Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 8 Tdo 859/2023-1641, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2022 č. j. 11 To 359/2022-1514 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. července 2022 č. j. 40 T 92/2021-1372, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy zasáhly do jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že Okresní soud pro Prahu-západ uznal stěžovatele vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Spáchal ho jako předseda představenstva obchodní společnosti A, která byla odsouzena ve stejném řízení. Stěžovatel byl odsouzen spolu se spolupachateli M. K. a J. Č. Ti zastupovali další odsouzenou obchodní společnost - B. Okresní soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a uložil mu peněžitý trest 300 000 Kč (stejné tresty uložil i spolupachatelům K. a Č.). Odsouzeným obchodním společnostem uložil okresní soud peněžitý trest, každé 1 250 000 Kč.
3. Stěžovatel společně se spolupachateli K. a Č. se v letech 2012 a 2013 obohatili tím, že zneužili důvěřivosti, nezkušenosti a rozumové slabosti poškozeného a uvedli ho v omyl. Učinili tak postupnými vzájemně sladěnými úkony prostřednictvím dvou odsouzených obchodních společností. Poškozený byl starší pán a své dluhy řešil půjčkami. Nerozuměl obsahu smluv, které podepisoval. Odsouzení nejprve uzavřeli s poškozeným smlouvu o spotřebitelském úvěru, ze které plynuly vysoké úroky. Cílem odsouzených však nebyl zisk z úroků, ale získání nemovitosti.
Proto následně od těchto smluv pod záminkou porušení obchodních podmínek odstoupili a požadovali zaplacení celé jistiny. Aby poškozený dluh mohl splatit, uzavřeli s ním další úvěr a celá situace se opakovala. Dlužná částka po zesplatnění druhého úvěru byla mnohem vyšší. Následně odsouzení přešli k finální fázi. Aniž by věděl, co podepisuje, převedl poškozený na obchodní společnost A nemovitost, ve které bydlel. Kupní cena byla započtena na dluh poškozeného, takže A za nemovitost nic nezaplatila.
Následně pachatelé uzavřeli s poškozeným na dům nájemní smlouvu. Poškozený tak posílal nájemné v domnění, že tím splácí úvěr.
4. Krajský soud v Praze zamítnul odvolání jako nedůvodné a ztotožnil se se závěry okresního soudu. Nejvyšší soud odmítnul dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění trestních soudů. Považuje je za extrémně rozporná s provedeným dokazováním. Tvrdí, že on sám pouze podepisoval dokumenty, které mu byly předloženy. Věřil, že obchodní společnost C (předchůdce společnosti B) jedná profesionálně. O nekalých úmyslech K. a Č. nevěděl. S poškozeným se nikdy nesetkal. Proto podle stěžovatele měly soudy dovodit, že nikdy neměl úmysl uvést někoho v omyl a obohatit se. Stěžovatel tvrdí, že jeho zavinění bylo maximálně ve formě vědomé nedbalosti. Považuje za nezákonné, že soudy dovodily zavinění ve formě nepřímého úmyslu, nezákonnost spočívá především v nedostatečném odůvodnění. Soud také nepřihlédl k zásadě subsidiarity trestní represe. Soudy uložily nezákonný trest, protože se neřídily zásadou individualizace trestu a uložily stejný trest všem odsouzeným fyzickým osobám. Nezákonnost rozhodnutí považuje stěžovatel za natolik excesivní, že tím soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud předesílá, že nemůže libovolně zasahovat do rozhodování trestních soudů včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Ústavní soud není dalším stupněm v soudní soustavě, proto jeho zásah je myslitelný jen u skutečně závažných pochybení. Typově jde o situace, kdy trestní soud opomene důkaz, vychází z důkazů získaných nezákonně či učiní závěry bez opory ve skutkových zjištěních, případně v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377) a navazující judikatura].
8. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje podobně jako před trestními soudy. Zpochybňuje provedené dokazování a závěry, které trestní soudy vyvodily. Se všemi jeho výtkami se však trestní soudy vypořádaly. Všechny tři soudy se shodly v podstatných otázkách ohledně hodnocení důkazů. Provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti. Sporným otázkám se věnovaly a své závěry odůvodnily. Nemá proto smysl, aby Ústavní soud počtvrté vysvětloval, v čem se stěžovatel mýlí. V detailech lze proto odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel staví argumentaci především na tom, že závěr trestních soudů o zavinění ve formě nepřímého úmyslu byl nezákonný. Ústavní soud k tomu uvádí, že trestní soudy si byly vědomy, že role stěžovatele se v jistých ohledech lišila od role ostatních odsouzených. Nicméně na podvodu se podílel zásadním způsobem. Nepřímý úmysl trestní soudy dovodily především z objektivních skutečností (srov. body 30 a 31 rozsudku okresního soudu, bod 14 usnesení krajského soudu a body 46 až 48 usnesení Nejvyššího soudu).
Lze proto jen stručně zopakovat, že stěžovatel byl předsedou představenstva obchodní společnosti A a jedinou osobou oprávněnou za tuto společnost jednat. Podepsal všechny dokumenty, které vedly k převodu nemovitosti na tuto společnost. Všichni odsouzení se znali, podnikali spolu a jednali koordinovaně podle předem nastavené strategie. Jejich postup se vymykal běžnému úvěrovému podnikání. Z povahy věci nebylo nutné, aby s poškozeným jednali osobně všichni. Několik let po převodu nemovitosti pokračovala "stěžovatelova" obchodní společnost A ve (slovy okresního soudu "absurdním") nájemním vztahu.
Následně stěžovatel (jednající za A) nemovitost prodal, a to opět za velmi podezřelých okolností (více bod 31 rozsudku okresního soudu). Z toho všeho soudy dovodily nepřímý úmysl. Tento závěr má podklad v dokazování a je odůvodněný, rozhodně ho pak nelze prohlásit za neústavní.
10. Argumentace zásadou subsidiarity trestní represe je zcestná. Materiální korektiv trestní odpovědnosti (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) je možné aplikovat v případě méně závažných trestných činů. V žádném případě to není možné u pachatelů, kteří zneužili neznalost a naivitu stárnoucího člověka a připravili ho o dům, ve kterém bydlel, čímž mu způsobili více než dvoumilionovou škodu. Jde o závažnou trestnou činnost, která je společensky velmi škodlivá a jiné prostředky nápravy než podle trestního práva by nepostačovaly (srov. bod 49 a 50 usnesení Nejvyššího soudu). Byť stěžovatelova argumentace o subsidiaritě trestní represe [plynoucí z nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04
(N 42/32 SbNU 405)] je v obecné rovině nepochybně správná, na tento konkrétní případ nijak nedopadá.
11. Stěžovatel dále argumentuje nezákonným uložením trestu. Tvrdí, že podle zásady individualizace trestu mu měl být uložen mírnější trest, protože škodu nahradil navrácením nemovitosti dědici poškozeného. Porušení práva na spravedlivý proces vidí v tom, že soudy nezohlednily navrácení nemovitosti jako polehčující okolnost a uložily všem odsouzeným stejné tresty. K tomu lze stěžovatele odkázat na odůvodnění usnesení krajského soudu, který se v bodech 30 až 33 uloženými tresty pečlivě zabýval a vysvětlil, že uložené tresty byly vskutku mírné, což ale bylo dáno tím, že skutek se stal již před delší dobou.
Navrácení nemovitostí dědicům poškozeného vzal krajský soud výslovně v potaz, ovšem s ohledem na mírnost uložených trestů již nenašel další prostor pro snížení trestu právě pro stěžovatele (bod 31). Je zjevné, že nemovitost byla vrácena dědicům poškozeného z iniciativy stěžovatele, který však jednal "pod tíhou" zahájeného trestního řízení (srov. bod 31 rozsudku okresního soudu). Uložený trest proto nepředstavuje v žádném případě excesivní nezákonnost.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu