ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ŠKO
ENERGO, s. r. o. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869/II,
identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem
se sídlem v Praze, Štěpánská 540/7, za účasti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem
v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr.
Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, o žalobě
podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí správního
orgánu, o 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 7 C 519/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, t a k t o:
I. Dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3.
2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.
3. 2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Vladimíra Uhde.
Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 7 C 519/2022-220, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
zamítnutí žaloby ze dne 12. 1. 2017, jíž se žalovaná (správně „účastnice“) v
řízení vedeném u Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) pod sp. zn. OSS-08690/2018-ERÚ domáhala po žalobkyni zaplacení částky 68 957 214 Kč s
příslušenstvím, v rozsahu částky 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím, a nahrazení
výroku II rozhodnutí ERÚ ze dne 4. 10. 2021, č. j. 08690-52/2018-ERU, a výroku
II rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 25. 10. 2022, č. j. 08690-68/2018-ERU, vydaných v
řízení sp. zn. OSS-08690/2018-ERÚ, tímto rozsudkem (výrok I). Současně rozhodl
o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 103
Co 30/2023-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II). Předmětem řízení byla částka 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím, kterou účastnice
(provozovatelka regionální distribuční soustavy, dále též „provozovatelka
distribuční soustavy“ nebo jen „provozovatelka“) vyúčtovala žalobkyni
(výrobkyni elektřiny, dále též jen „výrobkyni“) za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též „rozhodné období“) jako cenu na úhradu nákladů spojených s
podporou elektřiny (dále též „cenu na úhradu nákladů POZE“) podle § 28 odst. 4
písm. b) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně
některých zákonů, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., účinného od 2. 10. 2013
(dále jen „zákon o POZE“). Výrokem II rozhodnutí ERÚ ve spojení s výrokem II
rozhodnutí Rady ERÚ (označených v prvním odstavci tohoto rozhodnutí) bylo
uloženo žalobkyni tuto částku zaplatit účastnici. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Žalobkyně (jako výrobkyně) a účastnice (jako provozovatelka regionální
distribuční soustavy) uzavřely 31. 8. 2006 smlouvu o připojení výrobny
žalobkyně označené jako „teplárna Mladá Boleslav“ (dále jen „výrobna“) k
distribuční soustavě účastnice; výrobna byla k distribuční soustavě fakticky
připojena. Žalobkyně v rozhodném období vyrobila 10 232,144 MWh elektřiny,
které nebyly předmětem dodávek do distribuční soustavy účastnice, nýbrž
sloužily k vlastní spotřebě žalobkyně. Při sazbě 583 Kč/MWh určené cenovým
rozhodnutím ERÚ č. 5/2012 odpovídá tomuto množství žalovaná částka, která byla
ve fakturách účastnice (s datem splatnosti 10. 2. 2014) označena jako „cena za
podporu výkupů elektřiny z POZE“. Žalobkyně odmítla tuto částku zaplatit. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a
vypořádal se s odvolacími námitkami žalobkyně. Uzavřel, že povinnost žalobkyně
platit cenu na úhradu nákladů POZE z výrobny za množství elektřiny jí
spotřebované bez použití přenosové nebo distribuční soustavy vyplývá přímo ze
zákona (§ 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE) a ve své podstatě jde o peněžní
platbu sloužící jako jeden ze zdrojů finančních prostředků určených na
financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla.
I přes označení „cena
na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny“ se nejedná o protiplnění za
distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem,
ale o legislativní konstrukci se zvláštním veřejnoprávním účelem, a vybíráním
takové platby a jejím odvodem operátorovi trhu byli pověřeni provozovatelé
přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav. Z
hlediska techniky výběru je podstatné, zda mezi výrobkyní a provozovatelkou je
právní vztah umožňující tuto cenu účtovat. Dále dovodil, že nelze připustit
výklad, podle něhož by nebyla u povinnosti výrobce stanovené zákonem k platbě
určena osoba oprávněná k jejímu výběru, a stanovena povinnost provozovatele k
její úhradě operátorovi trhu bez existence mechanismu k jejímu nahrazení
výrobcem. Ohledně aplikovatelnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 Sb. o
určení výše příspěvku POZE v rozhodném období odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, s jehož závěry se
ztotožnil. Zdůraznil, že mezi účastnicemi nejde o vztah vrchnostenský, nýbrž
soukromoprávní, v němž obě vystupují jako podnikatelky, a tento vztah se týká
jejich podnikatelské činnosti. Proto se podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí dosavadními předpisy, v daném
případě zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále též „obch. zák“). Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. ke dni podání žaloby neuplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v zákonné lhůtě dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na dále
uvedených otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešeny nebyly (otázky níže uvedené pod body I a III), a v tom, že mají být
jinak posouzeny otázky vyřešené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 (uvedené pod bodem II).
Účastnice navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, neboť otázky pod bodem I
písm. a) a b) odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, na vyřešení otázek pod body I písm. c) a d) a III písm. a) a b) napadené
rozhodnutí nezávisí, a otázky pod bodem II písm. a) a b) již Nejvyšším soudem
vyřešeny byly. Pokud by dovolání bylo shledáno přípustným, je dovolání
nedůvodné a mělo by být zamítnuto, neboť dovolatelka jen opakuje argumenty
uvedené v předcházejících řízeních.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě
jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení
je napadené rozhodnutí založeno. K jednotlivým dovolacím otázkám:
I. Dovolatelka považuje za dosud v rozhodování dovolacího soudu
nevyřešené otázky týkající se zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb.,
zejména jeho § 28 odst. 4 písm. b), v rozhodném období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013,
a) podle jakého ustanovení měl výrobce elektřiny povinnost platit
provozovateli distribuční soustavy cenu na úhradu nákladů spojených s POZE za
množství elektřiny jím spotřebované bez použití distribuční soustavy;
b) podle jakého ustanovení měl provozovatel distribuční soustavy
povinnost (resp. oprávnění) účtovat výrobci elektřiny cenu na úhradu nákladů
spojených s POZE za množství elektřiny jím spotřebované bez použití distribuční
soustavy;
c) zda soud může výkladem zákona založit soukromoprávním osobám vzájemné
povinnosti veřejnoprávní povahy, tj. povinnost platit cenu na úhradu nákladů
POZE za množství elektřiny jím spotřebované bez použití distribuční soustavy a
povinnost účtovat tuto cenu, „které mezi nimi ze zákona o POZE v rozhodném
období nevyplývaly, ačkoli by z něj vyplývat měly, jak potvrdila následná
novela zákona o POZE po tomto období, která tyto vzájemné povinnosti
veřejnoprávní povahy do zákona doplnila“;
d) zda veřejnoprávní povinnost (resp. oprávnění) provozovatele
distribuční soustavy účtovat připojenému výrobci elektřiny cenu na úhradu
nákladů POZE za množství elektřiny jím spotřebované bez použití distribuční
soustavy vyplývala ze samotného faktu, že výrobna elektřiny v tomto období byla
připojena k distribuční soustavě, tj. zda samotný fakt připojení představoval
právní titul k takovému účtování. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, který se však týkal období, ve
kterém byl zdroj financování nákladů na podporu výroby elektřiny zákonem o POZE
konstruován jako složka ceny za distribuci elektřiny účtované podle typové
smlouvy o distribuci elektřiny dle § 50 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o
podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů (energetického zákona), kterou provozovatelka uzavírala
s třetími osobami. Zákon č. 310/2013 Sb. přinesl do zákona o POZE novou
konstrukci zdroje financování nákladů na podporu výroby elektřiny nahrazující
konstrukci dřívější, došlo k jeho vyčlenění ze služby přenosu a služby
distribuce elektřiny, přestal být složkou ceny za tuto službu a stal se
samostatnou zákonnou platební povinností. Zákonné úpravy tedy byly rozdílné a
odvolací soud je nemohl aplikovat současně. Nejvyšší soud smlouvu o distribuci
podle § 50 energetického zákona označil za podstatnou skutečnost pro možnost
účtování ceny za distribuci elektřiny a v jejím rámci i složky ceny za
distribuci elektřiny na krytí nákladů POZE. Mezi účastnicemi ale taková smlouva
uzavřena nebyla.
Odvolací soud pak spojil oprávnění účtovat cenu na úhradu
nákladů POZE se smlouvou o připojení, kterou účastnice uzavřely podle § 50
odst. 3 energetického zákona, ve znění platném v době jejího uzavření. Jejím
předmětem byl ale pouze závazek účastnice připojit k distribuční soustavě
výrobnu žalobkyně a závazek žalobkyně uhradit účastnici podíl na oprávněných
nákladech na připojení. Na jejím základě nebylo v rozhodném období možno cenu
na úhradu nákladů POZE účtovat. Soud pominul, že povinnost k placení této ceny
nebyla spojena s existencí jakékoli smlouvy, měla veřejnoprávní charakter, a
zákon tak musel výslovně stanovit, kdo a vůči komu musí tuto povinnost plnit,
což zákon o POZE v rozhodném období v podstatném rozsahu nesplňoval a byl o
tyto údaje doplněn až zákonem č. 90/2014 Sb. Účastnice nebyla vůči žalobkyni ve
vrchnostenském postavení, nemohla vůči ní uskutečnit žádné jednostranné právní
jednání, ze kterého by jí povinnost k úhradě vznikla, a v rozhodné době tak
chyběl výslovný zákonný imperativ, vůči komu má žalobkyně plnit samostatně
stojící veřejnoprávní platební povinnost. Zde poukázala na nález Ústavního
soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3701/15. Žalobkyně výše uvedenými otázkami pod písm. a), b) a c) [které jsou v podstatě
otázkou jedinou] odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad označených ustanovení
zákona o POZE a polemizuje s jím vyslovenými závěry, že oprávněným (a současně
povinným) subjektem k výběru platby žalobkyně vyplývající přímo ze zákona (což
žalobkyně nezpochybňuje), je účastnice. Pouhá polemika se závěry odvolacího
soudu ale přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018, dostupné, stejně jako další
uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách soudu www.nsoud.cz). Veřejnoprávní charakter platby jako určité formy povinného odvodu vyplývajícího
ze zákona (jak uvádí dovolatelka) přitom odvolací soud nepominul. Lze ovšem dodat, že povinnost žalobkyně (jako výrobkyně provozující výrobnu
elektřiny) platit cenu na úhradu nákladů POZE za množství elektřiny jí
spotřebované, včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s
elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, vyplývá výslovně
(expressis verbis) z § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE. Odvolací soud
podrobně vysvětlil, jak výkladem § 28 a dalších ustanovení zákona o POZE dospěl
k závěru, že žalobkyni jako výrobkyni je tuto cenu povinna účtovat účastnice
jako provozovatelka regionální distribuční soustavy, k níž je výrobna žalobkyně
připojena. Jeho výklad koresponduje s judikaturou Ústavního soudu; ten se
otázkou výkladu právních norem zabýval např. v nálezu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16.
V něm (kromě jiného) uvedl, že „…jazykový výklad
představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu… Obecné soudy
nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku… … soudy musí při své činnosti postupovat
tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou
racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody
výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších
výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického,
teleologického či historického.“
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neuzavřel, že z právní normy
výslovně vyplývá označení oprávněného (a současně povinného) subjektu k
účtování a výběru od výrobce ceny na úhradu nákladů POZE. Při absenci výslovné
úpravy k tomuto závěru dospěl výkladem právní normy, a to nejen metodou
jazykovou, ale i za použití výkladu systematického (z hlediska řazení právních
norem), výkladu logického (z hlediska vnitřní souladnosti jednotlivých
ustanovení), výkladu teleologického (z hlediska smyslu a účelu ustanovení –
stanovení mechanismu financování POZE, i souladu se spravedlivým uspořádáním
společenských vztahů, kdy pro provozovatele distribuční soustavy má být celý
mechanismus finančně neutrální) a výkladu historického (s přihlédnutím k úpravě
dřívější). Ostatně ve prospěch historického výkladu svědčí i skutečnost, že
následná novela zákona o POZE založila výslovně povinnost účtovat tuto cenu
provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy, k níž je výrobna elektřiny
přímo připojena [viz § 28 odst. 4, odst. 5 písm. b) zákona o POZE ve znění
zákona č. 90/2014 Sb., účinného od 21. 5. 2014], jak ostatně uvádí i samotná
dovolatelka. Svým rozhodnutím tak odvolací soud žádné právo a jemu odpovídající
povinnost nezaložil. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS
3701/15 (dostupný, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na
webových stránkách www.usoud.cz), není v dané věci přiléhavý. Ústavní soud sice
v jím projednávané věci (týkající se výkladu ustanovení obchodního zákoníku ve
vztahu k nezbytné účasti zájemce o členství v družstvu na jeho ustavující
schůzi), kromě jiného, uvedl, že obch. zák. respektuje uplatnění autonomie vůle
v prostoru, který není limitován výslovnými zákonnými pravidly (čl. 2 odst. 4
Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny), a že prostředkem ke zjištění obsahu právní
normy je i v takovém případě respekt k zásadě „in dubio pro libertate“, jež
plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, nebo čl. 2 odst. 3 a čl.
4 Listiny), a pokud orgány veřejné moci tuto zásadu
nerespektují a z právní normy vyvozují existenci povinností, jež v ní expressis
verbis zakotveny nejsou, zatěžují svůj postup kvalifikovanou vadou, která
zasahuje do základního práva na soudní a jinou právní ochranu. V dané věci ale
odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) výkladem právní normy (zákona
o POZE ve znění účinném v rozhodném období) nekonstruoval žádnou povinnost
žalobkyně, neboť povinnost žalobkyně vyplývala z výslovného znění zákona [§ 28
odst. 4 písm. b) zákona o POZE]. O existenci své v zákoně expressis verbis
zakotvené povinnosti platit cenu na úhradu nákladů POZE nemohla mít žalobkyně
žádné pochybnosti (což ostatně vyplývá i z jejího dovolání). Soudy tak pouze
vyložily mechanismus splnění této povinnosti žalobkyně. Nezakládaly účastnicím
řízení žádné vzájemné povinnosti (tedy ani veřejnoprávní povahy). Otázka pod písm. d) v judikatuře dovolacího soudu dosud výslovně zodpovězena
nebyla a dovolání je tak k jejímu vyřešení přípustné. Týká se přitom výrobce
připojeného k distribuční soustavě (což v daném případě žalobkyně podle
zjištění soudu byla). Podle § 28 zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb. (účinném v rozhodném
období), náklady na podporu elektřiny a provozní podporu tepla jsou hrazeny
prostřednictvím operátora trhu z finančních prostředků, které jsou tvořeny
(mimo jiné) tržbami z plateb ceny na úhradu nákladů spojených s podporou
elektřiny (písm. a); operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s
podporou elektřiny a provozní podporou tepla (odst. 1). Cenu na úhradu nákladů
spojených s podporou elektřiny hradí a) zákazník za množství elektřiny jím
spotřebované, b) výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny
jím spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s
elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, c) provozovatel
přenosové nebo distribuční soustavy za ostatní spotřebu (odst. 4). Provozovatel
přenosové soustavy a provozovatel distribuční soustavy hradí operátorovi trhu
finanční prostředky získané na základě účtování ceny na úhradu nákladů
spojených s podporou elektřiny podle odstavce 4 (odst. 5). Nejprve k výtce dovolatelky, že odvolací soud – vzhledem k rozdílnosti právních
úprav v označené a v nyní projednávané věci – nesprávně odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Závěry týkající
se výkladu právní normy obsažené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (které
odkazuje na v něm označené stanovisko pléna a nálezy Ústavního soudu a na
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na něž lze plně odkázat, jsou
aplikovatelné i v této věci a odvolací soud v souladu s nimi postupoval.
V
uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že je nepřijatelný takový způsob
interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným
důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného
uspořádání právních vztahů). K zákonu č. 165/2012 Sb. pak uvedl, že jeho
smyslem je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné)
podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování
jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů [§ 1 odst. 2 písm. a)
a b)], ve vazbě na účel směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne
23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a
následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, kterou tento zákon
implementoval do českého právního řádu. Takto vymezenému účelu zákona vyhovuje,
a je zároveň souladný s hodnotami, na kterých je založen právní řád
materiálního právního státu, pouze takový výklad, podle něhož se určení
elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena,
neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou
spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy
relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném
důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem
distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím
vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a
potenciálním poškozování životního prostředí. Není protiplněním za
distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem,
nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů
elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž
vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“
ze spotřebované elektřiny. K úpravě platné do 1. 10. 2013 tak Nejvyšší soud
uvedl, že „pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za distribuci
je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem, zvolená
zjevně ve vazbě na to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a
provozovatelé regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen
vybíráním příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a
bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek
povinnými subjekty placen v rámci ceny za přenos a ceny za distribuci,
respektive spolu s touto cenou.“ Legislativní zakotvení této platby v období od
1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 jako složky ceny za distribuci tak bylo určením
mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci měla ve vztahu k platbám
na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi „nosiče“, k hrazení
příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za
distribuci, resp.
odběratelé elektřiny (spotřebitelé elektřiny) nesli náklady
na financování podpory prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky
ceny. Na to Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3400/2022, v němž konstatoval, že podle zákonodárcem zvoleného mechanismu
výběru se úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem
regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval
účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci
elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah
navázán, přestože ve vztahu k povinnosti provozovatele regionální distribuční
soustavy k úhradě složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů
spojených s podporou elektřiny operátorovi trhu se podmínka existence
příslušného smluvního (distribučního) vztahu mezi distributorem a operátorem
trhu z § 13 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 1 POZE nepodávala. V podmínkách
právní úpravy účinné do 1. 10. 2013 tak dovodil, že právní vztah založený
smlouvou o připojení nemohl být právním vztahem, v jehož rámci mohla vzniknout
povinnost výrobce hradit provozovateli regionální distribuční soustavy složku
ceny za distribuci na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Cena na
krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byla označena jako „složka ceny za
distribuci“, s ohledem na její povahu však nebyla povinnost k její úhradě
svázána s distribucí elektřiny ve smyslu přepravy elektřiny, ale „se samotným
provozem zařízení připojeného k distribuční soustavě“. V usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění zákona č. 407/2012
Sb., tj. do 1. 10. 2013, i ve znění zákona č. 310/2013 Sb., účinného od 2. 10. 2013, lze dovodit, že role provozovatele regionální distribuční soustavy byla
za právní úpravy před novelou zákona o POZE zákonem č. 310/2013 Sb. i po této
novele v principu stejná, když jeho povinností podle zákona bylo vybrat od
výrobce elektřiny příslušnou úředně určenou částku na úhradu nákladů POZE a
následně ji postoupit operátorovi trhu. Povinnost hradit cenu nákladů POZE
nevyplývá z obecných soukromoprávních předpisů, byť samotný smluvní vztah mezi
účastníky se jimi řídí. Povinnost poskytnout peněžité plnění k financování
podpory je založena zákonem č. 165/2012 Sb. v jeho § 28 a není založena na
smluvní volnosti účastníků (srov. též usnesení ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 23
Cdo 1479/2018, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o pravomoci soudu k rozhodování
ve věci, kde předmětem řízení byl nárok na zaplacení ceny na úhradu nákladů
POZE za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, jako v této věci). Z důvodové zprávy k zákonu č. 90/2014 Sb., kterým byl s účinností od 21. 5. 2014 změněn energetický zákon a zákon o POZE [kromě jiného v § 28 odst. 4 a
odst. 5 tak, že v novém znění odst. 5 písm.
b) zákonodárce upřesnil dosavadní
úpravu a výslovně zakotvil, že cenu na úhradu nákladů POZE hradí výrobce
elektřiny provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční
soustavy, k níž je výrobna elektřiny přímo připojena, za množství elektřiny
spotřebované výrobcem elektřiny nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez
použití přenosové soustavy nebo distribuční soustavy], se (mimo jiné) podává,
že důvodem změny bylo odstranění nejistot pramenících z právní úpravy § 28
zákona o POZE ve znění zákona č. 310/2013 Sb., a bylo tak doplněno ustanovení,
jaký účastník trhu s elektřinou (obchodník s elektřinou, výrobce elektřiny,
provozovatel přenosové soustavy a provozovatel distribuční soustavy) účtuje
cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny s odkazem na prováděcí
právní předpis stanovující způsob a termíny účtování a hrazení ceny na úhradu
nákladů spojených s podporou elektřiny. Z uvedených závěrů (a výkladových východisek) lze při odpovědi na otázku pod
písm. d) vyjít. Ačkoli tedy smysl a účel platby (ceny) na úhradu nákladů spojených s POZE podle
právní úpravy zákona o POZE účinné od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb.) byl stejný a
stejná byla i role provozovatele regionální distribuční soustavy, právní úprava
ukládající výrobci povinnost jejího placení byla odlišná. Zatímco v právní
úpravě účinné do 1. 10. 2013 byly náklady spojené s podporou elektřiny a
provozní podporou tepla složkou ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny (§ 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném do 1. 10. 2013) a
smlouva o distribuci jako její „nosič“ tak byla nezbytným předpokladem pro její
platbu, od 2. 10. 2013 se tyto náklady staly samostatnou zákonem danou platbou. Od 2. 10. 2013 proto již nadále neobstojí výše uvedené závěry týkající se
nezbytnosti existence smlouvy o distribuci (či jiné smlouvy obsahující takový
závazek) uzavřené mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy (její
existence již není pro tuto platbu právně významná). Zákon o POZE ve znění
účinném od 2. 10. 2013 totiž takovou konstrukci opustil. Historický výklad
zákonné konstrukce procesu (se zvláštním veřejnoprávním účelem) vedoucího k
úhradě nákladů na podporu elektřiny (podle právní úpravy zákona o POZE ve znění
do 1. 10. 2013 a od 2. 10. 2013) tak umožňuje učinit závěr, že pro vznik
povinnosti provozovatelů přenosové a distribuční soustavy účtovat cenu na
úhradu nákladů POZE povinným výrobcům není od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013
významný samotný obsah smlouvy mezi nimi uzavřené (povinnost výrobce platit
tuto cenu a povinnost provozovatelů ji účtovat vzniká přímo ze zákona a nemusí
být obsahem smlouvy). Zákonodárce pak svěřil její výběr („účtování“) soukromému
subjektu (provozovateli distribuční nebo provozovateli přenosové soustavy),
jímž v případě výrobny připojené k distribuční soustavě je provozovatel
distribuční soustavy, k níž je výrobna připojena, jak potvrdila následná novela
zákona o POZE provedená s účinností od 21. 5. 2024 zákonem č. 90/2014 Sb. [viz
§ 28 odst. 4, odst. 5 písm.
b) zákona o POZE ve znění účinném od 21. 5. 2014]. Existence vztahu mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy založeného
smlouvou o připojení (a faktické připojení výrobny k distribuční soustavě
provozovatele) je tak u výrobce připojeného k distribuční soustavě významná
toliko pro určení, který provozovatel je povinen (a současně oprávněn) cenu na
úhradu nákladů POZE výrobci účtovat. Lze jen dodat, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že „právní
titul“ k účtování ceny na úhradu nákladů POZE představovala smlouva o
distribuci, ani že ho představovala smlouva o připojení (jak uvádí
dovolatelka). Odvolací soud dovodil, že se jedná o zákonem založenou povinnost
mající veřejnoprávní charakter a že pro vymezení příslušného provozovatele
distribuční soustavy k jejímu účtování u žalobkyně, jejíž výrobna (v níž došlo
k vlastní spotřebě, z níž povinnost platby vznikla) je připojena k distribuční
soustavě, je významné, že je připojena právě k regionální distribuční soustavě
účastnice (tedy že mezi žalobkyní a účastnicí byl založen vztah tímto
připojením výrobny, což v dané věci nikdo nezpochybnil). Jeho právní posouzení
tedy zcela koresponduje s výše vyslovenými závěry Nejvyššího soudu. II. Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak byly otázky
a) o povinnosti výrobce hradit v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013
příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013 a nikoli ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění
zákona č. 310/2013 Sb.;
b) o zákonném zmocnění ERÚ ke dni 30. 11. 2012 (ke dni vydání cenového
rozhodnutí č. 5/2012) k určení výše ceny na úhradu nákladů POZE za množství
elektřiny spotřebované výrobcem elektřiny bez použití distribuční soustavy ve
smyslu § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., a
to v rozhodném období
vyřešeny v rozsudku ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, a domáhá se
jejich přehodnocení (požaduje, aby byly dovolacím soudem vyřešeny jinak). Má za
to, že pro stanovení výše ceny na úhradu nákladů POZE v rozhodném období nelze
použít cenové rozhodnutí ERÚ č. 5/2012, neboť ERÚ neměl ke dni jeho vydání 30. 11. 2012 zákonné zmocnění k určení této ceny (zákon o POZE ve znění účinném do
1. 10. 2013, ani jemu předcházející zákon č. 180/20005 Sb., o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, neobsahovaly výslovné zmocnění pro ERÚ určit výši
peněžních prostředků na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, když
vymezily tyto prostředky jako složku ceny za přenos elektřiny a ceny za
distribuci elektřiny, kterou směl ERÚ regulovat na základě zmocnění podle § 17
odst. 11 energetického zákona). Nejvyšší soud se podle dovolatelky v označeném
rozhodnutí nezabýval otázkou odlišné zákonné konstrukce tohoto zdroje
financování nákladů na POZE podle zákona o POZE ve znění před a po novele
provedené zákonem č. 310/2013 Sb. a použitelností cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 ve vztahu k nově konstruovanému zdroji financování, ani otázkou
zákonného zmocnění ERÚ ke stanovení výše povinnosti k této platbě ke dni 30. 11. 2012.
Pokud se nové zmocňovací ustanovení v § 28 odst. 3 zákona o POZE
mohlo uplatnit ve vztahu ke stanovení ceny na úhradu nákladů POZE nejdříve pro
období od 1. 1. 2014, pak pro období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 nebyla výše
ceny na úhradu nákladů POZE stanovena. Výkladem správního orgánu nebo soudu
nemůže dojít k rozšíření kompetence správního orgánu nad rámec zákona. V rozsudku ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, Nejvyšší soud
porovnal relevantní ustanovení právních předpisů, zákona o POZE před novelou,
tj. ve znění účinném do 1. 10. 2013, a po novele provedené zákonem č. 310/2013
Sb., tj. ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014 (§ 28 odst. 2, 3, 5 a 7
zákona o POZE), dále ustanovení vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace
cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném do
31. 12. 2013, a to s přihlédnutím k účelu, který zákonodárce novelou
předmětných ustanovení sledoval, jakož i k postupu, kterým byl v rozhodném
období ze strany ERÚ příspěvek POZE stanoven (cenovým rozhodnutím Energetického
regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012). Uvedl, že pro regulovaný rok
2013 platil pro ERÚ postup stanovení příspěvku POZE, kdy nejprve podle § 28
odst. 2 zákona o POZE vláda do 31. 10. kalendářního roku předcházejícího
kalendářnímu roku, pro který ERÚ vydává cenové rozhodnutí, nařízením stanoví
limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na
úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Následně ERÚ po zohlednění vládou stanovených prostředků podle § 28 odst. 5
zákona o POZE a § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb. stanoví cenovým
rozhodnutím mj. příspěvek POZE, a to do 30. 11. kalendářního roku
předcházejícího regulovanému roku, kterým je dle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 140/2009 Sb. kalendářní rok, pro který jsou ERÚ regulovány ceny. V
ustanovení § 28 odst. 5 zákona POZE se explicitně hovoří o „stanovení cen pro
následující kalendářní rok“. Zdůraznil, že i po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb. právní úprava v ustanoveních § 28 odst. 3 a 7 zákona o POZE, ve
znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, počítala s tím, že ERÚ stanovuje
ceny, včetně příspěvku POZE, podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen
„zákon o cenách“), postupem dle vyhlášky č. 140/2009 Sb., a to vždy na
následující kalendářní rok. Roční periodicita stanovení příspěvku POZE cenovým
rozhodnutím ERÚ tedy zůstala zachována i po 2. 10. 2013 a byla zakotvena nejen
v § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ale taktéž v § 28 odst. 7 zákona o
POZE, tedy nejen na úrovni podzákonného právního předpisu, nýbrž i na úrovni
zákona. Úmyslem zákonodárce stran novely zákona o POZE provedené zákonem č. 310/2013 Sb. bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně § 28
odst. 3 zákona o POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla
stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku POZE podle (tehdy) nové právní
úpravy, a to již v termínu do 30. 11. 2013. Účelem „předsunuté“ účinnosti bylo
zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek POZE maximálně 495
Kč/MWh.
Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den
vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v
cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh. Záměr
zákonodárce vyplývající z důvodové zprávy je tak naprosto zřejmý. Postup pro
stanovení příspěvku POZE cenovým rozhodnutím ERÚ podrobně upravený ve vyhlášce
140/2009 Sb. zůstal totožný, stejně jako roční periodicita stanovení tohoto
příspěvku (k tomu viz výše). Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění
účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti
soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení)
zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím
příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví výši
příspěvku POZE, je právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je
založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ERÚ ve výši v něm
stanovené. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE představuje toliko maximální
cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení
příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku
POZE. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že od 2. 10. 2013 byla výše
příspěvku POZE 583 Kč/MWh (podle cenového rozhodnutí č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012) a nikoli pouze 495 Kč/MWh. Nejvyšší soud také uvedl, že „Cenové
rozhodnutí, kterým byl příspěvek POZE v rozhodném období stanoven, má podle
ustálené judikatury formu právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky nálezů,
jeho usnesení ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4565/2018), a tudíž je všeobecně
závazné“. Dovolatelkou předestřené otázky tedy byly vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022. Skutečnost, že Nejvyšší soud pro
úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny používá v rozhodnutí zkratku
„příspěvek POZE“, na jeho závěrech nic nemění. Nejvyšší soud v označeném
rozhodnutí vyřešil i otázku oprávnění ERÚ ke stanovování ceny, včetně úhrady
nákladů POZE pro dobu do 1. 10. 2013 i po 2. 10. 2013 tak, že mělo v období
před i po předmětné novele oporu nejen v podzákonných předpisech. Lze jen
dodat, že Ústavní soud považuje cenové rozhodnutí ERÚ za právní předpis, jehož
zrušení se lze domáhat pouze za splnění podmínek stanovených v § 64 odst. 2
písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14). Nejvyšší soud neshledává důvod se od výše uvedeného řešení (které odvolací soud
v napadeném rozhodnutí respektoval) odchýlit a uvedené závěry přehodnotit. Důvod pro změnu své rozhodovací praxe v této otázce neshledává Nejvyšší soud
ani v argumentaci dovolatelky. III.
Podle dovolatelky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešeny otázky:
a) zda nárok provozovatele distribuční soustavy na zaplacení ceny na
úhradu nákladů POZE za množství elektřiny spotřebované výrobcem bez použití
distribuční soustavy podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE, ve znění zákona
č. 310/2013 Sb., v rozhodném období je součástí smlouvy o připojení výrobny
elektřiny k distribuční soustavě podle § 50 odst. 3 energetického zákona;
b) zda „se uvedený nárok promlčí v čtyřleté promlčecí lhůtě podle
obchodního zákoníku v případě, pokud není součástí smlouvy o připojení výrobny
elektřiny k distribuční soustavě podle § 50 odst. 3 energetického zákona“. Dovolatelka prosazuje, že povinnost plnit nevyplývala z obecných právních
předpisů, tedy ani z obchodního zákoníku, ale ze zvláštního zákona o POZE, ve
znění zákona č. 310/2013 Sb., a odkazuje v tomto směru na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018 (správně 29 Cdo 258/2018). Při
posuzování, kdy se právní vztah řídí obchodním zákoníkem, odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5312/2014, z něhož
dovozuje, že pro obchodní vztahy byla esenciální a typická autonomie vůle stran
a její projev jako podmínka vzniku vztahu, proto i související závazkové vztahy
podle § 261 odst. 1 obch. zák. mohly vzniknout pouze tímto způsobem. Faktor
uzavírání závazku mezi podnikateli ve vazbě na podnikání však v daném případě
chybí. Z hospodářského hlediska nejde o činnost podnikatelskou nebo s
podnikatelskou činností žalobkyně související a nemůže být proto obsahem
obchodního závazkového vztahu. Promlčecí doba 4 let se proto neuplatní. Na vyřešení otázky ad a) není napadené rozhodnutí založeno (odvolací soud
neučinil závěr, že nárok účastnice „je součástí“ smlouvy o připojení k
distribuční soustavě, tedy že by z této smlouvy vyplýval, ale že jde o nárok
založený zákonem). Takto formulovaná otázka proto přípustnost dovolání
nezakládá. V ostatním lze k této otázce odkázat na výše uvedené pod bodem I
písm. d). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ale nebyla dosud výslovně vyřešena otázka,
která se podává z obsahu dovolání a formulované otázky pod bodem III písm. b),
tj., podle jakého právního předpisu se posuzuje promlčení nároku na zaplacení
ceny na úhradu nákladů POZE podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE, ve znění
zákona č. 310/2013 Sb., v rozhodném období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013. Na
jejím vyřešení je přitom napadené rozhodnutí založeno. Dovolací soud tak
shledává dovolání v tomto rozsahu přípustné. Nejprve je nutno posoudit povahu vztahu mezi účastnicemi řízení, v jehož rámci
je žalobkyně (připojená k distribuční soustavě účastnice) povinna cenu na
úhradu nákladů POZE platit, tedy zda je o vztah soukromoprávní nebo
veřejnoprávní, a podle kterého právního předpisu se posuzuje. Podle § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, není-li dále stanoveno jinak, řídí se
jiné právní poměry (než uvedené v odst.
1 a 2) vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv
a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, dosavadními právními předpisy. Postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s
podnikáním související upravoval do 31. 12. 2013 obch. zák. (viz § 1 odst. 1
obch. zák.). Dle obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí
ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto
ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (viz § 1 odst. 2 věta první
a druhá obch. zák.). Závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich
vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich
podnikatelské činnosti, se pak řídí částí třetí obch. zák. (viz § 261 odst. 1
obch. zák.). Obchodní zákoník neobsahoval komplexní úpravu týkající se právních úkonů, ani
vzniku, změny a zániku závazků. Podle občanského zákoníku závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého
věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká
povinnost splnit závazek (§ 488 obč. zák.). Závazky vznikají z právních úkonů,
zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z
jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Ustanovení o
závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky,
vznikající na základě jiných skutečností upravených v zákoně, není-li zvláštní
úpravy (§ 492 obč. zák.). Podle § 2 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku (odst. 1), a podnikatelem podle tohoto zákona je (mimo jiné),
osoba zapsaná v obchodním rejstříku (písm. a) a osoba, která podniká na základě
jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů (písm. c). Podmínky podnikání v energetických odvětvích upravuje zákon č. 458/2000 Sb., o
podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů /energetický zákon/, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do
20. 5. 2014 (tedy i v rozhodném období), viz jeho § 1. Předmětem podnikání v
energetických odvětvích je (mimo jiné) výroba elektřiny, přenos elektřiny,
distribuce elektřiny a obchod s elektřinou a činnosti operátora trhu (§ 3 odst. 1 energetického zákona). Podnikat v energetických odvětvích na území České
republiky mohou za podmínek stanovených tímto zákonem fyzické či právnické
osoby pouze na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem (§ 3
odst. 3 věta druhá). Podle § 96 odst. 5 energetického zákona, ve znění účinném
od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2021, smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním
řídí právní úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle
občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci
nevyplývá něco jiného. Právní úprava mechanismu placení ceny na úhradu nákladů POZE podle § 28 zákona
o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., účinném od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, je uvedena výše.
Energetický zákon ani zákon o POZE neobsahuje speciální úpravu promlčení. Obchodní zákoník byl normou speciální k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému
zákoníku, účinnému do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Pokud neobsahoval
komplexní úpravu, použila se úprava obč. zák. Současně však byl normou obecnou,
a to ve vztahu k závazkům upraveným v jiných předpisech, jež mají rovněž povahu
obchodněprávní, pokud jiné předpisy neobsahovaly úpravu komplexní (i na tyto
vztahy se tedy uplatní ustanovení o obchodních závazcích v obchodním zákoníku). To podle § 96 odst. 5 energetického zákona platilo i pro smlouvy upravené tímto
zákonem. Soukromoprávní povahu vztahu mezi účastnicemi řízení žalobkyně nezpochybňuje, v
podrobnostech lze však k otázce výkladu odlišení vztahů soukromoprávních a
veřejnoprávních odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3370/2010. Soukromoprávní vztahy se vyznačují tím, že jejich
subjekty mají rovné postavení a ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá
nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého
účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat, o vzniku či založení
vzájemných subjektivních práv a povinností se musí zásadně dohodnout, „pokud
tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona“. Ve všech případech neshody
o vzájemných právech a povinnostech je účastník soukromoprávního vztahu
oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím
oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato
práva vynucovat sám. Vztah je soukromoprávním závazkovým vztahem, pokud právní
normy jej upravující mají charakter soukromoprávní, byť jsou obsaženy v zákoně,
v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. I v soukromoprávním závazkovém
vztahu mohou tedy určité právní povinnosti vznikat přímo ze zákona. Povahou vztahů mezi subjekty při poskytování podpory podle zákona o POZE se
zabýval i Ústavní soud. Uvedl, že tyto právní vztahy jsou vesměs vztahy
soukromoprávními, i když se v nich projevuje vliv státu, neboť podpora výroben
elektřiny byla (svého času) jednou z priorit koncepce rozvoje budování nových
zdrojů elektrizační soustavy v České republice. Dotčené subjekty jako soukromé
společnosti se proto dříve ve svých vztazích řídily obchodním zákoníkem a nyní
podle konkrétních ustanovení občanského zákoníku (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 2791/21). Povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory elektřiny (zaplatit
„příspěvek“ na POZE) nevyplývá z obecných soukromoprávních předpisů, ale je
založena zákonem o POZE a není založena na smluvní volnosti účastníků (k tomu
srov. rozhodnutí výše uvedená, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 258/2018, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1074/2020). Energetický zákon na mnoha místech stanoví jednotlivým účastníkům trhu s
elektřinou povinnosti, jimiž jejich smluvní volnost vymezuje (limituje), ale
nevylučuje, to však nic nemění na základní charakteristice vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10.
2004, sp. zn. 7 As 58/2003,
dostupný, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových
stránkách www.nssoud.cz). Energetický zákon je dílem právním předpisem práva
veřejného (výkon státní správy) a dílem práva soukromého (podmínky podnikání). Proto je třeba se v každém konkrétním případě zabývat povahou posuzovaného
právního vztahu či sporu. Rozhodujícím kritériem pro rozlišení, o jaký vztah se
jedná, je metoda úpravy, tedy, zda jde o úpravu vztahů postavených na rovnosti,
tj. o vztahy mezi držiteli licencí a jejich zákazníky, nebo o vztahy ryze
vrchnostenského charakteru, kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn
či zrušení licencí nebo rozhodování ve věcech přestupků a správních deliktů
právnických a podnikajících fyzických osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 8 AS 15/2010). V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5312/2014, Nejvyšší soud uvedl,
že z § 261 odst. 1 obch. zák. vyplývají dva předpoklady, za jejichž současného
splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé,
tedy osoby charakterizované v § 2 odst. 2 obch. zák., a již v okamžiku vzniku
závazkového vztahu musí být (s přihlédnutím ke všem okolnostem) zřejmé, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti, tedy „že s ní jakkoliv souvisí“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010,
ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017). Z formulace „týkající se“ pak
vyplývá, že ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro podřazení
závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce zapsaného
předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale
jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem okolnostem
souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů,
kteří dané smlouvy uzavírají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008). Ve smyslu tohoto ustanovení se tak
za závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské
činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i
vztahy, které k ní mají přímý vztah. Obchodními jsou tyto vztahy, i když
konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v
občanském zákoníku nebo ve zvláštním předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 40/2012, Nejvyšší soud uvedl, že právní
teorie a soudní praxe jsou zajedno v názoru, že od účinnosti zákona č. 370/2000
Sb., kterým byl novelizován obchodní zákoník (tj. od 1.
ledna 2001), platí, že
- na rozdíl od předchozí úpravy - se omezuje použití občanského zákoníku na
vztahy ze smluv uzavřených mezi podnikateli, popř. mezi státem nebo
samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti,
jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale
ve všem, co pro daný smluvní typ není dáno zvláštní úpravou, platí obecná
ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to
kogentní vždy a dispozitivní, pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla
přednost. V rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, Nejvyšší soud dodal,
že příspěvek na POZE měl povahu obdobnou poskytování souvisejících služeb,
neboť ve smluvním vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a
výrobcem byla jeho smyslem úhrada nákladů, které distributorovi vznikaly v
souvislosti s jeho povinností odvést operátorovi trhu příslušnou platbu na
krytí (části) nákladů jeho činnosti spočívající v jím poskytované podpoře
výroby elektřiny. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 5. 2024,
sp. zn. 23 Cdo 2215/2023. Je tedy zřejmé, že vztah mezi žalobkyní a účastnicí je vztah soukromoprávní. Jsou v navzájem rovnocenném postavení, žádná z nich vůči druhé není v pozici
nositele autoritativně vykonávané svrchované, výsostné veřejné moci. Skutečnost, že se v rámci jejich vztahů projevuje vliv státu a že jim vznikají
povinnosti i přímo ze zákona, na tom nic nemění. Obě účastnice jsou pak
subjekty podnikajícími v energetice podle energetického zákona a jejich vztahy
se tak řídí při absenci speciální úpravy obecným obchodním zákoníkem. Povinnost žalobkyně k platbě ceny na úhradu nákladů POZE vznikla přímo ze
zákona. Předpokladem vzniku této povinnosti bylo, že žalobkyně jako výrobkyně
provozující výrobnu elektřiny [viz § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE], tedy
podnikatelský subjekt podle energetického zákona, spotřebovává elektřinu (z
níž, včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou
bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, se platba vypočítává). Zákon o
POZE pak výběr této platby („účtování“) svěřil rovněž podnikatelskému subjektu
v energetice (provozovateli distribuční soustavy nebo přenosové soustavy),
nikoli subjektu v nadřazeném postavení vůči výrobkyni, který by byl oprávněn
splnění povinnosti autoritativně vynucovat (tedy nikoli v rámci vztahu
veřejnoprávního, nýbrž soukromoprávního). Platba i výběr této ceny tedy souvisí
s podnikatelskou činností obou účastnic řízení (týká se jí). Jde proto o vztah
obchodněprávní, který se řídí soukromoprávními předpisy, a to (v otázkách
neupravených speciálními předpisy) obchodním zákoníkem. Jelikož speciální
zákony neobsahují úpravu promlčení, řídí se i promlčení ceny na úhradu nákladů
POZE obchodním zákoníkem. Právní posouzení promlčení nároku účastnice podle
obchodního zákoníku odvolacím soudem je tedy správné. Jelikož bylo dovolání přípustné, musel se dovolací soud zabývat i případnými
vadami řízení. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezjistil (účastnicemi řízení ani nebyly
namítány). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu
jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Proti výroku II o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]; Nejvyšší soud ho proto odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v dovolacím řízení neúspěšná a je
povinna nahradit účastnici náklady, které účelně vynaložila na zastoupení
advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní
služby, tj. vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
dále jen „advokátního tarifu“], ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z částky 714 Kč odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je povinna podle zvláštního právního předpisu odvést z
odměny a náhrad právnická osoba, jejímž společníkem je advokát zastupující
účastnici, neboť je jejím plátcem [§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Náhrada nákladů v celkové výši 4 114 Kč je splatná k rukám advokáta v řízení
zastupujícího účastnici (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně
splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu