Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatele M. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. Zdeňkem Pokorným, Anenská 8, Brno, proti výroku IV., V. a VI. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 24 C 449/2009 a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 18 Co 137/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
sp. zn. I. ÚS 1441/11 či případně na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 902/10
. Závěrem se stěžovatel věnuje otázce aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna. Argumentuje-li stěžovatel nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 , je třeba poukázat jednak na skutečnost, že toto řízení se týkalo přiměřenosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. a jednak na fakt, že především nalézací soud se v tomto konkrétním případě otázce nákladů řízení věnoval velmi podrobně, což ho zjevně také vedlo k vynesení výroku o nákladech řízení, abstrahující od formalistického pojetí práva.
To však ještě samo o sobě neznamená, že se tím nalézací soud dostal mimo hranice základních práv a svobod některého z účastníků řízení. Ve věci rozhodující prvostupňový soudce si byl zjevně vědom všech úskalí svých úvah o nákladech řízení, a jak plyne z odůvodnění napadených výroků, pečlivě zvažoval meze svého postupu. Vzal např. v úvahu, že stěžovatel byl úspěšný v rámci svého odvolání, nicméně žalovaná pak zase v rámci svého dovolání. Stejně tak poměřil rozsah dober vyplývajících pro účastníky z proběhlého soudního řízení, načež se přiklonil k výroku, jenž se, dle jeho názoru, nejvíce blíží pojetí spravedlnosti.
Úvahy soudu prvního stupně se posléze staly předmětem přezkumu odvolacího soudu, který se s přihlédnutím k povaze řízení iudicium duplex, ubíral stejným myšlenkovým pochodem jako nalézací soud. Argumentaci navíc rozšířil o zjištění, že v průběhu odvolacího řízení žalovaná zaplatila žalobci na základě předchozího soudního rozhodnutí 1.300.000,- Kč. V odůvodnění nákladových výroků je tak zjevně konfrontována snaha soudců obecných soudů postupovat v souladu se zákonem s jejich představou o spravedlivém rozložení nákladů řízení.
Dle náhledu Ústavního soudu tato jejich představa nenabyla takové intenzity či hloubky, jíž by došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Za podstatnou zde považuje Ústavní soud především tu skutečnost, že obecné soudy si byly svého hraničního postupu vědomy a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu