21 Cdo 2939/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobců a) Ing. B. V., b) MUDr. V. H. a c) Ing. J. V., proti žalovaným 1)
E. V., zastoupenému JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné
Skalici, U jabloně č. 358, a 2) Ing. A. S., o určení dědického práva, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002, o dovolání žalovaného 1)
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
18. prosince 2012 č.j. 22 Co 939/2012-605, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne
15.3.2002 domáhali určení, že žalovaný 1) "není závětním dědicem dle závěti V.
V. ze dne 29.8.2001 předložené soudní komisařce JUDr. Aleně Musílkové dne
6.12.2001". Žalobu odůvodnili zejména tím, že závěť ze dne 29.8.2001, kterou v
dědickém řízení po V. V., zemřelé dne 8.9.2001, vedeném u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. D 1499/2001, předložil žalovaný 1) a v níž byl žalovaný
1) ustanoven dědicem domu čp. v H., "není napsána a podepsána vlastní rukou"
zůstavitelky, neboť "nejde o její písmo". Podání žaloby bylo žalobcům "uloženo"
usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18.1.2002 č.j. D 1499/2001-36.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14.6.2006 č.j. 5 C
67/2002-231, opraveným usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.7.2006
č.j. 5 C 67/2002-234, žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů řízení 10.028,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Ilony Dorkové s tím, že "plněním jednoho zaniká v rozsahu jeho
plnění povinnost druhého", a České republice "na účet Okresního soudu v
Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 8.962,- Kč s tím, že "plněním jednoho
zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého". Na základě provedeného
dokazování (zejména znaleckého posudku Mgr. Ireny Vašátkové) dospěl k závěru,
že závěť s datem 29.8.2001 "nebyla vlastnoručně sepsána a podepsána
zůstavitelkou", a že proto "nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 476a
občanského zákoníku" a je ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku
neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 20.2.2007 č.j. 23 Co 526/2006-260 potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, odvolání žalované 2) odmítl a rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů odvolacího
řízení 9.568,- Kč k rukám jejich zástupkyně a žalobkyni b) na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení 2.000,- Kč. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že závěť s datem 29.8.2001 je neplatná.
K dovolání žalovaného 1) Nejvyšší soud České republiky usnesením ze
dne 24.9.2008 č.j. 21 Cdo 4688/2007-291 dovolání žalovaného 1) odmítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Okresní soud v Pardubicích poté usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 5 C
67/2002-377, opraveným usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.3.2010
č.j. 5 C 67/2002-382, zamítl návrh žalovaného 1) na povolení obnovy řízení
"vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002"; současně
rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům "oprávněným společně a
nerozdílně" na náhradě nákladů řízení 150,- Kč "k rukám žalobce a)".
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích usnesením ze dne 30.11.2010 č.j. 22 Co 269/2010-431 změnil usnesení
soudu prvního stupně tak, že povolil obnovu řízení "vedeného před Okresním
soudem v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 67/2002". Dovodil, že listiny, které
žalovaný 1) bez své viny nemohl použít v předchozím řízení, pro něj mohou
přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, když zpochybňují odbornou způsobilost
znalkyně Mgr.Ireny Vašátkové, tedy ve svém důsledku správnost samotného
znaleckého posudku, natolik, že mohou vést k závěru o opodstatněnosti návrhu
žalovaného 1) na vypracování "revizního" znaleckého posudku.
V dalším řízení Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 27.4.2012
č.j. 5 C 67/2002-563 určil, že žalovaný 1) "není závětním dědicem dle závěti V.
V. ze dne 29.8.2001, předložené soudní komisařce JUDr. Aleně Musílkové dne
6.12.2001", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, že "znalci Mgr. Miloši Švandovi" se přiznává "cestovné" ve výši 1.047,-
Kč a že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice "na účet Okresního soudu
v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 9.309,- Kč s tím, že "plněním jednoho
zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého". Z provedeného důkazu znaleckým
posudkem Kriminalistického ústavu Praha a výpovědí zpracovatele posudku Mgr.
Miloše Švandy, který označil předložený srovnávací materiál za "zpracovatelný a
dostatečný" k zodpovězení otázky, zda zůstavitelka vlastnoručně sepsala závěť,
vzal soud prvního stupně za prokázané, že zůstavitelka "nemohla vlastnoručně
sepsat a podepsat spornou závěť", a uzavřel, že závěť "nesplňuje náležitosti
stanovené v ustanovení § 476a občanského zákoníku" a že je proto třeba podle
ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku žalobě vyhovět.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 18.12.2012 č.j. 22 Co 939/2012-605 změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že návrh žalovaného 1) na změnu "rozsudku Okresního
soudu v Pardubicích č.j. 5 C 67/2002-231 ve znění rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č.j. 23 Co 526/2006-260" zamítl; ve
výroku o přiznání "cestovného znalci Mgr. Miloši Švandovi" rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit České
republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení
347,- Kč každý jednou polovinou, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - poté, co neshledal důvod
pochybovat o závěrech znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze o
tom, že zůstavitelka nenapsala a vlastnoručně nepodepsala závěť ze dne
28.9.2001, a co důkaz fotokopií kvitančních listů označil za důkaz "způsobilý a
přípustný" - uzavřel, že žalovaný 1) neunesl "důkazní břemeno k prokázání
pravosti listiny, z níž své dědické právo dovozoval", které na něm spočívalo,
když žalobci jeho právo zpochybňují, namítají-li neplatnost této soukromé
listiny", že z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitelka vlastnoručně
nenapsala a vlastnoručně nepodepsala závěť z 28.9.2001, a že tedy "tato listina
je neplatnou ve smyslu § 476a a § 40 odst. 1 občanského zákoníku"; žalovaný 1)
proto "není závětním dědicem podle této závěti po zůstavitelce". Změnu rozsudku
soudu prvního stupně odůvodnil tím, že soud prvního stupně ve věci rozhodl v
rozporu s ustanovením § 235h odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, když
"neměl vydat rozsudek", kterým by znovu rozhodl o tom, že se určuje, že
žalovaný 1) není závětním dědicem dle závěti zůstavitelky, ale správně měl
usnesením zamítnout návrh žalovaného 1) na změnu žalobou na obnovu řízení
napadených rozsudků Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14.6.2006 č.j. 5 C
67/2002-231 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne
20.2.2007 č.j. 23 Co 526/2006-260.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Ke
znaleckému posudku Kriminalistického ústavu v Praze (vypracovanému Mgr. Milošem
Švandou) namítá, že "základem" pro jeho závěry byl předchozí znalecký posudek
Mgr. Ireny Vašátkové, a srovnávací materiály (psané texty předložené žalobci za
účelem zkoumání znalcem) označuje za "bezcenné", k nimž nemělo být při
zpracování posudku vůbec přihlíženo, neboť "nebylo prokázáno", že by písemnosti
byly skutečně písemnostmi sepsanými zůstavitelkou. Dovolatel má dále za to, že,
kdyby znalec vycházel z pouhých kopií listin (kvitančních listů), které byly až
na výjimky listinami, o kterých "nebylo sporu, že k nim připojila podpis
zůstavitelka", je znalecký posudek "bezcenný", a to jednak proto, že takové
kopie "neměly být vůbec předmětem znaleckého zkoumání" a, shledal-li odvolací
soud jejich využití legitimním, představuje tím "zásadní postoj k využívání
kopií listin pro účely znaleckého zkoumání a zpracování znaleckých posudků",
jednak z důvodu, že tyto kopie byly zhotoveny bývalou znalkyní, která nebyla
dostatečně kvalifikována ke zpracování objektivního posudku a navíc "podpisy na
těchto kvitančních listech byly zfalšovány", a že znalec vycházel též z
materiálů, které nejsou v posudku označeny, jejichž soupis byl uveden na straně
457 soudního spisu (na straně 444 dle doplnění dovolání ze dne 25.3.2013),
která se však "ve spisu nenachází", a hodnotil též zdravotní způsobilost
zůstavitelky, což mu nepřísluší. Dovolatel dále odmítá závěr odvolacího soudu o
tom, že důkazní břemeno leželo na žalovaném 1), neboť důkazní břemeno ohledně
"nepravosti závěti" nesli žalobci, a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval
návrhem dovolatele na zpracování dalšího revizního znaleckého posudku, který
nebyl soudem prvního stupně akceptován. Dovoláním žalovaný 1) současně napadá
výpočet cestovného znalce osobním automobilem Škoda Octavia s odůvodněním, že
"je v rozporu s obecně závaznými právními předpisy" a že znalec ani "řádně
nedoložil, že je jeho vlastníkem, eventuálně provozovatelem". Žalovaný 1) proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání nevyhověl, neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu je správný. Žalobce a) navíc uvedl, že snahou
žalovaného 1) je co nejdéle protahovat dědické řízení a že dovolání není
přípustné, neboť se dovolává jen proti důvodům rozhodnutí.
Žalovaná 2) uvedla, že se "zněním dovolání plně souhlasí".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede
dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé
o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; ustanovení § 237 tu platí obdobně (§
238 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího
soudu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
návrh žalovaného 1) na změnu "rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č.j. 5 C
67/2002-231 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích č.j. 23 Co 526/2006-260". Za přihlédnutí k tomu, že odvolací soud
měl správně rozhodnout usnesením (srov. § 235h odst.1 větu druhou o.s.ř.) a že
z hlediska vymezení práv a povinností účastníků řízení odvolací soud dospěl ke
shodnému závěru jako soud prvního stupně, že závěť zůstavitelky V. V. z
28.9.2001 je (ve smyslu § 476a a § 40 odst. 1 občanského zákoníku) neplatná,
neboť zůstavitelka závěť opatřenou datem 28.9.2001 vlastnoručně nenapsala a
nepodepsala, a že tedy žalovaný 1) není závětním dědicem zůstavitelky, je třeba
přípustnost dovolání žalovaného 1) posoudit podle ustanovení § 238 odst.1
písm.b) a § 238 odst.2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání není
dána ani podle ustanovení § 238 odst.1 písm.b), § 238 odst.2 a 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., neboť nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, ani podle § 238 odst.1 písm.b), § 238 odst.2 a 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., když ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno (v řízení
následujícím po povolení obnovy řízení) rozhodnutí, které by odvolací soud
zrušil, může být dovolání žalovaného 1) proti rozhodnutí odvolacího soudu
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238 odst. 1
písm. b), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží [§ 238 odst. 1 písm. b), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238
odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel
tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm.
b), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
V projednávané věci z obsahu spisu a obsahu spisu Okresního soudu v
Pardubicích sp. zn. 32 D 1499/2001 (mimo jiné) vyplývá, že v řízení o dědictví
po V. V., zemřelé dne 8.9.2001, žalovaný předložil soudu (soudnímu komisaři)
listinu ze dne 29.8.2001, o které prohlásil, že jde o závěť vlastnoručně
sepsanou a vlastnoručně podepsanou zůstavitelkou. Protože žalobci zpochybnili
tuto závěť tvrzením, že není "v žádném případě" napsána a podepsána vlastní
rukou zůstavitelky, Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 18.1.2002 č.j.
D 1499/2001-36 řízení o dědictví po zůstavitelce přerušil a uložil žalobcům,
aby do 1 měsíce ode dne právní moci usnesení podali u Okresního soudu v
Pardubicích žalobu proti žalovaným o určení, že žalovaný 1) není závětním
dědicem podle závěti zůstavitelky ze dne 29.8.2001. Vzhledem k tomu, že
podstata sporu spočívala ve zjištění, zda listina ze dne 29.8.2001 obsahuje
holografní závěť zůstavitelky, bylo za řízení před soudy provedeno dokazování
znaleckými posudky.
V řízení po povolení obnovy řízení byl v projednávané věci vypracován
znalecký posudek Kriminalistickým ústavem v Praze na základě usnesení soudu
prvního stupně ze dne 1.2.2011 č.j. 5 C 67/2002-444. Otázku, zda tento znalecký
posudek je způsobilým podkladem pro skutková zjištění soudů, je proto třeba i v
současné době posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 30.3.2011 (dále jen "OSŘ").
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst.1 věta první
OSŘ). Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval
písemně (§ 127 odst.1 věta druhá OSŘ). Místo výslechu znalce může se soud v
odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst.1 věta
čtvrtá OSŘ). Znalecký posudek je možno dát také přezkoumat jiným znalcem,
vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst.2 OSŘ).
Znalec ve znaleckém posudku uvede popis zkoumaného materiálu,
popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet
otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek) [srov. § 13
odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících,
ve znění pozdějších předpisů]. Znalecký posudek se tedy skládá ze tří částí: z
nálezu (popisu relevantních výchozích skutečností), posudku (samotného
odborného znaleckého posouzení včetně závěrů) a znalecké doložky (osvědčující
především znalcovu kvalifikaci).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 OSŘ),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 OSŘ, od jiných se
však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem.
Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá,
že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů znalce.
Soud - jak vyplývá u výše uvedeného - při hodnocení důkazu znaleckým
posudkem zkoumá, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel
soudem uložené zadání (zda odpověděl na otázky, resp. na zadání soudu k
předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má
oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že
znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení
znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-
li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový
posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení,
vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst.2 OSŘ tzv. revizní znalecký posudek
(srov. též například zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980 sp. zn. Cpj
161/79, uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1981, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001,
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7.2009 sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
V projednávané věci podal - poté, co byl již v původním řízení
proveden důkaz znaleckým posudkem Mgr. Ireny Vašátkové - znalecký posudek z
oboru písmoznalectví Kriminalistický ústav v Praze (vypracovaný Mgr. Milošem
Švandou), který obsahuje kromě "formálních náležitostí" v přezkoumatelné podobě
popis zkoumaného materiálu - textů a podpisů (a to včetně řádného odůvodnění
použití kopií kvitančních listů, jež byly součástí znaleckého posudku Mgr.
Ireny Vašátkové, neboť jejich originály již Česká pošta nemá k dispozici, o
nichž znalecký ústav uvedl, že na jejich základě lze "dostatečně posoudit
variabilitu podpisu" zůstavitelky a "vývoj jejího podpisu v době před a po
vzniku sporného podpisu"), souhrn skutečností, k nimž znalec přihlížel,
vymezení otázky, na kterou měl odpovědět, a odpověď na ni (že "pisatelkou
sporné závěti není paní V. V." a že "se nejedná o pravý podpis paní V. V."),
přičemž závěry uvedené v posudku jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem
nálezu. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 27.4.2012 č.j. 5 C
67/2002-563 dospěl k závěru, že znalec také "přesvědčivě" zodpověděl otázky
žalovaného 1) týkající se zpracování znaleckého posudku, a vzal znaleckým
posudkem a výslechem Mgr. Miloše Švandy za prokázané, že závěť zůstavitelka
nemohla s ohledem na svůj zdravotní stav napsat a podepsat. Odvolací soud
rovněž shledal vypracování znaleckého posudku "dostatečně" přehledným a
srozumitelným s tím, že jeho závěry jsou jasné, kategorické a dostatečně
odůvodněné, vysvětlil, proč považuje fotokopie kvitančních listů za důkaz
"způsobilý a přípustný", a dodal, že žalovaným 1) namítaná spornost podpisu
zůstavitelky na jiných srovnávacích materiálech nemohla na závěrech znaleckého
posudku nic změnit, když znalec "učinil závěr o pravosti textu a podpisu již na
základě kvitančních listů, které nesporně zůstavitelka podepsala". Dovolací
soud s uvedenými závěry soudů souhlasí a výhrady dovolatele proti znaleckému
posudku Kriminalistického ústavu v Praze nepovažuje za opodstatněné.
Namítá-li dovolatel, že "důkazní břemeno týkající se pravosti závěti
nebylo na něm", neboť leželo na žalobcích, kteří závěť ze dne 28.9.2001
napadli, avšak důkazní břemeno ohledně "nepravosti" závěti neunesli, přehlíží
přitom, že, ačkoliv odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zmiňuje otázku
důkazního břemene ve vztahu k prokázání pravosti závěti, z níž žalovaný 1) své
dědické právo dovozoval, svůj závěr ve věci neučinil na základě toho, že by
žalovaný 1) neunesl důkazní břemeno. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, rozhodnutí ve věci učinil na základě závěru o tom, že z
provedeného dokazování vyplynulo (na základě znaleckého posudku
Kriminalistického ústavu v Praze), že zůstavitelka závěť ze dne 28.9.2001
vlastnoručně nenapsala a nepodepsala, tedy na základě jednoznačného závěru o
skutkovém stavu věci. To, že rozhodnutí vyznělo v neprospěch žalovaného 1),
tedy nebylo způsobeno tím, že by neunesl důkazní břemeno, ale právním
posouzením zjištěného skutkového stavu věci, a proto námitky dovolatele v tomto
směru nemohou správnost závěru odvolacího soudu zpochybnit.
Dovolatel dále namítá, že jeho návrh na zpracování (dalšího) revizního
znaleckého posudku "nebyl soudem prvního stupně akceptován", přestože má za to,
že je nezbytné zpracování revizního znaleckého posudku, který bude vycházet ze
srovnávacích materiálů, jejichž autorem bude "prokazatelně a nepochybně"
zůstavitelka a k jejichž originálům budou připojeny "prokazatelně a nepochybně"
vlastnoruční podpisy zůstavitelky. Protože tyto námitky uplatněné žalovaným 1)
v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není - jak je
zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - způsobilým podkladem pro
závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238
odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá
po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání žalovaného proti němu není
přípustné ani podle ustanovení § 238 odst.1 písm.b), § 238 odst.2 a § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného
1) proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný 1) dále dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ze
dne 18.12.2012 č.j. 22 Co 939/2012-605, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 27.4.2012 č.j. 5 C 67/2002-563, jímž bylo "znalci Mgr.
Miloši Švandovi" přiznáno "cestovné" ve výši 1.047,- Kč, tedy rozhodnutí soudů
o znalečném (o náhradě nákladů spojených s podáním znaleckého posudku).
O znalečném soud v občanském soudním řízení rozhoduje - jak vyplývá z
ustanovení § 167 odst.1 o.s.ř. - usnesením; povahu usnesení toto rozhodnutí
neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí, které soud vydal
formou rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího
soudu ze dne 18.12.2012 č.j. 22 Co 939/2012-605 je proto třeba posoudit shodně,
jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti usnesení o znalečném není dána podle
ustanovení § 237 o.s.ř., neboť nejde o usnesení ve věci samé; věcí samou je
věc, která je tím předmětem, pro nějž se vede řízení, ve kterém má být
rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení
žalobce a žalovaného [v posuzovaném případě spor o to, že žalovaný 1) "není
závětním dědicem dle závěti V. V. ze dne 29.8.2001 předložené soudní komisařce
JUDr. Aleně Musílkové dne 6.12.2001"], a nikoliv rozhodnutí o právech toho, kdo
podal soudu znalecký posudek. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti
usnesení o znalečném nezakládají ani ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., neboť
nepředstavuje žádnou z věcí, které jsou v těchto ustanoveních taxativně
vyjmenovány, ani ustanovení § 239 o.s.ř., když nejde o žádný z případů
procesních rozhodnutí v něm uvedených, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného 1)
proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o.s.ř., neboť žalovaný 1) a žalovaná 2) s ohledem na výsledek řízení
nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu