Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2023 č. j. 6 Tdo 114/2023-500, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2022 č. j. 67 To 324/2021-435 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. června 2021 č. j. 29 T 13/2021-294, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušena jeho základní práva zaručená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Vedle toho mu byl uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Přečinu se dopustil tím, že ve večerních hodinách způsobil střet jím řízeného motorového vozidla se dvěma osobami, které na pozemní komunikaci řídily elektrokoloběžky, přičemž stěžovatel vjížděl z vedlejší pozemní komunikace označené dopravní značkou P4 "Dej přednost v jízdě!" na hlavní pozemní komunikaci a dostatečně nesledoval situaci v provozu. Střetem bylo mj. způsobeno zranění poškozených. U prvního z nich došlo ke zranění s obvyklou dobou léčení v trvání 2 až 3 týdnů, tedy ke zranění charakteru ublížení na zdraví. Druhému poškozenému potom bylo způsobeno zranění s obvyklou dobou léčení v trvání 2 až 3 měsíců a následnou 4 až 6 měsíců trvající rehabilitací, tedy zranění charakteru těžké újmy na zdraví.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně odvolání stěžovatele zamítl usnesením ze dne 19. 10. 2021 č. j. 67 To 324/2021-344. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 4. 2022 č. j. 6 Tdo 291/2022-392 zrušil usnesení městského soudu a přikázal věc znovu projednat v potřebném rozsahu. Nejvyšší soud městskému soudu vytknul, že se při skutkových zjištěních dostatečně nezabýval oprávněností jízdy poškozených v jízdním pruhu vyhrazeném pro cyklisty, resp. oprávněností jízdy poškozených v tomto koridoru z pohledu toho, co namítal stěžovatel ve svém dovolání. Taktéž neposoudil, zda lze považovat elektrokoloběžky v tomto případě za motorová vozidla ve smyslu vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 341/2014 Sb.").
4. Městský soud po opětovném projednání odvolání zamítl napadeným usnesením. Konstatoval, že poškozeni´ nebyli oprávněni jet v jednosměrné ulici v pruhu vyhrazeném pro cyklisty. Na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí městský soud z technických parametrů obou koloběžek dovodil - pro jejich konstrukční rychlost - splnění podmínek klasifikace motorového vozidla (dle technických parametrů obsažených v příloze č. 12 písm. c) vyhlášky č. 341/2014 Sb.). Nově se městský soud zabýval tím, do jaké míry bylo jednání poškozených významné z hlediska posuzování příčinné souvislosti, resp. do jaké míry došlo ke spoluzavinění poškozených vzhledem k porušení dopravních předpisů. Městský soud dospěl k závěru, že spoluzavinění poškozených nedosáhlo takové úrovně, aby mohlo být označeno za dostatečně významnou příčinu dopravní nehody, která by mohla (a měla) vést k závěru, zˇe odvolateli nelze klást za vinu porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem, a tím naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku.
5. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Porušení má podle stěžovatele spočívat v tom, že soudy nesprávně rozhodly o skutkové podstatě trestného činu. Stěžovatel uvádí několik pochybení a porušení povinností účastníka silničního provozu ze strany poškozených, zejména fakt, že elektrokoloběžky nejsou schváleny jako prostředek k použití v běžném provozu na pozemních komunikacích. Pochybení shledává i v jízdě stěžovatelů v protisměru a zároveň v jízdním pruhu pro cyklisty. Mimo to, elektrokoloběžky nedisponovaly světly a poškození nebyli vybaveni oblečením s reflexními prvky jako povinné výbavy v noci. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly naplněny všechny obligatorní znaky trestného činu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní specializované řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti primárně zabývá skutkovým posouzením přečinu těžkého ublížení na zdraví a opakuje všechna porušení, kterých se měli poškození dopustit. Ústavní soud připomíná, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedeným soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Obecné soudy se jednotlivými okolnostmi posuzované věci zabývaly, když hodnotily míru spoluzavinění poškozených, tj. zabývaly se tím, do jaké míry bylo jejich jednání významné z hlediska příčinné souvislosti (viz body 14 až 25 rozhodnutí městského soudu a body 20 až 28 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Stěžovatel ve stížnosti uvádí porušení povinností poškozenými, ale nezabývá se jimi v příčinné souvislosti se svým porušením zákonné povinnosti. Obecné soudy vzaly všechny skutkové okolnosti v potaz a došly k závěru, že primární povinností stěžovatele bylo dát přednost v jízdě při vjezdu z vedlejší komunikace na komunikaci hlavní.
Jak bylo zjištěno znaleckým zkoumáním (bod 20 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu): "výhledové poměry všech účastníků byly v daném místě dostatečné, neboť místo bylo osvětleno veřejným osvětlením a výhled obviněného z vozidla vpravo, odkud poškození jeli, musel být na výrazně delší vzdálenost a obviněný tedy mohl a měl pozorovat poškozené výrazně dříve než v počátku rozjezdu do křižovatky".
11. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jde-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15
(N 28/80 SbNU 375) nebo ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 922/09
(N 143/53 SbNU 759) či usnesení ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1010/15 ]. Ve věci stěžovatele není naplněna ani jedna z těchto podmínek. Obecné soudy se s argumentací obhajoby náležitě vypořádaly a v návaznosti na provedená skutková zjištění a posouzení míry spoluzavinění poškozenými obecné soudy náležitým způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Další námitky, které stěžovatel uplatňuje, tj. nezohlednění dalších skutečností obecnými soudy, nejsou způsobilé skutkové hodnocení soudů zvrátit. Zároveň nutno uvést, že těmito argumenty se detailně Nejvyšší soud zabývá v bodech 24 až 27 odůvodnění napadeného usnesení.
12. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Josef Fiala v. r. předseda senátu