Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022 č. j. 24 Cdo 3698/2021-355 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2021 č. j. 26 Co 143/2021-324, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a I. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2021 č. j. 14 C 201/2018-291 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že vedlejší účastnice jako pozůstalá dcera po jejich společném otci (zůstaviteli) není jeho dědičkou ze závěti sepsané formou notářského zápisu (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Uvedenou závětí zůstavitel povolal vedlejší účastnici k dědění v závěti konkretizované bytové jednotky. Okresní soud po provedeném dokazování, včetně znaleckého zkoumání, dospěl k závěru, že zůstavitel v době pořízení závěti nejednal v duševní poruše, která by ho činila neschopným pořídit závěť a která by mu bránila rozpoznat a posoudit následky svého jednání.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé (I. výrok), změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že některé vedlejší účastnicí uplatněné úkony právní služby neshledal účelně vynaloženými (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Okresní soud podle krajského soudu správně uzavřel, že zůstavitel byl schopen o majetku pro případ smrti platně pořídit, a to i přes pokročilý věk, když byl schopen posoudit následky svého jednání.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu řádně nevymezil přípustnost svého dovolání, kterou nemůže založit jeho nesouhlas se závěrem krajského soudu o schopnosti zůstavitele pořídit závěť sepsanou ve formě notářského zápisu, a to s ohledem na jeho zdravotní stav. Vycházely-li oba soudy nižších stupňů ze znaleckého zkoumání duševního stavu zůstavitele, pak znalecké závěry nemohou podléhat hodnocení soudu, když soud se může zabývat jen tím, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu či zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. S poukazem na dostatečně zjištěný skutkový stav soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly návrhům stěžovatele a neprovedly další jím navrhované důkazy, a proto nemůže jít o tzv. opomenuté důkazy znamenající porušení základních práv stěžovatele.
5. Mezi četnými odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k hodnocení důkazů stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti odkazuje zejména na nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), z něhož dovozuje, že bylo povinností obecných soudů, aby se vypořádaly s jeho návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku k duševnímu stavu zůstavitele. Nenechaly-li soudy tento posudek vypracovat a zároveň se s tímto důkazním návrhem nevypořádaly, porušily tím jeho základní práva. Kdyby v této záležitosti Nejvyšší soud posuzoval řádně dovolání, dospěl by k závěru o jeho přípustnosti.
6. Dále stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že obecné soudy se nevypořádaly s námitkami, jimiž obsáhle zpochybňoval odbornost a hodnověrnost znalce, který v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, posuzoval zůstavitelův duševní stav. V této souvislosti stěžovatel mimo jiné namítá, že znalec duševní stav zůstavitele posuzoval jen na základě zdravotnické dokumentace, aniž by zůstavitele sám viděl. Soudy dále neprovedly důkaz fotografiemi písma zůstavitele, nezabývaly se tím, že léky proti kognitivním změnám ve zjištěném množství nemohla spotřebovat jen manželka zůstavitele a musel je tedy brát i jeho otec. V tomto ohledu jsou rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu nepřezkoumatelná.
7. Podle stěžovatele navíc muselo být manipulováno s lékařskou dokumentací zůstavitele. O duševní nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť o svém majetku pak svědčí to, že v ní nakládal s celou bytovou jednotkou, ač byl oprávněn nakládat pouze s její ideální částí.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu nahlížel do spisového materiálu vedeného okresním soudem, a zjistil, že v ní není založen celý soubor lékařských zpráv týkajících se zdravotního stavu manželky zůstavitele, které se dotýkají i zdravotního stavu zůstavitele.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
11. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, řádně vypořádaly, proto na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
12. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 a s tímto nálezem související argumentace, že opomenuté důkazy by byly i způsobilým dovolacím důvodem, nejsou případné. Z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, že v dané věci žádné opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu zjistitelné nejsou, když obecné soudy řádně vysvětlily, proč další stěžovatelem navrhované důkazy považovaly za nadbytečné. Proto ani Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci nevycházel z toho, že by opomenuté důkazy představující procesní vadu nemohly založit přípustnost dovolání (byť takový závěr Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti přinejmenším naznačuje); naopak v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že ani z jeho hlediska v dané věci opomenuté důkazy zjistitelné nejsou.
13. Uvádí-li stěžovatel, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami, které vznášel proti znalci vyjadřujícímu se k duševnímu stavu zůstavitele, pak ani tato námitka neobstojí. V napadených rozhodnutích je výslovně uvedeno, že námitky stěžovatele proti zmíněnému znalci, respektive jeho znaleckému posudku, nebyly způsobilé relativizovat jeho důkazní hodnotu, neboť se týkaly zejména stylistických nedostatků jeho textu. Ústavní soud přitom nemá důvod tento závěr soudů zpochybňovat, byť stěžovatel v ústavní stížnosti toto východisko rozporuje, ovšem ani pro účely ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by měly odbornost a "hodnověrnost" znalce zpochybnit.
Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani okolnost, že z pochopitelných důvodů nemohl zůstavitele jakkoliv osobně vyšetřit a musel vycházet jen ze zdravotnické dokumentace. Ovšem v předmětném řízení byla slyšena řada svědků (zejména lékařů), kteří se o zůstavitele a jeho manželku v posledním období jejich života starali a kteří se shodli na tom, že zůstavitel žádnou závažnou duševní poruchou zabraňující mu pořídit o svém majetku pro případ smrti netrpěl (zůstavitel byl v péči těchto odborníků i po tom, co k sepsání závěti přistoupil), a působil-li nahodile dezorientovaně, šlo o přechodný stav vyvolaný zejména kardiovaskulárním onemocněním.
14. V řízení před obecnými soudy bylo rovněž posuzováno, na základě námitky stěžovatele, zůstavitelovo písmo, k čemuž se znalec jednoznačně vyjádřil tak, že z něj lze maximálně usuzovat na povahové vlastnosti zůstavitele, nikoliv na jeho duševní kondici.
15. Ústavněprávní relevanci nemůže mít ani stěžovatelovo tvrzení, že manželce zůstavitele bylo údajně předepisováno takové množství léků na podporu jejich kognitivních funkcí, že tyto léky podle stěžovatele musel brát i zůstavitel. V řízení ovšem bylo naopak prokázáno, že to byl zůstavitel, kdo o svoji manželku pro její onemocnění pečoval, léky za ní vyzvedával a vedl jejich společnou domácnost. Po jejím úmrtí pak ještě docházel do aktivizačního programu, aby lépe překonal její ztrátu. Nepodložené je rovněž tvrzení stěžovatele, že zdravotnická dokumentace, která se týkala zůstavitelovy manželky a která měla ze spisu zmizet, se ve skutečnosti týkala samotného zůstavitele.
16. Pořídil-li zůstavitel rozhodnutí o svém majetku formou notářsky sepsané závěti ve větším rozsahu, než byl ve skutečnosti oprávněn, nelze z toho podle Ústavního soudu bez dalšího usuzovat na jeho duševní nekompetenci (když šlo o právního laika a stěžovatel v tomto směru opak v ústavní stížnosti netvrdí), naopak jde o jisté pochybení notáře, který měl zůstavitele na tento aspekt jeho pořízení pro případ smrti upozornit. Podle Ústavního soudu je případná poznámka Nejvyššího soudu uvedená v odůvodnění napadeného usnesení, že zůstavitel se ve své závěti výslovně obracel ke stěžovateli a žádal ho, aby jeho rozhodnutí, jak pořídil o svém majetku, respektoval. Stěžovatel se v této souvislosti nepokouší hlouběji vysvětlit své tvrzení, že obdobné prohlášení má být údajně obvyklou součástí závětí sepsaných formou notářského zápisu.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu