Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky I. D., zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. 27 Co 290/2023-81, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vlastnění majetku podle čl. 11 Listiny. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") domáhal zdržení se rušení držby části stavby na pozemku parc. č. st. X v kat. úz. Č. a navrácení do původního stavu stěžovatelkou poškozené zdi a vchodu do části stavby. Okresní soud usnesením ze dne 11. 10. 2023 č. j. 15 C 288/2023-33 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a povinnosti vedlejšího účastníka doplatit soudní poplatek (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastník je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba rodinného domu, stěžovatelka je spoluvlastnicí jiné stavby, jež spolu sousedí a sdílí společnou zeď, kterou měla stěžovatelka poškodit. Vedlejší účastník užíval i část nemovité věci spoluvlastněné stěžovatelkou, a to místnost, v níž je umístěna toaleta se sprchovým koutem. Do této místnosti byl možný vstup pouze z nemovité věci vedlejšího účastníka. Nemovitou věc vedlejší účastník nabyl jako dědictví po svém příbuzném a poté ho stěžovatelka vyzvala k vyklizení a po uplynutí lhůty k vyklizení zazdila dveře užívané vedlejším účastníkem pro vstup do sporné místnosti a vybourala část společné zdi mezi oběma stavbami. Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud zjištěním, že vedlejší účastník se domáhá zdržení se rušení držby ve smyslu § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ačkoliv svými tvrzeními popisuje stav vypuzení z držby ve smyslu § 1007 občanského zákoníku.
3. Proti usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným usnesením změnil I. výrok usnesení okresního soudu a uložil stěžovatelce povinnost navrátit do původního stavu zazděný vchod a vybouranou zeď a zdržet se dalšího rušení držby vedlejšího účastníka vymezené části stavby (I. výrok), změnil i III. výrok o povinnosti doplatit soudní poplatek (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že vedlejší účastník a jeho právní předchůdce měli nepochybně nějaké užívací právo ke sporné místnosti a tento stav je nutno považovat za poslední držbu ve smyslu § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Užívání této místnosti se stěžovatelka (ani její právní předchůdce) právní cestou nijak nebránila (např. žalobou na vyklizení), namísto toho přistoupila ke svémocnému rušebnímu jednání. Okresní soud nepostupoval podle krajského soudu správně, zamítl-li žalobu jen na základě rozlišování, zda byl vedlejší účastník stěžovatelkou ve vykonávané držbě rušen nebo zda z ní byl vypuzen; takové rozdělení má totiž podle krajského soudu jen omezený praktický význam, přičemž vedlejší účastník od začátku uplatňoval nárok na vrácení do předchozího stavu a na zdržení se rušení držby.
Přitom splnil svou zákonnou povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti, kterými svůj nárok zdůvodnil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména zdůrazňuje, že krajský soud vyšel z nesprávné právní úvahy, a proto nemohl dojít ke správným skutkovým zjištěním, kterými se nadto odmítl zabývat. Uvedené pochybení se podle stěžovatelky projevuje už v tom, že vedlejší účastník spornou místnost užívat ani nemohl, neboť v době podání žaloby byl ve výkonu trestu odnětí svobody (využívala-li spornou místnost jeho družka, není tato skutečnost rozhodná). Z toho důvodu vedlejší účastník nedisponoval aktivní věcnou legitimací k podání žaloby.
5. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že je toliko spoluvlastnicí nemovité věci sousedící s nemovitou věcí vedlejšího účastníka, přičemž v soudním řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že to byla pouze ona, kdo nechal provést vedlejším účastníkem rozporované stavební úpravy.
6. Nejzásadnější námitku spatřuje v pochybení krajského soudu ohledně povahy držby, na jejímž základě vedlejší účastník místnost užíval. Stěžovatelka dovozuje, že vedlejší účastník spornou místnost nedržel vůbec, pokud snad ano, tak musí jít o držbu nepravou. Uvedenými skutečnostmi se ani okresní soud ani krajský soud vůbec nezabývaly a v řízení tak nebylo prokázáno, že vedlejšímu účastníkovi svědčila nerušená držba.
7. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatelka odůvodňuje nutností provést stavební úpravy, které budou stát nikoliv marginální částku, navíc krajský soud zřejmě opomněl určit pariční lhůtu, přičemž provést tyto úpravy do 3 dnů ode dne právní moci rozhodnutí je nereálné.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení. Takováto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatelčina stížnostní argumentace je založená na námitce, že v řízení před obecnými soudy nebyla dostatečně prokázána skutečnost, že to byl vedlejší účastník, komu nerušená držba - tedy nerušené užívání sporné místnosti - svědčila. Takto vedená argumentace však nemůže být úspěšná, neboť - bez ohledu na to, že Ústavnímu soudu (jak výše uvedeno) nepřísluší bez dalšího přezkoumávat soudy učiněná skutková zjištění - oba soudy ve svých rozhodnutích vzhledem k danému typu řízení o žalobě z rušené držby velmi podrobně popsaly, že vedlejší účastník a jeho rodina spornou místnost využívali.
Přitom sama stěžovatelka ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka (viz rekapitulaci jejího vyjádření v odůvodnění napadeného usnesení, proti jejíž správnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítá) uvedla, že o odkupu sporné místnosti, respektive o jejím užívání a o jejím vyklizení jednala s vedlejším účastníkem (pozn. tato skutečnost vyvrací stěžovatelčinu námitku o absenci její pasivní legitimace). K tomu lze dodat, že podle skutkových zjištění soudů rodina vedlejšího účastníka evidentně spornou místnost užívala desítky let.
Z tohoto důvodu nemůže uspět tvrzení stěžovatelky, že příslušné právo spočívající v užívání sporné místnosti vedlejší účastník nevykonával, protože byl v okamžiku podání žaloby ve výkonu trestu odnětí svobody.
12. K posuzované věci Ústavní soud ještě doplňuje, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokusila dostatečně argumentačně podložit své jinak útržkovité tvrzení o nepravé držbě vedlejšího účastníka. Stěžovatelka nepopisuje okolnosti, které by byť jen naznačovaly, že se vedlejší účastník vetřel v držbu svémocně nebo že se do ní vloudil potajmu nebo lstí, případně se usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povolenou jen výprosou. Ústavní soud shledal, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení - vzhledem k limitům přezkumu v řízení z rušené držby, jak byly vymezeny i judikaturou Ústavního soudu, na níž krajský soud odkázal - vysvětlil, že vedlejší účastník využíval spornou místnost, v čemž mu stěžovatelka zabránila (z jeho držby ho vypudila), aniž pro to byly splněny zákonem předvídané důvody.
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné, zejména s ohledem na délku řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu