Řádné odůvodnění trvání zajištění věcí v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Martinem Klimo, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2025 č. j. 5 To 87/2025-11891 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. února 2025 č. j. 8 T 63/2014-11805, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a X, zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelce byly v roce 2013 usneseními policejního orgánu na základě § 79f, § 79a odst. 1 a § 79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zajištěny peněžní prostředky na dvou bankovních účtech do výše 204 790 613 Kč a nemovitosti na LV č. X, pro katastrální území Č., obec B., okres B., to jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Důvodem zajištění byla trestná činnost manžela stěžovatelky.
2. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2023 č. j. 8 T 63/2014-11335, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2023 č. j. 5 To 188/2023-11523, bylo podle § 102 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník rozhodnuto o zabrání věcí. Tato rozhodnutí následně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 11. 7. 2024
sp. zn. II. ÚS 676/24
.
3. Dne 7. 8. 2024 stěžovatelka podala žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty. Dne 19. 2. 2025 pak podala návrh na určení lhůty a doplnila odůvodnění žádosti o zrušení zajištění. Napadeným usnesením městský soud žádost stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že nálezem
sp. zn. II. ÚS 676/24
byla zrušena rozhodnutí o zabrání náhradní hodnoty a o zajištěných věcech tak nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Městský soud si vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření zabrání náhradní hodnoty podle § 102 trestního zákoníku do samostatného veřejného zasedání. Nelze tak dospět k závěru, že zajištění věcí již není třeba, neboť tím by bylo umožněno s věcmi právně nakládat, přestože důvody zajištění nadále trvají. Z nálezu neplyne, že ochranné opatření nelze uložit. Dne 4. 3. 2025 nadto bude pokračováno ve veřejném zasedání, jehož předmětem je rozhodnutí o zajištěných věcech.
4. Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu stížnost. Namítala, že městský soud neposoudil přiměřenost trvání zajištění (zejména s ohledem na vývoj hodnoty nemovitosti od roku 2013), že doba trvání zajištění v délce více než 12 let je neústavní a řízení o zabrání náhradní hodnoty je irelevantní. Dále namítala, že státní zástupce nepodal návrh na zabrání věcí a návrh na uložení ochranného opatření nebyl součástí obžaloby. Výrok zrušených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o zabrání věcí, nadto neobsahoval zákonem požadované konkrétní a přesné označení věcí. Tato neodstranitelná právní vada vedla k zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Analogicky bez obligatorní specifikace peněz částkou nemůže ani banka provést převod finančních prostředků, které nejsou přesně označené co do jejich výše. V novém rozhodnutí tak nelze změnit usnesení v neprospěch stěžovatelky, což by zahrnovalo jakékoliv zabrání finančních prostředků a zabrání nemovitostí.
5. Napadeným usnesením krajský soud stížnost stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí o zabrání peněžních prostředků a nemovitostí a přikázal věc městskému soudu znovu projednat, což městský soud intenzivně činí. Se všemi námitkami stěžovatelky, které uvedla ve stížnosti, se městský soud bude muset vypořádat v řízení o zabrání náhradní hodnoty. Nemůže dojít ke zrušení zajištění věcí, jelikož je jich stále třeba, aby mohlo probíhat řízení o zabrání náhradní hodnoty. Dané řízení sice trvá již poměrně dlouhou dobu, avšak ze spisu je zřejmé, že ve velmi dohledné době už věc bude rozhodnuta, ať už k zabrání náhradní hodnoty dojde, či nikoliv. Rozhodování podle § 79f trestního řádu je tak v tuto chvíli předčasné, neboť z pokynu Ústavního soudu je třeba nejdříve rozhodnout o zabrání či nezabrání náhradní hodnoty. Vzhledem k délce zajištění nemovitostí a finančních prostředků by městský soud už měl velmi rychle dospět k nějakému rozhodnutí, kterým by došlo k vyřešení i případné situace o zajištění náhradní hodnoty ve smyslu § 79f trestního řádu. Pokud by řízení u městského soudu trvalo delší dobu, bez toho aniž by průtahy zavinila stěžovatelka, pak by již bylo nutno zvažovat, jestli by tyto neodůvodněné průtahy nebyly zásahem do práv stěžovatelky. To by městský soud při svém rozhodování musel zohlednit.
6. Usnesením ze dne 29. 5. 2025 č. j. 8 T 63/2014-11911 městský soud znovu rozhodl o zabrání věcí. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala stížnost. O podané stížnosti dosud nebylo rozhodnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela ignorovaly požadavek Ústavního soudu na řádné odůvodnění potřebnosti a nezbytnosti trvání zajištění majetku, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění (více než 12 let). K výši zajištění finančních prostředků stěžovatelka namítá, že část zajištěné náhradní hodnoty se ani netýká trestní věci, v níž byl odsouzen její manžel. Obecné soudy nijak neodůvodnily potřebu zajištění náhradní hodnoty převyšující částku 111 118 135 Kč. Obecné soudy svou argumentaci založily toliko na účelu zajištění (o zajištěných věcech se bude v budoucnu rozhodovat), který však není relevantní pro posouzení přiměřenosti zajištění. Obecné soudy neuvedly žádné konkrétní údaje, vyčíslení či stávající hodnotu nemovitosti a už vůbec žádné konkrétní vyčíslení vzhledem k účelu zajištění, tedy co má náhradní hodnota zajišťovat.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že ve věci absentoval návrh ochranného opatření, jako povinného doplňku obžaloby a na zmatečnost návrhu státního zástupce na zabrání věcí. Rovněž namítá, že výrok zrušených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o zabrání věcí, neobsahoval zákonem požadované konkrétní a přesné označení věcí. Katastrální úřad proto zamítl návrh na vklad, proti tomuto rozhodnutí nebyla podána správní žaloba a rozhodnutí je tak pravomocné. Analogicky, bez specifikace peněz částkou, nemůže banka provést převod finančních prostředků. O zabrání věcí tak nelze rozhodnout znovu, jinak by byl porušen zákaz reformace in peius, neboť by došlo ke zhoršení postavení stěžovatelky.
9. Stěžovatelka shrnuje, že obecné soudy měly postupovat v souladu s nálezem ze dne 21. 7. 2020
sp. zn. I. ÚS 818/20
. Měly zdůvodnit a podložit, že zajištění veškerého majetku je stále potřebné a nezbytné, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění. To vše za současné procesní situace, kdy pro překážku zákazu reformace in peius, překážku přiměřenosti a překážku absence řádného návrhu státního zástupce, zajištěné finanční prostředky a nemovitosti nelze zákonně zabrat.
10. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a X.
11. Krajský soud a městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
12. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že uložení ochranného opatření trestní řád neváže striktně k určité fázi trestního řízení. K uložení ochranného opatření není třeba obligatorního návrhu státního zástupce. Zúčastněnou osobou je ta osoba, jejíž věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Z povahy projednávané věci je tedy zřejmé, že právní otázka o případném ochranném opatření uloženém stěžovatelce mohla vzniknout až po právní moci odsuzujícího rozsudku. Až pravomocné odsouzení za predikativní trestný čin podmiňuje případný právní postup směřující k ochrannému opatření zabrání věci třetím osobám. Ve zbytku odkázalo na své vyjádření ve věci
sp. zn. II. ÚS 676/24
.
13. X ve vyjádření poukázalo na to, že obecné soudy se přiměřenosti zajištění vůbec nevěnovaly, přestože s rostoucí délkou zajištění se zpřísňují nároky na přezkum důvodnosti zajištění. Obecné soudy neposoudily přiměřenost zajištění ani z hlediska výše zajištění ani z hlediska délky. Nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 676/24
týkající se zabrání věci, není překážkou tomu, aby obecné soudy mohly rozhodnout o žádosti o zrušení zajištění. Absence řádného návrhu státního zástupce na zabrání věcí trvá dodnes, k čemuž vedlejší účastník uvádí konkrétní důvody.
14. Vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v replice částečně zopakovala svou argumentaci a dále zdůraznila, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 818/20
Ústavní soud výslovně zdůraznil, že při každém dalším rozhodování o trvání zajištění je třeba hodnotit přiměřenost zásahu nejen ve vztahu k původnímu účelu, ale i ve vztahu k aktuálním cenám zajištěných nemovitostí a tyto aktuální hodnoty konfrontovat s tvrzeným účelem zajištění. Pouze tak lze dostát ústavnímu požadavku proporcionality zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud potvrdil, že časový aspekt i změna hodnoty majetku jsou klíčovými prvky testu přiměřenosti. Stěžovatelka se dále vyjádřila k absenci návrhu na zabrání věcí a vyhrazení rozhodnutí do veřejného zasedání a k obligatornímu návrhu na uložení ochranného opatření. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti podala žádost o vyloučení soudkyně krajského soudu pro podjatost. Rovněž uvedla, že znovu navrhla zrušení zajištění, přičemž o stížnosti proti zamítavému rozhodnutí městského soudu nebylo ještě rozhodnuto.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
16. Majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku, a tedy i do čl. 11 odst. 1 Listiny. Jakkoliv je zde dále obecně i konkrétně argumentováno k zajištění věci či jiné majetkové hodnoty, rozumí se tím i zajištění náhradní hodnoty (srov. § 79g odst. 1 trestního řádu). Jde však o opatření, které je dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací a nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci (nález
sp. zn. III. ÚS 927/23
ze dne 22. 5. 2023, bod 14). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, přičemž tento vztah má i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (nález
sp. zn. II. ÚS 642/07
ze dne 30. 1. 2008). Důležitým aspektem pro posouzení důvodnosti trvání zajištění majetku, je i existence kvalifikovaného odhadu ceny zajištěného majetku, bez něhož nelze posoudit, zda rozsah zajištěného majetku odpovídá účelu, pro který je majetek zajištěn (nález
sp. zn. I. ÚS 818/20
, bod 30).
17. Zákaz svévole vyžaduje, aby byly důvody pro zajištění majetku, resp. jeho další trvání z rozhodnutí zřejmé a přezkoumatelné. Nároky na přezkum zajištění majetku se plynutím času zpřísňují. U samotného zajištění majetku v počátcích trestního řízení jsou nároky na zdůvodnění jeho potřebnosti mírnější, naopak v situaci, kdy zajištění trvá již několik let a zásah do majetkové sféry dotčeného subjektu je tak intenzivnější, musí být důvody pro další trvání zajištění zkoumány přísněji a přezkum musí být důkladnější (nález ze dne 21. 7. 2020,
sp. zn. I. ÚS 818/20
, bod 28).
18. Smyslem soudního přezkumu je posoudit, zda v daný okamžik, kdy zajištění majetku trvá a je předmětem posouzení ze strany soudu, je stále nezbytné. Po dlouhé době trvajícího zajištění musí být konkrétně zdůvodněno a podloženo, že zajištění veškerého majetku je stále potřebné a nezbytné, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění. Pokud by se např. ukázalo, že hodnota zajištěných věcí výrazně převyšuje odhadovanou škodu, popř. není adekvátní ani ve vztahu k jinému možnému účelu zajištění, lze např. zrušit zajištění jen některých věcí, přičemž zde je nutno brát v potaz mj. právě délku trvání zajištění u jednotlivých věcí, jakož i to, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje (nález
sp. zn. I. ÚS 818/20
, body 36 a 37).
19. Mají-li obecné soudy dostát požadavkům kladeným na ně ústavními předpisy, musí při svém rozhodování o otázkách týkajících se zajištění majetku respektovat garance článku 36 a násl. Listiny, které dotčenému subjektu zaručují právo na soudní ochranu. Tomuto ústavně zaručenému právu odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně logicky se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Právě řádné odůvodnění soudního rozhodnutí představuje jednu z nejdůležitějších záruk proti svévolnému zásahu orgánů veřejné moci do vlastnického práva dotčené osoby (nález ze dne 13. 8. 2015,
sp. zn. III. ÚS 3647/14
, bod 31).
20. Aby tedy soudní kontrola trvání zajištění byla skutečná a účinná, je nutno se vypořádat s relevantní argumentací subjektu, jemuž byla konkrétní věc zajištěna, a na tomto základě posoudit, zda je zajištění majetku stále nezbytné, resp. potřebné, ať již co do jeho samotné existence, tak též co do jeho rozsahu (nález
sp. zn. III. ÚS 584/22
ze dne 13. 3. 2024, bod 19).
21. Ústavní soud již dříve v jiné věci uvedl, že při délce trvání zajištění více než 9 let, ke které přes složitost věci významně přispěje i vadný postup na straně soudů, může být další trvání zajištění přípustné snad jen za situace, pokud by rozhodnutí o něm bylo alespoň podepřeno existencí byť jen nepravomocného rozsudku, který by obsahoval výrok o propadnutí nebo zabrání zajištěných věcí (nález ze dne 20. 10. 2015
sp. zn. II. ÚS 3662/14
, bod 25). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil k délce trvání zajištění překračující 12 let (nález
sp. zn. II. ÚS 1367/17
ze dne 13. 3. 2018, bod 23).
22. Napadená rozhodnutí jako forma soudní kontroly zásahu do majetku stěžovatelky nemohou z ústavního pohledu obstát. Stěžovatelka před obecnými soudy opakovaně předložila argumentaci k (ne)přiměřenosti zajištění, přičemž poukazovala jak na délku zajištění (více než 12 let), tak na rozsah zajištění i na další okolnosti týkající se zabrání věcí, které považovala za relevantní pro nezbytnost trvání zajištění. Obecné soudy však na její argumentaci v napadených rozhodnutích fakticky vůbec nereagovaly a svá rozhodnutí založily pouze na tom, že probíhá řízení o zabrání věcí. Přiměřenosti zajištění z hlediska jeho délky a rozsahu ani jeho důvodnosti s ohledem na účel zajištění se blíže nevěnovaly.
23. Pokud krajský soud uvedl, že se všemi námitkami stěžovatelky se bude muset vypořádat městský soud v řízení o zabrání náhradní hodnoty, Ústavní soud k tomuto uvádí, že vypořádání se s námitkami k nezbytnosti zajištění nelze posouvat až do řízení o zabrání věcí. Soudní přezkum v řízení o žádosti o zrušení zajištění by takovýmto postupem byl fakticky vyprázdněn.
24. Ústavní soud reflektuje, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti městský soud rozhodl o zabrání věcí. V době vydání napadených rozhodnutí však o zabrání věcí ještě rozhodnuto (ani nepravomocně) nebylo. Ústavní soud nepřehlédl celkový časový kontext posuzované věci, kdy stěžovatelka žádost o zrušení zajištění podala již v srpnu 2024, poté, co Ústavní soud v červenci 2024 nálezem
sp. zn. II. ÚS 676/24
rozhodl o zrušení usnesení o zabrání věcí, o její žádosti však městský soud rozhodl až v únoru 2025. Stěžovatelka nadto v řízení o žádosti o zrušení zajištění přednesla argumentaci nikoliv pouze k délce trvání zajištění, ale i k jeho výši a důvodnosti. Obecné soudy měly povinnost se s předloženou argumentací stěžovatelky vypořádat a Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadená rozhodnutí ústavně konformním způsobem neodůvodnily.
25. Podjatostí soudkyně krajského soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť z repliky stěžovatelky vyplývá, že ta tuto námitku zvedla před obecnými soudy v jiném řízení a po podání ústavní stížnosti v posuzované věci.
26. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka přednesla relevantní argumentaci k nezbytnosti trvání zajištění, se kterou se obecné soudy nevypořádaly a svá rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnily. Obecné soudy tak porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku napadených rozhodnutí, která se týkají zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, pak byl porušen rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 927/23
, bod 20).
27. Z výše uvedených důvodů a z důvodu, že řízení o zabrání věcí dosud nebylo pravomocně skončeno (neodpadl předmět řízení o zrušení zajištění náhradní hodnoty), Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky nevypořádaly, se Ústavní soud jimi blíže nezabýval, a to ani, pokud jde o nepřiměřenost zajištění a možné zabrání věcí, neboť jsou to právě obecné soudy, které se s těmito námitkami musejí v dalším řízení vypořádat jako první. Je přitom na obecných soudech, aby zvážily, které námitky vznesené stěžovatelkou jsou relevantní pro řízení o žádosti o zrušení zajištění náhradní hodnoty. Ústavní soud zároveň poukazuje na to, že některými námitkami stěžovatelky k zabrání věcí se zabýval již v nálezu
sp. zn. II. ÚS 676/24
. Ústavní soud rovněž netvrdí, že zajištění náhradní hodnoty nemůže dále trvat a že ochranné opatření nemůže být uloženo.
28. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu