Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. N., zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem, sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024 č. j. 6 Tdo 1149/2023-272, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. září 2023 č. j. 14 To 146/2023-241 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. června 2023 č. j. 5 T 174/2022-219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka dne 26. 5. 2020 při výslechu před Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") po řádném poučení mimo jiné také o trestněprávních následcích křivého obvinění uvedla do protokolu o trestním oznámení skutečnosti, podle kterých ji bývalý partner - příslušník Policie České republiky (dále jen "poškozený") opakovaně během nočních služeb jezdil kontrolovat do místa jejího bydliště, někdy se tam i krátce vyspal, eventuálně odvedl její dceru do školky.
Na základě těchto informací zahájila GIBS úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 trestního zákoníku. Tvrzení stěžovatelky v protokolu o trestním oznámení nebyla šetřením GIBS potvrzena, a proto byla věc usnesením ze dne 26. 3. 2021 odložena. Okresní soud za přečin křivého obvinění a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku (za nějž byla stěžovatelka uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 3.
12. 2020, pravomocným dne 22. 12. 2020) stěžovatelku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvaceti čtyř měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu čtyřiceti měsíců. Stěžovatelce nadto uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částku ve výši 100 000 Kč.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání stěžovatelky zrušil výrok okresního soudu o náhradě nemajetkové újmy a nahradil ho výrokem, kterým zavázal stěžovatelku zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému částku 50 000 Kč. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu beze změny. Nejvyšší soud pak usnesením stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podle ní se neprokázalo, že měla v úmyslu lživě obvinit poškozeného z trestného činu, ani že jednala v úmyslu přivodit mu trestní stíhání. Na základě provedených důkazů nebylo vyloučeno, že mohl poškozený u stěžovatelky v bytě během noční služby přespat. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje zejména na úřední záznam GIBS ze dne 6. 11. 2020. Z usnesení GIBS o odložení věci ze dne 26. 3. 2021 pak vyplývá, že v trestní věci byli vyslechnuti jen kolegové poškozeného, kteří si však na konkrétní služby již nepamatovali.
To, že proti poškozenému nevypovídali, neznamená, že stěžovatelka lhala. Stěžovatelka upozorňuje rovněž na to, že GIBS podezření na porušení dozorčí povinnosti pouze odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Zásadní důkazní posun pak stěžovatelka dovozuje z výslechů konkrétních policistů v soudním řízení. Vedle toho obsáhle zpochybňuje věrohodnost osob rodinných příslušníků a známých, jejichž vysvětlení v přípravném řízení soudy provedly jako listinné důkazy. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s uložením povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma výroku rozsudku, kterým okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému částku ve výši 100 000 Kč. Tento výrok totiž krajský soud zrušil a nahradil výrokem s odlišným vyčíslením nemajetkové újmy. Ústavní soud není příslušný rušit již zrušené [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Do hodnocení skutkových otázek trestními soudy zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by jejich závěry byly neústavní [srov. např. nález ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04
(N 143/38 SbNU 117), část III a navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Ve stěžovatelčině věci rozhodovaly celkem tři trestní soudy. Shodly se ve všech podstatných otázkách na hodnocení klíčových důkazů a patřičnou pozornost věnovaly také posouzení subjektivní stránky trestného činu. Trestní soudy dospěly k závěru, že jednotlivá tvrzení stěžovatelky týkající se porušování povinnosti dozorčí služby poškozeným byla v rozporu s provedenými důkazy, zejména pak výpověďmi policistů, kteří sloužili noční služby s poškozeným, a v převážné většině také se zjištěnými lokalizačními údaji služebních vozidel, jak vysvětluje GIBS v usnesení o odložení věci ze dne 26.
3. 2021. Skutkovou verzi stěžovatelky nepotvrdily ani její (bývalé) známé, kterým se údajně s věcí svěřila. Rodinní příslušníci a známí naopak stěžovatelku shodně popisovali jako nedůvěryhodnou osobu se sklony ke lhaní. Ústavní soud se v této souvislosti nezabýval obsáhlou argumentací v ústavní stížnosti, kterou se stěžovatelka snaží u jednotlivých osob podávajících vysvětlení v přípravném řízení prokázat jejich zaujatost vůči své osobě. Jak již Ústavní soud uvedl shora, není jeho úkolem opětovně přezkoumávat skutková zjištění trestních soudů.
8. Podle trestních soudů stěžovatelka úmyslně křivě obvinila poškozeného v trestním oznámení učiněným přímo před orgánem GIBS. Stěžovatelka do protokolu o trestním oznámení uváděla podstatné skutečnosti, a to po poučení policejního orgánu o následcích nepravdivého křivého obvinění. Stěžovatelka si tedy musela být vědoma toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat trestní stíhání poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 7 Tdo 926/2010).
9. Stěžovatelka proti těmto závěrům nerozvíjí žádnou konkrétní polemiku, tím méně polemiku ústavněprávního významu. I v ústavní stížnosti argumentuje podobně jako před trestními soudy, pomíjí pak téměř kompletně argumenty Nejvyššího soudu. Tím ale nedbá shora vysvětlené kompetence Ústavního soudu, který zjevně vnímá jen jako "čtvrtou" instanci soudního přezkumu. Proto nemá smysl, aby Ústavní soud již počtvrté vysvětloval, v čem se ve své argumentaci stěžovatelka mýlí a proč byl skutkový stav zjištěn trestními soudy dostatečně. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, proč pro posouzení věci nejsou významné předběžné závěry v úředním záznamu GIBS ze dne 6. 11. 2020 (body 22 a 23 usnesení), proč je nevýznamné, že věc poškozeného byla odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu (bod 28 tamtéž), podrobně se zabýval důkazní hodnotou výslechů kolegů poškozeného (bod 21 tamtéž).
10. K nesouhlasu stěžovatelky s náhradou nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ji lze opět odkázat na podrobné odůvodnění trestních soudů, které se již s totožnými námitkami dostatečně vypořádaly. Dopady trestního jednání stěžovatelky nelze bagatelizovat tím, že poškozený musí být jako policista zvyklý na větší míru psychické zátěže. Stěžovatelka vznesla proti poškozenému závažné obvinění, které bylo předmětem rozsáhlého dokazování (jak plyne z rozsahu spisu GIBS), a mělo na poškozeného konkrétní negativní dopady.
11. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu