Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Armandové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 22 Cdo 3730/2023-972, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2022 č. j. 23 Co 269/2019-912 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. května 2019 č. j. 5 C 15/2012-764, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vlasty Beránkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") pod spisovou značkou 5 C 15/2012 vyplývá, že stěžovatelka se v řízení domáhala náhrady za užívání společných nemovitostí vedlejší účastnicí nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Klíčovou otázkou pro posouzení rozsahu nároku byl okamžik zániku konkludentní dohody, na základě které užívala společné věci výlučně vedlejší účastnice a díky které se naproti tomu nemusela stěžovatelka podílet na nákladech spojených se společnými nemovitostmi.
3. Okresní soud v pořadí prvním rozsudkem žalobu jako celek zamítl. Nárok stěžovatelky byl kompenzován tím, že se nepodílela na nákladech spojených s nemovitostmi, a nadto její nárok byl v rozporu s dobrými mravy. Po podaném odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále "krajský soud") dospěl k závěru, že mezi účastnicemi existovala dohoda o výlučném užívání nemovitostí vedlejší účastnicí, k jejíž změně došlo až písemnou výzvou stěžovatelky, kterou se domáhala užívání nemovitostí. Z dokazování zároveň nelze najisto postavit závěr o nemravnosti požadavků stěžovatelky, a z toho důvodu zrušil rozhodnutí okresního soudu v rozsahu odpovídajícímu jejímu nároku za období po změně konkludentní dohody. Po podaném dovolání Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí okresního soudu i v jeho zbylé zamítací části a rozhodnutí krajského soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnutí okresního soudu v této části potvrzeno. Okresní a krajský soud se totiž opomněly zabývat se všemi stěžovatelkou předloženými důkazy týkajícími se existence a vzniku konkludentní dohody.
4. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce část požadované náhrady a ve zbytku žalobu zamítl. Ze shodných výpovědí účastnic podle něj vyplynulo, že zpočátku vedlejší účastnice užívala nemovitosti na základě konkludentní dohody účastnic. Následně se však stěžovatelka dožadovala užívání nemovitosti, v čemž jí vedlejší účastnice bránila. Stěžovatelce tak část požadované náhrady za období po změně konkludentní dohody přiznal.
5. Krajský soud po dalším kasačním zásahu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží nižší než okresním soudem přiznaná náhrada, a v odpovídající části tak rozhodnutí okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Krajský soud se zejména neztotožnil s okamžikem změny konkludentní dohody, jak jej určil okresní soud, a dále s přiznáním náhrady za období, kdy stěžovatelka užívala nemovitosti částečně.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro neodstraněné vady. Stěžovatelka nesplnila svou povinnost vymezit předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v dovolání vymezila dva vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. V konkrétním případě přitom může být splněno pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby bylo současně naplněno kritérium jiné. Nadto uvedl, že dovolání by ohledně vznesené otázky stejně nebylo přípustné, neboť stěžovatelka vznesla námitku neexistence konkludentní dohody až v dovolacím řízení, ve kterém nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (bod 14 napadeného usnesení).
7. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně právně posoudil existenci konkludentní dohody o užívání společné věci. Existenci konkludentní dohody by bylo možné dovodit, pouze pokud by byla písemná nebo pokud by byla obsažena v usnesení dědického soudu. Tvrdí dále, že vymezená právní otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a nyní má být posouzena jinak. Současně uvádí, že takto složitou otázkou se "navíc" Nejvyšší soud doposud nezabýval. Stěžovatelka je přesvědčena, že výkon vlastnického práva byl zneužíván na její úkor a šlo o nerovný vztah spoluvlastníků. Ačkoliv se pokoušela o uzavření dohody o užívání, z důvodu na straně vedlejší účastnice k jejímu uzavření nedošlo. Na závěr stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení jí nebylo umožněno vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhnout důkazy vlastní.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tedy neslouží jako další přezkumná instance v systému obecné justice. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), z čehož také vyplývá doktrína minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů. Je povolán k zásahu pouze v případech, kdy rozhodnutím či v řízení jemu předcházejícímu došlo k porušení ústavně právních norem.
10. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento "stanovený postup" je pak upraven v procesních předpisech podústavního práva, v nichž zákonodárce určuje, kdy a jakým způsobem lze právo na soudní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, respektive jeho součásti - práva na přístup k soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 25 až 36 a 42 až 46; nálezy ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471), body 16 až 18; ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163), body 18 až 21; ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), bod 19]. To platí i pro dovolací řízení před Nejvyšším soudem. Ačkoliv samotná existence dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li již takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních požadavků.
11. Mezi povinné náležitosti dovolání se řadí i uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Zakládá-li dovolatel přípustnost dovolání na § 237 o. s. ř., musí vždy uvést, který ze čtyř alternativních předpokladů považuje za naplněný, a v závislosti na konkrétně uplatněném předpokladu své stanovisko případně i zdůvodnit příslušnou judikaturou. Této své povinnosti pak nemůže - bez dalšího - dostát tím, že dá dovolacímu soudu na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží [nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410), bod 16].
12. Úvaha, že jednotlivé předpoklady přípustnosti dle § 237 se vzájemně vylučují a vždy tak může být naplněn pouze jeden, je sice správná, avšak pouze v rovině abstraktní. Nejvyšší soud k hodnocení naplnění požadavku nesmí přistupovat příliš formalisticky. Využije-li dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti svého dovolání vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako "případných" předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání [nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20 (N 59/105 SbNU 163), bod 21]. Stejně tak nelze klást dovolateli k tíži uplatnění vícero předpokladů přípustnosti, jestliže - jak vyplyne z obsahu dovolání - na základě hlubších úvah dospěje např. k tomu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou následně i specifikuje, současně ale vyjádří názor, že s ohledem na určité skutkové či právní odlišnosti případů řešených v předchozí praxi lze uvažovat o tom, že jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 , bod 17].
13. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí přitom znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, a proto jej lze z pohledu ústavně zaručených práv akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání [např. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), bod 21]. Ač nejsou dovolatelé, dokonce povinně zastoupeni advokátem, mnohdy schopni své (zákonu odpovídající) požadavky formulovat jasně, stručně a výstižně, a jejich pointa je z nestrukturovaného textu sotva seznatelná, neznamená to zároveň, že by bylo možné strukturálně nekvalitní text odmítnout bez dalšího, jsou-li z celkového jeho obsahu záměr a vůle dovolatele patrné a zákonným požadavkům podřaditelné (srov. např. nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 (N 152/107 SbNU 271), bod 21]. V případě pochybností o naplnění zákonných požadavků by měl Nejvyšší soud zvolit postup vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu a poskytnout mu alespoň "kvazimeritorní" posouzení věci v rámci druhé fáze přezkumu, tj. v rámci hodnocení, zda je dovolání přípustné ve smyslu § 237 až § 238a (např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 23; nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23 , bod 22).
14. Ústavní soud konfrontoval vyžádané dovolání s napadeným usnesením a došel k závěru, že z dovolání vyplývá záměr stěžovatelky tvrdit, že jí vymezená právní otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Druhý uplatněný předpoklad přípustnosti spočívající v nutnosti judikaturního odklonu stěžovatelka ostatně ani řádně nevymezila. Má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak. Dosavadní řešení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ale stěžovatelka nikde v dovolání neuvedla, a proto tento předpoklad přípustnosti nelze považovat za řádně vymezený. Stěžovatelka ho v dovolání uvedla patrně pouze proto, že krajský soud v části odůvodnění týkající se konkludentní dohody odkázal na rozsudek ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4810/2016-592. Z části V. dovolání pak ale jednoznačně vyplývá, že dle názoru stěžovatelky se odkazované rozhodnutí právním podmínkám existence konkludentní dohody nevěnuje. Naopak je zde zdůrazněno, že se Nejvyšší soud jí vymezenou otázkou doposud nezabýval.
15. Nejvyšší soud při rozhodování dostatečně nezohlednil část V. dovolání, která dle názoru Ústavního soudu minimálně zakládá pochybnost ohledně otázky, zda byly zákonné náležitosti naplněny, resp. zda byl předpoklad přípustnosti dovolání řádně vymezen optikou výše uvedené nálezové judikatury.
16. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že dovolání vykazuje značné (nejen) formulační nedostatky a celkově svou kvalitou neodpovídá povaze mimořádného opravného prostředku ani povinnému zastoupení advokátem. Z pouhé textace neplyne žádná posloupnost, ve které jsou předpoklady přípustnosti uplatňovány. Dovolání výslovně neobsahuje žádnou hlubší úvahu, proč lze uvažovat o vícero předpokladech přípustnosti. Nadto dovolací důvod je vymezen jako protimluv a nad rámec této jedné kontradiktorní věty stěžovatelka neuvádí žádnou argumentaci.
17. Stěžovatelka ani nyní v ústavní stížnosti neposkytla žádné vysvětlení (ani žádnou jinou ústavně právní argumentaci), proč byl předpoklad přípustnosti vymezen řádně. Pouze doslovně přejala obsah dovolání a opět uvedla oba předpoklady přípustnosti. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatelku nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky neústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 (N 152/107 SbNU 271)]. Účelem požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti je přitom to, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch.
18. Třebaže Ústavní soud ve světle své (vůči stěžovatelce) vstřícné judikatury připouští i interpretační závěr, že dovolání vadami, pro které bylo odmítnuto, netrpělo, je přesto toho názoru, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení práva na přístup k soudu. Z napadeného usnesení sice jasně vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto pro vady (bod 16), fakticky však Nejvyšší soud stěžovatelce poskytl i kvazimeritorní posouzení věci, v rámci druhé fáze přezkumu dovolání. V bodě 14 napadeného usnesení uvedl, že dovolání by nebylo ohledně vznesené otázky stejně přípustné, neboť námitku spočívající v neexistenci konkludentní dohody stěžovatelka nepřípustně (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) uplatnila až v dovolacím řízení. Stěžovatelka tento názor v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Ústavní soud proto přezkoumal i tento důvod odmítnutí (byť vyjádřený obiter dictum) a dospěl k závěru, že odpovídá skutečnosti. Z obsahu vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že existence konkludentní dohody (její vznik v roce 2001) byla skutečně po celou dobu předcházejícího řízení mezi účastníky nesporná, sporná byla pouze otázka jejího zániku.
19. Pokud již Nejvyšší soud stěžovatelce poskytl kvazimeritorní posouzení věci, které by současně vedlo ke stejnému výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání), založil-li by na něm své rozhodnutí, nelze konstatovat porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu. Nejvyšší soud již dostatečně objasnil, že k meritornímu přezkumu by dojít nemohlo. Ústavní soud nicméně zdůrazňuje, že ačkoliv v postupu Nejvyššího soudu v důsledku zohlednění konkrétních okolností posuzované věci neshledal porušení ústavně zaručeného práva na přístup soudu, tak nijak obecně neaprobuje zákonnost a správnost takového postupu.
20. Ústavní soud nemohl přihlédnout ani k námitce stěžovatelky, že v průběhu řízení jí nebylo umožněno vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhnout důkazy vlastní (kterou ostatně stěžovatelka nijak nekonkretizuje). Uvedenou námitku stěžovatelka totiž neuvedla v jejím dovolání. Řízení o ústavní stížnosti přitom ovládá zásada subsidiarity, jež se projevuje i ve své tzv. materiální podobě. Platí proto, zjednodušeně řečeno, že stěžovatel je kromě "formálního" vyčerpání všech dostupných opravných prostředků k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti rovněž povinen v přecházejících fázích řízení tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozuje porušení svých práv, a dát tudíž možnost orgánům veřejné moci, aby k jeho tvrzením přihlédly, a z týchž důvodů případná pochybení napravily (srov. např. usnesení ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1721/22 ).
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu