Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele S. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2024 sp. zn. Ult 102/2024 a proti průtahům v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 30/2022 u Krajského soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a podává ji dále proti průtahům a nečinnosti Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v trestní věci sp. zn. 3 T 30/2022, s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na stěžovatele byla u krajského soudu podána obžaloba pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem spáchaným ve spolupachatelství, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dále zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a odst. 5 trestního zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní (dále jen "policejní orgán") ze dne 12. 8. 2021 č. j. NCOZ-1120-249/TČ-2021-412301H zajištěny tři pozemky v kat. úz. P. Z podnětu stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 12. 11. 2021 č. j. 9 To 67/2021-16976 usnesení policejního orgánu zrušil a uvedené nemovité věci znovu zajistil, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou náhradní hodnotou výnosu z trestné činnosti ve výši 132 952 366 Kč.
3. Dne 10. 4. 2023 stěžovatel podal žádost o zrušení zajištění věcí ve smyslu § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterou krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346 zamítl. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla předložena k rozhodnutí vrchnímu soudu. Dne 7. 1. 2024 stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu s odůvodněním, že dne 13. 4. 2023 byla podána žádost o zrušení zajištění věci obchodní společností X a jeho věcí, přičemž mu bylo doručeno dne 5.
1. 2024 vypořádání další žádosti usnesením krajského soudu ze dne 29. 12. 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346, z něhož plyne, že o žádosti ze dne 13. 4. 2023 nebylo dosud rozhodnuto, ač od jejího podání uplynula doba 9 měsíců. S ohledem na to stěžovatel podal podle § 174a odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudech a soudcích), návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - k rozhodnutí o žádosti o zrušení zajištění věci ze dne 13.
4. 2023. Tento návrh stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením podle § 174a zákona o soudech a soudcích zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí návrhu vrchní soud odůvodnil zjištěním, že krajský soud nesporně učinil úkon, vůči němuž stěžovatelův návrh na určení lhůty směřoval, a to rozhodnutím ze dne 29. 12. 2023, čímž bylo dosaženo cíleného efektu, tj. procesní úkon, u kterého byly namítány průtahy v řízení, již příslušný soud učinil.
4. Krajský soud podle stěžovatele dlouhodobě vyjadřuje nezájem rozhodnout o legitimaci Úřadu evropského veřejného žalobce v trestní věci sp. zn. 3 T 30/2022, přičemž stěžovatel namítá, že tento úřad požadovanou legitimaci uvedenou trestní věc stíhat nemá, a proto jeho veškeré procesní úkony jsou od počátku nezákonné a neplatné, tedy i zajištění věcí, a že legitimace musí být přezkoumatelná v jakékoliv fázi řízení. Stěžovatel dodává, že i podle judikatury Ústavního soudu [v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18 (N 206/103 SbNU 68)] musí být o návrhu na zrušení zajištění věci rozhodnuto neodkladně, což nemůže splňovat doba dosahující mnoha měsíců jako v jeho věci. Ochranu práv nezajistil ani vrchní soud, protože napadeným rozhodnutím nenařídil krajskému soudu lhůtu k provedení procesního úkonu. Stěžovatel se domnívá, že jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním využil právě návrh na provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (pozn. stěžovatel zjevně vychází z usnesení ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1067/24 , vydaného v jeho věci, s tím, že tehdy stěžovatel ústavní stížností nenapadl v záhlaví uvedené rozhodnutí vrchního soudu a jeho stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná). S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud o jeho ústavní stížnosti rozhodnul v co nejkratší lhůtě.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, resp. v němž mělo dojít k zásahu do jeho práv. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Těžiště stěžovatelovy stížnostní argumentace tvoří námitka, že obecné soudy (zejména krajský soud) se při rozhodování o stěžovatelových opakovaných žádostech o zrušení zajištění věci podle § 79f odst. 2 trestního řádu nezabývaly jeho tvrzením, že Úřad evropského veřejného žalobce nemá v jeho věci legitimaci jej stíhat, a proto i veškeré procesní úkony - a tedy i zajištění věci - jsou nezákonné a neplatné. Ústavní soud zjistil, že krajský soud přípisem ze dne 21. 2. 2024 zaslal obhájci stěžovatele protokoly z hlavního líčení a informoval ho o tom, že soudní spis byl předložen k rozhodnutí vrchnímu soudu, neboť tento soud bude rozhodovat o stížnostech obžalovaných a zúčastněných osob proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění věci.
Dále ho v tomto přípise upozornil, že nevyhověl jeho návrhu na vydání rozhodnutí o (nedostatku) pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce s tím, že i tento návrh předložil vrchnímu soudu. Pokud krajský soud návrhu stěžovatele nevyhověl (jak v přípise výslovně uvádí), nelze bez dalšího uvažovat o tom, že se dopustil průtahů tím, že neučinil procesní úkon, jak předpokládá § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích [srov. nález ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)]. Shledával-li stěžovatel nezákonnost rozhodnutí o zajištění věci v nedostatku legitimace (pravomoci) Úřadu evropského veřejného žalobce v jeho věci, mohl tuto námitku uplatnit ve stížnosti podle § 141a násl. trestního řádu proti usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho návrhu na zrušení zajištění věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, zdali svou námitku o nedostatku legitimace Úřadu evropského veřejného žalobce ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění věci uplatnil, resp. s jakým výsledkem.
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou hlubší argumentaci pro svůj závěr o nedostatku legitimace Úřadu evropského veřejného žalobce v jeho věci nenabízí, ani se hlouběji nezabývá tím, zda tuto otázku mohou obecné soudy rozhodující "toliko" o (zrušení) zajištění věci posuzovat [stěžovatelův odkaz na čl. 5 odst. 3 a čl. 42 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017 12, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, a na § 181 odst. 1 trestního řádu je v tomto ohledu nedostatečný].
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech respektuje princip subsidiarity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1067/24 , bod 8.). Ten se projevuje mimo jiné v tom, že Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo k zásahu do jejich postupu v řízení až tehdy, kdy ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají a kdy základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.
9. Jak již bylo uvedeno, krajský soud se v přípise adresovaném obhájci stěžovatele výslovně vyslovil tak, že pokud stěžovatel po něm žádal, aby se vyjádřil k pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce, tomuto návrhu nevyhověl s tím, že posouzení zákonnosti trvání zajištění věcí patřících mimo jiné i stěžovateli bude posuzovat vrchní soud. Z toho důvodu není v posuzované věci dán prostor k tomu, aby ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu bylo zrušeno, respektive k tomu, aby se Ústavní soud vymezil proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jak tvrdí stěžovatel, neboť k nápravě stěžovatelem tvrzených pochybení jsou povolány především obecné soudy (tj. vrchní soud jako soud stížnostní).
10. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu