23 Cdo 2215/2023-564
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, za účasti OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního úřadu, o zaplacení 1 857 839 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 138/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 Co 376/2022-482, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 Co 376/2022-482, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 6. 2022, č. j. 25 C 138/2021-416, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 5. 2021 domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, dále jen „ERÚ“ či „Úřad“, ze dne 5. 6. 2020, č. j. 07663-17/2019-ERU, dále jen „rozhodnutí ERÚ“, a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 07663-31/2019-ERU, dále jen „rozhodnutí Rady ERÚ“, a uložení povinnosti OTE, a.s., dále též jen „účastnice“, zaplatit žalobkyni částku 1 857 839 498 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že je držitelkou licence na distribuci elektřiny a provozovatelkou regionální distribuční soustavy, a že účastnice je držitelkou licence na činnost operátora trhu, který plní zákonné povinnosti a uplatňuje zákonná práva související s výběrem a platbou příspěvku na podporou obnovitelných zdrojů energie, dále jen „příspěvek na POZE“, podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, dále jen „zákon o POZE“. Žalobkyně se na účastnici domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že žalobkyně za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 převedla účastnici příspěvek na POZE v žalované částce, který výrobcům elektřiny účtovala ve vztahu k elektřině vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy žalobkyně, tzv. vlastní spotřebě, ačkoli tento příspěvek neměl být účtován z důvodu chybějící zákonné opory.
2. Návrh žalobkyně podaný k Úřadu byl zamítnut rozhodnutím ERÚ a zamítavě bylo rozhodnuto rozhodnutím Rady ERÚ též o rozkladu žalobkyně.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 25 C 138/2021-416, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 857 839 498 Kč s příslušenstvím, a dále nahrazena rozhodnutí ERÚ a Rady ERÚ (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně v souladu s § 250e odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, pokud jde o skutečnosti, že žalobkyně jakožto provozovatelka regionální distribuční soustavy účtovala v rozhodném období svým zákazníkům příspěvek na POZE ve vztahu k jejich vlastní spotřebě. Za uvedené období odvedla žalobkyně účastnici na základě vystavených faktur, kdy součástí fakturované částky je vždy složka ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektrické energie dle cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 bodu 5.1 ve výši 583 Kč/MWh, celkem částku 1 857 839 498 Kč.
5. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že povinnost hradit příspěvek na POZE z vlastní spotřeby vyplývala ze zákona i v rozhodném období. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, podle kterého ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, dále jen „energetický zákon“, v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Tuto zákonnou povinnost dále konkretizovala vyhláška č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, účinná od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013, a to konkrétně příloha č. 6 této vyhlášky, která upravuje způsob stanovení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za pomoci tzv. regulačního vzorce.
6. Povinnost hradit příspěvek na POZE platí podle soudu prvního stupně i v případě, že mezi výrobcem elektřiny a distributorem není uzavřena smlouva o distribuci ve smyslu § 50 energetického zákona, a to i přesto, že dřívější právní úprava koncipovala příspěvek na POZE jako složku ceny za přenos a distribuci. Povinnost hradit cenu nákladů spojených s podporou elektřiny nevyplývá z obecných soukromoprávních předpisů, byť samotný smluvní vztah se jimi řídí, ale vyplývá přímo ze zákona. Jelikož podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, není příspěvek na POZE platba za přenos a distribuci, ale platba za spotřebu (svojí povahou podobná dani), která je (resp. za účinnosti původní právní úpravy byla) pouze do ceny za distribuci zahrnuta a v jejím rámci účtována, dopadá povinnost odvádět příspěvek na POZE na všechny, kteří jakkoli (v samotné výrobně či v rámci lokální distribuční soustavy, s uzavřenou smlouvou o připojení či bez ní) spotřebovávají elektřinu, přičemž skutečnost, zda mají s provozovatelem distribuční soustavy uzavřenou smlouvu o distribuci, je bez vlivu. Vybrala-li proto žalobkyně předmětné příspěvky a následně je převedla účastnici, učinila tak po právu a k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo.
7. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu je správné a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
8. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně vzal za svá, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, podle kterého žalobkyně po právu účtovala v rozhodném období příspěvek na POZE z vlastní spotřeby výrobců elektřiny a následně jej převedla účastnici. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem, podle kterého platí pravidla pro výběr příspěvku na POZE i tehdy, když mezi výrobcem elektřiny a distributorem není uzavřena smlouva o distribuci ve smyslu § 50 energetického zákona. Příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny totiž není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie a souvisí s účelem zákona o POZE, kterým je v konečném důsledku ochrana klimatu a životního prostředí. Povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory tedy vyplývá z § 28 zákona o POZE a není založena na smluvní volnosti účastníků.
10. Na uvedeném základě tak odvolací soud uzavřel, že k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo. II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela otázku, zda příspěvek na POZE měl být v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtován také z elektřiny vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy žalobkyně. Požadovala zároveň, aby tato otázka, vyřešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, byla nyní posouzena jinak, a to tak, že příspěvek na POZE neměl být v rozhodném období z vlastní spotřeby účtován, neboť právní názor dovolacího soudu není v souladu s právními názory vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, či ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3701/15, podle nichž nelze při výkladu zákona postupovat extenzivně.
12. Žalobkyně dále předložila otázku, která dle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a sice zda v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 bylo uzavření smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny podmínkou pro existenci povinnosti výrobce elektřiny hradit žalobkyni příspěvek na POZE z vlastní spotřeby.
13. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 Co 376/2022-482, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 6. 2022, č. j. 25 C 138/2021-416, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
14. K dovolání žalobkyně se vyjádřila účastnice, která obsáhle reagovala na stěžejní body dovolání žalobkyně. Účastnice předně akcentovala, že povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také vlastní spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě již vyřešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, v němž dovodil, že tato povinnost je dána. Zdůraznila také, že Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí přesvědčivě vypořádal s otázkou, jaký výklad relevantní právní úpravy může v dané věci z hlediska ústavní konformity obstát. Ztotožnila se také se závěry vyslovenými soudy nižších stupňů, že existence smlouvy o připojení k distribuční soustavě není podmínkou pro účtování a povinnost platby příspěvku na POZE, neboť ten lze účtovat na podkladě zákona o POZE a výkazů výrobců elektřiny obsahujících údaje o vlastní spotřebě, které zabezpečeným přístupem elektronicky vkládají do informačního systému účastnice. Dále uvedla, že povinnost platby příspěvku na POZE souvisí se spotřebou elektřiny, nikoliv s jejím přenosem či distribucí a provozovatelé přenosové soustavy a distribučních soustav jsou pouze platebním místem v důsledku kontinuity právní úpravy platby a výběru příspěvku na POZE a podpory obnovitelných zdrojů.
15. Účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
21. Dále se zabýval otázkou žalobkyně, týkající se oprávněnosti výběru příspěvku na POZE provozovatelem regionální distribuční soustavy z elektřiny vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy žalobkyně v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013. Dovolatelčiny argumenty pro změnu právního názoru na tuto otázku spočívaly v tvrzení, že v rozhodném období nebyla stanovena v žádném zákoně ve vztahu k vlastní spotřebě výrobců elektřiny povinnost k úhradě složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a nebylo ji ani možno ze zákona výkladem dovodit.
22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na tom, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve znění účinném v rozhodném období, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, či recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022). Má-li žalobkyně za to, že tuto otázku by měl dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od svého právního názoru uvedeného v citované judikatuře, pak k tomu Nejvyšší soud neshledává důvod.
23. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, zdůraznil, že při výkladu zákona se nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu (srov. také stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč.). Ve vztahu k oprávněnosti výběru příspěvku na POZE pak uzavřel, že z pohledu teleologické koherence právního řádu je smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který, v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby, stanovená v ustanovení § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod. Postihuje tedy subjekty, které se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na nepříznivých změnách životního prostředí.
24. Dospěly-li tedy soudy nižších stupňů v projednávané věci k závěru, že okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje touto povinností, lze dovodit výkladem za užití standardních výkladových metod, neboť smyslu a účelu právní úpravy odpovídá právě výklad, dle kterého je provozovatel regionální distribuční soustavy povinen zatížit příspěvkem na POZE také vlastní spotřebu výrobců elektřiny, jelikož takovým postupem nejsou zakládány neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny, pak postupovaly v souladu s citovanou judikaturou a námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
25. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 bylo pro existenci povinnosti výrobce elektřiny odvést příspěvek na POZE z vlastní spotřeby podmínkou uzavření smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné. Rozhodná právní úprava
27. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen hradit ji operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.
28. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.
29. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.
30. Podle § 50 odst. 6 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014 smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel distribuční soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno a na vlastní účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby. Smlouva o distribuci elektřiny musí obsahovat ujednání o závaznosti Pravidel provozování distribuční soustavy, termín zahájení distribuce elektřiny, způsob měření distribuované elektřiny a jejího průběhu a výčet předávacích míst. Smlouva o distribuci elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) výčet odběrných míst, b) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, c) způsob úhrady plateb za distribuci elektřiny, d) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, e) dobu trvání smlouvy, f) opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze.
31. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2015 smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním řídí právní úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného.
32. Podle § 5 odst. 8 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o distribuci elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za distribuci, cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.
33. Podle § 5 odst. 10 věty první Pravidel trhu s elektřinou platba za přenos elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití sítí, platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z platby za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí platby za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se sjednává pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny se sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi a) vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně. Judikatura k otázce soukromoprávního vztahu umožňujícího účtovat příspěvek na POZE
34. V rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, na který lze v podrobnostech odkázat, Nejvyšší soud konstatoval, že podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán.
35. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že takový soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, mohl být založen smlouvou o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona, která v sobě zahrnovala povinnost uhradit také další platby související s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce elektřiny) připojené k distribuční soustavě, případně mohl být založen i v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona. Posouzení v poměrech projednávané věci
36. V projednávané věci odvolací soud založil své právní posouzení, podle kterého k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo, na závěru, že žalobkyně byla povinna v rozhodném období odvádět účastnici příspěvek na POZE také z vlastní spotřeby výrobců elektřiny i v případě, kdy mezi ní a výrobcem elektřiny nebyla uzavřena smlouva o distribuci ve smyslu § 50 energetického zákona. 37. Odvolací soud však v napadeném rozsudku nijak nezohlednil výše citovaný judikaturní závěr, že úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy se mohla v rozhodném období uskutečňovat pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, založeného smlouvou o distribuci, případně jinou smlouvou (srov. k tomu bod 41 odůvodnění výše), který umožňoval účtovat příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny. Nezabýval se tak podrobněji tím, zda byla žalobkyně s jednotlivými výrobci elektřiny v příslušném soukromoprávním vztahu, tedy zda byla vůbec oprávněna jim podle zákonem nastaveného systému úhrad tento příspěvek v rozhodném období účtovat. Hradila-li by totiž žalobkyně účastnici částky odpovídající příspěvku na POZE, které výrobcům elektřiny vyúčtovala neoprávněně, tedy bez existence příslušného soukromoprávního vztahu, učinila by tak bez právního důvodu a uhrazené částky by představovaly bezdůvodné obohacení na straně účastnice ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 38. Za daných okolností tak nelze než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v projednávané věci není v souladu s požadavky kladenými na ně ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je neúplné, a tudíž i nesprávné. 39. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo. V. Závěr 40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 41. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu