Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 126/94
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci stěžovatelů MUDr. J.K. a MUDr. N.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. K.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 426/93-51, ze dne 5. 11. 1993, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 217/91, ze dne 1. 12. l992, byl zamítnut návrh stěžovatelů směřující proti JUDr. J.H. a O.ú. na určení, že stěžovatelé jsou oprávněnými vlastníky rodinného domu v P., se stavební parcelou č. 1984 a parcelami 1985 a 1986, zapsanými na listu vlastnictví č. l7 u SG. K odvolání stěžovatelů pak ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem, sp. zn. 18 Co 426/93, ze dne 5. 11. l993, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve vztahu k prvému žalovanému JUDr.
H., ve vztahu k druhému žalovanému - O.ú., pak rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Vycházel ze závěru, že zrušení trestního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T l8/81, ze dne 11. 2. l981 ( jímž byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku) ex lege - ze zákona č. 119/1990 Sb. neznamenalo, jak se stěžovatelé domnívají, automatickou restituci majetku, respektive přímou obnovu, jejich vlastnického práva ke shora označeným nemovitostem.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž polemizují se závěry soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. V úvodu své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že právní zásada každého právního a demokratického státu musí trvat na postulátu ústavou zaručené rovnosti lidí před zákonem , a proto musí být - právě z titulu této ústavní rovnosti - zaručena náprava všech křivd spáchaných komunistickým režimem. Všem nevinně postiženým lidem - a nejen některým - musí být proto jejich protiprávně jim odejmutý majetek vrácen in natura (pokud majetek fyzicky existuje), a to bez ohledu na to, kdo takový majetek v současné době drží, neboť podle základních právních zásad z trestného činu nikomu právo vzniknout nemůže.
V právním státě jiné možnosti není, tuto možnost však napadený rozsudek nevzal, podle jejich názoru, v úvahu. Stěžovatelé se domnívají, že k restituci jejich majetku došlo přímo ze zákona č. 119/1990 Sb., na jehož podkladě byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 18/81, včetně výroku o trestu propadnutí majetku, a to k datu vydání uvedeného rozhodnutí. Trestní rozsudek byl tedy zrušen s účinky ex tunc, což, podle názoru stěžovatelů, v právním státě nemůže znamenat nic jiného, než že se vlastnická práva k předmětným nemovitostem "znovu právně ustanovila", akt teroru a právní zvůle byl tím odstraněn a zrušen, čímž zanikla i jakákoliv práva jiných osob, a tedy i zdánlivé vlastnické právo JUDr.
H.
Jak Obvodní soud pro Prahu 6, tak Městský soud v Praze, nevzali ve svých rozhodnutích na vědomí pravomocné a vykonatelné zrušení zabavovacího rozsudku, a tím fakticky zabavovací rozsudek uvedli znovu do právní funkce a porušili tak účel zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, uvedený v jeho ustanovení § 1. Účelem tohoto zákona nemohlo být jen formální zrušení rozsudků bez současného zrušení jejich materiální náplně, a proto jejich zrušením nemohlo nastat nic jiného, než návrat v předcházející stav.
Nejde tedy, podle jejich názoru, v pravém slova smyslu ani o žádnou restituci majetku, protože právně ani k jeho žádnému zabavení nedošlo, soudní řízení bylo retroaktivně zastaveno bez jakéhokoliv dotčení vlastnického práva stěžovatelů k jejich nemovitostem. Poukazují dále na ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb. a v této souvislosti uvádějí, že Městský soud v Praze přehlédl skutečnost, že celý § 23 nese název "odškodnění" a dovozují, že" "odškodnění" a "návrat v právní stav existující před vydáním zrušených zabavovacích rozsudků" mají rozdílný materielně právní význam, který nelze slučovat, ani zaměňovat.
Kromě toho poukazují na to, že v ustanovení § 23 odstavec 2 citovaného zákona se výslovně uvádí, že výroky trestních rozsudků o propadnutí majetku byly zrušeny. Právně tedy neexistují a stěžovatelé jsou toho názoru, že s ohledem na to, že tyto výroky byly zákonem zrušeny ex tunc, právně nikdy neexistovaly, a proto nemohly existovat, ani neexistují žádné právní důsledky na nich spočívající nebo se o ně opírající. Pojem "odškodnění", který určuje charakter nebo vlastnosti § 23 citovaného zákona, je proto, podle jejich názoru, možno vykládat jen tak, že jde o náhradu škody, která vznikla stěžovatelům jako vlastníkům předmětných nemovitostí tím, že je někdo třetí, v daném případě JUDr.
H., po řadu roků bez jejich souhlasu a bez náhrady užíval. Městský soud v Praze, podle jejich názoru, nesprávně aplikoval při posuzování jejich případu zákon č. 87/1991 Sb., jakákoliv působnost zákona č. 87/1991 Sb. a jeho úvahy o povinných a oprávněných osobách, trvalém pobytu stěžovatelů na území České republiky a jiných jeho ustanoveních v dané věci nemá žádné opory v zákoně a je v rozporu s čl. 10 Ústavy ČR. Podle jejich názoru napadený rozsudek ve svých důsledcích neznamená nic jiného než znovupotvrzení zákonem č. 119/1990 Sb. zrušených protiprávních zabavovacích rozsudků a jejich faktické legalizování, fakticky ruší § 1 zákona č. 119/90 Sb. a § 2 odst. l písm. d) téhož zákona a dostává se tak do rozporu s čl.
17 Všeobecné deklarace lidských práv, Rezoluce 217 (III) Valného shromáždění Spojených národů z 10. prosince l948, s čl. l Dodatkového protokolu ke Konvenci k ochraně lidských práv a základních svobod Evropské rady, přijatého v Paříži dne 2O. 3. l952 i s čl. 10 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 odstavec l Konvence k ochraně lidských práv a základních svobod Evropské rady.
Navrhli proto, aby Ústavní soud buď sám určil, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí, anebo rozhodl tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se zrušuje. Současně s touto ústavní stížností pak stěžovatelé s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhli změnu zákona č. 87/1991 Sb. pro jeho faktickou protiústavnost. Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z hlediska ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 217/1991, pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s právními názory, které obecné soudy ve věci stěžovatelů zaujaly a v zásadě rozvádí argumenty uváděné již v jejich odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, přitom s jejich odvolacími námitkami se uvedený soud vypořádal.
Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel Městský soud v Praze ze závěru, že zrušení trestního rozsudku, týkajícího se stěžovatelů, ex lege neznamenalo automatickou restituci majetku, respektive přímou obnovu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve svých závěrech vycházel uvedený soud z ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že zákonem, který uvedené ustanovení provádí, je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přitom v jeho ustanoveních §§ 19 a 20 jde o dokončení soudní rehabilitace, tzn., že při zrušení výroku o propadnutí majetku, s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, nastupují podle §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb. nároky jimi upravené a nelze již v žádném případě uplatnit nároky jiné (nárok vindikační, nárok na určení vlastnického práva), potencionální nároky ex tunc byly tedy nahrazeny nároky nyní založenými, a to konstrukcí nároku na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci podle § 5 a násl. zákona č. 87/1991 Sb. Jde tedy o nově založený nárok, jako kdyby tehdy došlo platně k přechodu vlastnického práva na stát a rehabilitovaná osoba musí v tomto směru postupovat výhradně podle §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedená speciální zákonná úprava tak stanoví podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku a jedině touto cestou mohou rehabilitované osoby své nároky uplatňovat.
Z uvedených důvodů proto dospěl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé těchto nároků domáhali nikoliv postupem podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž žalobou směřující k určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle § 80 písmeno c) o.s.ř. Uvedl dále, že za situace, kdy stěžovatelé nemají trvalý pobyt v České republice a nesplňovali tak podmínku oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 3 odstavec l zákona č.
87/1991 Sb., by restituce jejich majetku byla v rozporu se stávající zákonnou úpravou. Proto rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k JUDr. J.H. jako věcně správný potvrdil a ve vztahu k O.ú., který nemá samostatnou právní subjektivitu, a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř., pak rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Ústavní soud, který, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, se věcí nejprve zabýval z pohledu ustanovení § 43 zákona č. l82/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Městský soud v Praze v posuzované věci postupoval zcela v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., který sice ve svém ustanovení § 2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 4. l948 do l. l. l990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. l945 podle zákonů a jejich ustanovení tam vyjmenovaných (mezi nimiž je i trestný čin opuštění republiky podle § 109 zákona č. 140/1961 Sb., za který byli stěžovatelé v roce l981 odsouzeni), jakož i všechna další rozhodnutí v trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, zároveň však ve svém ustanovení § 23 odst. 2, pokud jde o podmínky uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věcí nebo zabrání věci, jakož i pokud jde o způsob náhrady a rozsah těchto nároků, odkázal na zvláštní zákon.
Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., jehož "změnu" sice stěžovatelé zároveň navrhli, tento zákon však ve svých ustanoveních §§ 19 a 20 pouze provádí již zmíněné ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jehož zrušení však stěžovatelé nenavrhli. I když pak uvedené ustanovení je zařazeno do oddílu 6 zákona označeného jako odškodnění, není vzhledem k dikci tohoto ustanovení pochyb o tom, že zde nejde o náhradu škody, ale o nárok restituční povahy, s nímž nepochybně souvisí i vypořádání případných práv a nároků třetích osob.
Za tohoto stavu, kdy ani v postupu obecných soudů v posuzované věci nebylo shledáno porušení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a kdy navíc v daném případě je třeba také brát v úvahu i nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 , jímž byla dnem l. 11. l994 v ustanovení § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb. zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR u oprávněných osob a stěžovatelé tedy mohou své restituční nároky podle citovaného zákona nyní uplatnit, pak Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle § 43 odst. l písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 1995 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj