Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. C., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Lukášem, advokátem, sídlem Sarajevská 1614/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2024 č. j. 4 Tdo 66/2024-989, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2023 č. j. 8 To 87/2023-882 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2023 č. j. 45 T 4/2023-829, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu s tím, že Nejvyšší soud podané námitky posoudil dílem jako míjející se s dovolacími důvody a dílem pak jako námitky zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 30. 6. 2022 ve vybydleném rodinném domě po předchozí slovní a následně i fyzické rozepři s poškozeným, s nímž v daném domě pobýval, bodl zprvu poškozeného nebozezem, v dalším útoku mu ale v tomto okamžiku zabránil přítomný svědek A. S., nebozez mu z ruky vytrhl a zahodil, přičemž se snažil oba uklidnit, což se mu ale nezdařilo, poškozený pokračoval ve slovním napadání stěžovatele, a poté, co svědek A. S. z domu odešel, stěžovatel v úmyslu poškozeného usmrtit jej bodal opakovaně za použití dvou nožů, zasadil mu deset ran, a i když se poškozenému podařilo z místa činu utéci na ulici, kde mu svědek R. F., který náhodně projížděl kolem, přivolal rychlou záchrannou službu, následně v nemocnici na následky způsobených zranění zemřel.
6. Stěžovatel za prvé namítá, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k obžalobě způsobem zakotveným v § 206a trestního řádu. Během hlavního líčení po přednesení obžaloby totiž nebyl vyzván k vyjádření k obžalobě, ani nebyl poučen, že toto vyjádření může za něj přednést jeho obhájce.
7. Dále uvádí, že v odvolacím řízení navrhoval provedení několika důkazů, konkrétně rekonstrukce skutkového děje za použití originální taktické vesty a správných maket nožů, revizní znalecký posudek příčin úmrtí poškozeného se zaměřením na biomechaniku a dobu vzniku jednotlivých poranění poškozeného a znalecký posudek vlivu depotní injekce vzhledem k účinku metamfetaminu na jednání a celkový stav poškozeného. Vrchní soud se k těmto návrhům vyjádřil pouze tak, že závěry provedené rekonstrukce by se zcela jistě nijak neměnily, ani kdyby byla provedena s originální taktickou vestou a s věrnějšími maketami nožů. Dopustil se tak nepřípustné spekulace.
8. Stěžovatel nadále tvrdí, že jednal v obraně, když jej poškozený napadl a ve spánku škrtil. Neměl přitom v úmyslu poškozeného usmrtit. V podaném odvolání poukazoval na agresivitu poškozeného, a jeho diagnostikovanou demenci, nesvéprávnost, silnou drogovou a lékovou závislost a bohatou trestní minulostí, včetně násilné trestné činnosti spáchané se zbraní. Tyto skutečnosti, doložené výpověďmi svědků i znalce MUDr. Jakuba Simky, nebyly dostatečně vyhodnoceny. Stejně tak nebyla dostatečně hodnocena možnost, že některá ze zranění mohla být jiného stáří a nezpůsobil je stěžovatel.
9. Odvolací soud vyhodnotil námitky proti spekulativnosti závěrů městského soudu o motivu stěžovatele jako bezpředmětné s tím, že motivace není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dokazování motivace pachatele v době spáchání předmětného skutku je naprosto nezbytné pro kvalifikaci předmětného skutku.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 3644/19
(N 160/101 SbNU 117) bod 28, či ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. II. ÚS 623/20
(N 225/103 SbNU 301) bod 17 ]. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Nutno konstatovat, že v posuzované věci proběhlo standardní dokazování, které se jeví úplné. Stěžovatel je usvědčován řadou důkazů, včetně výslechů svědků a výsledků znaleckého zkoumání. Ve své ústavní stížnosti především opakuje svoji obhajobu, se kterou se již obecné soudy vypořádaly. Nadto jeho argumentace je místy značně povšechná.
13. Pokud namítá, že nebyl vyzván k vyjádření k obžalobě v souladu s § 206a trestního řádu, Nejvyšší soud již k této argumentaci uvedl (bod 13 jeho usnesení), že si prostudoval protokol a přehrál záznam z příslušného hlavního líčení a shledal, že stěžovatelova tvrzení zde nemají oporu v realitě. Ústavní soud nepovažuje za nutné tyto závěry Nejvyššího soudu dále prověřovat, když stěžovatel ani netvrdí nic konkrétního, co mu nemělo být před soudem prvého stupně umožněno uplatnit, a když závažnost případného pochybení při aplikaci § 206a trestního řádu by nadto bylo nutno hodnotit ve světle toho, že stěžovatel se může vyjadřovat a uplatňovat svá práva během trestního řízení při řadě jiných příležitostí.
14. Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že některé stěžovatelovy důkazní návrhy jsou nadbytečné, je pravdou, že jeho odůvodnění je v tomto směru poněkud strohé (srovnej zejména bod 6 jeho rozhodnutí), nicméně to je třeba hodnotit v kontextu poměrně jednoznačné důkazní situace. Nelze v této souvislosti hovořit ani o nepřípustném spekulování vrchního soudu. Je logické, že smysluplnost důkazních návrhů musí být určitým způsobem hodnocena.
15. Pokud stěžovatel tvrdí, že jednal v obraně či zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, Ústavní soud připomíná, že provádění a hodnocení důkazů je na obecných soudech, jakožto orgánech k tomu oprávněných, a Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti, nepřísluší, aby výsledky provedeného dokazování nově přehodnocoval. Ústavní soud přitom neshledává, že by hodnocení provedené obecnými soudy vykazovalo nějaké ústavněprávní deficity.
16. Jestliže stěžovatel naznačuje, že v souvislosti s problematikou motivu není respektována judikatura Nejvyššího soudu, žádný konkrétní judikát ani neuvedl.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu