Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ILLUMINER s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2024 č. j. 26 Cdo 1005/2023-334, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 57 Co 251/2022-285 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. října 2021 č. j. 19 C 197/2018-229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a Jiřího Cabáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obecné soudy se v řízení zabývaly návrhem vedlejšího účastníka na určení svého vlastnického práva k nemovitostem. Ty převedl na původního žalovaného kupní smlouvou, od níž následně odstoupil pro neuhrazení kupní ceny. Obrana původního žalovaného (a následně stěžovatelky) spočívala v tom, že k uhrazení kupní ceny došlo včas jednostranným započtením pohledávky.
3. V průběhu řízení na prvním stupni převedl původní žalovaný nemovitosti na stěžovatelku kupní smlouvou. V důsledku toho došlo v řízení na prvním stupni ke změně na straně žalované, kdy na návrh vedlejšího účastníka se stala v souladu s § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), novou žalovanou stěžovatelka.
4. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") vyhodnotil aktivní pohledávku původního žalovaného jako nejistou a neurčitou, a tudíž nezpůsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a rozhodl v napadeném rozsudku, že nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, neboť platně odstoupil od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny.
5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky svým rozsudkem potvrdil meritorní výrok rozsudku okresního soudu. Shodně s okresním soudem dovodil, že pohledávka původního žalovaného je nejistá a neurčitá. Dále doplnil, že stěžovatelka nepožívá ochrany dobrověrného nabyvatele podle § 984 odst. 1 o. z., neboť vlastnické právo nabyla v době, kdy již byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti s oprávněním pro vedlejšího účastníka.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením odmítl pro jeho nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť navzdory argumentaci stěžovatelky dovodil, že se krajský soud při posuzování otázky hmotného práva - výkladu a aplikace § 1987 odst. 2 o. z. - neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatelka napadá neumožnění řádné přípravy na soudní jednání okresním soudem, čímž jí znemožnil uplatnit účinnou procesní obranu v řízení na prvním stupni. Soud jí neposkytl lhůtu k přípravě podle § 115 odst. 2 o. s. ř., neboť předvolání k soudnímu jednání bylo stěžovatelce doručeno v době, kdy ještě neměla postavení účastníka řízení. Okresní soud přesto nevyhověl žádosti o odročení. Dále nevyhověl žádosti o umožnění nahlédnutí do spisu, a to ani v průběhu soudního jednání. Tímto postupem došlo nejen k zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale také k zásahu do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jelikož jí bylo znemožněno vznést svou procesní obranu ve fázi řízení, kdy by o této obraně rozhodoval příslušný samosoudce okresního soudu.
8. Stěžovatelka napadá též postup okresního soudu při dokazování. První pochybení shledává v nesprávném hodnocení listinných důkazů provedených ke zjištění aktivní pohledávky původního žalovaného. Okresní soud dospěl k závěru, že z předložených listinných důkazů nelze žádným způsobem dovodit, že jde o existující pohledávku za vedlejším účastníkem, nelze dovodit skutečnou výši této pohledávky, její právní základ. Krajský soud tato skutková zjištění převzal do svého rozhodnutí, čímž jej zatížil stejnou vadou. Další pochybení okresního soudu v procesu dokazování spočívá v opomenutí důkazů (výslech svědka, vedlejšího účastníka a původního žalovaného) navržených původním žalovaným. Neprovedení důkazů není nijak reflektováno v odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Stěžovatelka obecným soudům vytýká i nesprávné právní posouzení aktivní pohledávky původního žalovaného jako nezpůsobilé k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Obecné soudy nesprávně aplikovaly hledisko objektivní nejistoty. Stěžovatelka nadto považuje odůvodnění likvidity aktivní pohledávky za nedostačující a v rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí proto považuje za překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování. Přímým důsledkem nesprávného právního posouzení byl zánik vlastnického práva stěžovatelky k nemovitostem. Dle stěžovatelky tak obecné soudy nedostály své povinnosti poskytnout ochranu jejímu vlastnickému právu garantovanou čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tedy neslouží jako další přezkumná instance.
12. Pokud jde o námitku neumožnění řádné přípravy na jednání okresním soudem, Ústavní soud připomíná, že za situace, kdy je v ústavní stížnosti napadáno výhradně porušení procesních práv, je namístě vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 , bod 10., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Neústavnost tak v případech, kdy procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel řízení upravujících, lze konstatovat tehdy, kdy takové vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku [srov. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1339/14
(N 195/79 SbNU 213), bod 12.].
13. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka v odvolání namítala výše specifikovaná procesní pochybení okresního soudu, aniž by současně uvedla, jaký mohly mít dopad na věcnou správnost rozhodnutí. Rovněž v ústavní stížnosti zůstávají výtky stěžovatelky čistě v rovině procesních pochybení soudu, bez uvedení konkrétních důsledků na věcnou správnost rozhodnutí. Jakkoli mohl být výše popsaný postup okresního soudu nesprávný (bod 6. a následující rozsudku krajského soudu), nelze dovodit, že měl za následek pro stěžovatelku negativní výsledek ve věci samé, resp. že tímto postupem byla stěžovatelka zkrácena na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Nelze v tomto přehlížet i personální propojení původního žalovaného a stěžovatelky (bod 10. a 11. rozsudku okresního soudu). Přestože práva stěžovatelky v tomto mohla být formálně omezena, fakticky jejich výkonu nic nebránilo, protože svědčila plně členovi statutárního orgánu jediného společníka. Pochybení okresního soudu bylo navíc zhojeno v průběhu odvolacího řízení, neboť stěžovatelka proti prvostupňovému rozsudku podala odvolání, v němž shrnula veškerou argumentaci, kterou by uplatnila rovněž v řízení před okresním soudem, pokud by jí to bylo umožněno, což také sama uvedla před krajským soudem (bod 8.
rozsudku krajského soudu). K porušení práv stěžovatelky v intenzitě, která by byla zároveň zásahem do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny proto nedošlo.
14. Nepřípadnou shledal Ústavní soud také polemiku stěžovatelky s tím, že došlo k odnětí věci zákonnému soudci a nepřípustnému nahrazování rozhodovací činnosti soudu prvního stupně, což stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že musela uplatnit svou procesní obranu až před krajským soudem. Podstatou práva na zákonného soudce je, že přidělování případů soudcům se řídí předem stanovenými pravidly obsaženými v zákonných ustanoveních (zejména věcná, funkční a místní příslušnost soudu) a v rozvrhu práce vydaném na jejich základě. Právo na zákonného soudce zahrnuje rovněž zákaz odnětí věci takto určenému soudci, což znamená, že v konkrétní věci by měl rozhodovat tentýž soudce, pokud tomu nebrání závažné objektivní důvody [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14
(N 202/79 SbNU 281), body 17. až 19.]. Stěžovatelka však netvrdí, že by její věc rozhodoval nepříslušný soud či soudce ustanovený v rozporu s rozvrhem práce. V řízení na prvním stupni ani nedošlo ke svévolnému vyloučení soudce. V důsledku stěžovatelkou podaného odvolání krajský soud plnil pouze svou funkci přezkumné instance, která má primárně sloužit k nápravě vad předcházejícího řízení.
15. Situaci nelze označit za nepřípustné nahrazování rozhodovací činnosti soudu prvního stupně. Je třeba zdůraznit, že z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá právo stěžovatele na dvojinstančnost civilního soudního řízení (např. usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13 , bod 19., usnesení ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3860/17 , bod 11. a 12.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, zopakoval pouze důkaz výpisem z katastru nemovitostí. I po plném uplatnění procesní obrany stěžovatelky se ztotožnil se závěry soudu okresního a výrok v meritu věci potvrdil. Z hlediska požadavků vyplývajících z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je zásadní, že účastníkům byl vytvořen dostatečný prostor pro účinné uplatnění námitek a napadená rozhodnutí tak nebyla překvapivá [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), bod 42.].
16. Ústavní soud se dále zabýval opomenutím okresního soudu odůvodnit neprovedení navržených důkazů. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení prvostupňového rozsudku pro jeho neústavnost a nepřezkoumatelnost z důvodu opomenutého důkazu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 , přehlíží zásadní rozdíl mezi věcí svou a věcí řešenou v odkazovaném nálezu, kterou je (ne)zhojení vytýkané vady v navazujícím řízení před obecnými soudy. Krajský soud se v nyní posuzované věci opomenutými důkazy zabýval a jejich neprovedení (řádně) odůvodnil (bod 11. rozsudku krajského soudu), čímž došlo ke zhojení vadného postupu okresního soudu.
Odůvodnění přitom shledává Ústavní soud dostačujícím a ústavně konformním. Návrh na výslech svědka směřoval pouze k prokázání pravosti a pravdivosti zápisu ze schůze shromáždění, nikoliv skutečné výše pohledávky, včetně vyúčtování záloh. Výslechy účastníků jsou pak důkazem subsidiárním, přičemž jejich tvrzení byla od počátku zjevně rozporná.
17. K námitkám stěžovatelky namířeným proti hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud v souladu se svou dlouhodobou judikaturou připomíná, že k přezkumu, zda hodnocením důkazů obecnými soudy mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, je Ústavní soud příslušný přistoupit teprve (a pouze) za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, a právním posouzením věci. Jde tedy o situace potenciální libovůle soudního rozhodování. Pakliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04
(N 42/32 SbNU 405); nebo ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05
(N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
18. Jde-li o námitku týkající se nesprávného právního posouzení aktivní pohledávky, Ústavní soud na tomto místě upozorňuje, že rovněž právní posouzení je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je povolán k zásahu pouze výjimečně, v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, anebo je-li rozhodnutí výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud přitom v právním posouzení obecných soudů v posuzované věci žádné z těchto kvalifikovaných pochybení neshledal. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, soudy nižších instancí se při výkladu a aplikaci § 1987 odst. 2 o. z. nijak neodchýlily od interpretačního ani aplikačního standardu. Ústavní soud v úvahách obecných soudů žádný zásah do ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny nespatřuje.
19. V této souvislosti je tvrzeno rovněž nedostatečné odůvodnění závěru, že aktivní pohledávka není likvidní. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21 , bod 24.). Z rozhodnutí obecných soudů (bod 18. rozsudku okresního soudu, bod 14. rozsudku krajského soudu, bod 14. usnesení Nejvyššího soudu) jsou úvahy ohledně objektivní nejistoty aktivní pohledávky dobře znatelné.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu