USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce D. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalované I. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, Plzeňská č. 3350/18, o určení, že žalovaná není závětní dědičkou zůstavitele, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 201/2018, o dovolaní žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2021, č. j. 26 Co 143/2021-324, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Suchardy, advokáta se sídlem v Praze 1, Plzeňská č. 3350/18.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 26 Co 143/2021-324, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 C 201/2018-291, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná jako pozůstalá dcera není dědičkou zůstavitele V. Š., zemřelého dne 29. 7. 2017, posledně bytem v XY, ze závěti sepsané ve formě notářského zápisu jménem JUDr. Heleny Divišové, notářky se sídlem v Hradci Králové, dne 30. 10. 2015 pod sp. zn. NZ 4581/2015, N 4471/2015 (výrok I.), změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Poté, co odvolací soud odkázal na „pečlivé, úplné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku“, se vyjádřil k odvolacím námitkám žalobce a konstatoval, že „soud prvního stupně správně uzavřel, že zůstavitel byl schopen o majetku pro případ smrti platně pořídit a i přes svůj pokročilý věk byl schopen posoudit následky svého jednání“. Dále přezkoumal nákladový výrok napadeného rozsudku a uzavřel především, že „žalovaná si účtovala a byla jí okresním soudem přiznána náhrada nákladů za úkony předcházející jednání ve věci samé ze dne 4.
3. 2019 (a to převzetí a příprava zastoupení a dvě vyjádření ve věci samé ze dne 17. 9. 2018 a 14. 2. 2019). Jednání 4. 3. 2019 bylo prvním jednáním ve věci, k němuž (na rozdíl od pozdějších jednání, jimž rovněž předcházely porady žalované se svým zástupcem) nebyli voláni svědci, byly prováděny listinné důkazy již založené ve spisu. Za této situace nelze uvedený úkon právní služby spočívající v poradě s klientem dne 2. 3. 2019 považovat za účelně, resp. důvodně vynaložený úkon, za který by žalované příslušena náhrada nákladů řízení.“
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka, zda „soud může do své úvahy převzít závěr znalce o naprosto jistém posouzení zdravotního stavu, pokud znalec neposuzoval daného člověka osobně, ale pouze ze zdravotní dokumentace, kterou on sám nevytvořil“, nebyla dosud výslovně v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a že otázka, zda „si může soud sám posoudit, které části zdravotnické dokumentace jsou pro rozhodnutí relevantní a které nikoli, nespadá-li to do odbornosti soudce“, byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkazuje na zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.
12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981. Dovolatel má za to, že „soud pochybil, když převzal do svého rozhodování závěry znalce MUDr. Tůmy, který zůstavitele nikdy osobně neviděl a nevyšetřoval, a přesto učinil jednoznačný závěr o jeho zdravotním stavu v den sepsání závěti“, že „v případech, jako je tento, znalci vždy výsledek stanovují s větší či menší jistotou, nikoli s jistotou absolutní“ a že „správnost závěrů znalce se odvíjí od správnosti poskytnutých podkladů, o jejichž správnosti však ve spise není jakýkoli důkaz“.
Dovolatel dále namítá, že „soudce soudu prvního stupně ani členové senátu odvolacího soudu nemají lékařské vzdělání, není tedy pochyb, že skutečnosti týkající se zdravotního stavu zůstavitele si ani jeden ze soudů nemohl posoudit sám“ a že navrhoval, aby byl vypracován revizní znalecký posudek ohledně zdravotního stavu zůstavitele v den sepsání závěti, byly provedeny jako důkaz fotografie písma zůstavitele založené do spisu, a především dotaz na Vojenskou zdravotní pojišťovnu, který považuje za stěžejní k objasnění toho, zda zůstavitel užíval léky na Alzheimerovy chorobu, avšak soud prvního stupně je zamítl jako nadbytečné.
Dovolatel tak vznáší námitku opomenutých důkazů, jelikož podle názoru dovolatele zamítnutí důkazních návrhů s odůvodněním, že „již došlo k náležitému objasnění podstatných skutečností“, nepostačuje. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (a s ohledem na důvody zrušení zrušil i rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že „se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu uvedenými v napadeném rozsudku“, že „podané dovolání je s ohledem na § 237 a § 241 o.
s. ř. nepřípustné“, že „dovolatel nepředkládá stran přípustnosti dovolání žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena“, že „dovolatel ani řádně neoznačil příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se měl odvolací soud odchýlit“ a že „dovolatel uplatnil námitkami uvedenými v dovolání skutkovou námitku, tedy nepřípustný dovolací důvod“. Navrhla proto, aby „dovolací soud rozhodl tak, že dovolání odmítne podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. a dovolateli uloží povinnost nahradit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení“. Podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o schopnosti zůstavitele pořídit závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 30.
10. 2015 (a to s ohledem na jeho zdravotní stav). Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud prováděl dokazování (zejména nesouhlasí-li dovolatel se závěry znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., a navrhuje-li, aby byl vypracován revizní znalecký posudek ohledně zdravotního stavu zůstavitele v den sepsání závěti, byly provedeny jako důkaz fotografie písma zůstavitele založené do spisu a především proveden dotaz na Vojenskou zdravotní pojišťovnu) ohledně platnosti závěti sepsané ve formě notářského zápisu dne 30.
10. 2015 pod sp. zn. NZ 4581/2015, N 4471/2015, vycházel-li ze (správného) závěru, že veřejné listiny potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li prokázán opak, a tudíž že provedenými důkazy žalobce neunesl důkazní břemeno o tvrzení, že ze zdravotních důvodů nebyl zůstavitel v době pořízení závěti schopen o majetku pořizovat a závěť je tak neplatná. Pro úplnost dovolací soud k otázce „vyjádření míry pravděpodobnosti“, použitého ve znaleckém posudku znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., uvádí následující.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (srov. § 125 a § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem.
Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má- li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o.
s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013). V posuzovaném případě soud prvního stupně v řízení uložil znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr.
Ivanu Tůmovi, CSc., aby posoudil, zda „zůstavitel trpěl ke dni 30. 10. 2015 duševní poruchou a pokud ano, o jakou poruchu se jednalo, v jaké intenzitě a od kdy se duševní porucha začala projevovat“, zda „dne 30. 10. 2015 zůstavitel při prohlášení závěti do notářského zápisu jednal v duševní poruše, která ho činila neschopným tuto závěť prohlásit“ a zda „zůstavitel byl dne 30. 10. 2015 při prohlášení závěti schopen rozpoznat následky svého jednání“. Znalec dospěl k závěru, že „ze zdravotnické dokumentace lze s jistotou dovodit, že ke dni 30.
10. 2015 zůstavitel netrpěl žádnou závažnou duševní chorobou nebo poruchou, jeho kognitivní stav mohl kolísat v závislosti na tělesném stavu“, že „30. 10. 2015 zůstavitel při prohlášení závěti do notářského zápisu nejednal v duševní poruše, která ho činila neschopným tuto závěť prohlásit“, že „zůstavitel byl dne 30. 10. 2015 při prohlášení závěti schopen rozpoznat následky svého jednání“ a že „dokládá to i část závěti, kde žádá svého syna D. Š., aby jeho vůli respektoval“. Soud prvního stupně v řízení provedl i další důkazy (zejména řadu lékařských zpráv a výslechy svědkyň M.
Č. a B. J., které „byly se zůstavitelem v opakovaném pracovním kontaktu“) a na základě takto provedeného
dokazování následně žalobu zamítl. Z výše uvedeného vyplývá, že postup soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, byl v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a nelze mu ničeho vytknout. Na místě je dodat, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů [oba soudy vysvětlily, proč nevyhověly návrhu žalobce a neprovedly jím navržené další důkazy], dovolatel nemohl být postupem soudů v dané věci – jak namítá – dotčen ani na svých právech chráněných Ústavou ČR, případně Listinou základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94; ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000; ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000; ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, nebo ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/2002). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. Roman Fiala předseda senátu