Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Ladislava Vyšaty a Mgr. Nadi Vyšatové, zastoupených Mgr. Petrem Kovaříkem, advokátem, sídlem Pod Čertovou skalou 848/8, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 9 As 65/2024-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Mladá Vožice, sídlem Žižkovo náměstí 80, Mladá Vožice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 57 A 35/2023-54, doručeným dne 30. 1. 2024, zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, jenž měl spočívat v nezahájení řízení o nařízení odstranění kanalizační přípojky umístěné na konkretizovaném pozemku v kat. úz. Smilovy Hory (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok; III. výrok posléze krajský soud opravným usnesením, doručeným dne 5. 2. 2024, opravil).
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dne 18. 2. 2024 kasační stížnost, na základě výzvy Nejvyššího správního soudu doplněnou podáním ze dne 21. 3. 2024, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a o vrácení soudních poplatků (III. a IV. výrok). Odmítnutí odůvodnil závěrem, že kasační stížnosti proti I. a II. výroku rozsudku krajského soudu byla podána opožděně a proti III. výroku je nepřípustná, neboť směřuje jen proti výroku o nákladech řízení.
4. Těžiště argumentace stěžovatelů o porušení jejich práva na soudní ochranu spočívá v námitkách proti posouzení lhůty k podání kasační stížnosti v případě, bylo-li rozhodnutí, proti kterému kasační stížnost směřuje, opraveno opravným usnesením. Neztotožňují se s výkladem § 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), Nejvyššího správního soudu uvedeného v napadeném usnesení, podle něhož se od doručení opravného usnesení odvíjí běh lhůty pro podání kasační stížnosti pouze ve vztahu k výroku, který byl tímto usnesením opraven, případně ve vztahu k výroku, který byl na opraveném výroku závislý. Tento výklad Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelů v rozporu s jazykovým výkladem § 106 odst. 2 s. ř. s., neboť uvedené ustanovení ve svém znění nikde neuvádí závislost běhu lhůty k podání kasační stížnosti pouze vůči opravovanému výroku dotčeného opravným usnesením. Nejvyšší správní soud si nemá vykládat § 106 odst. 2 s. ř. s. v rozporu s jeho předvídatelným jazykovým zněním, protože tím je zásadním způsobem narušena právní jistota stěžovatelů a předvídatelnost zákonného procesního postupu upraveného v soudním řádu správním. Stěžovatelé mají za to, že Nejvyšším správním soudem použitý výklad § 106 odst. 2 s. ř. s. představuje diskriminační přístup vůči účastníkům řízení, protože při vydání opravného usnesení musí účastník podávající kasační stížnost jazykově jednoduché a jasné ustanovení vykládat v rozporu s jeho zněním.
5. Stěžovatelé argumentují také rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2007 č. j. 4 Ans 3/2006-123, který srovnává běh lhůty podle § 106 odst. 2 s. ř. s. a podle § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a mají za to, že § 106 odst. 2 s. ř. s., s ohledem na jazykové odlišnosti vůči § 204 odst. 1 o. s. ř., by měl být vykládán a contrario k § 204 odst. 1 o. s. ř. a lhůta k podání kasační stížnosti by měla běžet znovu od doručení tohoto opravného usnesení i vůči výrokům, které jím nebyly dotčeny. Výklad uváděný stěžovateli zároveň naplňuje čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nevytváří přepjatě formalistické podmínky pro umožnění soudního přezkumu rozhodnutí a netvoří překážku právní jistoty stěžovatelů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
8. Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího správního soudu a shledal, že jeho závěr o opožděnosti kasační stížnosti je důsledkem aplikace příslušné zákonné úpravy. Podle relevantní judikatury (srov. rozsudek č. j. 4 Ans 3/2006-123) běží lhůta pro podání kasační stížnosti podle § 106 odst. 2 s. ř. s. od doručení opravného usnesení pouze ve vztahu k výroku, který byl tímto usnesením opraven, případně ve vztahu k výroku, jenž je na opraveném výroku závislý. Tento výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní [podobně v situaci, kdy opravným usnesením nebyl dotčen přímo výrok - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018. sp. zn. I. ÚS 1653/18
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
9. Relevantní není ani poukaz stěžovatelů na občanský soudní řád a na komentáře k tomuto procesnímu předpisu. Aplikace občanského soudního řádu sice není obecně vyloučena, avšak § 106 odst. 2 s. ř. s. obsahuje úpravu, která je komplexní a není dán prostor pro využití jiného procesního předpisu.
10. Okolnost, že stěžovatelé se závěry kasačního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud uzavírá, že v této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudu ohledně zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu, a proto odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu