Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BB WEST CZ s.r.o., sídlem Úherecká 523, Líně, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2025 č. j. 26 Cdo 1191/2024-465, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Klépierre Plzeň, s.r.o., sídlem Plzeňská 233/8, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 19. 5. 2023 č. j. 16 C 42/2021-371 změnil závazek z nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 22. 8. 2016 na nebytové prostory v obchodním centru v Plzni tak, že v období červenec až prosinec 2020 se základní nájemné snižuje o 14 % a v období leden až duben 2021 se základní nájemné snižuje o 26 %. Zčásti tak vyhověl žalobě stěžovatelky, která se domáhala obnovení rovnováhy práv a povinností smluvních stran ve smyslu § 1765 a § 1766 občanského zákoníku s poukazem na pokles tržeb v pronajaté provozovně Bageterie Boulevard v obchodním centru v Plzni během pandemie Covid-19.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 11. 2023 č. j. 25 Co 172/2023-435 změnil rozsudek okresního soudu a žalobu o obnovení rovnováhy práv a povinností zamítl. Krajský soud založil své závěry o nedůvodnosti žaloby na několika důvodech. Zaprvé, účastníci na sebe platně převzali nebezpečí veškerých nepředvídatelných změn okolností, jak to umožňuje § 1765 odst. 2 občanského zákoníku, a právo na obnovení jednání o smlouvě podle § 1765 odst. 1 občanského zákoníku jim tedy nevzniklo. Zadruhé, i kdyby smluvní strany na sebe nebezpečí změn okolností podle § 1765 odst. 2 občanského zákoníku nepřevzaly, podmínky § 1765 odst. 1 a § 1766 občanského zákoníku nebyly naplněny, neboť nevznikl zvlášť hrubý nepoměr. Smluvní strany řešily pandemickou situaci dodatkem č. 1 ke smlouvě, jímž krátkodobě zpětně upravily výši nájemného. V době podpisu dodatku (červen 2020) již pandemie nebyla nepředvídatelnou okolností. Zatřetí, stěžovatelka uplatnila práva opožděně (§ 1766 odst. 2 občanského zákoníku).
4. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně, a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním účinně zpochybněno, není dovolání (jako celek) přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže. Závěr krajského soudu o nenaplnění podmínek aplikace § 1765 odst. 1 občanského zákoníku obstojí již z toho důvodu, že stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a neformulovala žádné konkrétní otázky, pro jejichž řešení by mělo být dovolání ve vztahu ke zvlášť hrubému nepoměru a opožděnosti uplatnění práva na obnovu jednání o smlouvě přípustné.
Je proto zbytečné zabývat se otázkou, zda pandemie Covid-19 a reakce státu na ni byla neočekávatelnou změnou okolností podle § 1765 odst. 1 občanského zákoníku, a zda je možné tyto události vnímat jako "ještě více neočekávatelné", u kterých vzhledem ke korektivu omezené racionality nebylo možné nebezpečí změny okolností nikdy převzít (§ 1765 odst. 2 občanského zákoníku).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že důvody dovolání řádně vymezila. Otázky z dovolání opakuje (a k ústavní stížnosti dovolání připojuje). Postup Nejvyššího soudu je formalistický a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud v minulosti potvrdil ústavnost judikatury Nejvyššího soudu, podle níž spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním účinně zpochybněno. Věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání je tak nepřípustné jako celek (naposledy nález ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3023/24 , bod 24).
8. Právě to se stalo i v nynější věci. Rozhodnutí odvolacího soudu stálo na třech samostatných důvodech (viz bod 3 shora), přičemž každý zvlášť obstojí jako nosný důvod pro zamítnutí žaloby. Stěžovatelka se pokusila naformulovat předpoklady přípustnosti dovolání a formulovat dovolací otázku jen ke dvěma důvodům, nikoli k opožděnosti uplatnění práva na obnovu jednání (bod 8 napadeného usnesení). Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že k oběma důvodům rozhodnutí odvolacího soudu formulovala dovolání dostatečně, pomíjí však zcela třetí samostatný důvod rozhodnutí odvolacího soudu, tedy opožděnost uplatnění práva. Ústavní soud proto nemusel řešit otázku, zda formulace přípustnosti dovolání ohledně použitelnosti § 1765 odst. 1 občanského zákoníku byla či nebyla dostatečná (stěžovatelka tvrdí, že byla, podle Nejvyššího soudu však nikoli).
9. Třeba dodat, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí též na tom, že stěžovatelkou předložená otázka je vnitřně rozporná - stěžovatelka má za to, že pandemie Covid-19 včetně souvisejících vládních opatření spadá pod režim § 1765 odst. 1 občanského zákoníku a současně nespadá pod § 1765 odst. 2 občanského zákoníku. Ze znění § 1765 však (dle Nejvyššího soudu) vyplývá, že odst. 2 logicky navazuje na odst. 1, který dopadá na všechny případné změny okolností, aniž by je dále kategorizoval a rozlišoval více "skupin" změn okolností podle stupně jejich nepředvídatelnosti (bod 12). S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka vůbec nepolemizuje, zcela jej pomíjí.
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu