Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 28 Cdo 4329/2018-176, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2018 č. j. 15 Co 147/2018-157 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. března 2018 č. j. 7 C 204/2017-138, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Radmily Kubešové a 2) Ing. Jindry Kvapilové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 4. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 7. 2018 č. j. 15 Co 147/2018-157 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 3. 2018 č. j. 7 C 204/2017-138, kterým byl nahrazen souhlas stěžovatelky s uzavřením smlouvy s vedlejšími účastnicemi o bezúplatném převodu dvou v těchto rozhodnutích blíže specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Malkov u Přimdy, obec P., a jednoho pozemku v katastrálním území Kladruby u Stříbra, obec K. Všechny nemovitosti byly převedeny do podílového spoluvlastnictví vedlejších účastnic.
3. Nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků z vlastnictví státu vznikl vedlejším účastnicím jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 21. 9. 2005 č. j. PÚ 2030/92/1. Důvodem byla skutečnost, že jim nebyla vydána část parcely o výměře 16 062 m2 v katastrálním území Hostivice, nyní katastrálním území Ruzyně.
V posuzované věci nejde o první soudní řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhaly nahrazení projevu vůle. Již předtím vedly tři soudní spory, v jejichž rámci byl částečně vypořádán jejich restituční nárok. Obecné soudy se v těchto řízeních zabývaly i otázkou hodnoty nároků vedlejších účastnic. Zatímco stěžovatelka ocenila jejich nárok částkou 179 894,40 Kč, v předchozím řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 108/2016 dospěly obecné soudy k závěru, že hodnota restitučního nároku činí 4 015 500 Kč. Právě z této hodnoty vyšly obecné soudy i v posuzované věci.
Bylo prokázáno, že stěžovatelka od roku 2015 nejenže neuspokojila nárok vedlejších účastnic, ale ani jim neumožnila účast ve veřejných nabídkách s poukazem na údajně přečerpanou hodnotu restitučního nároku. Stěžovatelka nerespektovala rozhodnutí soudů, jimiž byla stanovena výše restitučního nároku, a nepřizpůsobila jim svůj další postup. Tím se dopustila liknavosti a svévole, která umožnila mimořádný postup vedlejších účastnic spočívající v jejich požadavku na vydání konkrétního náhradního pozemku.
Nebylo sporné, že hodnota pozemků, které vedlejší účastnice požadují, byla 629 135 Kč, že tyto pozemky jsou převodu schopné a k jejich vydání nebrání žádná překážka. Okresní soud i krajský soud proto nároku vedlejších účastnic vyhověly. Nárok každé vedlejší účastnice stačil k vykrytí ceny náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 28 Cdo 4329/2018-176 odmítl jako nepřípustné. Neshledal totiž splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Současně má být zachována identita v charakteru pozemků. Pokud byl oprávněné osobě odňat například zemědělský pozemek, má mít tato osoba nárok na náhradní zemědělský pozemek.
Jinak tomu ovšem bude v případě, kdy pozemky sice byly v době přechodu na stát vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, z relevantních skutečností (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby) však vyplývá, že byly určeny k výstavbě. Za této situace je třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků.
Jestliže se krajský soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (nevydané pozemky přešly na stát za účelem rozšíření letiště v Praze - Ruzyni a pro výstavbu vzletové dráhy) přiklonil k ocenění vedlejším účastnicím nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěr rozhodovací praxi dovolacího soudu neodporuje.
5. Dovolací soud neshledal, že by se krajský soud odchýlil od svých rozhodnutí vydaných ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2914/2017 a usnesení ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5487/2017). Dále uvedl, že otázka použití srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nebyla pro určení hodnoty pozemků relevantní. Předmětné pozemky odňaté vedlejším účastnicím, které nebylo možné připojit k vodovodnímu a kanalizačnímu řádu a k rozvodu elektřiny, byly na stát převedeny za atypickým účelem (rozšíření letiště), pro jehož naplnění bylo bez významu, zda lze pozemky napojit na uvedené sítě.
Tento faktor nemohl mít vliv na jejich hodnotu. Přípustnost dovolání nemohl založit ani stěžovatelkou tvrzený rozpor rozsudku městského soudu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 430/2018, který v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v Příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Námitka, že soudy nevyhověly návrhu na vypracování znaleckého posudku k ocenění restitučního nároku vedlejších účastnic, nebyla způsobilým dovolacím důvodem.
Restituční nárok byl navíc oceněn stejným způsobem jako v jiných již pravomocně skončených věcech týchž účastníků.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejším účastnicím nesvědčí dostatečný restituční nárok, aby se mohly domáhat žalobou požadovaných pozemků. Vedlejší účastnice již totiž čerpaly dílčí plnění ve výši 3 280 302 Kč. Stanovení výše jejich restitučního nároku částkou 4 015 500 Kč není správné a bylo nepřípustně převzato z jiných soudních řízení. Obecné soudy zcela rezignovaly na učinění vlastních relevantních zjištění. V průběhu řízení přitom stěžovatelka vznášela konkrétní tvrzení oproti vedlejším účastnicím tvrzené výši restitučního nároku a navrhla i provedení důkazu v podobě znaleckého posudku, který měl být zpracován přímo v řízení vedeném u okresního soudu.
7. Právní posouzení krajského soudu, který mechanicky bez dalšího přebírá závěry z předchozích řízení, natožpak z řízení jiných, podle stěžovatelky nemůže obstát. Předběžnými otázkami řešenými v jiných soudních řízeních není rozhodující orgán vázán a měl by si je posoudit sám. V předchozích řízeních se navíc lišilo ocenění restitučního nároku ze strany jednotlivých soudů (konkrétně Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl v jiném řízení, kde šlo o tentýž restituční nárok, k nižší hodnotě 3 212 400 Kč), v důsledku čehož výsledná částka nebyla pro stěžovatelku předvídatelná. Obecné soudy zcela přešly návrh stěžovatelky, aby byla výše restitučního nároku stanovena pro účely tohoto řízení samostatným znaleckým posudkem. Svým postupem zapříčinily extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěnými, respektive z nich vyvozenými právními závěry opřenými o nesprávné právní posouzení, jež spočívalo v nahlížení na pozemky jakožto fiktivně stavební.
8. Dalšího pochybení se pak obecné soudy dopustily tím, že při určení ceny bez akceptovatelného důvodu neprovedly srážky podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Takovýmto důvodem nemůže být skutečnost, že pozemek byl na stát převeden za atypickým účelem, kvůli němuž mělo být bez významu, zda pozemky bylo možné napojit na některé sítě. Důsledkem by bylo neodůvodněné znevýhodnění jiných oprávněných osob, jejichž odňatý stavební pozemek se v době jeho přechodu na stát rovněž nacházel mimo souvislou zástavbu hl. m. Prahy a nebyl napojen na předmětné inženýrské sítě. Obecné soudy také přehlédly, že ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka.
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti.
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Ústavní stížnost směřuje zejména proti závěru obecných soudů o hodnotě restitučního nároku, kterou stěžovatelka považuje za nezákonnou a nepřiměřenou. Ústavní soud nicméně neshledal, že by při jejím určení došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Okresní soud vyšel z hodnoty restitučního nároku zjištěné na základě dokazování v jiném řízení, které bylo před ním vedeno, mělo stejné účastníky a šlo v něm o bezúplatný převod jiných pozemků za účelem uspokojení stejného restitučního nároku vedlejších účastnic.
V tomto ohledu byl proveden důkaz obsahem příslušných spisů, přičemž okresní soud považoval za nadbytečné provádět důkaz dalším znaleckým posudkem, což také ve svém rozsudku uvedl. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský soud. Tvrzení, že nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatelky založilo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, nelze přisvědčit. Za nedůvodné pak Ústavní soud považuje i námitky týkající se nepoužití srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při výpočtu hodnoty restitučního nároku.
V tomto ohledu jde toliko o polemiku se správností výkladu tzv. podústavního práva. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je rozhodující, že obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly a jejich odůvodnění v tomto směru nevybočuje z mezí obecně akceptovatelných metod výkladu právních norem.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu