Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ŠKO-ENERGO, s.r.o., sídlem tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem, sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 33 Cdo 2190/2024-378, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2024 č. j. 103 Co 30/2023-324, rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. června 2023 č. j. 7 C 519/2022-220, výroku II rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. října 2022 č. j. 08690-68/2018-ERU a výroku II rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. října 2021 č. j. 08690-52/2018-ERU, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné postavení podle čl. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se v řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu domáhala nahrazení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí správního orgánu [Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ")], jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku vyúčtovala vedlejší účastnice (provozovatelka distribuční soustavy) stěžovatelce (výrobkyni elektrické energie) za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 jako cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále též jen "úhrada nákladů na POZE") podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., účinného od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o POZE").
3. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely dne 31. 8. 2006 smlouvu o připojení výrobny stěžovatelky označené jako "teplárna Mladá Boleslav" (dále jen "výrobna") k distribuční soustavě vedlejší účastnice, přičemž výrobna byla k distribuční soustavě fakticky připojena. Stěžovatelka v rozhodném období vyrobila 10 232,144 MWh elektřiny, které sloužily k vlastní spotřebě. Při sazbě 583 Kč/MWh určené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012 odpovídala tomuto množství žalovaná částka (ve fakturách označená jako "cena za podporu výkupů elektřiny z POZE"). Krajský soud dovodil, že povinnost stěžovatelky platit cenu na úhradu nákladů na POZE z výrobny za množství elektřiny jí spotřebované bez použití přenosové nebo distribuční soustavy vyplývá přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE a ve své podstatě jde o peněžní platbu sloužící jako jeden ze zdrojů finančních prostředků určených na financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla. Oprávnění vedlejší účastnice účtovat cenu na úhradu nákladů na POZE vzniklo již samotným připojením stěžovatelky k regionální distribuční soustavě. I přes označení "cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny" nešlo o protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale o legislativní konstrukci se zvláštním veřejnoprávním účelem, a vybíráním takové platby a jejím odvodem operátorovi trhu byli pověřeni provozovatelé přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav. Z hlediska techniky výběru bylo podstatné, zda mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byl právní vztah umožňující tuto cenu účtovat. Krajský soud nepřipustil výklad, podle něhož by nebyla u povinnosti výrobce stanovené zákonem k platbě určena osoba oprávněná k jejímu výběru, a stanovena povinnost provozovatele k její úhradě operátorovi trhu bez existence mechanismu k jejímu nahrazení výrobcem. Ohledně aplikovatelnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 o určení výše příspěvku na POZE v rozhodném období odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023 sp. zn. 23 Cdo 2330/2022. Zdůraznil, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nejde o vztah vrchnostenský, nýbrž soukromoprávní, v němž obě vystupují jako podnikatelky, a tento vztah se týká jejich podnikatelské činnosti. Proto se jejich vztah řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "obch. zák."), přičemž čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. ke dni podání žaloby neuplynula.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud výrokem I napadeného rozsudku zčásti zamítl (proti výroku I rozsudku krajského soudu), výrokem II zčásti odmítl (proti výroku II rozsudku krajského soudu) a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Prvními třemi dovolacími otázkami stěžovatelka polemizovala s výkladem relevantních ustanovení zákona o POZE, že oprávněným a současně povinným subjektem k výběru platby stěžovatelky vyplývající ze zákona je vedlejší účastnice. Pouhá polemika se závěry krajského soudu přípustnost dovolání založit nemohla. Navíc veřejnoprávní charakter platby, jako určitého povinného odvodu vyplývajícího ze zákona, krajský soud nepominul, přičemž povinnost platby vyplývá výslovně z § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE.
7. Nejvyšší soud připustil dovolání k zodpovězení dovolací otázky, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to zda veřejnoprávní povinnost (resp. oprávnění) provozovatele distribuční soustavy účtovat připojenému výrobci elektřiny cenu na úhradu nákladů na POZE za množství elektřiny jím spotřebované bez použití distribuční soustavy vyplývala ze samotného faktu, že výrobna elektřiny v tomto období byla připojena k distribuční soustavě, tj. zda samotný fakt připojení představoval právní titul k takovému účtování. Dospěl k závěru, že pro vznik povinnosti provozovatelů přenosové a distribuční soustavy účtovat cenu na úhradu nákladů na POZE povinným výrobcům není od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 významný samotný obsah smlouvy mezi nimi uzavřené, neboť povinnost výrobce platit tuto cenu a povinnost provozovatelů ji účtovat vzniká přímo ze zákona a nemusí být obsahem smlouvy. Zákonodárce pak svěřil její výběr ("účtování") soukromému subjektu (provozovateli distribuční nebo provozovateli přenosové soustavy), jímž v případě výrobny připojené k distribuční soustavě je provozovatel distribuční soustavy, k níž je výrobna připojena. Existence vztahu mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy založeného smlouvou o připojení (a faktické připojení výrobny k distribuční soustavě provozovatele) je tak u výrobce připojeného k distribuční soustavě významná toliko pro určení, který provozovatel je povinen (a současně oprávněn) cenu na úhradu nákladů na POZE výrobci účtovat. V tomto směru bylo rozhodnutí krajského soudu v souladu se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud.
8. Dalšími dvěma otázkami, které se týkaly povinnosti výrobce hradit v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 příspěvek na POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013 a nikoli ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb. a zákonného zmocnění ERÚ ke dni 30. 11. 2012 (ke dni vydání cenového rozhodnutí č. 5/2012) k určení výše ceny na úhradu nákladů na POZE za množství elektřiny spotřebované výrobcem elektřiny bez použití distribuční soustavy ve smyslu § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., a to v rozhodném období, se stěžovatelka domáhala přehodnocení závěrů vyplývajících z předchozí judikatury. Nejvyšší soud zde neshledal důvod odchýlit se od své předchozí judikatury (např. rozsudky ze dne 16. 11. 2023 sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 nebo ze dne 16. 11. 2023 sp. zn. 23 Cdo 2330/2022).
9. Na další otázce, zda nárok provozovatele distribuční soustavy na zaplacení ceny na úhradu nákladů na POZE za množství elektřiny spotřebované výrobcem bez použití distribuční soustavy podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., v rozhodném období je součástí smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě podle § 50 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), rozhodnutí krajského soudu nespočívalo.
10. Poslední otázka, zda se výše uvedený nárok promlčí v čtyřleté promlčecí lhůtě podle obchodního zákoníku v případě, pokud není součástí smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě podle § 50 odst. 3 energetického zákona, nebyla rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu výslovně vyřešena. Nejvyšší soud konstatoval, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je vztahem soukromoprávním. Obě jsou v navzájem rovnocenném postavení, žádná z nich vůči druhé není v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované, výsostné veřejné moci. Skutečnost, že se v rámci jejich vztahů projevuje vliv státu a že jim vznikají povinnosti i přímo ze zákona, na tom nic nemění. Obě účastnice jsou pak subjekty podnikajícími v energetice podle energetického zákona a jejich vztahy se tak řídí při absenci speciální úpravy obchodním zákoníkem.
11. Stěžovatelka nejprve shrnuje napadená rozhodnutí a rozvádí problematiku právní úpravy financování nákladů na podporu elektřiny z hlediska historického vývoje, úpravy v rozhodném období (tj. od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013) a vývoje po rozhodném období. Podrobně se věnuje právní úpravě zejména v rozhodném období. Zdroj financování nákladů na podporu výroby elektřiny byl formálně označen jako cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Šlo o veřejnoprávní institut, který nebyl založen na smluvní volnosti. Zákon o POZE v rozhodném období nestanovil, vůči komu mají vymezené osoby plnit zákonem uloženou platební povinnost, tedy v poměrech posuzované věci nestanovil, že vedlejší účastnice, jako provozovatelka distribuční soustavy, je povinna účtovat cenu na úhradu nákladů na POZE právě stěžovatelce. Tuto osobu stanovil zákon o POZE teprve po rozhodném období [v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 90/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 21. 5. 2014 (dále jen "novela č. 90/2014 Sb.")]. Tedy až od tohoto data zákonodárce dotvořil novou právní konstrukci zdroje financování nákladů na podporu výroby elektřiny. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí dovodila existenci vzájemných povinností výrobce elektřiny a provozovatele distribuční soustavy v rozhodném období a umožnila realizaci veřejnoprávní platební povinnosti, za kterou nenáleželo protiplnění, která by jinak pro nedostatky zákonné úpravy nebyla možná.
12. Stěžovatelka dovozuje, že provozovatel distribuční soustavy si vzhledem k veřejnoprávní povaze úpravy financování nákladů na podporu výroby elektřiny nemohl účtovat cenu na úhradu nákladů spojených s výrobou elektřiny, nemohl učinit žádné jednostranné právní jednání, ze kterého by vznikla povinnost platit tuto cenu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že soudy pouze vyložily mechanismus splnění zákonné povinnosti stěžovatelky a nezaložily stěžovatelce a vedlejší účastnici žádné vzájemné povinnosti. Podle stěžovatelky je výsledkem výkladu právě založení takové povinnosti, která se ovšem z textu zákona nepodávala. Stěžovatelka nezpochybňuje možnost výkladu podle smyslu a účelu zákona, avšak z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že takovým výkladem nesmí být zakládány, popř. dovozovány povinnosti jednotlivce. Stěžovatelka dále nepovažuje za přiléhavý odkaz Nejvyššího soudu na judikaturu Ústavního soudu - konkrétně nález ze dne 18. 12. 2018
sp. zn. II. ÚS 3040/16
(N 203/91 SbNU 583), který se mj. rovněž týkal výkladu zákona podle jeho smyslu a účelu. Jeho podstatou je poskytnutí ochrany jednotlivci a zabránění negativního dopadu zákonného ustanovení do jeho majetkové sféry. Podle stěžovatelky je třeba se zabývat i tím, v jakém kontextu byly úvahy v uvedeném rozhodnutí, argumentuje-li se předchozí judikaturou, vysloveny. Poukazuje na to, že § 28 odst. 4 zákona o POZE sice osobám vymezeným v tomto ustanovení, tedy i stěžovatelce, uložil platební povinnost, avšak nedostatečná zákonná úprava neumožňovala její realizaci, resp. výběr a vynucení. Výklad zákona provedený obecnými soudy vede k dotváření zákona v podobě dovození vzájemných veřejnoprávních povinností soukromoprávních osob a k nepřípustnému zásahu do moci zákonodárné.
13. Dále vyslovuje přesvědčení, že došlo k promlčení uplatněného nároku, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že mezi ní a vedlejší účastnicí šlo o vztah podřaditelný pod režim obchodního zákoníku. Domnívá se, že platební povinnost podle § 28 odst. 4 zákona o POZE dopadala bez rozdílu na podnikatele i nepodnikatele, přičemž počet nepodnikatelů, co do počtu subjektů povinných zákonné platbě, převažoval. Pakliže byla platební povinnost v rozhodném období unifikovaná a nerozlišovala mezi podnikateli a nepodnikateli, nebyl žádný objektivní a rozumný důvod dovozovat rozdílnou délku promlčecí lhůty. V tom spatřuje porušení principu rovnosti. Nesouhlasí se závěrem, že platba i výběr ceny na úhradu na POZE souvisí s podnikatelskou činností obou účastnic ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., neboť vzájemný vztah mezi nimi byl založen zvláštním zákonem a nevzešel z ujednání mezi dvěma podnikateli. Plnění platební povinnosti nebylo podmínkou pro výkon podnikatelské činnosti, nesloužilo k jejímu výkonu a nesměřovalo k dosažení zisku. Podle stěžovatelky je třeba § 261 odst. 1 obch. zák. vykládat tak, že závazky, u nichž je při jejich vzniku zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají podnikatelské činnosti, jsou takové, které vznikly na základě autonomie vůle stran, slouží k výkonu podnikatelské činnosti a směřují k dosahování zisku, což podstata a povaha úhrady na náklady na POZE v žádném bodě nenaplňuje. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky nedůvodně odchýlil od své rozhodovací praxe a nepřípustně rozšířil dopad obchodního zákoníku i na vztah, který je podle všech okolností zjevně neobchodní povahy. Tím byla založena nedůvodná nerovnost mezi soukromoprávními osobami a rovněž byl porušen princip in dubio pro libertate.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou základních okruhů. První částí námitek stěžovatelka zpochybňuje oprávnění vedlejší účastnice, jako provozovatelky distribuční soustavy, účtovat a přijímat plnění na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, a naproti tomu stojící povinnost stěžovatelky plnění poskytovat. Druhou částí námitek pak nesouhlasí s posouzením vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí, jako vztahu soukromoprávního, který je podřazen režimu obchodního zákoníku s dopadem na délku promlčecí lhůty.
17. První okruh námitek (oprávnění vedlejší účastnice účtovat a přijímat plnění na úhradu nákladů na POZE) zodpověděl přesvědčivě krajský soud (viz body 14 až 27 napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud jeho výklad, jako správný, potvrdil. Třebaže lze dát stěžovatelce za pravdu, že právní úprava [§ 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE] v rozhodném období výslovně neurčovala osobu, které se má odvádět plnění na úhradu nákladů na POZE, podstatné je, že samotná platební povinnost, jakož i osoba povinná k platbě (stěžovatelka, jako výrobce provozující výrobnu elektřiny), byla určena jednoznačně. Stěžovatelka ostatně samotnou platební povinnost ani nezpochybňuje, ale pouze namítá, že právní předpisy neurčily osobu, která by měla tuto povinnost plnit, pročež je tato povinnost nevynutitelná. Z § 13 odst. 1 zákona o POZE na jedné straně mj. vyplývá, že provozovatel regionální distribuční soustavy je povinen hradit operátorovi trhu jím účtovanou složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů na POZE. Na straně druhé je pak stanovena povinnost výrobce elektřiny (tedy stěžovatelky) hradit náklady na POZE. Pokud výklad doslovný (jazykový) nedal jednoznačnou odpověď na otázku, komu konkrétně měla stěžovatelka plnit, přestože tato platební povinnost i osoba, kterou tato povinnost stíhá, byla určena bez pochybností, pak dotvoření takovéto mezery v právu prostřednictvím výkladu navazujícího na předcházející právní úpravu (historický výklad) doplněného o výklad systematický (řazení právních norem), teleologický (smysl a účel zákona) a logický (vnitřní souladnost právních norem) je postupem, který nelze považovat za nepřiměřený, nýbrž naopak, jde o postup žádoucí, je-li dostatečně odůvodněn a nabízí logické řešení. Zaplnění mezery ve vztahu k povinnosti výrobce elektřiny (stěžovatelky) hradit náklady na POZE právě provozovateli distribuční soustavy (vedlejší účastnici), který jej dále hradí operátorovi trhu, není v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny a nepopírá právní úpravu obsaženou v zákoně o POZE. O tom, že výklad provedený obecnými soudy v napadených rozhodnutích odpovídá úmyslu zákonodárce, ostatně svědčí i následná novela č. 90/2014 Sb., která zpřesnila a jednoznačně vymezila osobu oprávněnou vyúčtovat a přijmout plnění na úhradu nákladů na POZE od povinné osoby (viz nově přijatý § 28 odst. 4 a 5 zákona o POZE). Z důvodové zprávy k novele č. 90/2014 Sb. se podává, že možný nejednoznačný výklad § 28 odst. 4 zákona o POZE a jeho zneužití představovaly hlavní důvod k jejímu přijetí.
18. I druhý okruh stěžovatelčiných námitek spočívající v nesouhlasu s posouzením promlčecí lhůty obecné soudy v návaznosti na rozhodnutí ERÚ zodpověděly. Krajský soud vyšel z toho, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí má soukromoprávní charakter. Na základě této úvahy dovodil (viz body 28 a 29 napadeného rozsudku), že vztah je obchodněprávní povahy, neboť se týká předmětu jejich podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud tento závěr jako správný akceptoval a v rámci meritorního posouzení věci dovysvětlil. Námitka stěžovatelky, že vztah mezi ní a vedlejší účastnicí byl založen podle zvláštního zákona (a nevycházel tedy z jejich autonomní vůle), pročež by se na něj neměla vztahovat soukromoprávní úprava obchodního práva, není relevantní. Tento vztah má jistě svá specifika, neboť účastníci trhu s elektřinou jsou při kontraktaci značně omezeni energetickým zákonem. Regulace soukromoprávních vztahů veřejnoprávním předpisem nicméně není ničím neobvyklým a v energetice se vyskytuje běžně. Soukromoprávní závazky mohou bezpochyby vznikat také přímo ze zákona. S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud výhrady proti závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jde o soukromoprávní vztah fakticky založený připojením výrobny stěžovatelky k distribuční soustavě provozované vedlejší účastnicí, jehož povaha je obchodněprávní. Podstatné je, že oba subjekty se v rozhodné době zabývaly a i nadále zabývají podnikáním v energetice, jejich vztah má souvislost s podnikatelskou činností, a tedy i okruh jejich podnikatelských zájmů je obdobný.
19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které namítala již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi, jak vyplývá z výše uvedeného, podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, přičemž se důkladně zabývaly výkladem a použitím relevantních zákonných ustanovení. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem dotčených právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů, či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení, však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu