Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele JUDr. I. P., advokáta, zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2011 č. j. 5 Ao 1/2011-22, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Tu lze poukázat na čl. 83 Ústavy, který stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti; již z toho plyne, že není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem podústavního práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí soudům obecným.
Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že usnesení představenstva České advokátní komory číslo 4/2010 z 8. 6. 2010, zahrnující mimo jiné povinnost advokáta nechat si vyrobit stavovský oděv u Českou advokátní komorou zvoleného výrobce, bylo usnesením představenstva České advokátní komory ze dne 14. 6. 2011 (publikovaným ve Věstníku České advokátní komory číslo 2/2011, částka 2/2011, strana 42) změněno tak, že advokát si může nechat stavovský oděv zhotovit u některého z dodavatelů stanovených Českou advokátní komorou (již tedy nejde toliko o jednoho dodavatele) anebo si může nechat oděv zhotovit samostatně u jím zvoleného výrobce.
Za této situace je ovšem stěžovatelem navrhovaná kasace ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu nadbytečná, neboť povinnost vyžadovaná Českou advokátní komorou po stěžovateli, proti které ve svém důsledku jak v řízení před Nejvyšším správním soudem, tak v řízení před Ústavním soudem brojil, odpadla. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. "mootness" [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele a jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední (a to nikoliv jen ve vztahu k byť stále formálně existujícímu rozhodnutí, ale zejména k tomu, zda společenská dysfunkce, proti níž stěžovatel v soudním řízení brojil, skutečně stále trvá). Tato podmínka v právě projednávané věci zjevně splněna není.
Za daného stavu Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. října 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu