Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha - Zbraslav, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 3. března 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-498, usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. února 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-483, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 18.
února 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2383, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 10. února 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2344 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 6. února 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2327, a o ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. března 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-494 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25.
února 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-483, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. ledna 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2281 a usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. ledna 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2272 a ze dne 3. ledna 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2265, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod spisovými značkami IV. ÚS 1241/20 a
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
23. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů v něm činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
24. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou mimořádných situací, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 , ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01 , ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 , ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní, tedy při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ).
25. Podle stěžovatelů v jejich věci nebylo dodrženo jejich právo na zákonného soudce, neboť okresní soud byl VSZ vybrán svévolně. Stěžovatelé nicméně jakékoli rozhodnutí okresního soudu nenapadli, proto v řízení o ústavní stížnosti nelze z této jejich argumentace - ani při její případné opodstatněnosti - dovodit důsledky vedoucí ke zrušení soudního rozhodnutí.
26. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelé dovozují věcnou i místní nepříslušnost pobočky VSZ a mají za to, že věcná a místní příslušnost státního zastupitelství k výkonu dozorové působnosti v přípravném řízení svědčila MSZ, neboť na území hlavního města Prahy mělo docházet k uzavírání smluv týkajících se poskytování zdravotních služeb mezi společností X, a jednotlivými zdravotními pojišťovnami, což bylo následně spojené s realizací vyúčtovaného plnění těchto služeb, které podle orgánů činných v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zákonem.
27. Ústavní soud - se zřetelem k výše uvedeným limitům ústavněprávního přezkumu vztahujícímu se k přípravnému řízení - nesdílí názor stěžovatelů, že závěry, kterými byla v trestním řízení odůvodněná příslušnost pobočky VSZ, nejsou ústavněprávně konformní.
28. Lze připomenout, že prověřování v předmětné trestní věci bylo zahájeno dne 6. 1. 2012 na základě záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, vydaného policejním orgánem tehdejšího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV Praha pod č. j. UOOZ-191/TČ-2012, přičemž trestní řízení bylo vedeno pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a dalších trestných činů. Podle závěrů učiněných policejním orgánem byl v této trestní věci, kromě dalších osob, podezřelý bývalý náměstek vrchního státního zástupce v Praze L. G. Vzhledem k tomu, že podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 trestního zákoníku) mělo být spojeno s objasňováním trestného činu podle hlavy páté zvláštní části trestního zákoníku, s přihlédnutím k místu prověřovaného skutku, byla podle § 15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství dána věcná a místní dozorová příslušnost k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze (státního zástupce působícího u tohoto státního zastupitelství).
29. Stěžovatelé dovozují, že "kauza" G. a jejich trestní věc byly účelově propojené, nicméně tato jejich argumentace přinejmenším zčásti směřuje do rozhodování o vině a trestu, jehož výsledek Ústavní soud nemůže predisponovat. Není povolán ani k hodnocení trestního řízení vedeného proti G. a jeho výsledku.
30. Na základě rozhodnutí státního zástupce NSZ ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012, vydaného s poukazem na § 25 trestního řádu per analogiam ve spojení s § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, byla trestní věc, vedená od počátku u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 8 VZN 1501/2012, z důvodu nutnosti tomuto státnímu zastupitelství odňata a přidělena k výkonu dozoru VSZ. Právním důvodem tohoto postupu bylo usnesení vydané tehdejším vrchním státním zástupcem v Praze JUDr. Stanislavem Mečlem ze dne 6. 1. 2012 č. j. 8 VZN 1501/2012-5, kterým podle § 31 odst. 1 trestního řádu, z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 trestního řádu, rozhodl, že je jako vrchní státní zástupce v Praze vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, čímž došlo podle § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství k obligatornímu vyloučení celého Vrchního státního zastupitelství v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení. V této souvislosti lze připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 2717/13 , v němž se uvádí (bod 15.), že v daném případě byla trestní věc dozorujícímu státnímu zástupci přikázána usnesením státního zástupce NSZ ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012 poté, co na základě § 15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství původně příslušný státní zástupce Vrchního zastupitelství v Praze rozhodl, že je z důvodů pochybností o své nepodjatosti vyloučen z vykonávání úkonů v dané trestní věci. Podle tohoto usnesení Ústavního soudu je třeba respektovat, že při existenci toliko dvou vrchních státních zastupitelství, což je sice jev z hlediska vhodnosti a efektivnosti v odborné veřejnosti často diskutovaný, nicméně není neústavní, nebyla jiná možnost než přikázat věc jemu.
31. Na základě záznamu policejního orgánu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012 č. j. UOOZ-191/TČ-2012, a to ve věci evidované u VSZ pod sp. zn. 4 VZV 5/2013, bylo vedeno trestní řízení vůči podezřelému R. J., přičemž v roce 2013 se konaly okresním soudem nařízené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor (srov. příkazy ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 0 Nt 2186/2013, sp. zn. 0 Nt 2181/2013 a sp. zn. 0 Nt 2168/2013). Z realizace těchto soudních příkazů pro policejní orgán a dozorového státního zástupce vyplynula personální propojenost R. J. s L. P. (spoluobviněný v trestní věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. 4 VZV 7/2016). Je zřejmé, že na základě vyhodnocených poznatků, zejména ze shora uvedených procesních úkonů, pojal policejní orgán konající prověřování aktivit R. J. v trestní věci L. G. a spol. také další podezření, upřesňující skutkové okolnosti vztahující se ke spáchání trestné činnosti ve věci později pracovně označené jako "X", která se však netýkala jen R. J., ale i L. P. a dalších osob, včetně stěžovatelů.
32. Orgány činné v trestním řízení odkazovaly též na § 20 odst. 1 větu první trestního řádu. Toto ustanovení obsahuje imperativ, podle kterého se společné řízení koná proti všem obviněným osobám (per analogiam v přípravném řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání vůči všem podezřelým osobám), nebrání-li tomu důležité důvody. Podle závěrů orgánů činných v trestním řízení z trestního spisu žádné důvody bránící společnému řízení vůči R. J. a dalším později obviněným osobám nevyplynuly, přičemž oddělit aktivity J. od činnosti L. P. a dalších fyzických osob manažersky nebo jinak pracovně zapojených do trestní věci stěžovatelů by bylo stěží reálně možné, neboť součinnost těchto osob byla evidentní.
33. Podle § 20 odst. 1 věty druhé trestního řádu i při nesplnění podmínek společného řízení stanovených v § 20 odst. 1 větě první se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.
34. Závěrem roku 2016 došlo k vyloučení trestní věci stěžovatelů k samostatnému řízení a rozhodování, což bylo podmíněno její postupně narůstající skutkovou složitostí a neodkladností konání procesních úkonů. NSZ připustilo jistou "nepřesvědčivost" postupu policejního orgánu, který v relativně krátké době před tím, než vydal usnesení o vyloučení věci, vydal ještě v rámci probíhajícího společného řízení záznam o zahájení úkonů trestního řízení vztahující se k podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti. Na tomto základě orgány činné v trestním řízení dovodily, že výkon dozorové působnosti založený na společném řízení konaném v jeho přípravné fázi jedním policejním orgánem pod jednou rejstříkovou evidencí, nebylo nezákonné.
35. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, Praha usnesením ze dne 13. 12. 2016 č. j. NCOZ-9015/TČ-2016-411200 s poukazem na urychlení řízení podle § 23 trestního řádu vyloučila ze společného řízení trestní věc, do níž náleží trestní stíhání též stěžovatelů, k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž bylo nutno se vypořádat se skutečností, že v této nyní již procesně oddělené a samostatné trestní věci nedosahovala výše zjištěné škody částku 150 000 000 Kč.
36. VSZ postupovalo s poukazem na § 15 odst. 4 vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění účinném k datu jeho rozhodování. Nejprve podalo písemnou žádost nejvyššímu státnímu zástupci, v níž mu navrhlo udělit předchozí souhlas směřující k tomu, aby mohlo vydat usnesení, že je příslušné k výkonu dozoru i ve vyloučené trestní věci. Uvedenému požadavku nejvyšší státní zástupce vyhověl. Lze odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.,), kterým byl návrh na zrušení § 15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 jednacího řádu státního zastupitelství zamítnut. Ustanovení § 15 odst. 3 věty druhé jednacího řádu státního zastupitelství, které bylo předmětem tohoto přezkumu Ústavním soudem, je v podstatě shodné s § 15 odst. 4 větou druhou jednacího řádu státního zastupitelství, ve znění účinném od 1. 8. 2016, tj. úpravou aplikovanou na stěžovatele. Stěžovatelé přitom neformulovali v ústavní stížnosti argumentaci, na jejímž základě by bylo možné dovodit, že tato úprava byla vůči nim aplikována způsobem, který není ústavně konformní.
37. Jak již bylo konstatováno, polemizují-li stěžovatelé se závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů, z jejichž spáchání byli obviněni, Ústavní soud nepovažuje za možné ani vhodné, aby se v daném počátečním stádiu jakkoliv vyjadřoval, neboť by tak v rozporu se zásadou subsidiarity předjímal výsledek řízení, které nebylo dosud ukončeno.
38. Jde-li o stěžovateli namítané porušení práva na rozhodnutí v přiměřeném čase, dlužno konstatovat, že této argumentaci obsažené v odůvodnění jejich ústavních stížností nepřizpůsobili petity svých návrhů.
39. Ústavní soud neshledal, že by výše vymezené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, nezjistil ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné a v ostatních částech podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy jako návrhy zjevně neopodstatněné. Vzhledem k odmítnutí stěžovatelčiny ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné ji vyzývat, resp. jejího právního zástupce, k odstranění vady plné moci udělené dne 14. 12. 2016 [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U39/24 SbNU 557)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu