Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Věry Havlové a b) Viktora Havla, zastoupených JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., se sídlem Na Výsluní 1234, 277 11 Neratovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 2016 č. j. 29 Cdo 112/2016-200, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2015 č. j. 11 Cmo 72/2013-171 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013 č. j. 81 Cm 103/2012-103, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Bytového družstva Ve Lhotce, Růženínská, se sídlem Růženínská 910/1, 142 00 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. 5. 2013 č. j. 81 Cm 103/2012-103 Městský soud v Praze návrh stěžovatelů zamítl. Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 16. 1. 2014 č. j. 11 Cmo 72/2013-133 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 5. 2015 č. j. 29 Cdo 2027/2014-157 zrušil usnesení vrchního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Odvolací soud poté v pořadí druhým usnesením ze dne 8. října 2015 č. j. 11 Cmo 72/2013-171 dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné a s poukazem na ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. uvedl, že navrhovatelům vzniklo pouze právo dosavadního nájemce na přednostní předložení nabídky na převod vlastnictví bytu, nejde však o povinnost dosavadního vlastníka uzavřít s nájemcem kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky. Odvolací soud zdůraznil, že podle stanov bytového družstva zakládající členové bytového družstva podmínili vznik práva na převod bytů do vlastnictví členů bytového družstva, podle čl.
2 stanov, řádným a včasným uhrazením dalšího členského vkladu. Jestliže se tedy navrhovatelé nezúčastnili privatizace majetku státu, tedy neuhradili další členský vklad ve lhůtě stanovené usnesením členské schůze bytového družstva konané dne 16. 9. 2009, nevzniklo jim podle stanov právo na převod sporného bytu do jejich vlastnictví. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v meritorním výroku jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 2. 2016 č. j. 29 Cdo 112/2016-200 dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o.
s. ř.
V další části poukazují stěžovatelé na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4533/2008 a sp. zn. 28 Cdo 934/2002 která údajně potvrzují jejich právní názor, že bytové družstvo bylo povinno vyhovět a převést předmětnou bytovou jednotku do vlastnictví stěžovatelů, jestliže o převod projevili stěžovatelé zájem. Je prý věcí nájemce, jak s návrhem na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky naloží, tedy zda přijme nabídku v zákonné lhůtě a tím dojde k realizaci zákonem předvídaného smluvního vztahu, či tak neučiní.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv, v daném případě práva na ochranu vlastnictví, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce existence jejich nároku na převod předmětného bytu do vlastnictví. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna v souladu s ústavněprávními požadavky, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
K tomu Ústavní soud doplňuje, že bytové družstvo svoji nabídkovou povinnost ve vztahu ke stěžovatelům neporušilo. Svou nabídkou k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu bylo družstvo vázáno jen po stanovenou dobu. Jestliže v tomto časově vymezeném rozmezí stěžovatelé nabídku na převod bytové jednotky neakceptovali, nevznikla poté bytovému družstvu povinnost uzavřít se stěžovateli jako s nájemci předmětného bytu kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky. Lze zajisté souhlasit se stěžovateli v tom, že je právem, nikoli povinností přijmout nabídku k uzavření kupní smlouvy. V projednávané věci však šlo o nabídku časově ohraničenou. Marným uplynutím času tak zanikla i závaznost nabídky na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví předmětného bytu za podmínek vymezených stanovami a usnesením členské schůze bytového družstva.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu