Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Bc. P. F., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Gočárova tř. 1000/29, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. 3 Ads 120/2007-63 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007 č. j. 30 Ca 17/2007-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozhodnutím ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, ze dne 6. 10. 2006 č. j. ORRK-522/2006, bylo podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "zákon o služebním poměru"), rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, zařazeného ve funkci zástupce ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, a to z důvodu, že měl porušit služební přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie.
Stěžovatelem podané odvolání bylo rozhodnutím ředitele Policie České republiky, správy Východočeského kraje, ze dne 18. 12. 2006 č. 1678, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Následně podanou žalobu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 2007 č. j. 30 Ca 17/2007-31 zamítl jako nedůvodnou. Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. 3 Ads 120/2007-63 jako nedůvodná zamítnuta.
3. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy (i služební funkcionáři) aplikovaly ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, jež je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel tuto neústavnost spatřuje v tom, že předmětné ustanovení zákona bylo do zákona o služebním poměru začleněno teprve jeho novelizací provedenou zákonem č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), (dále jen "zákon č. 21/2006 Sb."), a to s účinností od 1. března 2006, přičemž bylo zákonodárcem přijato na základě pozměňovacího návrhu, jenž měl charakter v demokratickém právním státě nepřípustného tzv. divokého jezdce (,‚wild rider"), pro nějž se v českém prostředí vžilo označení tzv. "přílepek", Stěžovatel na podporu svého názoru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06
. V kasační stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel proto výslovně navrhl, aby Nejvyšší správní soud předložil v tomto směru Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nejvyšší správní soud však vyslovil názor, že ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy míří jednoznačně na případy, kdy soud dospěje k závěru o obsahové rozpornosti aplikovaného zákona (ustanovení) s ústavním pořádkem, a podání takového návrhu by překračovalo meze jeho soudní jurisdikce. Stěžovatel je přesvědčen, že tato interpretace a aplikace ustanovení čl.
95 odst. 2 Ústavy provedená Nejvyšším správním soudem ústavnímu textu nekoresponduje a bylo tedy povinností Nejvyššího správního soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu předložit nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí zaujmout názor, proč je stěžovatelova námitka neústavnosti aplikovaného ustanovení 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nepřípadná. Pokud tak Nejvyšší správní soud neučinil, došlo z jeho strany k porušení nejen ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ale i čl. 1 odst. 1, čl.
2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
4. Neústavní aplikaci ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru stěžovatel spatřuje i v porušení principu zákazu retroaktivity zákona jako součásti principu demokratického právního státu. Napadená soudní rozhodnutí (stejně jako obě jim předcházející rozhodnutí služebních funkcionářů) se opírají o ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru ve znění účinném od 1. března 2006, ačkoliv k nezákonnému jednání stěžovatele mělo dojít v období od října do listopadu 2005. Došlo tak podle názoru stěžovatele k nepřípustné pravé retroaktivitě zákona. Nejvyšší správní soud v této souvislosti s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 21/2006 Sb. tvrdí, že rozhodujícím pro volbu aplikovaného znění zákona není doba jednání stěžovatele, které dalo příčinu jeho propuštění ze služebního poměru, nýbrž doba zahájení řízení v této věci. Stěžovatel takovéto pojetí principu zákazu retroaktivity zákona považuje za judikatorní exces, kdy postupem Nejvyššího správního soudu a všech před ním rozhodujících orgánů veřejné správy tak došlo k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1, 2 ve spojení s čl. 40 odst. 6 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud se Nejvyšší správní soud pokouší porovnávat znění zákona o služebním poměru účinné do 28. 2. 2006 s aplikovaným zákonným textem, pak podle stěžovatele zcela přesahuje zákonný rámec své působnosti.
5. Neústavnost napadených rozhodnutí spočívá však podle názoru stěžovatele zejména v porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to především ve svévolné aplikaci normy jednoduchého práva ze strany správních soudů, jíž schází smysluplné odůvodnění. Podle stěžovatelova přesvědčení bylo správními soudy hodnocení důkazů provedeno zcela jednostranně, nevyváženě, nekonzistentně, způsobem zřetelně zaměřeným právě proti stěžovateli, což následně způsobilo, že rozhodnutí nevychází ze skutečného stavu věci. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové tak trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, neboť se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho správní žalobě. Nepostupoval tak podle ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V rozhodnutí krajského soudu absentuje odůvodnění toho, proč shledal zákonnými skutkové a právní závěry správního orgánu a proč naopak odmítl skutková a právní tvrzení stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku v této souvislosti uvádí, že jde o "úhel pohledu", ze kterého je jednání stěžovatele nahlíženo.
6. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřuje i v nerespektování procesních předpisů ze strany obecných soudů a služebních funkcionářů, především s ohledem na to, že skutkový stav je dovozován z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Stěžovatel poukazuje především na to, že dle ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice. Odposlechů získaných podle trestního řádu nelze podle názoru stěžovatele použít ve správním řízení ani v soudním řízení správním jako důkazu, neboť jsou prováděny v rámci jiného zákonného rámce a nikoli za účelem opatření důkazu ve správním řízení či soudním řízení správním. Proto stěžovatel považuje postup správních soudů (i služebních funkcionářů) za rozporný s ustanoveními čl. 13 a čl. 2 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy.
7. Napadenými rozhodnutími nebyl rovněž respektován princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ve smyslu tohoto principu je nepřípustné, aby naplnění znaků trestného činu bylo kýmkoliv pravomocně posuzováno ještě předtím, než o případném spáchání trestného činu rozhodne příslušný soud. Napadená soudní rozhodnutí (stejně jako obě jím předcházející rozhodnutí služebních funkcionářů) s odkazem na ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru opírají závěr o jeho vině trestným činem bez ohledu na to, že jeho vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána. Ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Z této zásady presumpce neviny nelze připustit žádnou výjimku, tedy ani výjimku, která by se týkala propuštění ze služebního poměru. S ohledem na shora uvedené důvody stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
15. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy aplikovaly ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, které je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť bylo zákonodárcem přijato na základě pozměňovacího návrhu, jenž měl charakter tzv. přílepku. K uvedené stěžovatelově námitce stojí Ústavní soud na stanovisku, že posouzení způsobu, jakým byla napadená ustanovení zákona navržena, projednána a schválena, je součástí hodnocení toho, zda byl takový zákon přijat ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se otázkou tzv. přílepku zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně, zejména pak ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06
(publ. ve Sbírce zákonů pod č. 37/2007 Sb.). V pozdějším nálezu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05
(publ. ve Sbírce zákonů pod č. 257/2008 Sb.) Ústavní soud souhrnně vyslovil, že podávat pozměňovací návrhy je součástí ústavně souladné tvorby vůle parlamentem demokratického státu. Pozměňovací návrh je však svou povahou návrhem akcesorickým k návrhu, který byl podán v podobě zákonodárné iniciativy podle čl. 41 Ústavy. Pokud tomu tak není, dochází tím podle Ústavního soudu k porušení dělby moci, k obcházení institutu zákonodárné iniciativy a porušení práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona podle čl.
44 Ústavy. Již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 však Ústavní soud upozornil, že případné posuzování obdobných porušení zásad legislativního procesu v minulosti spojí s testem proporcionality ve vazbě na principy ochrany oprávněné důvěry občanů v právo, právní jistoty a nabytých práv, případně ve vazbě na další ústavním pořádkem chráněné principy, základní práva, svobody a veřejné statky. Proto je vždy nutno v konkrétním případě posoudit i okolnosti, které by měly Ústavní soud vést k tomu, aby se neomezil pouze na přezkum dodržení úzkého vztahu původního návrhu a pozměňovacího návrhu, ale zvažovat v každé posuzované věci z hlediska principu proporcionality formální a procedurální aspekty přezkumu ve vztahu k požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti.
Pokud stěžovatel v tomto směru ve své kasační stížnosti navrhl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu, pak Ústavní soud s odkazem na dikci uvedeného článku Ústavy připomíná, že obecný soud předloží věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Utvoření takového názoru je toliko věcí nezávislého soudu (čl. 81 Ústavy) a Nejvyšší správní soud v tomto ohledu vyjádřil k návrhu stěžovatele i svůj názor.
Ústavní soud v tomto jeho postupu protiústavnost neshledal.
16. Další stěžovatelova námitka spočívá ve stěžovatelem tvrzeném porušení principu zákazu retroaktivity v souvislosti s aplikací ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, ve znění účinném od 1. března 2006. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že vychází ze své ustálené judikatury, podle níž výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl.
91 Ústavy) a není možno ho považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Předmětnou stěžovatelovou námitkou se na základě podané kasační stížnosti již podrobně zabýval Nejvyšší správní soud a neshledal uvedenou námitku důvodnou. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, posuzují se podle přechodného ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 21/2006 Sb. v řízení o propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru, zahájeném před nabytím účinnosti tohoto zákona, důvody propuštění podle dosavadních právních předpisů.
Rozhodující je zde tedy doba zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru, přičemž jak plyne ze spisového materiálu byl stěžovatel nejprve rozhodnutím ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou ze dne 25. 9. 2006 zproštěn výkonu služby a pozdějším rozhodnutím téhož služebního funkcionáře ze dne 6. 10. 2006 byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka PČR. Jak se uvádí v uvedeném rozhodnutí, obdržel dne 25. 9. 2006 služební funkcionář usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové č. j.
1SV 16/2006-1 ze dne 15. 9. 2006, podle kterého bylo proti stěžovateli zahájeno příslušné trestní stíhání. Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že na základě této skutečnosti si nechal služební funkcionář předložit veškerý dostupný spisový materiál, a proto zahájil řízení ve věcech služebního poměru směřující k propuštění stěžovatele ze služebního poměru (č.l. 15-16). Nejvyšší správní soud v tomto směru v napadeném rozhodnutí současně dodává, že aplikace zákona ve znění účinném od 1. března 2006 představuje postup ve prospěch stěžovatele s ohledem na poskytovanou větší míru právní jistoty (č.l.
67-68). Ústavní soud s ohledem na shora uvedené neshledal v argumentaci Nejvyššího správního soudu stěžovatelem tvrzený neústavní postup.
17. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces spočívajícímu především v jednostranném hodnocení důkazů a nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí obecné justice a Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Podstatou stěžovatelových námitek k hodnocení důkazů je polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, přičemž oba správní soudy se námitkami stěžovatele stran hodnocení důkazů podrobně zabývaly. V jejich postupu, interpretaci ustanovení zákona o služebním poměru a učiněných právních závěrech ze skutkových zjištění v dané věci Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti, přičemž má za to, že soudy dostály i své povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Ústavní soud v posuzované věci porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces v tomto ohledu neshledal. Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že návrhu bude soudem také vyhověno. V dané věci stěžovatel svého práva žádat soudní ochranu náležitě využil a ta mu byla v rámci správního soudnictví též náležitě poskytnuta.
18. V obecné rovině pak Ústavní soud navíc připomíná, že posláním Policie ČR a jejích jednotlivých příslušníků je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu. Příslušníkem Policie ČR se může stát pouze osoba, která projde náročným přijímacím řízením, v němž musí osvědčit mimo jiné vysoké morální a charakterové kvality, jež se následně promítají do znění služební přísahy. Jednání policisty v rozporu se zákonem a morálními hodnotami ohrožuje jeho autoritu, vážnost a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních povinností a současně ohrožuje poslání, autoritu a postavení policie jako veřejného sboru.
19. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřuje rovněž v nerespektování procesních předpisů ze strany obecných soudů a služebních funkcionářů, pokud jde o nezákonné užití odposlechů jako důkazu proti stěžovateli v posuzované věci. Ústavní soud již několikrát judikoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 19, nález č. 111, str. 79, a usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97 , Sbírka rozhodnutí, sv. 9, usnesení č. 18, str. 455), že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i kasační stížnost), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel v řízení před správními soudy námitku nezákonného užití odposlechů neuplatnil, nedostaly správní soudy příležitost tuto námitku přezkoumat. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že bylo v tomto směru napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
20. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími nebyl ve vztahu k jeho osobě respektován princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud po zvážení spisového materiálu nepřijal stěžovatelovo tvrzení, že závěry správních soudů, že porušil služební přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie (§ 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru), byla ve vztahu k jeho osobě dotčena zásada presumpce neviny, neboť uvedené závěry nepředjímají rozhodnutí o tom, zda jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata některého z trestných činů. Nelze tedy v daném případě směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/01 , dostupné na http://nalus.usoud.cz) .
21. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím správních soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu