i právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), která se týká čl.
6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě.
Podle Evropského soudu obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stadiu (srov. např. věc Van Mechelen a další proti Nizozemí,1997). Za jistých okolností je možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech provedený v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat a klást svědkovi otázky.
Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být ve většině případů podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. např. věc Doorson proti Nizozemí, 1996). Avšak ani čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně či v rozhodující míře založeno na takové výpovědi (srov. rozsudek ve věci Verdam proti Nizozemí). Z principu kontradiktorního řízení tedy existují výjimky; opatření omezující práva obhajoby však musí být nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů.
Čl. 6 Úmluvy tedy umožňuje soudům, aby svůj odsuzující výrok opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout, a to za splnění dvou podmínek - absence konfrontace je dána nemožností dosáhnout přítomnosti svědka při soudním řízení a čtená výpověď svědka není jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá (srov. např. rozsudek ve věci Mayali proti Francii ze dne 14. 6.2005 in RoESLP 2005, 5:265, dále např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 1880/07 a
II. ÚS 573/08 , dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného především vyplývá, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami vyplývajícími z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tehdy, je-li odsouzení založeno výhradně či v převažující míře na výpovědi svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat v žádné fázi trestního řízení. V posuzované věci výpověď svědka L. M. byla jednoznačně pouze jedním z důkazů usvědčujících stěžovatele, v žádném případě se nejednalo o zásadní a rozhodující usvědčující důkaz.
Jmenovaný svědek měl vypovídat (shodně jako v přípravném řízení) toliko k množství a ceně zboží, které bylo společnosti LM TRADE stěžovatelem prodáno, tj. ke skutečnosti, která byla dalšími důkazy ve věci provedenými zcela nepochybně prokázána. Jedná se o skutečnost, kterou stěžovatel v žádném stadiu trestního řízení nezpochybňoval. Poté, kdy po přečtení výpovědi svědka L. M. při hlavním líčení bylo stěžovateli umožněno nahlédnout do listinných důkazů týkajících se předmětné obchodní transakce (č.l.
246-260 trestního spisu), uvedl stěžovatel výslovně: "Veškeré doklady, do kterých jsem nahlédl, souhlasí. K výpovědi svědka M. již nechci nic uvést." Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i bez přihlédnutí k výpovědi svědka M. by prodej vylákaného zboží stěžovatelem byl v této časti prokázán (jednalo se cca o 1/10 celkového množství předmětného zboží) a stěžovatel ke skutkovým zjištěním v tomto směru ani žádné námitky nikdy neuplatnil.
Obecné soudy založily výrok o vině v rozhodující míře nikoliv na výpovědi jmenovaného svědka, ale na řadě dalších provedených důkazů, zejména i na objektivních a nikým nezpochybňovaných listinných důkazech. Nemožnost výslechu tohoto svědka v řízení před soudem je odůvodněna shora. Soudy provedená interpretace § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. tak nevybočila z rámce ústavnosti a nezasáhla do stěžovatelova ústavního práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu