Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Blue Style s. r. o, se sídlem Praha 1, Jindřišská 873/27, IČ: 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012 č. j. 12 Co 360/2012-223, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. dubna 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012 č. j. 12 Co 360/2012-223 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vlastnictví majetku podle čl.
11 Listiny. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 86/2009 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 23. února 2009 proti žalovanému Pavlovi Dardovi- Turist (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 63 320,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a ušlého zisku. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 18. ledna 2003 smlouvu o obchodním zastoupení, na jejímž základě žalovaný pro ni sjednával a uzavíral cestovní smlouvy s objednateli zájezdů, a to jménem stěžovatelky a na její účet.
Dne 18. července 2007 uzavřel žalovaný cestovní smlouvu se zákazníkem, na jejímž základě se měl zákazník zúčastnit zájezdu na ostrov Zakynthos do hotelu Apollon v termínu od 12. srpna 2007 do 23. srpna 2007 za celkovou cenu 63 320,- Kč. Zákazník složil zálohu 50 000,- Kč s tím, že doplatek ve výši 13 320,- Kč bude uhrazen do 31. července 2007. Žalovaný zálohu převzal, avšak poté, kdy klient požádal o předložení pověření k inkasování pro stěžovatelku a platnou pojistku proti úpadku, a žalovaný tyto doklady neměl k dispozici, rezervaci zrušil a zaplacenou zálohu zákazníkovi vrátil.
Podle tvrzení stěžovatelky ji žalovaný neinformoval o odstoupení od smlouvy, stěžovatelka nadále zájezd rezervovala, zákazník se se však dne 12. srpna 2008 nedostavil k odletu, čímž odstoupil podle čl. 6.2 všeobecných podmínek od smlouvy a stěžovatelce vzniklo právo na zaplacení stornopoplatku v plné výši zájezdu. Započíst stornopoplatek stěžovatelka nemohla, neboť žalovaný zaplacenou zálohu vrátil zákazníkovi. Žalovaný se v průběhu soudního řízení bránil tím, že neměl aktualizovanou smlouvu o obchodním zastoupení, nebyl tak zmocněn k uzavírání smluv o prodeji zájezdů.
Zákazník požadoval předložení řádných dokladů, a protože tak nemohl učinit, od cestovní smlouvy odstoupil. O tom pak informoval stěžovatelku e-mailem odeslaným v 14.15 hodin dne l8. července 2007 a následně ji o tom vyrozuměl i dopisem ze dne 19. července 2007. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném řízení rozsudkem ze dne 16. prosince 2011 č. j.
42 C 86/2009-94 žalobě v celém rozsahu vyhověl, když dovodil, že stěžovatelce vznikla škoda ve výši 63 320,- Kč, která sestává z částky skutečné škody ve výši 24 608,- Kč a ušlého zisku, který by získala prodejem zájezdu ve výši 38 712,- Kč. Na základě odvolání podaného žalovaným Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím celkem částku 48 698,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný neporušil žádné ujednání smlouvy o obchodním zastoupení ani žádnou zákonem stanovenou povinnost, naopak postupoval v intencích ustanovení § 654 odst. 3 obchodního zákoníku.
Stěžovatelka si pak podle závěrů učiněných odvolacím soudem škodu způsobila sama, neboť nevytvořila pro žalovaného podmínky pro řádné plnění jeho smluvních závazků tím, že mu nevystavila plnou moc. K tomu odvolací soud poukázal na to, že stěžovatelka vágním způsobem zpochybnila správnost doručení e-mailu i dopisu žalovaného. Stěžovatelka pak podle názoru odvolacího soudu neprokázala, že odeslala zákazníkovi cestovní dispozice, ani to, že si ověřila, zda v cestovní smlouvě avizovaná záloha byla na její účet poukázána a byl doplacen i zůstatek ceny zájezdu, když zaplacení ceny zájezdu do třiceti dnů před jeho uskutečněním bylo podmínkou proto, aby zájezd byl nadále pro zákazníka rezervován.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud vydal napadený rozsudek, aniž se podrobněji zabýval argumenty stěžovatelky, důkazy které navrhla a výsledky dokazování soudu prvního stupně. Odvolací soud nebyl podle názoru stěžovatelky při vytváření svých úvah a závěrů seznámen se všemi fakty případu a nevypořádal se s četnými argumenty a důkazy předloženými stěžovatelkou a své závěry učinil na základě nevěrohodných důkazů. Stěžovatelka tak napadla důkazní řízení provedené odvolacím soudem s tím, že jeho postupem bylo porušeno právo stěžovatelky na rovnost stran a na nestrannost a nezávislost soudu.
Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 61/91 ,
a
.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Městský soud v Praze přitom své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci odvolacího soudu znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci odvolacím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 , N 39/36 SbNU 427 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení rovnosti účastníků, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení jejich ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu