3 Tz 33/2011-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 13. července
2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v
neprospěch obviněných R. V., a P. Š., proti pravomocnému usnesení Krajského
soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 68 To
187/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Obvinění R. V. a P. Š. byli usnesením policejního orgánu Policie České
republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby
kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/6-2007, stíháni podle § 160 odst. 1 tr. ř. pro trestné činy
křivého obvinění ve stádiu přípravy ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 7 odst. 1 k § 174 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“),
podplácení podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a nadržování dle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se
měli dopustit tak, že : „ R. V. v blíže nezjištěné době od 21. 2. 2007 do 1. 3. 2007 na blíže nezjištěném místě vyhotovil několik listin, označených jako
čestné prohlášení M. U., přičemž listiny se liší toliko datem a místem
vyhotovení, obsahem těchto listin je nepravdivé tvrzení, že příslušníci
policejního orgánu ÚOKFK SKPV PČR kpt. J. S. a kpt. M. Š. při pořizování
úředního záznamu o podaném vysvětlení dne 7. 12. 2006 s osobou M. U. vykonávali
svou pravomoc v rozporu s trestním řádem, když úřední záznam o podaném
vysvětlení měl být podle textů listin označených jako čestné prohlášení pořízen
tak, že údaje v úředním záznamu uvedené byly ze strany policistů
předpřipraveny, před sepsáním protokolu s M. U. prodiskutovány včetně přesných
údajů o datech a finančních částkách, a tedy údaje měly být v záznamu zachyceny
tak, aby místo pravdivého vylíčení událostí týkajících se přijetí úplatku J. Č. dne 11. 2. 2002 záznam zachycoval nepravdivou verzi událostí vypracovanou
policisty policejního orgánu ÚOKFK SKPV kpt. J. S. a kpt. M. Š., a tyto listiny
pak R. V. na různých místech na V. a Z. předkládal buď sám nebo prostřednictvím
P. Š. M. U. k podpisu s požadavkem opatřit listinu ověřovací doložkou notáře,
přičemž při osobních kontaktech vlastních i zprostředkovaných přes osobu P. Š. M. U. písemně nabídl, že pokud některou z verzí listiny svým podpisem opatří,
bude jí nebo jejímu druhovi J. R. poskytnut neoprávněný majetkový prospěch
spočívající buď ve finančním narovnání nebo v poskytnutí zaměstnání s platem ve
výši nejméně 16.000,- Kč měsíčně čistého nebo zadání zakázek pro firmu M.U. náležející M. U. ve výši 250.000,- Kč ročně na příští tři roky, případně měla
být zvýšena odměna L. R. jakožto jednatele Městských lesů V., případně
poskytnuta zahraniční dovolená nezjištěné ceny a dále jako nemajetkový prospěch
přislíbil R. V. obstarat listinu, v níž se J. Č. omluví M. U. za poškození
jejího dobrého jména, tuto svou písemnou nabídku poté při osobních schůzkách i
telefonických hovorech opakovaně potvrdil, přičemž R. V. a P. Š. se na schůzku
s M. U. do místa jejího trvalého bydliště na adresu S. dne 1. 3. 2007 dostavil
s listinou, v níž se M. U. omlouvá z účasti na výslechu svědka na den 2. 3. 2007 a plně odkazuje na tvrzení uvedené v čestném prohlášení, a tedy bylo
úmyslem R. V. v případě, že podpis M. U. na jedné z verzí listiny označené jako
čestné prohlášení získá, použít listinu označenou jako čestné prohlášení M. U.
pro zpochybnění procesního úkonu spočívajícího v podání svědecké výpovědi M. U. v trestní věci ČTS: OKFK-15/6-2006, plánovaného na den 2. 3. 2007, přičemž R. V. a P. Š. ubezpečovali M. U., že listina zvaná čestné prohlášení je postavena
tak, aby ani jí, ani osobě J. Č. nemohlo vzniknout nebezpečí trestního stíhání,
tímto postupem směřovali k tomu, aby výrazně změnili postavení obviněného J. Č. v trestním řízení vedeném pod ČTS: OKFK-15/6-2006 v jeho prospěch a současně si
byli vědomi, že uplatnění této listiny neodvratně směřuje k zahájení trestního
i kázeňského řízení proti policistům, kteří úkon spočívající ve vyžádání
vysvětlení od M. U. dne 7. 12. 2006 provedli, přičemž již kázeňské provinění
tohoto druhu je důvodem pro ukončení služebního poměru policisty.“
Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podali oba obvinění včas stížnosti,
o kterých rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově
tak, že je usnesením ze dne 24. 4. 2007, č. j. 1 ZT 60/2007-69, podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
K Okresnímu soudu ve Vsetíně pak byla dne 7. 12. 2007 podána obžaloba na R. V.
a P. Š. pro trestné činy křivého obvinění ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1
tr. zák. k § 174 odst. 1, 2 tr. zák., podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm.
a) tr. zák. a nadržování ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 166
odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit skutkem v obžalobě popsaným. Věc byla
zapsána pod sp. zn. 4 T 284/2007, a následně předložena Krajskému soudu v
Ostravě s návrhem na odejmutí věci Okresnímu soudu ve Vsetíně a přikázání
jinému soudu v obvodu Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 3 Nt 241/2007,
rozhodl tak, že trestní věc proti obviněným R. V. a P. Š., vedenou u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 284/2007, tomuto soudu odňal a přikázal
Okresnímu soudu v Přerově.
Okresní soud v Přerově rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 4 T
14/2008, tak, že oba obžalované uznal vinnými ze spáchání skutku
kvalifikovaného jednak jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zák., a jednak jako trestný čin nadržování ve stádiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 k § 166 odst. 1 tr. zák., obojí ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., jichž se obvinění dopustili jednáním podrobně popsaným ve
výroku rozsudku.
Za to byl obviněnému P. Š. uložen podle § 161 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1
tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, přičemž
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou. U obviněného R. V. okresní soud podle § 37 tr. zák. upustil od
uložení souhrnného trestu vzhledem k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 7. 2008, č. j. 10 T 8/2004-17232.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 6. 2010,
sp. zn. 68 To 187/2010, byl z podnětu odvolání státního zástupce, obviněných R.
V. a P. Š. podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu
v Přerově ze dne 7. 1. 2010, č. j. 4 T 14/2008-2176, v celém rozsahu ohledně
obou obviněných a podle § 260 tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k
došetření.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze
dne 29. 6. 2010, sp. zn. 68 To 187/2010, podal ministr spravedlnosti podle §
266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných R. V. a
P. Š., neboť dle jeho názoru byl zákon porušen v ustanoveních § 258 odst. 1,
písm. a) a § 260 tr. ř. ve prospěch obviněných.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém rozhodnutí dospěl k závěru,
že napadený rozsudek okresního soudu trpí podstatnými vadami řízení, které
tomuto rozsudku předcházelo, když v tomto řízení byla porušena ustanovení,
jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a tyto vady mohly
mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Po tomto
obecném označení vad, v nichž odvolací soud spatřuje vady ve smyslu § 258 odst.
1 písm. a) tr. ř., však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně
rozebírá pouze vadu jedinou, kterou spatřuje v místní nepříslušnosti státního
zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a v
rozhodování ve stadiu vyšetřování, tedy v době od zahájení trestního stíhání
obviněných.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na usnesení státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze
dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, kterým "podle § 25 trestního řádu per
analogiam se odnímá Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně trestní věc
prověřování ze spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 trestního
zákona a nadržování podle § 166 odst. 1 trestního zákona vedená pod ČTS:
OKFK-17/6-2007 u policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování
korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování,
Expozitury Ostrava, a z důležitých důvodů se přikazuje Okresnímu státnímu
zastupitelství v Přerově". Po přezkoumání tohoto usnesení odvolací soud dovodil
jednoznačný závěr, že tímto usnesením bylo odňato příslušnému Okresnímu
státnímu zastupitelství ve Vsetíně pouze prověřování spáchání uvedených
trestných činů, a nikoli celé přípravné řízení, resp. dozor nad ním. Podle
odvolacího soudu je nutné vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10.
2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, podle kterého usneseními státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 27. 2. 2007, č. j. 1 ZT
37/2007-131 a 1 ZT 27/2007-134, byl porušen zákon v ustanoveních § 146 odst. 2
písm. a) tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obou obviněných.
Obě tato usnesení zamítala stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení
trestního stíhání. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že výrok
usnesení o odnětí a přikázání věci je v této jiné trestní věci naprosto totožný
s výrokem zmíněného usnesení v trestní věci obviněných R. V. a P. Š. Odvolací
soud proto dovozuje, že v nyní projednávané trestní věci se jedná o naprosto
stejný postup státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě,
pobočka v Olomouci, a že rovněž nastala zcela identická situace, že stížnosti
obviněných R. V. a P. Š. zamítl státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Přerově, který k tomu nebyl příslušný.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by usnesením státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, o
odnětí a přikázání věci ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, bylo
jednoznačně rozhodnuto o delegaci jen na část trestního řízení. V návětí
usnesení je předmětná trestní věc označena jako "trestní věc prověřování
podezření", když dále jsou specifikovány trestné činy, z jejichž spáchání bylo
dáno důvodné podezření, jakož i osoby, vůči nimž podezření směřovalo, a velmi
stručně jsou popsány skutkové okolnosti, které jsou předmětem řízení. Ve výroku
usnesení je uvedeno, že "trestní věc prověřování" (která je označena stejnou
specifikací trestných činů jako v návětí a ještě označením policejního orgánu,
který řízení vedl, a příslušného čísla trestního spisu) se odnímá Okresnímu
státnímu zastupitelství ve Vsetíně a přikazuje se Okresnímu státnímu
zastupitelství v Přerově. Z obsahu usnesení a z logické návaznosti označení
věci v návětí a ve výroku je namístě dovozovat, že je odnímána a přikazována
trestní věc, v níž je státním zástupcem nadřízeného státního zastupitelství
rozhodováno, a která je pouze označena podle příslušného stadia trestního
řízení (v době rozhodování o delegaci dosud nebylo vedeno trestní stíhání žádné
konkrétní osoby v postavení obviněného, předmětem trestního řízení bylo
prověřování důvodného podezření). Z výroku ani z navazujícího odůvodnění nelze
učinit závěr, že by o delegaci bylo rozhodováno jen na určitou část řízení.
Nenasvědčuje tomu ani formulace výroku samotného ani jeho další rozvedení v
odůvodnění rozhodnutí. Naopak z povahy popsaného vlastního důvodu pro delegaci,
který spočíval v možných osobních kontaktech státních zástupců Okresního
státního zastupitelství ve Vsetíně s osobami zúčastněnými na předmětné trestní
věci a v nebezpečí zpochybnitelnosti objektivity působení státního
zastupitelství, je zřejmé, že se nejedná o důvod, který by z časového hlediska
byl vázán (a pojmově vůbec mohl být vázán) jen na určitou část trestního
řízení. V odůvodnění je proto uvedeno, že je vhodné, aby předmětná trestní věc
nebyla vyřizována u státního zastupitelství, které by jinak podle příslušných
ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu
státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a
podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen jednací řád státního zastupitelství), bylo věcně a místně
příslušné. Z použité formulace plyne, že není vhodné, aby věcně a místně
příslušné státní zastupitelství v dané trestní věci vůbec jakkoli působilo. V
rozporu s výkladem delegace jen pro určitou část řízení jsou i ty pasáže
odůvodnění, které hovoří o příslušnosti k výkonu dozoru nad zachováváním
zákonnosti v přípravném řízení (ne v prověřování), jakož i k dalším úkonům v
dané trestní věci.
I kdyby se vycházelo ze závěru odvolacího soudu, že státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Přerově od zahájení trestního stíhání obviněných R.
V. a P. Š. nebyl místně příslušný k dalšímu vykonávání dozoru nad zachováním
zákonnosti v přípravném řízení a k provádění dalších úkonů v předmětné trestní
věci, nelze se ztotožnit s důsledky, které odvolací soud s místní
(ne)příslušností státního zástupce spojuje.
Není sporu o tom, že zásada zákonnosti trestního řízení (§ 2 odst. 1 tr. ř.)
spočívá v tom, že osobě vystavené trestnímu stíhání skýtá záruku, že orgány
činné v trestním řízení budou postupovat výlučně na základě zákonné licence.
Zákonný postup v sobě zahrnuje nepochybně i povinnost, aby v řízení rozhodovaly
pouze příslušné orgány činné v trestním řízení. Ve vztahu k soudu, který je
podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod výlučně povolán k
rozhodování o vině a trestu za trestné činy, je na ústavní úrovni zakotveno
(čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva svobod), že nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém
právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování.
Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho,
že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být
ovlivnění výsledku soudního rozhodování. K principu zákonného soudce existuje
četná ustálená judikatura zejména Ústavního soudu (viz zejména nálezy sp. zn.
III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98,
III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02,
IV. ÚS 307/03), z níž vyplývá, že tento princip zahrnuje nejen dodržení
zákonných podmínek určení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, jakož i
obsazení soudu, ale i zásadu přidělování soudní agendy a určení složení senátů
na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.
V ústavní rovině ani v rovině zákonných předpisů není upraven jakýsi princip
"zákonného státního zástupce". Příslušnost státních zastupitelství je na
zákonné úrovni upravena pouze v řízení u soudu (srov. § 7 odst. 2 zákona o
státním zastupitelství), příslušnost státních zástupců v přípravném řízení
trestním je upravena dokonce jen podzákonným způsobem (srov. § 12 a násl.
jednacího řádu státního zastupitelství). U určitého státního zastupitelství pak
přidělování konkrétních věcí konkrétním státním zástupcům není na rozdíl od
soudu založeno na obecném rozvrhu práce, z něhož by v okamžiku nápadu věci bylo
možno jednoznačným způsobem zjistit, kterému státnímu zástupci věc připadne. O
přidělení nově napad1ých věcí (všech, tedy i trestních) rozhoduje vedoucí
státní zástupce či státní zástupce jím pověřený, přičemž je možné (a v praxi k
tomu z nejrůznějších důvodů dochází), že i po počátečním přidělení věci
určitému státnímu zástupci je později věc přidělena jinému státnímu zástupci.
Státní zástupci určitého státního zastupitelství se také ve svých přidělených
věcech běžně ve větší či menší míře dočasně zastupují, např. z důvodu dovolené,
nemoci, většího pracovního zatížení, a to jak při provádění úkonů v přípravném
řízení, tak i v řízení před soudem.
V dosavadní rozhodovací praxi obecných soudů nebyla případná nepříslušnost
státního zástupce v přípravném řízení posuzována jako podstatná vada
přípravného řízení, která by znamenala nutnost věc vrátit do přípravného řízení
a předmětné úkony provést znovu příslušným státním zástupcem. Závěr o věcné či
místní nepříslušnosti státního zástupce lze totiž učinit prakticky vždy, když
je zjištěna věcná či místní nepříslušnost soudu, u kterého byla podána
obžaloba, dokonce který ve věci rozhodoval. Jedná se nejen o samotné spory
soudů o příslušnost, ale i o nedostatky zjištěné v průběhu odvolacího řízení a
řízení o stížnosti pro porušení zákona. To platí pro dosavadní rozhodovací
praxi jak samotného Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (srov. např.
usnesení ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 55 To 158/2008), tak i Nejvyššího soudu
(srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 7 Nd 225/2000, rozsudek ze
dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004). V označených věcech zjištěná věcná
nebo místní nepříslušnost soudu, a tedy i věcná nebo místní nepříslušnost
státního zástupce, který u takového soudu působil, podával obžalobu a činil
úkony v přípravném řízení, nikdy nevedla k rozhodnutí o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření, resp. k přikázání věci státnímu zástupci k dalšímu
řízení.
Okresní státní zastupitelství v Přerově vykonávalo dozor nad zachováváním
zákonnosti v přípravném řízení a vykonávalo další úkony v trestním řízení na
podkladě rozhodnutí o odnětí a přikázání věci. Nejednalo se tedy ani o případ
jakési svévole, kdy by si státní zastupitelství na sebe samo bez zákonného
zmocnění atrahovalo věc, k jejímuž vyřizování nebylo vůbec příslušné. Jeho
příslušnost byla založena rozhodnutím podle trestního řádu o odnětí a přikázání
věci, které si jak státní zastupitelství, jemuž byla věc přikázána, tak státní
zastupitelství, jež rozhodnutí vydalo, tak i policejní orgán i soud prvního
stupně vykládaly tak, že zakládá příslušnost Okresního státního zastupitelství
v Přerově pro celé trestní řízení. Pokud si následně odvolací soud obsah
rozhodnutí (patrně především na základě čistě jazykového výkladu samotného
výroku) vyložil užším způsobem, nelze to považovat za podstatnou vadu řízení,
pro kterou by bylo nutno věc vracet k došetření státnímu zástupci.
Dále stěžovatel poukázal na novelu trestního řádu provedenou zákonem č.
265/2001 Sb., kterou došlo k zásadní změně poměru a významu jednotlivých stadií
trestního řízení. Přípravné řízení má pro příště funkci skutečně přípravnou,
pomocnou a těžiště řízení se přenáší před soud. Znamená to kromě jiného výrazné
omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení, odstranění
zbytečných duplicit v podobě opakovaných výslechů, zejména svědků. Dokazování
má probíhat zásadně až v řízení před soudem, účelem přípravného řízení je proto
tyto důkazy vyhledat, označit, opatřit je v dostačující formě a jen v nezbytně
nutném rozsahu, a popřípadě i procesně zafixovat. Výsledky vyšetřování, které
dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud ve smyslu § 176 odst. 1
trestního řádu nemusí být založeny na údajích, které byly získány výslechem
svědků provedeným procesním způsobem podle trestního řádu, k podání obžaloby
postačí, jestliže výsledky vyšetřování pouze ukazují na to, že lze důvodně
předpokládat, že svědecké výpovědi, které budou teprve učiněny před soudem,
obviněného usvědčí. Trestní řád tedy nepožaduje, aby soudu byly předkládány
věci, jež byly již v přípravném řízení dostatečně ze všech hledisek objasněny
formálně procesními postupy, a aby v nich byl opatřen spolehlivý podklad pro
rozhodnutí soudu v hlavním líčení. Přípravné řízení má opatřit především
dostatek informací potřebných pro projednání věci před soudem a nesoustřeďuje
se již na jejich procesní zafixování, když teprve před soudem mají být tyto
důkazy provedeny formálně procesními postupy.
V trestní věci obviněných R. V. a P. Š. před příslušným soudem proběhlo hlavní
líčení, které vyústilo v odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. V hlavním
líčení byla za přítomnosti obžalovaných projednána jejich trestní věc a byly
provedeny odpovídající důkazy, které soud prvního stupně považoval za
dostatečné k odsouzení obou obžalovaných. Za situace, kdy odvolací soud
fakticky nezjistil a nevytkl žádné vady u rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání obviněných, dodržení předpisů zajišťujících právo obviněných na
obhajobu, dodržení obžalovací zásady ani jiných obdobných zásadních procesních
fundamentů přípravného řízení, se po projednání věci v hlavním líčení jeví
jediná vytýkaná vada spočívající v místní nepříslušnosti státního zástupce po
část řízení jako zcela nevýznamná a plně zhojená projednáním věci před soudem.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel ještě připomněl, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10 .2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, na které
se odvolací soud bez dalšího plně odvolává, bylo vydáno ve zcela jiné procesní
situaci. V této jiné trestní věci totiž bylo trestní stíhání obviněných v
přípravném řízení pravomocně zastaveno, a to ještě před rozhodováním Nejvyššího
soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona, a proto ona jiná trestní věc
nebyla vůbec projednávána v hlavním líčení. Vzhledem k marnému uplynutí lhůty k
případnému kasačnímu rozhodnutí podle § 174a tr. ř. bylo zároveň zřejmé, že ani
v řízení před soudem projednávána nebude. Pokud Nejvyšší soud shledal, že v oné
pravomocně zastavené trestní věci, v níž přesto ministryně spravedlnosti
stížností pro porušení zákona napadla rozhodnutí státního zástupce o
stížnostech obviněných podaných proti usnesení o zahájení trestního stíhání,
byl porušen zákon, nezbylo mu než podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovit porušení
zákona. Jelikož dále toto porušení zákona posoudil jako v neprospěch
obviněných, musel i podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušit.
Nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu má však jinou povahu a je činěno v
jiné procesní situaci. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že státní zástupce
po část řízení nebyl místně příslušný, měl předně posoudit, zda místní
nepříslušnost státního zástupce je sama o sobě takovou podstatnou vadou řízení,
pro kterou musí být rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc dokonce vrácena
státnímu zástupci k došetření. Vrácení věci do přípravného řízení a požadavek
na opětovné rozhodnutí o stížnostech obviněných proti usnesení o zahájení
trestního stíhání státním zástupcem, kterého odvolací soud bude považovat za
místně příslušného, je po projednání věci v hlavním líčení za situace, kdy
nejsou vytýkány žádné vady usnesení o zahájení trestního stíhání ani
následujícím úkonům policejního orgánu, kdy není zpochybňováno dodržení
předpisů zajišťujících právo obviněných na obhajobu a dodržení obžalovací
zásady, čirým formalismem jdoucím proti účelu trestního řízení, jakož i proti
obsahu a smyslu konkrétní úpravy kasační pravomoci odvolacího soudu a podmínek
vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
usnesením byl ve prospěch obviněných R. V. a P. Š. porušen zákon v ustanoveních
§ 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství a uvedl, že se s názorem ministra spravedlnosti
uvedeném ve stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje a k návrhu se připojuje s
tím, aby Nejvyšší soud konstatoval podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona
ve prospěch obviněných.
Prostřednictvím svého obhájce se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil
obviněný R. V. Uvedl, že nesouhlasí s názory ministra spravedlnosti, kterými
kritizuje postup Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, respektive
taktéž postup Nejvyššího soudu ČR. Jak vyplývá ze spisového materiálu, bylo v
této trestní věci trestní řízení započato Okresním státním zastupitelstvím ve
Vsetíně. Jelikož v počátcích prověřování vyšlo najevo, že v úvahu jako svědek
přichází manželka Vrchního státního zástupce v Olomouci, bylo Vrchním státním
zástupcem trestní řízení delegováno Okresnímu státnímu zastupitelství v
Přerově. Tato delegace proběhla ještě před zahájením trestního stíhání, tedy ve
fázi prověřování, jak také vyplývá ze samotného výroku usnesení o delegaci. V
tomto usnesení je jednoznačně stanoveno, že trestní věc prověřování se odnímá
Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně a přikazuje se Okresnímu státnímu
zastupitelství v Přerově.
Jazykovým i logickým, ale především systematickým výkladem lze dovodit, že se
odnímá pouze trestní věc prověřování. Termín prověřování je totiž nutno vnímat
jako "terminus technicus" trestního práva procesního, resp. trestního řádu.
Plně s tím korelují např. ust. § 159 a násl. trestního řádu, nazvané skončení
prověřování. Okamžikem skončení prověřování přechází trestní řízení z fáze
předprocesní do stádia trestního stíhání, upraveného v hlavě desáté trestního
řádu. Pokud by bylo úmyslem příslušného orgánu činného v trestním řízení
delegovat tuto trestní věc jako celek, neuvedl by do výroku svého rozhodnutí
jako fázi trestního řízení pouze prověřování.
Obviněný nedospívá k závěru, že by ani z výroku či navazujícího odůvodnění
nešlo učinit závěr, že by o delegaci bylo rozhodováno jen na určitou část
řízení. Naopak. Okresní státní zastupitelství v Přerově, kterému byla věc
přikázána na dobu prověřování, mělo prostřednictvím policejního orgánu zajistit
podání vysvětlení od osob, vůči kterým se Okresní státní zástupce ve Vsetíně
cítil být v takovém poměru, který by ovlivnil jeho nestranné rozhodování. Poté
bylo třeba vyhodnotit výsledky takto provedeného prověřování a učinit závěr,
zda osoby podezřelé se skutečně mohly dopustit trestného činu a zda osoby, vůči
nimž se Okresní státní zástupce ve Vsetíně cítí být v takovém poměru, že by
mohly ovlivnit výsledky jeho rozhodování, mohou svou svědeckou výpovědí přispět
k objasnění celé záležitosti. Teprve poté bylo namístě rozhodnout o tom, jestli
se předmětná trestní věc doposud místně příslušnému státnímu zastupitelství
odnímá pro celou přípravnou fázi trestního řízení či nikoliv. Krajské státní
zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, tedy nepochybilo, když delegovalo
tuto trestní věc pouze pro stádium prověřování. Státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Přerově si delegační rozhodnutí vyložil zjevně
extenzivně, při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního
stíhání nebyl místně příslušný a nebyl tudíž nadán kompetencí k učinění
takového rozhodnutí.
Ministru spravedlnosti nelze přisvědčit ani tehdy, vyvozuje-li delegaci pro
celé stádium přípravného řízení z odůvodnění rozhodnutí. K tomu jen ve
stručnosti nutno uvést, že pokud je výrok rozhodnutí v přímém rozporu s jeho
odůvodněním, je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné a tudíž neplatné a neúčinné.
Závěr o tom, že dozorový státní zástupce byl místně nepříslušný, lze však
především dovodit z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vedeného pod sp. zn. 4 Tz
69/2009. V trestní věci projednávané pod touto spisovou značkou nastala úplně
stejná situace, o které taktéž bylo rozhodováno Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší
soud ČR konstatoval, že stejným postupem, jaký byl zvolen v trestním řízení
vedeném proti jeho osobě, byl porušen zákon, neboť delegace byla omezena pouze
pro stádium prověřování. Z toho důvodu měl o stížnosti proti usnesení o
zahájení trestního stíhání rozhodnout ten dozorový státní zástupce, kterému
byla věc pro fázi prověřování odňata.
Při konstatování tohoto závěru, tedy že zákon v dané situaci porušen byl,
nemohl žádný orgán činný v trestním řízení rozhodnout jinak, než že o stížnosti
proti usnesení o zahájení trestního stíhání musí být rozhodnuto znovu. Pouze
tento postup je v souladu se zákonem a akademickým výrokem Nejvyššího soudu ČR.
Pouze Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, dodržel zákon a respektoval
názor Nejvyššího soudu ČR. Paradoxně jediný možný a zákonný postup je nyní
ministrem spravedlnosti napadán.
Obviněný rovněž nesouhlasí s názorem ministra spravedlnosti, že místní
nepříslušnost bylo v konkrétním případě možno zhojit i jiným způsobem, resp. že
nedodržení místní příslušnosti neovlivnilo rozhodování ve věci samé. Ministr
spravedlnosti se neztotožňuje s důsledky, které odvolací soud spojil s místní
nepříslušností dozorového státního zástupce, neboť státnímu zástupci není
svěřena pravomoc být garantem spravedlivého procesu ve stejné míře, jako
soudce. Tato tvrzení ministr spravedlnosti dovozuje z toho, že institut
"zákonného státního zástupce" český právní řád, na rozdíl od "zákonného soudce"
nezná.
Takové prohlášení učiněné ministrem spravedlnosti evokuje obavy o zachování
České republiky jako právního státu! Jak by mohla být svěřena státnímu zástupci
v přípravném řízení moc rozhodovat o právech a povinnostech jednotlivců,
negarantoval-li by státní zástupce při svém rozhodování dodržování právního
pořádku České republiky? Garantem zákonnosti je nikoliv pouze soudce, nýbrž
každý orgán, který o právech a povinnostech občanů rozhoduje. Nebyla-li by
místní příslušnost konkrétních orgánů činných v přípravném řízení důležitá pro
zachování zákonnosti a spravedlnosti řízení, nebyla by do právního pořádku
vůbec pojata. Pokud se státní zástupci v trestních řízeních vzájemně zastupují,
vždy tak musí učinit pouze na základě zákonného zmocnění. Pouze zákon stanoví,
v jakých případech a jakým způsobem je možné měnit místní příslušnost orgánu
činného v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení musí ve smyslu ust. §
2 odst. 5 tr. ř. postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi a v
přípravném řízení musí objasňovat způsobem uvedeným v trestním řádu stejně
pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněných. Dle trestního
řádu, konkrétně ust. § 18 odst. 1, je místně příslušný k řízení ten soud, v
jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Dle ust. § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994,
je k dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení příslušný ten státní
zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by
byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni. Vyhláška
je právní předpis takové právní síly, který musí být státním zástupcem vždy
dodržován. Jediným místně příslušným státním zástupcem bez platné delegace je
tudíž státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně.
Závažnost procesní vady místní nepříslušnosti dozorového státního zástupce
spočívá především v tom, že rozhodnutí učiněná tímto státním zástupcem jsou
nezákonná a tudíž neplatná. Z toho důvodu nemohl odvolací soud ponechat v
platnosti ani další úkony, které na tato rozhodnutí (a především na rozhodnutí
o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání) navazovaly. Jen pro
dokreslení závažnosti situace, skutečnost, že státní zástupce Okresního
zastupitelství v Přerově ani po dobu platné delegace nedozoroval předmětnou věc
způsobem, jaký mu ukládá zákon, lze dovodit mimo jiné z toho, že pod jeho
dozorem bylo nezákonným způsobem provedeno sledování osob a věcí podle ust. §
158d tr. ř. Jelikož tímto sledováním osob a věcí bylo zasahováno do
nedotknutelnosti obydlí, bylo jej možné učinit pouze se souhlasem soudu či s
výslovným souhlasem osoby, do jejíchž práv bylo zasahováno. Takový souhlas však
v trestním spise chybí.
Odvolací soud neměl jinou možnost, než předmětnou trestní věc vrátit do stádia
před rozhodnutím o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Ustanovení § 260 tr. ř. výslovně stanoví, že nelze-li po zrušení rozsudku
pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li
důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k
došetření. Z logiky věci je nutno trestní věc vrátit do doby, než k této jiným
způsobem neodstranitelné vadě došlo.
Jak již obviněný uvedl, ve skutkově a právně totožné věci v minulosti Nejvyšší
soud ČR již rozhodl v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Tz 69/2009. Okresní soud v
Přerově se s obhajobou předloženým rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR vypořádal v
odsuzujícím rozsudku tak, že má jiný právní názor než Nejvyšší soud ČR, leč
opomněl uvést jaký a o co tento právní názor opírá. Jestliže obecné soudy a
orgány činné v trestním řízení nebudou respektovat výroky a názory Nejvyššího
soudu ČR, vznikne zde právní anarchie, která je pro právní stát nepřijatelná.
Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že se stížnost pro
porušení zákona ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná
zamítá.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 267 odst. 3
tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž
byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím
závěrům.
Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního
stíhání. Tato zásada je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř., podle něhož
nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a
způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. Tato zásada je také
ústavně garantována, neboť v č. l. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
je stanoveno, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Tato zásada znamená bezvýjimečnou povinnost
všech orgánů činných v trestním řízení postupovat pouze v absolutní shodě jak s
trestním řádem, tak i ostatními obecně závaznými právními předpisy.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že proti obviněným R. V. a P. Š.
bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání usnesením policejního
orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční
kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava ze dne
2. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/6-2007, a to pro trestné činy křivého obvinění
ve stádiu přípravy ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 7 odst. 1 k
§ 174 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), podplácení podle § 161
odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a nadržování ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr.
zák. k § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit na různých místech na
Vsetínsku a Zlínsku.
Místní a věcná příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním
zákonnosti v přípravném řízení trestním není upravena zákonem. Věcná a místní
příslušnost státních zástupců je pro trestní řízení zákonem upravena pouze na
část trestního řízení založenou postavením obviněného před soud na podkladě
obžaloby. Konkrétně podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, v platném znění, je státní zastupitelství příslušné k
zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud
zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Nejvyšší soud proto řešil otázku
příslušnosti státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v
přípravném řízení trestním.
Podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném
znění, státní zastupitelství je příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož
toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví
jinak.
Podle § 40 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v
platném znění, ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou jednací řád
státního zastupitelství. Ministerstvo spravedlnosti tak učinilo vyhláškou č.
23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, o zřízení poboček
některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech konaných právními
čekateli.
Podle § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994 Sb., v platném znění, je k výkonu dozoru
nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním příslušný státní
zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by
byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, pokud
tato vyhláška nestanoví jinak.
Jiné obecně závazné právní předpisy příslušnost státních zástupců k výkonu
dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním neupravují.
Popisované právní úpravě nelze upřít logiku, neboť příslušnost státního
zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení
trestním odvíjí od trestním řádem určené příslušnosti soudu k trestnímu řízení
na podkladě podané obžaloby.
Protože podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v
platném znění, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu,
u něhož toto státní zastupitelství působí, je namístě, aby byla zachována
příslušnost stejného státního zástupce, jak pro stádium před podáním obžaloby,
tak i pro zastupování obžaloby před soudem. Obžalobu může před soudem účelněji
zastupovat státní zástupce, který je s trestní věcí důkladně obeznámen od
samého počátku, tedy již od zahájení prověřování sepsání záznamu o zahájení
úkonů trestního řízení, přes stádium přípravného řízení.
Věcnou a místní příslušnost soudu k projednání obžaloby stanoví trestní řád v
ustanoveních §§ 16 až 18.
Podle § 16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví
něco jiného, okresní soud.
Podle § 17 odst. 1 tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných
činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice
činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.
O trestných činech
a) neoprávněného odebrání tkání a orgánů, nedovoleného nakládání s tkáněmi a
orgány, odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu, nedovoleného
nakládání s lidským embryem a lidským genomem, obchodování s lidmi,
b) spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k
obchodování na regulovaném trhu nebo o jejichž přijetí k obchodování na
regulovaném trhu bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich
zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,
c) porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, manipulace s kurzem
investičních nástrojů, zneužití informace a postavení v obchodním styku,
poškození finančních zájmů Evropských společenství, porušení předpisů o
kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití, porušení povinností při
vývozu zboží a technologií dvojího užití, zkreslení údajů a nevedení podkladů
ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití, provedení zahraničního
obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, porušení povinnosti v
souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským
materiálem, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s
vojenským materiálem, vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků a
d) sabotáže, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace,
vyzvědačství, ohrožení utajované informace, spolupráce s nepřítelem, styků
ohrožujících mír, použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení
boje, plenění v prostoru válečných operací,
koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu
odnětí svobody nižší.
Podle § 18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin
spáchán.
Podle § 174 odst. 1 tr. zák. kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu
přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Podle odst. 2 odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,
způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný
následek.
Podle § 161 odst. 1 tr. zák. kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím
svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Podle odst. 2 písm. a) odnětím
svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný
prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle § 166 odst. 1 tr. zák. kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu
umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo
jejich výkonu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým
trestem nebo zákazem činnosti, pomáhá-li však takto pachateli trestného činu,
na který tento zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem
mírnějším.
S ohledem na shora citovaná ustanovení je zřejmé, že místní a věcná příslušnost
státního zástupce pro vykonávání dozoru nad zákonností v přípravném řízení
trestním se odvíjí od příslušnosti soudu k řízení o trestném činu, který je
předmětem přípravného řízení. V dané trestní věci byli obvinění R. V. a P. Š.
stíháni pro trestné činy (§ 174 odst. 1, odst. 2 tr. zák., § 161 odst. 1, odst.
2 písm. a/ tr. zák., resp. § 166 odst. 1 tr. zák.), jejichž dolní hranice
činila méně než pět let, takže k jejich projednání, v případě podání obžaloby,
by byl věcně příslušný okresní soud. Jelikož skutek nejpřísněji trestný (§ 161
odst. 2 tr. zák.), pro který bylo v případě obviněných R. V. a P. Š. zahájeno
trestní stíhání měl být spáchán na okrese Vsetín, tedy v obvodu Okresního soudu
ve Vsetíně, místně příslušným k projednání dané trestní věci by byl Okresní
soud ve Vsetíně.
Z výše uvedeného, s přihlédnutím k citovanému ustanovení § 12 odst. 1 vyhl. č.
23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, nelze dospět k jinému
závěru, než že v trestní věci obviněného R. V. a P. Š. byl k vykonávání dozoru
nad zákonností v přípravném řízení trestním věcně i místně příslušný státní
zástupce činný u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně.
Jak již bylo konstatováno, obviněný R. V. i obviněný P. Š. podali proti
usnesení o zahájení trestního stíhání stížnosti, o kterých rozhodl státní
zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově tak, že je usnesením ze
dne 24. 4. 2007, sp. zn. 1 ZT 60/2007, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl jako nedůvodné.
Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., jestliže lhůta k podání stížnosti již všem
oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1,
předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad
přípravným řízením dozor.
Podle § 147 odst. 1 tr. ř., při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený
orgán
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat
stížnost, a
b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li
důvodná.
Jestliže byl v trestní věci obviněných R. V. a P. Š. věcně i místně příslušný k
vykonávání dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním
státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, byl také
právě tento státní zástupce věcně i místně příslušný k rozhodování o
stížnostech obviněných R. V. a P. Š. proti usnesením o zahájení trestního
stíhání.
Jelikož o stížnostech obviněných R. V. a P. Š. proti usnesení o zahájení
trestního stíhání nerozhodoval státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Vsetíně, ale státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Přerově, prověřoval Nejvyšší soud, zda v trestní věci
obviněných R. V. a P. Š. nedošlo ke změně příslušnosti k výkonu dozoru nad
zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že usnesením státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2007, sp.
zn. 2 KZN 7047/2007, bylo rozhodnuto v trestní věci prověřování podezření ze
spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a nadržování
podle § 166 odst. 1 tr. zák., jichž se měly ve Vsetíně dopustit podezřelé osoby
R. V., a V. Z., vůči M. U., tak, že: „Podle § 25 tr. řádu per analogiam se
odnímá Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně trestní věc prověřování ze
spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zákona a nadržování
podle § 166 odst. 1 tr. zákona, vedená pod ČST: OKFK-17/6-2007, u policejního
orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční
kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, a z
důležitých důvodů se přikazuje Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově“.
Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto
zákona, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do
právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním
řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od
sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a
neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto
úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení
věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či
vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před
podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.
Podle § 160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř.
zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li
dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní
orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud
není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1 tr. ř.
Postup před zahájením trestního stíhání (§ 158 až § 159b tr. ř.) je upraven v
hlavě deváté trestního řádu jako první stádium trestního řízení a současně i
přípravného řízení, neboť orgány činné v trestním řízení v něm na rozdíl od
předcházejících fází již postupují zásadně podle ustanovení trestního řádu. Jde
tedy o počátek trestního procesu, jehož úlohou je zjišťovat podmínky, na
základě nichž může být učiněn závěr o přechodu věci do dalšího úseku trestního
řízení nebo závěr o tom, že tu takové podmínky chybí a je nutno věc řešit mimo
rámec trestního řízení.
Dozor státního zástupce je pak vykonáván již od doručení záznamu o zahájení
úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 věta první a druhá tr. ř.), neboť od
momentu sepsání tohoto záznamu (nebo od provedení neodkladných či
neopakovatelných úkonů dle trestního řádu v bezprostřední souvislosti s tímto
záznamem) začíná přípravné (trestní) řízení a všechny dále provedené úkony jsou
již úkony prováděnými podle trestního řádu.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v
Olomouci, usnesením ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN 7047/2007, odňal pro úsek
prověřování podezření ze spáchání trestných činů podplácení podle § 161 odst. 1
tr. zák. a nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., týkající se obviněných R.
V. a V. Z., věcně i místně příslušnému státnímu zástupci činnému u Okresního
státního zastupitelství ve Vsetíně a věc přikázal podle § 25 tr. ř. per
analogiam státnímu zástupci činnému u Okresního státního zastupitelství v
Přerově. V odůvodnění státní zástupce mimo jiné uvedl, že: „v zájmu zajištění
nezpochybnitelnosti a objektivnosti při prověřování předmětné trestní věci je
vhodné.....“.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že státní zástupce činný u Okresního státního
zastupitelství v Přerově byl pověřen dozorem nad zachováváním zákonnosti pouze
pro úsek prověřování, tj. pro úsek trestního řízení zahájený sepsáním záznamu
policejním orgánem o zahájení úkonů trestního řízení a končící úkony dle § 159a
tr. ř., případně § 159b tr. řádu. Pro další úsek trestního řízení následující
po úseku prověřování (po předprocesní fázi nastupuje vlastní přípravné řízení)
začínající okamžikem, kdy policejní orgán zahájil trestní stíhání podle § 160
tr. ř., byl věcně i místně příslušný státní zástupce činný u Okresního státního
zastupitelství ve Vsetíně.
Od okamžiku zahájení trestního stíhání byla proto opětovně až do případného
nového delegačního rozhodnutí založena příslušnost státního zástupce činného u
Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně. Tato vyplývá z již zmíněného
ustanovení § 12 odst. 1 vyhl. č. 23/1994 Sb., v platném znění.
Obecně lze konstatovat, že vymezení delegace dozoru nad zachováváním zákonnosti
na stádium prověřování podezření ze spáchání trestného činu má své plné
opodstatnění, neboť teprve výsledky prověřování policejním orgánem mohou
případné pochybnosti o možných vazbách obviněných na státní zástupce náležitým
způsobem prokázat či vyvrátit.
V daném případě mělo být podle výsledků prověřování zkoumáno, zda jsou splněny
podmínky pro odnětí věci místně i věcně příslušnému Okresnímu státnímu
zastupitelství ve Vsetíně a přikázání věci k dozoru jinému věcně příslušnému
státnímu zastupitelství v působnosti Krajského státního zastupitelství v
Ostravě, pobočka v Olomouci. V případě prokázání vazeb mezi podezřelými R. V.,
P. Š. a J. Č. a osobami působícími na Okresním státním zastupitelství ve
Vsetíně, jak na to poukazuje usnesení státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 KZN
7047/2007, přicházelo v úvahu nové rozhodnutí o delegaci pro úsek následující
po úseku prověřování (tj. úsek od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby
- § 12 odst. 10 tr. ř.). V opačném případě měla být věc vrácena k výkonu dozoru
věcně i místně příslušnému Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově si vyložil
delegační rozhodnutí zjevně extenzivním způsobem a zcela v rozporu s jeho
výrokem a účelem. Přitom výrok delegačního rozhodnutí užitý výklad vůbec
neumožňuje. Výkladu užitému státním zástupcem Okresního státního zastupitelství
v Přerově by odpovídal jedině takový výrok delegačního rozhodnutí, který by
delegoval výkon dozoru nad zachováním zákonnosti na celé přípravné řízení. Jak
již bylo uvedeno výše, požadavkům trestního řízení by odpovídalo pouze nové
usnesení příslušného státního zástupce krajského státního zastupitelství,
kterým by znovu rozhodl o odnětí a přikázání věci pro fázi od zahájení
trestního stíhání (§ 160 trestního řádu), kdy by vyhodnotil se znalostí
výsledků prověřování, zda jsou osvědčeny důvody pro odnětí a přikázání, a to i
s ohledem na skutečnost, že teprve od tohoto okamžiku se stává obviněný
procesní stranou. Teprve takovým postupem by byly pokryty obě fáze trestního
řízení, tedy prověřování i vlastní trestní stíhání. Protože na výklad
delegačního rozhodnutí jsou kladeny striktní nároky, je nutno výklad zvolený
státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Přerově odmítnout a
přijmout jediný kategorický závěr, že dozor nad zachováním zákonnosti v
přípravném řízení vykonával místně nepříslušný státní zástupce.
Úvahy o příslušnosti státního zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním
zákonnosti v přípravném řízení trestním byly nezbytné pro posouzení otázky,
který státní zástupce byl povolán k rozhodnutí o stížnostech obviněných R. V. a
P. Š. podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. předloží policejní orgán stížnost k
rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor.
Rozhodnout o stížnosti proti usnesení policejního orgánu tak nemůže libovolný
státní zástupce, ale výlučně státní zástupce vykonávající dozor nad
zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním. Nejvyšší soud
konstatoval, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově
nebyl příslušný k vykonávání dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném
řízení trestním v trestní věci obviněných R. V. a P. Š., proto nebyl příslušný
ani k rozhodování o stížnostech těchto obviněných, které podali proti usnesení
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
Zásada zákonnosti trestního řízení spočívá především v tom, že osobě vystavené
trestnímu stíhání skýtá záruku, že orgány činné v trestním řízení budou
postupovat výlučně na základě zákonné licence. Zákonný postup v sobě zahrnuje
nepochybně i povinnost, aby v řízení rozhodovaly pouze příslušné orgány činné v
trestním řízení. Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v
demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního
rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je
zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem
by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ
jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého
účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou
povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla
zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je
vyloučen výběr soudců a soudů „ad hoc“. Rozhodování každé věci příslušným (tedy
zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého
procesu. Rovněž v případě určení místně i věcně příslušného státního zástupce k
výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení jsou orgány činné v
trestním řízení povinny se řídit příslušnými právními předpisy.
Pokud za daného stavu věci rozhodoval o stížnostech proti usnesení o zahájení
trestního stíhání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově,
tzn. i nadále vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném, jednalo
se o státního zástupce místně nepříslušného, v jehož kompetenci nebylo
rozhodovat o stížnostech jak obviněného R. V., tak obviněného P. Š. do usnesení
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
Zde je možno odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, který při
interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny)
zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu
(viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III.
ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II.
ÚS 544/02, III. ÚS 561/02). Princip zákonného soudce představuje v
demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního
rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu
pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku
rozhodování.
Rovněž v rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 307/03, Ústavní soud uvádí, že ústavní
imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je
ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad
hoc. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není
vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu,
ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na
zákonného soudce je dle stanoviska Ústavního soudu i zásada přidělování soudní
agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce
soudů.
Dospěl-li Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, dle něhož princip obecnosti
je jedním z klíčových požadavků stanovení příslušnosti soudu, pak pod rámec
ochrany základního práva na zákonného soudce (státního zástupce) dle čl. 38
odst. 1 Listiny nutně podřazuje i dodržení zákonných podmínek vymezujících
příslušnost soudů (státních zástupců).
Za této situace Nejvyšší soud konstatuje, že usnesením státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 24. 4. 2007, č. j. 1 ZT
60/2007-122, došlo k porušení zákona, a to v ustanoveních § 146 odst. 2 písm.
a) tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když o stížnostech proti usnesením
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce
nedisponující zákonem stanovenou místní příslušností a v důsledku toho je
nezákonné i napadené usnesení, jimiž byly podané stížnosti obviněných zamítnuty
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pokud za daného stavu věci dospěl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, k
závěru, že takovéto porušení procesních předpisů je nutno hodnotit jako
podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc
vrátil státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., rozhodl v souladu s
právním názorem výše uvedeným i judikaturou Ústavního soudu.
Uvedená problematika, tj. případy, v nichž o stížnosti obviněného do usnesení
policejního orgánu rozhodl nepříslušný státní zástupce, byly již předmětem
rozhodování Nejvyššího soudu České republiky v řízení o stížnosti pro porušení
zákona. Nejvyšší soud spatřoval v takovýchto porušeních zákona zásadní vadu
přípravného řízení se závěrem, že další procesní úkony policejního orgánu
provedené způsobem odpovídajícím zákonu v době, kdy toto usnesení ještě
nenabylo právní moci, jsou v následném řízení procesně použitelné (např.
rozsudek NS ČR ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003).
Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 4 T 14/2008,
resp. jeho odůvodnění vyplývá, že okresní soud byl seznámen s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, který se týká právě
řešené problematiky a konstatoval, že se závěry obsaženými v citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu se neztotožňuje a uvedl vlastní hodnotící verzi.
Naopak Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v usnesení ze dne 29. 6.
2010, sp. zn. 68 To 187/2010, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce,
obviněných R. V. a P. Š. podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen rozsudek
Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2010, č.j. 4 T 14/2008-2176, v celém
rozsahu ohledně obou obviněných a podle § 260 tr. ř. věc vrácena státnímu
zástupci k došetření uvedl, že: „nemůže souhlasit s názorem soudu I. stupně, který je prezentován na čísle listu
88 odůvodnění napadeného rozsudku, a ve kterém soud I. stupně odmítá názor
obhajoby jako vadný a pokud je poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, pak okresní soud zastává
jiný právní názor. Soud I. stupně na jedné straně připouští, že přípravné
řízení se dle tr. řádu dělí na fázi prověřování (úsek před zahájením trestního
stíhání) a na fázi tr. stíhání před podáním obžaloby, avšak na straně druhé
soud I. stupně tvrdí, že tr. řízení současně tvoří jeden celek, kdy jednotlivé
fáze tr. řízení na sebe časově a věcně navazují, v tom má soud I. stupně
samozřejmě pravdu, ale nesprávný je závěr, že pokud by byl správný názor
obhajoby, pak v takovém by došlo k procesní situaci, kdy při ukončení
prověřování by se policejní orgán rozhodl zahájit trestní stíhání obou
obžalovaných, místní příslušnost Okresního stát. zastupitelství v Přerově by
skončila okamžikem vydání usnesení o zahájení tr. stíhání, současně by však
dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, nemohlo vykonávat Státní
zastupitelství ve Vsetíně, neboť již jednou v tr. řízení bylo vydáno rozhodnutí
o tom, že nemůže vykonávat úkony přípravného řízení z důvodů možné podjatosti.
Tento závěr soudu I. stupně je jednoznačně vadný, protože v usnesení, které
vydal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v
Olomouci, se nehovoří o tom, že by Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně
nemohlo vykonávat úkony přípravného řízení z důvodu možné podjatosti. Je třeba
jednoznačně zdůraznit, že Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně byla
tato trestní věc odňata a pouze za období respektive fázi prověřování, a za
této situace vydáním usnesení ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu, se dozor nad
touto tr. věcí, resp. příslušnost k dozoru vrací zpět původně příslušnému
státnímu zástupci, tato skutečnost vyplývá z ust. § 12 odst.1 vyhlášky č.
23/1994 v platném znění, v této souvislosti KS v Ostravě, pobočka v Olomouci,
odkazuje i na další pasáže v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz
69/2009, kde Nejvyšší soud poukazuje na související rozhodnutí Ústavního soudu
a rozebírá velmi podrobně všechny související otázky“.
Dle názoru Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, se musí tato trestní
věc vrátit Okresnímu státnímu zástupci ve Vsetíně, neboť tento okresní státní
zástupce je příslušný k dozoru nad řízením ve fázi, kdy bylo rozhodnuto ve
smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu. Dospěje-li Okresní státní zastupitelství ve
Vsetíně k závěru, že není příslušné, resp. že jsou zde důvody k možné
podjatosti, bude nutno, aby bylo znovu rozhodnuto, kterému státnímu
zastupitelství bude tato trestní věc přidělena. Následně pak bude nutno, aby
příslušný státní zástupce, který bude znovu ustanoven, rozhodl o stížnostech
obou obžalovaných a to tak, aby tato rozhodnutí byla zcela v souladu se
zákonem. Pakliže napadené usn. dle § 160 odst. 1 tr. řádu nebude v důsledku
podaných stížností zrušeno a naopak podané stížnosti budou zamítnuty jako
nedůvodné, bude muset proběhnout celé přípravné řízení znovu, přičemž budou
muset být odstraněna pochybení, která vznikla v důsledku rozhodování
nepříslušného státního zástupce. V rámci tohoto nového přípravného řízení by
pak orgány činné v tr. řízení se měly zabývat všemi okolnostmi tak, aby pro
případ podání nové obžaloby bylo opatřeno dostatek důkazů procesně použitelných
před soudem, na základě kterých by bylo možno učinit jednoznačný závěr o tom,
že došlo ze strany obž. k naplnění základních znaků skutkové podstaty
konkrétních trestných činů. V této souvislosti pak krajský soud poukazuje na
ust. § 191 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud pokládá za potřebné se vyjádřit k názoru Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, že pokud usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu
nebude v důsledku podaných stížností zrušeno a naopak podané stížnosti budou
zamítnuty jako nedůvodné, bude muset proběhnout celé přípravné řízení znovu,
přičemž budou muset být odstraněna pochybení, která vznikla v důsledku
rozhodování nepříslušného státního zástupce, že všechny opatřené důkazy ve věci
jsou v důsledku procesního pochybení státního zástupce v dalším řízení
nepoužitelné.
S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Takový závěr by totiž platil
pouze tehdy, pokud by následným rozhodnutím příslušného státního zástupce
Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně (pokud nebude opětovně rozhodnuto
o odnětí věci) bylo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání
obviněných R. V. a P. Š. zrušeno. Tím by pozbylo své legality i usnesení
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněných a v důsledku toho by
skutečně všechny úkony, případně důkazy či poznatky z nich, byly pro další
případné řízení neúčinné a procesně nepoužitelné. Pokud by ale příslušný státní
zástupce dospěl k závěru, že trestní stíhání jmenovaných bylo zahájeno důvodně
a podané stížnosti obviněných by zamítl, byly by úkony doposud provedené v
přípravném řízení včetně opatřených důkazů použitelné i v řízení následujícím.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že samotné usnesení o zahájení trestního
stíhání obviněných R. V. a P. Š. bylo ze strany policejního orgánu provedeno
procesně v souladu se zákonem a stížnost obviněných podaná proti němu podle
trestního řádu nemá odkladný účinek. Z toho vyplývá, že následný postup
policejního orgánu ve vztahu k provádění úkonů přípravného řízení nelze označit
pouze z výše uvedených důvodů za protizákonný.
V této otázce tedy záleží na rozhodnutí procesně příslušného státního zástupce,
jak rozhodne o podané stížnosti obviněných, což bude mít i své důsledky ohledně
další použitelnosti úkonů a poznatků z dosavadního přípravného řízení.
Každopádně, kdyby se státní zástupce rozhodl podat na obviněné obžalobu, musel
by ji podat znovu, po provedení předchozího zákonného postupu.
V poslední řadě je pak třeba vytknout okresnímu soudu, že při přezkoumávání
podané obžaloby včetně příslušného obsahu trestního spisu sám věc nevrátil
státnímu zástupci k došetření, když důvod pro takovýto postup zde byl
jednoznačně dán /viz § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř./. Okresní soud naopak,
ačkoliv znal rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 69/2009), neboť byl
obhájci obviněných na něj odkazován, nerespektoval právní názor vyslovený
Nejvyšším soudem, byť se jednalo o zcela identickou právní problematiku v
podstatě v totožné věci. V důsledku tohoto nezákonného postupu pak došlo ve
věci ke zbytečným průtahům.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata