Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Archer hunting, s. r. o., sídlem Hradiště na Písku 71, Staré Hradiště, zastoupené JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem, sídlem Pernerova 676/51, Praha 8 - Karlín, proti příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. března 2025 sp. zn. 43 Nt 1024/2025, příkazu Obvodním soudu pro Prahu 1 ze dne 14. března 2025 sp. zn. 43 Nt 1025/2025 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zahraničních zločineckých struktur, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zahraničních zločineckých struktur, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podává ústavní stížnost proti postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru zahraničních zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán"), spočívajícímu v provedení prohlídek jiných prostor a pozemků, ke kterým došlo dne 20.
3. 2025, a dále proti shora uvedeným příkazům Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že těmito příkazy, respektive postupem policejního orgánu, byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále navrhla, aby ústavní stížnost Ústavní soud projednal ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu přednostně, a aby vydal podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předběžné opatření, kterým by zakázal policejnímu orgánu pokračovat v zásahu do základních práv stěžovatelky spočívajícím v zadržování věcí, které jí byly odňaty při prohlídkách.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala obvodnímu soudu návrh, aby byl pro účely vyřízení žádosti o mezinárodní právní pomoc státu Ukrajina, resp. Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny, vydán příkaz k provedení prohlídky jiných prostor, konkrétně nebytových prostor užívaných stěžovatelkou a nacházejících se na určených místech. Návrh odůvodnila sdělením, že vyřizuje žádost o právní pomoc Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny, který vede trestní řízení pro trestné činy přivlastnění, plýtvání majetkem nebo jeho ovládnutí zneužitím služebního postavení a zneužití moci nebo úředního postavení podle příslušných článků trestního zákoníku státu Ukrajina, které měly být spáchány v souvislosti s předraženými nákupy vojenského materiálu.
Konkrétně mělo dojít k přisvojení si prostředků ze státního rozpočtu ve zvlášť velkém rozsahu v důsledku záměrného zneužití pravomoci vysokými úředníky Ministerstva obrany Ukrajiny a Národní gardy Ukrajiny ve prospěch třetích stran. Tyto osoby měly - zjednodušeně řečeno - vytvořit podmínky pro uzavření smluv na nákup techniky umožňující noční vidění za nadhodnocenou cenu, což vedlo k plýtvání veřejnými prostředky v období boje proti agresi Ruské federace a k následnému převodu takto získaných peněžních prostředků mimo území Ukrajiny prostřednictvím kontrolovaných zahraničních obchodních společností.
Tyto zahraniční právnické osoby přitom nemají vlastní výrobní kapacity pro výrobu uvedených zařízení a ve skutečnosti dochází k tomu, že stěžovatelka zařízení dováží z Čínské lidové republiky za cenu třikrát nižší, než za kterou jsou následně prodána na Ukrajinu. Státní zástupkyně po přezkoumání žádosti o právní pomoc a na základě spisového materiálu policejního orgánu dospěla k závěru, že žádosti o právní pomoc nebrání žádná překážka, respektive že jsou splněny všechny podmínky pro mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech.
Ukrajinskými orgány posuzovaná činnost by mohla být kvalifikována jako trestný čin i na území České republiky, přičemž zásah do ústavně chráněných práv způsobený prohlídkami jiných prostor je přiměřený, neboť daný úkon je nezbytný pro získání věcí důležitých pro trestní řízení a nelze jej nahradit jiným úkonem. Státní zástupkyně rovněž v návrhu vysvětlila, proč je uvedené úkony nutno podle jejího názoru hodnotit jako neodkladné a neopakovatelné.
3. Soudce obvodního soudu přezkoumal předložené materiály, včetně žádosti o právní pomoc státu Ukrajina, a dospěl k závěru, že v dané věci je vydání příkazů k provedení prohlídek jiných prostor důvodné. I podle obvodního soudu se uvedené úkony jeví jako zcela nezbytné a adekvátní pro účely dalšího postupu orgánů činných v trestním řízení ve státě Ukrajina za účelem objasnění a potrestání popisované závažné trestné činnosti. Bez vydání navrhovaných příkazů k prohlídce jiných prostor by byl další postup orgánů činných v trestním řízení v podstatě vyloučen. Provedení prohlídek jiných prostor je přitom přiměřené i k eventuálnímu zásahu do soukromí, a to vzhledem k závažnosti prověřovaných skutků. Úkony lze považovat za neodkladné a neopakovatelné, neboť na základě nich může dojít k objasnění otázek, kdo se trestné činnosti dopustil a současně při neprovedení prohlídek hrozí nebezpečí účelové likvidace či významného znehodnocení důkazních prostředků důležitých pro trestní řízení.
4. Stěžovatelka považuje provedení uvedených prohlídek jiných prostor za zcela nepřiměřené, neboť trestní řízení v dané věci bylo zahájeno před více než dvěma lety a po celou dobu policejnímu orgánu poskytovala nadstandardní součinnost. Za této situace neexistovala urgentní potřeba provedení prohlídek a nelze je považovat za neodkladné a neopakovatelné úkony. Těmito okolnostmi se obvodní soud v příkazech, kterými uvedené prohlídky nařídil, dostatečně nezabýval. Stěžovatelka dále vysvětluje, jakým způsobem probíhala výroba zařízení, která byla následně dodávána pro vojenské účely na Ukrajinu s tím, že podle jejího názoru - který v ústavní stížnosti podrobně vysvětluje - uvedená zařízení nebyla předražená a celé trestní řízení vedené proti ní je výsledkem konkurenčního boje jiných obchodních společností, které neumí dodat obdobná zařízení v potřebné kvalitě jako stěžovatelka. Pokud stěžovatelka při výrobě uvedených zařízení spolupracovala s několika dalšími obchodními společnostmi, bylo to pro složitost a komplexnost výroby a s ohledem na to, že se na dodávaná zařízení váží mnohá administrativní povolení. Dále se stěžovatelka domnívá, že podmínky pro provedení prohlídek nebyly splněny, neboť je lze podle § 84 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vykonat jen po předchozím výslechu toho, u koho má být takový úkon proveden, a to jen tehdy, jestliže se nedosáhlo dobrovolného vydání hledané věci. Důležitost uvedeného výslechu podle stěžovatelky plyne i z judikatury Ústavního soudu [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje např. na nález ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 474/07 (N 151/46 SbNU 505)]. Dále stěžovatelka uvádí, že příslušníci policejního orgánu přistoupili k prohlídkám jiných prostor za aktivní účasti příslušníka Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny. Jeho role ale podle stěžovatelky výrazně překročila rámec pouhého pozorovatele či konzultanta, neboť se po celém místě prohlídky zcela volně pohyboval a sám důkazní materiál vyhledával. Stěžovatelka se domnívá, že provedení prohlídek vůbec nebylo nutné a už vůbec je nelze považovat za neodkladné a neopakovatelné úkony, čímž bylo zcela nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na nedotknutelnost obydlí. Nadto stěžovatelka upozorňuje, že jiné trestní řízení, které se dané věci také týkalo, bylo ukončeno již ve fázi prověřování policejním orgánem. V loňském roce navíc proběhly výslechy zaměstnanců stěžovatelky. To podle ní jen posiluje okolnost, že nemohlo jít o neodkladné a neopakovatelné úkony, protože ani orgány činné v trestním řízení na Ukrajině nedisponují žádnými relevantními důkazy (nebyl tak dodržen princip proporcionality vůči zásahům do základních práv stěžovatelky).
5. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Proti napadeným příkazům obvodního soudu je ústavní stížnost včasná a přípustná, neboť stěžovatelka neměla k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Vůči namítanému jinému zásahu orgánu veřejné moci však ústavní stížnost přípustná není. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je předchozí řádné vyčerpání veškerých dostupných zákonných procesních prostředků k ochraně stěžovatelčiných práv.
8. Ústavní soud v recentní judikatuře dává najevo, že stěžovatel, který brojí ústavní stížností proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, před jejím podáním musí - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež mu jsou k dispozici. To konkrétně znamená, že stěžovatelka byla povinna využít především ochranu podle § 157a trestního řádu, který umožňuje požádat státního zástupce o přezkoumání postupu policejního orgánu, a podle § 12 a § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, o výkon dohledu vyššího státního zastupitelství. V tomto směru je třeba rozlišit, zda konkrétní ústavní stížnost proti postupu orgánu činného v trestním řízení (jako jinému zásahu orgánu veřejné moci) namítá, že k zásahu do základních práv došlo toliko příkazem k prohlídce jako výsledku rozhodovací činnosti soudu, anebo mělo k tvrzenému zásahu do základních práv dojít také (protiprávním) postupem orgánů činných v trestním řízení při výkonu prohlídky jdoucím nad rámec samotného příkazu [srov. k tomu též stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18 (N 69/99 SbNU 344)]. Tuto druhou situaci tvrdí v ústavní stížnosti i stěžovatelka; tato mj. namítá, že provedení prohlídek se zúčastnil příslušník Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny a choval se během prohlídek nezákonně. Dále tvrdí, že před provedením prohlídek nebylo řádně přistoupeno k výslechu podle § 84 trestního řádu. Bylo tedy na stěžovatelce, aby tyto procesní prostředky vyčerpala, což však neučinila, resp. žádná taková rozhodnutí ústavní stížností nenapadá.
9. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, podle kterých je jakýkoli jeho zásah do přípravného řízení, tj. probíhajícího pravomocně neskončeného trestního řízení, možný pouze ve zcela výjimečných případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež může založit vady dosahující ústavněprávní intenzity, které nelze ani v následujících fázích trestního řízení odstranit či zhojit [srov. např. usnesení ze dne 6. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1135/23
nebo ze dne 5. 9. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2133/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. Problematikou domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud opakovaně zabýval. Provedení prohlídky musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13
(N 76/73 SbNU 351)], jejímž výsledkem je případné vydání příkazu. Soudy jsou povinny přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost podezření ze spáchání trestného činu, přiměřenost provedení prohlídky a její nezbytnost [srov. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13
(N 205/71 SbNU 417)]. Ústavní požadavek na odůvodnění písemného příkazu k prohlídce přitom není splněn pouhým uvedením odkazu na použitelná zákonná ustanovení či jejich citaci [srov. nález ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06
(N 100/53 SbNU 263)].
11. Nelze však odhlédnout od toho, že soud je při vydávání příkazu k prohlídce obvykle limitován časem běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12
(N 106/65 SbNU 451)] a stručností či neúplností informací, jejichž ověřitelnost je v dané fázi omezená [srov. nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12
(N 189/67 SbNU 271)]. Nadměrná formalizace počáteční etapy vyšetřování může neúměrně komplikovat postup a dosažení cíle trestního řízení, a proto absence podrobného odůvodnění bez dalšího neznamená, že by takové rozhodnutí bylo vadné, lze-li při jeho následné kontrole a po zvážení všech souvislostí ověřit naplnění zákonných důvodů pro nařízení daného úkonu [srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12
(N 131/70 SbNU 211)]. Na vydávané příkazy k prohlídkám tedy nejsou kladeny takové nároky jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by byl často popřen smysl daného úkonu (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1263/19
).
12. Ústavní soud v posuzované věci shledal, že napadené příkazy ve světle výše uvedených východisek obstojí. Předně je v nich dostatečně konkrétně vymezeno, v jakých prostorách mají prohlídky proběhnout. Zároveň je patrné, že tyto prostory byly identifikovány proto, že se v nich mohou nacházet věci podstatné pro trestní řízení (listiny, datové nosiče, výpočetní technika, mobilní telefony a další), neboť existuje propojení mezi hodnocenou trestnou činností a stěžovatelkou.
13. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud dále uvádí, že v napadených rozhodnutích obvodního soudu je akceptovatelně vysvětleno, proč orgány činné v trestním řízení k provedení prohlídek přistoupily. V této souvislosti Ústavní soud nehodlá se stěžovatelkou polemizovat o tom, zda v předchozích fázích trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení dostatečně spolupracovala či nikoli. Ostatně stěžovatelka k ústavní stížnosti přikládá množství dokumentů, z nichž některé se patrně týkají i jiných trestních řízení, tedy nejen toho, s nímž souvisí nyní napadená rozhodnutí.
14. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky Ústavní soud dále konstatuje, že neobstojí ani její odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 474/07
, v němž Ústavní soud shledal neústavním provedení prohlídky jiných prostor za situace, kdy byla osoba, které se prohlídka týkala, ochotna vydat policejním orgánem požadované věci dobrovolně (žádala toliko pořízení kopie některých dokumentů). O takovou situaci v nyní posuzované věci zjevně nejde. Například z protokolu o provedení prohlídky ze dne 29. 3. 2025 uskutečněné na základě napadeného příkazu sp. zn. 43 Nt 1025/2025 vyplývá, že byl proveden předchozí výslech, a to s osobou M. P. Pokud se stěžovatelka domnívá, že provedení výslechu v její věci zcela absentovalo nebo že výslech nebyl proveden v souladu se zákonnými pravidly, právní řád stěžovatelce poskytuje prostředky, kterými se proti tomuto eventuálnímu pochybení policejního orgánu mohla před podáním ústavní stížnosti bránit (srov. k tomu oddíl o přípustnosti ústavní stížnosti shora).
15. Orgány činné v trestním řízení podle Ústavního soudu rovněž uspokojivě vysvětlily, proč uvedené prohlídky považují za neodkladné a neopakovatelné úkony. V tomto směru Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž neodkladnost procesního úkonu musí být z odůvodnění příkazů k prohlídkám seznatelná alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 536/06
). I tuto podmínku napadená rozhodnutí splňují. Neobstojí tvrzení stěžovatelky, že uvedené prohlídky nemohly mít tuto povahu, neboť zaměstnanci stěžovatelky již byli dříve vyslechnuti. Tato argumentace neobstojí. Toto řízení však bylo vedeno českými orgány pro podezření z trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle českých právních předpisů, k jejímuž prošetření mají české orgány pravomoc. V nynější věci nevedou orgány České republiky žádné vlastní trestní řízení, jde o zcela odlišnou věc, o justiční spolupráci při trestním řízení vedeném ukrajinskými orgány na území Ukrajiny a podle ukrajinských předpisů. Proto také nemůže obstát zpochybnění uvedených prohlídek jako neopakovatelných a neodkladných úkonů s tím, že stěžovatelka poukazuje na jejich časový rámec a naznačuje, že před provedením těchto prohlídek již trestní řízení v ČR dlouho běželo.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro vydání předběžného opatření podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu