Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Klaudyho, sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, insolvenčního správce dlužníka ČETRANS a.s., sídlem Českobratrská 2227/7, Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 4 Afs 64/2023-44 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2022 č. j. 16 Af 46/2020-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení dvou rozsudků, kterými podle něj správní soudy porušily ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů obou správních soudů plyne, že Finanční úřad pro Ústecký kraj v říjnu 2019 doměřil obchodní společnosti ČETRANS a.s. dvěma dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období říjen 2016 a duben 2018 v celkové výši zhruba 1,5 mil. Kč. Finanční úřad totiž neuznal uplatněné nároky na osvobození od DPH při prodeji pozemků podle § 56 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Podle finančního úřadu šlo o prodej stavebních pozemků ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o DPH, který od daně osvobozen není.
3. Proti dodatečným platebním výměrům se stěžovatel neúspěšně odvolal k vedlejšímu účastníkovi, neuspěl pak ani se žalobou ke krajskému soudu ani s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Krajský soud dovodil, že k označení pozemku za stavební pozemek ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) zákona o DPH je nutné splnit dvě podmínky. Zaprvé, musí jít o pozemek, na kterém má být zhotovena stavba pevně spojená se zemí. Zadruhé, musí jít o pozemek, který je či byl předmětem správních úkonů za účelem zhotovení této stavby.
První podmínka byla splněna mj. na základě ocenění obou prodávaných pozemků jako stavebních a akceptací této cenové hladiny kupujícími, následného uplatnění nároku na odpočet DPH kupujícími či skutečnosti, že si prodávající před prodejem vyžádal informaci o zastavitelnosti pozemků. Druhá podmínka byla splněna tím, že oba pozemky byly územním plánem obce Libouchec vymezeny jako zastavitelná plocha. Nejvyšší správní soud v rozsudku uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti fakticky přijal závěr, že "správním úkonem" ve smyslu § 56 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o DPH může být i územní plán a uplatnil pouze argumenty týkající se první podmínky.
Úvahy krajského soudu ohledně první uvedené podmínky Nejvyšší správní soud s drobnými úpravami potvrdil a kasační stížnost proto zamítl.
4. V ústavní stížnosti se stěžovatel naplnění první části definice podle § 56 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o DPH převážně nevěnuje, naopak zpochybňuje splnění druhé podmínky. Nesouhlasí s výkladem, že pro podřazení pod definici stavebního pozemku postačí obecná zastavitelnost pozemku podle územního plánu. Pozemek musí být předmětem správních úkonů, jejichž bezprostředním účelem je zhotovení konkrétní stavby. Výklad správních soudů nemá dostatečnou oporu ve znění zákona ani v judikatuře, je v rozporu s důvodovou zprávou či odbornou literaturou, nepřímo jeho nesprávnost potvrzuje i aktuální návrh novely zákona o DPH. Přednost by měl dostat výklad, který nepovede k zatížení daňovou povinností.
5. Ve vztahu k první podmínce stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že pro své závěry překvapivě použil i dosud nezmíněnou okolnost, že kupující jednoho z pozemků se v minulosti domáhal zrušení části územního plánu, která tehdy daný pozemek zařazovala do plochy určené k zemědělskému využití. Stěžovatel konečně navrhnul, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná, byť jen v části argumentace.
7. Jak totiž Ústavní soud uvedl výše, stěžovatel v ústavní stížnosti změnil argumentaci oproti tomu, co namítal v kasační stížnosti. Tento postup má ovšem nutně i důsledky pro posouzení přípustnosti části argumentace ústavní stížnosti. Požadavek v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nekončí jen formálním vyčerpáním procesních opravných prostředků. Vztahuje se též na posouzení každé jednotlivé námitky uplatněné v ústavní stížnosti [srov. již nálezy ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79), či ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 , body 23 a 24]. Ústavní soud tedy nemůže posoudit námitku, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení, včetně řízení o kasační stížnosti.
8. Ústavní soud z vyžádaných soudních spisů ověřil, že stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil námitky, které nyní vznáší v ústavní stížnosti (což v bodu 19 napadeného rozsudku zohlednil i Nejvyšší správní soud). Stěžovateli nic nebránilo tyto námitky uplatnit, nejde o případ, kdy by se snad někde objevil nový a nečekaný právní názor - stěžovatel jednoduše na část rozsudku krajského soudu nereagoval (srov. opět nález III. ÚS 377/20 , závěr bodu 24). Proto většina stěžovatelovy argumentace není materiálně přípustná.
9. Ve vztahu k naplnění první části definice v § 56 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o DPH stěžovatel v ústavní stížnosti namítl jen to, že Nejvyšší správní soud rozhodl překvapivě, neboť rozsudek založil na dosud nezohledněné okolnosti (viz bod 5 shora). K tomu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud na tuto okolnost odkázal jen pro úplnost (srov. bod 33 napadeného rozsudku), výslovně navíc uvedl, že za dostačující pro závěr o naplnění první části definice považoval jiné skutečnosti (bod 30 tamtéž), proti jejichž hodnocení ovšem ústavní stížnost nesměřuje.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na tento výsledek řízení nebylo možné uložit účastníkům povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu