Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, sídlem Loučky 2268/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 4 Tdo 54/2025-206, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2024 č. j. 4 To 167/2024-178 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. března 2024 č. j. 2 T 171/2023-153, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a L. I., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se dopustil - zjednodušeně řečeno - tak, že poté, co byl vedlejším účastníkem omezen v jízdě, vystoupil ze svého vozidla, vyndal jím drženou střelnou zbraň, došel k autu vedlejšího účastníka a komunikoval s ním se zbraní v ruce. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 25 000 Kč, dále mu byl uložen trest propadnutí věci.
3. Následné odvolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Krajský soud v řízení před okresním soudem neshledal žádné procesní vady, okresní soud se zcela logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. Vysvětlil, které důkazy provedl, jak je hodnotil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Rozsudek okresního soudu tedy netrpí žádnými podstatnými vadami. Neobstojí tvrzení stěžovatele, že zbraň vytáhl ze svého vozidla jen proto, že jí nemohl ponechat bez dozoru; pokud chtěl stěžovatel takovýmto způsobem postupovat, nemusel svoji zbraň vytahovat z obalu a teprve poté přistupovat k vozidlu vedlejšího účastníka. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby u vozidla vedlejšího účastníka jednoduše nezastavoval podobně jako jiná vozidla. Stěžovatel se vystavil případnému konfliktu s vedlejším účastníkem, a proto jeho jednání nenaplňuje zákonné podmínky jednání v krajní nouzi či nutné obrany. Navíc nesl zbraň tak, že to mohlo oprávněně v posádce vozidla vedlejšího účastníka vzbudit důvodnou obavu z usmrcení. Proto je i zákonný a důvodný trest, který okresní soud stěžovateli za jeho jednání uložil.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítnul s tím, že rozhodnutí krajského soudu netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami. Dovolací námitky stěžovatel již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Doplnil, že existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nelze dovozovat jen z toho, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy jiným způsobem, než jak navrhuje stěžovatel.
5. Stěžovatel uvádí, že naopak on se cítil při daném incidentu v ohrožení s tím, že zdůrazňuje, že byla tma. Tvrdí, že zbraň si bral s sebou jen proto, že ji nemohl nechat bez dozoru. Incident z jeho strany nebyl doprovázen žádnými výhrůžkami. Obecné soudy se při projednávání jeho případu dopustily libovůle a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Múčková proti Slovensku ze 13. 6. 2006 č. 21302/02). Soudy mají povinnost v odůvodnění svých rozhodnutí uvést, z jakých prokázaných skutečností a důkazů při svých úvahách vycházely.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty již jednou uplatněné před obecnými soudy. Ty se však s nimi řádně a ústavně souladným způsobem vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí pro stručnost přiměřeně odkazuje. Stěžovatel na argumentaci a odůvodnění obecných soudů v ústavní stížnosti adekvátně nereaguje.
9. Není jasné, proč stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Múčková proti Slovensku. Uvedené rozhodnutí vzdáleně sice souvisí s dopravní nehodou, ovšem vychází z toho, že stěžovatelka se nemohla náležitě domáhat odškodnění svých osobnostních práv. Řízení o odškodnění zásahu do osobnostních práv tehdejší stěžovatelky trvalo nepřiměřeně dlouho, stěžovatelce nebylo poskytnuto osvobození od soudních poplatků, ani jí nebylo umožněno, aby byla v řízení zastoupena bezplatně. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, jak by se tyto okolnosti měly projevit v jeho věci a jakým způsobem lze závěry odkazovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva promítnout do posouzení stěžovatelovy věci. Rolí Ústavního soudu přitom není argumentaci za stěžovatele domýšlet.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu