Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů J. D., t. č. Věznice Mírov, a P. Š., t. č. Věznice Kuřim, zastoupených Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, sídlem Skřivanova 337/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 11 Tdo 1186/2023-3463, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2023 č. j. 6 To 13/2023-3369 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2022 č. j. 53 T 10/2020-3293, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel J. D. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 1 měsíce a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo odvolání stěžovatele J. D. proti rozsudku krajského soudu jako nedůvodné zamítnuto.
3. Stěžovatel P. Š. byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a rovněž mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku krajského soudu uvedených věcí. Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl výrok o trestu odnětí svobody k odvolání státního zastupitelství zrušen, a stěžovatel byl nově odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu.
5. Stěžovatelé se domnívají, že uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné a neodpovídají zákonným kritériím pro uložení trestu. Upozorňují, že individuální represe a prevence nemohou být nikdy podřízeny generální prevenci [nález ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. IV. ÚS 463/97 (N 47/10 SbNU 313)]. Závažnost jejich případů se přitom stěžovatelům jeví menší, než jak je tomu při obvyklých případech tohoto typu trestné činnosti. Domnívají se, že jim byl uložen exemplární trest ve snaze odradit vysokou výměrou trestu veřejnost od páchání obdobných činů v budoucnosti.
6. Zvláště neodůvodněné se jeví zvýšení trestu odvolacím soudem u stěžovatele P. Š., vzhledem k čemuž je lze označit i za porušující zásadu zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí. Soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení rozhodnutím soudu překvapeni [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11 (N 40/68 SbNU 413)]. S případným odlišným právním názorem má odvolací soud účastníky seznámit a dát jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit [nález ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 (N 50/69 SbNU 45)].
7. Kromě toho stěžovatelé namítají, že jejich dovolání, ve kterém brojili proti skutkovým zjištěním soudů prvého a druhého stupně, Nejvyšší soud posoudil formalisticky.
8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. V rozsahu, v jakém je navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu, co do výroku o trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli P. Š., jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit výrok rozhodnutí, který již byl zrušen.
10. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 , bod 28., či ze dne 8.
12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 , bod 17.). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Jde-li o výrok o trestu, Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za spáchání trestného činu uložit (čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence (nález ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 720/23 , bod 47.). Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání trestu dosahující ústavněprávní relevance přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
13. Byť stěžovatelé tvrdí opak, oba napadené výroky o trestu nutno hodnotit jako řádně odůvodněné. V případě stěžovatele J. D. lze odkázat na str. 67 až 71 rozsudku krajského soudu a u obou stěžovatelů pak na str. 19 až 22 rozsudku vrchního soudu. V odůvodnění soudů je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti týkající se stěžovatelů a posuzované trestné činnosti, tedy že svoji činnost měli páchat po dobu cca osmi let, že jejich jednání mělo v určité míře konspirativní charakter, bylo plánovité, se zištným motivem. Výroky o trestech tedy nebyly odůvodněny snad jen nějakou obecnou potřebou odradit pachatele od páchání tohoto druhu trestné činnosti. Oběma stěžovatelům byl přitom uložen trest nižší než v polovině zákonné trestní sazby.
14. Vrchní soud též řádně vysvětlil, na základě čeho zpřísnil trest u stěžovatele P. Š. Dospěl totiž k závěru, že krajský soud mu nesprávně přičetl k dobru doznání k trestnému činu a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, ačkoliv stěžovatel se doznal k výrobě drog toliko pro vlastní potřebu, ale nedoznal výrobu k distribuci, pro kterou byl odsouzen, a stejně tak pouhou skutečnost, že při provádění domovní prohlídky nekladl odpor, nelze hodnotit jako spolupráci s orgány činnými v trestním řízení.
Krajský soud též dle vrchního soudu pominul, že množství drogy určující trestní sazbu dopadající na stěžovatele se již blížilo hranici "velkého rozsahu", který je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu zde ani nelze považovat za jakkoliv překvapivé, neboť soud rozhodoval v návaznosti na odvolání státního zastupitelství podané v neprospěch stěžovatele, ke kterému se stěžovatel bezpochyby mohl v odvolacím řízení vyjádřit (že by o něm nevěděl ani netvrdí).
15. Pokud pak stěžovatelé vyslovili názor, že Nejvyšší soud jejich dovolání posoudil formalisticky, takovéto vágní tvrzení nepředstavuje kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, kterou by se měl Ústavní soud zabývat.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu