Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2015 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatele Františka Neužila, zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1194/15 , takto:
Soudkyně Vlasta Formánková je z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1194/15 vyloučena.
Odůvodnění:
sp. zn. IV. ÚS 1194/15 , v níž působí jako soudkyně zpravodajka, cítí být podjatá a navrhuje své vyloučení z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejího vztahu k právní zástupkyni stěžovatelky.
Důvod své možné podjatosti spatřuje JUDr. Vlasta Formánková v tom, že právní zástupkyně JUDr. Julie Šindelářová zastupovala ji, jejího manžela a její matku v mnohaletém občanskoprávním sporu, vedeném v letech 1999 - 2007, který se týkal nemovitosti v Klatovech. Uvádí, že povaha sporu, ve vazbě na délku soudního řízení, se negativně promítla do jejího osobního vztahu k právní zástupkyni. Za těchto okolností se dr. Formánková domnívá, že by mohly vzniknout pochybnosti o její nepodjatosti a nebylo by proto vhodné, aby ve věci jako soudkyně působila.
Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu skutečnosti uváděné soudkyní JUDr. Vlastou Formánkovou a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu může vzniknout pochybnost o nepodjatosti soudkyně. Za analogických skutkových okolností rozhodl Ústavní soud o vyloučení soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové již dříve ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 3900/11 a
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně uváděl, že jeho finanční situace byla a je velmi tristní, neboť ve svém zaměstnání dosahuje čisté mzdy ve výši 10.335,- Kč. Z této částky je mu sráženo na exekuci částka 866,- Kč a vedle toho platí výživné na dvě děti v celkové výši 6.500,- Kč měsíčně. Z kupní ceny za prodej nemovitosti uhradil stěžovatel dlužné výživné, pro které mu hrozily další exekuce a ostatní dluhy, které v té době měl. Stěžovatel prokazatelně o tom, že vedlejší účastník zajistil kupce, nevěděl a vymáhání smluvní pokuty považuje za rozporné s dobrými mravy.
Stěžovatel namítal, že při zkoumání platnosti ujednání je třeba uvážit funkce smluvní pokuty. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. S ohledem na výše uvedené je zjevné, že soudy nižších stupňů se případem ve smyslu porušení dobrých mravů nevěnovaly a tím porušily práva stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Obsah ústavní stížnosti dokládá, že její podstatu vytváří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně existence jeho povinnosti uhradit smluvní pokutu, přičemž za hlavní důvod, proč by neměl smluvní pokutu hradit, považuje výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Z takto formulované ústavní stížnosti však nelze než dovodit, že stěžovateli jde především o interpretaci tzv. podústavního práva, které se snaží dát ústavně právní rozměr obecnými tvrzeními o zásahu do základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu a aplikace podústavního práva mu přísluší ingerovat pouze v těch případech, kdy postupy při interpretaci a použití podústavního práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z dosavadní četné judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97
(U 14/14 SbNU 383) a další na něj navazující] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak ostatně obecné soudy včetně Nejvyššího soudu standardně judikují, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalobce jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Z ústavně právního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a otázce přiměřenosti smluvní pokuty i případného rozporu s dobrými mravy se v potřebném rozsahu věnovaly.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Z předmětného případu je zřejmé, že se rozhodnutí obecných soudů dotkne stěžovatele velmi citelně, nicméně Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. června 2015
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu