28 Cdo 2914/2017-174
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyň a) R. K., a b) J. K., zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se
sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U
Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku,
vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 108/2016, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2017, č. j. 15
Co 33/2017-151, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. března 2017, č. j. 15
Co 33/2017-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku celkem 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Tachově ze dne 20. října 2016, č. j. 3 C 108/2016-121, jímž byl
nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném
převodu pozemků v katastrálním území K. u S., k uspokojení nároku žalobkyň
(oprávněných osob) na převod náhradních pozemků za pozemek, jenž – dle
rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 9.
2005, č. j. PÚ 2030/92/1 – nebylo možno oprávněným osobám pro zákonem
stanovenou překážku vydat (§ 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl (dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod
2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení
§ 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Závěr, že napadený rozsudek je co do řešení relevantních otázek hmotného práva
principiálně souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, lze argumentačně
podepřít již poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn.
28 Cdo 905/2013 (a judikaturu v jeho důvodech citovanou) vydaný ve skutkově a
právně obdobné věci těchže účastníků (resp. žalobkyň a předchůdce žalované –
Pozemkového fondu ČR), jímž dovolací soud tehdy aproboval závěry odvolacího
soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedené v tehdy meritorně
přezkoumávaném rozsudku ze dne 11. 10. 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445) o
uplatnitelnosti nároku žalobkyň návrhem na převod konkrétního (náhradního)
pozemku, jenž svědčil žalobkyním coby oprávněným osobám a jenž jimi byl
odvozován od nemožnosti naturální restituce vydáním téhož pozemku, s níž se
spojuje nárok i v této věci (včetně jeho ocenění postupem dle § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách
za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání
pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., s odkazem na ustanovení § 28a
zákona o půdě). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se od těchto
závěrů – aplikovatelných odvolacím soudem i v nyní posuzované věci – měl
odchýlit (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I.
ÚS 1663/16, akcentující i v řízení o těchto nárocích princip právní jistoty a z
něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo).
Přitom i v nyní předkládané věci (jde-li o otázky týkající se předpokladů pro
uplatnění práva žalobou oprávněné osoby na převod náhradního pozemku) vychází
rozhodnutí odvolacího soudu ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem zejména v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12.
2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, reflektujícím i nálezovou judikaturu Ústavního soudu
(viz zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10.
2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
I pro danou věc pak platí, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností
o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce –
Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž
nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení
věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup
liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené;
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Případné vady
skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové
nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze pak kvalifikovat i postup, kdy
žalovaná (či její předchůdce Pozemkový fond ČR) bez ospravedlnitelného důvodu
ztěžovala uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem
(tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku,
tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a
kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve
veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). O
takový případ jde i o věci nyní posuzované, kdy ocenění pozemku žalovanou hrubě
nekorespondovalo s reálnou cenou odňatého pozemku a kdy na takto nesprávném
ocenění žalovaná svévolně lpěla, nehledíc ani na výsledky předchozího soudního
řízení.
Za daného skutkového stavu proto není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu
v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy v
prvé řadě s rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž –
stejně tak rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudován na závěru, že
oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně
uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě)
o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním
přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným
(nemeritorním) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
5016/2014, jímž bylo odmítnuto dovolání jiné oprávněné osoby ve věci, v níž
soudy nižších stupňů vycházely z jiného skutkového základu, uzavíraje, že
liknavost či diskriminace na straně žalované dána není (nehledě na to, že právě
toto dovolatelkou odkazované rozhodnutí, spolu s jemu předcházejícími
rozhodnutími obecných soudů – ve vztahu k oprávněné osobě takto nepříznivé –
bylo následně zrušeno právě již shora vzpomenutým nálezem Ústavního soudu ze
dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího
soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektující východisko,
že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky
zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně
plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace
výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit
jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4.
2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze
dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěry odvolacího soudu (učiněné ve vztahu k výkladu a aplikaci příslušného
cenového předpisu) nejsou pak nikterak rozporné ani s dovolatekou odkazovaným
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž
Ústavní soud – v souladu se shora řečeným a s respektem k principu rovnosti a z
něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně
odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci
uvedených pravidel na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního
uspořádání obcí (dodávaje, že „rigidní lpění na úředně stanovených cenách při
určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své
opodstatněnosti“); k interpretaci restitučních předpisů (založené na principu
ex favore restitutionis) lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu – obecně –
odkázat také například na nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33, nebo
nálezy ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 26. června 2012,
sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65, pod čísly 73 a 125.
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý)
rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými Nejvyšším správní soudem v
jeho rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. 2 Afs 35/2010-163, jenž řeší otázku
výkladu a aplikace jiného (pozdějšího) cenového předpisu – vyhlášky č. 279/1997
Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pro účely
daňové a v němž Nejvyšší správní soud považuje za relevantní i účel tohoto
předpisu (jde-li o uplatnění srážky za „nesrostlost“ s obcí ve výši 60% ceny
nemovitosti – § 23 odst. 1 až 4; příloha 15 vyhlášky), jímž je zohlednění
určitých znevýhodnění vlastníka nemovitosti nacházející se v části obce, která
není s územím obce stavebně srostlá (zatímco v nyní posuzované věci – jak plyne
ze zjištění soudů nižších stupňů – byla posuzovaná okolnost, tedy umístění
pozemku v části P. s hlavním městem tehdy stavebně nesrostlé, právě jeho
výhodou).
V posuzované věci není dán ani žalovanou dovozovaný (ovšem toliko domnělý)
rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6.
2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní
otázce týkající se interpretace ustanovení § 132 o. s. ř., připomínaje – ve
vazbě na ustanovení § 159a o. s. ř. – že soud není vázán posouzením předběžné
otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení
této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného
práva (byť s přihlédnutím k jejich interpretaci v rozhodnutích vyšších soudů)
na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (a kdy odkaz soudů nižších
stupňů na obdobné, dříve vydané rozhodnutí ve věci těchže účastníků nelze
chápat jako bezpodmínečnou vázanost tímto rozhodnutím). Že věc byla obecnými
soudy posouzena shodně jako případ předešlý (rozhodnutý rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2012, č. j. 8 Co 218/2012-445) je
pak okolnost spíše pozitivní, jež je výrazem právní jistoty (k níž patří i to,
že osoba dovolávající se ochrany svého práva má legitimní důvod očekávat, že
její právní případ bude posouzen obdobně jako typově shodné již rozhodnuté
právní případy; i k tomu srov. shora označený nález Ústavního soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, jímž Ústavní soud podrobil kritice rozporné
rozhodování obecných soudů právě v otázce týkající uspokojení nároku oprávněné
osoby na převod jiného pozemku za skutkově a právně srovnatelných okolností s
jiným již dříve rozhodnutým případem).
Uvádí-li pak dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu,
tedy (patrně) i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (potvrzující část výroku
odvolacího soudu o nákladech řízení u soudu prvního stupně a výrok II o
nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k nim – v rozporu s takto vymezeným
rozsahem – v dovolání žádnou argumentaci (natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř.) neuplatňuje a
tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena
přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované
bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobkyň, jež se prostřednictví
svého zástupce vyjádřily k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 000 Kč za
každou jím zastupovanou osobu [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm.
b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a
náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903
Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu