Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2025 č. j. 47 To 533/2024-50 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. října 2024 č. j. 3 Nt 2002/2024-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality Ostrava (dále jen "policejní orgán"), ze dne 20. 6. 2024 č. j. KRPT-47927-963/TČ-2024-070072 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 6. 2024 sp. zn. 3 Nt 2404/2024 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vazba u něj počíná ode dne 20. 6. 2024 v 05:15 hodin, kdy byl poprvé podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 8. 2024 sp. zn. 47 To 303/2024 stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Koluzní vazební důvod [§ 67 písm. b) trestního řádu] u stěžovatele pominul uplynutím času ke dni 20. 9. 2024.
4. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel se podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu (I. výrok), žádost o propuštění z vazby na svobodu podle § 71a trestního řádu zamítl (II. výrok), k nahrazení vazby podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nepřijal nabídku převzetí záruky za další chování stěžovatele důvěryhodných osob E. M., M. K. a H. V. (III. výrok) a podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele (IV. výrok).
5. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
6. Stěžovatel namítá, že usnesení soudů o ponechání ve vazbě jsou nedostatečně odůvodněná. Podle stěžovatele soudy pouze formálně konstatovaly, že vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají, aniž by konkrétně a individuálně posoudily jeho osobní situaci a předestřené argumenty. Krajský soud se spokojil s obecným odkazem na možnost útěku a pokračování v trestné činnosti, aniž zohlednil jeho rodinné a pracovní zázemí, nabídky záruk a další alternativy nahrazení vazby, jakož i konkrétní okolnosti věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy mají povinnost pečlivě uvážit, zda trvání vazby je skutečně nezbytné, a své závěry musí přesvědčivě odůvodnit. Dovozuje, že krajský soud pouze převzal argumentaci okresního soudu.
7. Dále stěžovatel vytýká nedostatečné posouzení možnosti nahrazení vazby "alternativními" opatřeními podle § 73 trestního řádu. Stěžovatel navrhoval převzetí záruky za jeho další chování třemi důvěryhodnými osobami, složení písemného slibu, dohled probačního úředníka, odevzdání cestovního dokladu, strpění elektronického monitorovacího systému, zákaz vycestování do zahraničí a omezení pobytu na konkrétní adresu. Podle stěžovatele soudy nejenže nevyužily žádnou z těchto možností, ale ani nevysvětlily, proč by jejich využití nebylo dostatečné k zajištění účelu vazby. Krajský soud se spokojil s tvrzením, že účelu vazby nelze dosáhnout jinak než jejím trváním, aniž by konkrétně analyzoval, proč by například kombinace několika opatření nebyla dostačující. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho osobní a rodinné zázemí je stabilní - má trvalé bydliště, manželku, dítě, matku a bratra v České republice, pravidelný příjem a zaměstnání. Soudy podle něj tyto skutečnosti ignorovaly nebo bagatelizovaly.
8. Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly dostatečně s nabídkou záruk a poučením osob poskytujících záruku. Stěžovatel poukazuje na procesní pochybení spočívající v tom, že osoby nabízející záruku nebyly řádně poučeny o podstatě obvinění a důvodech vazby, jak vyžaduje zákon. Krajský soud sice konstatoval, že státní zástupce tuto povinnost nesplnil, ale namísto toho, aby rozhodnutí zrušil, pouze uzavřel, že záruky jsou nezpůsobilé. Podle stěžovatele je tento postup vadný, neboť v důsledku zmíněného procesního pochybení nemohly být záruky řádně posouzeny.
9. Posléze stěžovatel dovozuje nedostatečné zohlednění zájmů nezletilého dítěte. Stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování o ponechání ve vazbě nezohlednily nejlepší zájem jeho nezletilého dítěte, které je na něj silně fixováno. Podle stěžovatele je povinností soudu při rozhodování o omezení osobní svobody rodiče brát v úvahu i dopad na dítě a jeho práva. V jeho případě však soudy tuto otázku neřešily.
10. Podle stěžovatele neprojednání stížnosti v jeho přítomnosti představuje porušení práva být slyšen. Krajský soud rozhodl o jeho stížnosti neveřejně, bez jeho osobní účasti a slyšení, a to více než dva měsíce od posledního slyšení při vazebním zasedání. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), například rozsudky ze dne 21. 10. 1986 ve věci Sanchez-Reisse v. Švýcarsko, stížnost č. 9862/82, ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova v. Bulharsko, stížnost č. 31195/96, ze dne 10. 10. 2000 ve věci Graužinis v. Litva, stížnost č. 37975/97, ze dne 15. 11. 2005 ve věci Reinprecht v. Rakousko, stížnost č. 67175/01, ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák v. Česká republika, stížnost č. 19970/04, a ze dne 21. 2. 2013 ve věci Vecek v. Česká republika, stížnost č. 3252/09, podle nichž je právo obviněného být osobně slyšen při rozhodování o vazbě základním prvkem spravedlivého procesu. Stěžovatel má za to, že je povinností soudu nařídit vazební zasedání nebo umožnit slyšení obviněného alespoň prostřednictvím videokonference, jestliže od posledního slyšení uplynula delší doba a soud rozhoduje o dalším trvání vazby. Soud nemůže rozhodovat pouze na základě starých informací ze spisu, aniž by dal obviněnému možnost vyjádřit se k aktuální situaci.
11. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy vycházely z neaktuálních a nepravdivých skutkových závěrů, například jde-li o jeho příjmy, rodinné zázemí či vazby na území České republiky. Soudy mylně tvrdily, že jeho rodinné vazby jsou slabé a že jeho manželka má vazby na zahraničí, přestože ve skutečnosti žije s manželkou, dítětem a matkou v rodinném domě v České republice, a má zde i bratra. Stěžovatel rovněž poukazuje, že jeho obvinění je založeno převážně na nepřímých důkazech a výpovědi spoluobviněného, kterou označuje za nepravdivou. Soudy podle něj bezdůvodně presumují vysokou pravděpodobnost jeho odsouzení a neberou v úvahu argumenty obhajoby.
12. Stěžovatel připomíná, že soudy opomenuly zohlednit jeho zdravotní stav, přestože ze zprávy Vězeňské služby České republiky vyplývá, že je ve vazbě nemocný a má nastavenu chronickou medikaci.
13. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že od rozhodnutí o vzetí do vazby se v důkazní rovině nic nezměnilo. Podle něj se v průběhu řízení objevily nové skutečnosti, které mohly mít vliv na posouzení důvodnosti trvání vazby, tedy došlo ke změně v důkazní situaci i ve vztahu k dalším spoluobviněným.
14. Závěrem stěžovatel shrnuje, že v důsledku shora uvedených pochybení soudy porušily zejména jeho právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci v přítomnosti obviněného a právo na osobní svobodu. Soudy podle něj rozhodovaly formalisticky, bez individuálního posouzení jeho situace, bez řádného vypořádání se s jeho návrhy a bez respektu k procesním zárukám vyplývajícím z Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i z judikatury ESLP.
15. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
17. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy i čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
18. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
19. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
20. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
21. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) nebo ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy). IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud neshledal opodstatněnou stěžovatelovu námitku, že usnesení obecných soudů o ponechání ve vazbě jsou nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
23. Je třeba opětovně připomenout, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. v ní ponechán. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) či ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
24. Obecné soudy konkrétně a individuálně posoudily relevantní okolnosti věci. V odůvodnění napadených usnesení ve vztahu k § 67 písm. a) trestního řádu výslovně odkázaly na rodinné vazby stěžovatele (bydlení s manželkou, dítětem a matkou) a jejich omezenou relevanci v kontextu obvinění z organizované trestné činnosti s mezinárodním přesahem, která měla být prováděna dlouhodobě (od roku 2020) a ve velkém rozsahu. Manželka je rovněž trestně stíhaná. Podle zjištění soudů má stěžovatel kontakty v zahraničí (Polsko, Srbsko) a předpokládá se, že se svou manželkou dosáhli výnosů z trestné činnosti přes 13 milionů Kč, což zvyšuje riziko útěku.
25. Rozhodující soudy se v souvislosti s vazebním důvodem podle § 67 písm. c) trestního řádu zabývaly též finanční situací stěžovatele. Příjem 24 000 Kč v pozici ředitele obchodní společnosti X, nepovažovaly dostatečný k vysvětlení jeho životního standardu a argumentovaly, že tato obchodní společnost sloužila k zastírání výnosů z trestné činnosti. Posléze soudy připomenuly trestní minulost stěžovatele, který se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a má další záznamy v opisu z evidence Rejstříku trestů. Obecné soudy tedy objasnily, proč dovozují trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
26. Krajský soud se ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádal s možností nahradit vazbu opatřeními podle § 73 trestního řádu. Písemný slib soudy odmítly s ohledem na stěžovatelovu trestní anamnézu a dlouhodobost jemu přičítané trestné činnosti. K elektronickému monitorovacímu systému a zákazu vycestování do zahraničí soudy konstatovaly, že ani tato opatření neeliminují riziko pokračování v trestné činnosti, neboť existuje odůvodněný předpoklad, že stěžovatel - dopouštěl-li se jí - byl na ní finančně závislý, což zvyšuje motivaci k recidivě. Podle § 73 odst. 2 trestního řádu je v přípravném řízení povinností státního zástupce seznámit toho, kdo nabízí převzetí záruky a splňuje podmínky pro její přijetí, s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. Nepřistoupil-li státní zástupce k tomuto poučení, nelze obecným soudům vytýkat, že na tuto okolnost poukázaly. Stěžovateli byla známa již z usnesení okresního soudu, avšak neuvádí, že prostřednictvím svého obhájce toto opomenutí státnímu zástupci vytknul a pokusil se dosáhnout nápravy dříve, než o stížnosti rozhodne krajský soud. Na základě dalších částí odůvodnění usnesení krajského soudu přitom není k dispozici přesvědčivý argument, že by tyto záruky (i při své kombinaci) byly shledány postačujícími.
27. K námitkám o nedostatečném zohlednění zájmů nezletilého dítěte je namístě připomenout, že soudy musí vzít v potaz právo dítěte na rodinný život i veřejný zájem na zajištění řádného průběhu veřejného řízení. Stěžovatel v této souvislosti neuvádí jakékoli konkrétní argumenty, a tedy jeho věc není souměřitelná kupř. s nálezem ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2461/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), který se týká nahrazení vazby z důvodu zabezpečení péče o dítě. Ústavní soud nepřehlédl, že v bodě 5. usnesení okresního soudu konstatoval, že stěžovatel je bezdětný, zatímco krajský soud se k tomuto aspektu nevyjádřil. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvedený rozpor nijak neobjasnil.
28. Přisvědčit nelze ani výtce stěžovatele, že krajský soud se dopustil excesu tím, že jej osobně nevyslechl. Trestní řád v § 73d odst. 3 rozlišuje jednak situaci, kdy osobní slyšení obviněného považuje za potřebné soud, a dále situaci, kdy o konání vazebního zasedání výslovně požádá obviněný. Dlužno doplnit, že vazební zasedání v případě, že o to obviněný výslovně požádá, konáno být musí i u soudu stížnostního, ledaže může být aplikovaná jedna z výjimek § 73d odst. 3 trestního řádu [srov. usnesení ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1051/17 , ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3758/17 , nebo nálezy ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 (N 136/86 SbNU 293), ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1466/19 (N 26/98 SbNU 317), a další]. Požadavky ESLP na osobní přítomnost se rozvolňují v opravných řízeních (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2016 ve věci Zahirović v. Chorvatsko, stížnost č. 58590/11, bod 54.), jestliže jim zcela vyhovělo řízení před soudem prvého stupně (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski v. Rakousko, stížnost č. 9783/82, bod 106., ze kterého se podává, že osobní přítomnost obviněného nemá pro řízení o opravném prostředku stejný zásadní význam jako pro řízení před soudem prvního stupně), což byl případ stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o konání vazebního zasedání nemusí žádat, přičemž ani netvrdí, že tak přesto učinil. Stěžovatel nevysvětlil, z jakého důvodu o osobní slyšení krajským soudem ve stížnosti (podané v zastoupení obhájcem) nepožádal, ačkoli z jeho - předvídatelné - absence následně dovozuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel sice postup krajského soudu oponuje, nicméně nekonkretizuje, jakou skutkovou či právní argumentaci v jeho důsledku nemohl uplatnit, resp. jak jeho osobní slyšení mělo přispět ke zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí o vazbě a k náležitému posouzení zjištěných skutečností z hlediska otázek, jež se před rozhodnutím o vazbě činí. Ústavní soud tedy neshledává exces v závěru krajského soudu, který osobní slyšení stěžovatele nepovažoval za potřebné a nepřistoupil k jeho uskutečnění.
29. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. V dané věci obecné soudy konstatovaly, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Skutkové závěry obecných soudů jsou podložené důkazy, které jsou z hlediska ústavněprávních požadavků v dané fázi trestního řízení dostatečné. Rozhodující soudy odkazovaly zejména na výpovědi spoluobviněných, kteří detailně popsali roli stěžovatele v dovozu pseudoefedrinu, materiální důkazy (tablety s pseudoefedrinem, vybavení pro výrobu pervitinu zajištěné při domovních prohlídkách), jakož i na poznatcích zjištěných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, prokazujících koordinaci inkriminovaného jednání.
30. Stěžovatel v ústavní stížnosti neargumentuje relevantně ve prospěch závěru, že jeho zdravotní stav je natolik závažný, že jej pobyt ve vazbě ohrožuje. Stěžovatel netvrdí, že nedostává potřebnou medikaci. Soudy nejsou povinny propustit obviněného z vazby pouze z důvodu chronického onemocnění.
31. Ústavní soud neshledává přesvědčivou ani stěžovatelovu argumentaci, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost změně skutkového stavu. Krajský soud konstatoval, že od vzetí stěžovatele do vazby nedošlo - přestože orgány činné v trestním řízení opatřily a vyhodnotily řadu dalších důkazních prostředků - k žádné podstatné změně v důkazní situaci ve prospěch stěžovatele. Policejní orgán dokončil vyšetřování a státní zástupce připravuje obžalobu, která byla podána 10. 1. 2025 ke krajskému soudu (věc je vedena pod sp. zn. 31 T 1/2025). Nové skutečnosti, které by oslabovaly vazební důvody, nebyly předloženy. Ve prospěch stěžovatele se neuplatní ani tzv. doktrína zesílených důvodů.
32. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že usnesení obecných soudů respektují ústavněprávní normy, včetně čl. 5 Úmluvy a čl. 8 Listiny. Vazba je proporcionální k závažnosti obvinění (organizovaný zločin s mezinárodním přesahem), soudy opakovaně přezkoumaly důvody vazby a dospěly k závěru, že riziko útěku a pokračování v trestné činnosti přetrvává, a právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo omezeno.
33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, neústavní nedostatky nevykazuje. Usnesení obecných soudů byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výše specifikovaným způsobem, jsou v jejich usneseních přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly podle zjištění Ústavního soudu porušeny. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
34. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu