ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
OTE, a. s., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 192/79, PSČ 186 00,
identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem
se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, proti žalované E.ON Distribuce, a. s.,
se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01,
identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA,
advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení částky 142 755
678,03 Kč (o žalobě podle § 244 a násl. občanského soudního řádu), vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 256/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3.
2017, č. j. 8 Co 136/2017-289, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 8 Co 136/2017-289, v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 C
256/2015-205, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 141 606 792,74 Kč, a
ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 C
256/2015-205, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 141 606 792,74 Kč a
ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
Žalobkyně se v souzené věci domáhala, aby žalované jako provozovateli příslušné
regionální distribuční soustavy byla uložena povinnost zaplatit jí jako
operátorovi trhu s elektřinou (dále jen „operátor trhu“) za elektřinu vyrobenou
ve výrobnách elektřiny v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a spotřebovanou
účastníkem trhu bez použití distribuční soustavy, konkrétně za lokální spotřebu
výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, částku 142 755
678,03 Kč, kterou doúčtovala žalované podle § 13 odst. 1 a § 43 odst. 2 zákona
č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též jen „zákon č. 165/2012
Sb.“). Žalovaná částka sestává z částky 141 606 792,74 Kč na krytí nákladů
spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, druhotných
zdrojů energie a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla (dále jen
„podpora elektřiny“ či „podpora elektřiny z podporovaných zdrojů“) a z částky 1
148 885,30 Kč na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby
elektřiny. Žaloba byla podána podle § 244 a násl. občanského soudního řádu poté, co byl
návrh, jímž žalobkyně uplatnila tento nárok ve správním řízení, rozhodnutím
Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“ či „Úřad“) ze dne 15. 4. 2015,
č. j. OLP-15168-31/2013-ERÚ, zamítnut a předsedkyně ERÚ rozhodnutím ze dne 13. 7. 2015, č. j. 15168-37/2013-ERÚ, podaný rozklad zamítla a napadené rozhodnutí
potvrdila. Žalovaná založila svou procesní obranu na argumentu, že k tomu, aby výrobcům
elektřiny účtovala tuto složku ceny z lokální spotřeby, tedy z elektřiny,
kterou nedistribuuje, není dostatečná právní opora. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 C
256/2015-205, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v
Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně vzal v
souladu s § 250e odst. 2 věty první občanského soudního řádu za svá z
rozhodnutí ERÚ a podle nichž žalobkyně je držitelem licence na činnosti
operátora trhu, která je vydávána jako výlučná pro celé území České republiky,
a žalovaná je držitelem licence s předmětem podnikání „distribuce elektřiny“. Žalobkyně v distribučním regionu žalované doložila v období leden až září 2013
lokální spotřebu elektřiny 242 983 298 MWh, cenu na krytí nákladů podpory
podporovaných zdrojů energie 141 606 792,74 Kč (tj. 583 Kč/MWh) a cenu za krytí
nákladů decentrální výroby 1 148.885,3 Kč (tj. 4,73 Kč/MWh); celkem se tak
jedná o částku 142 755 678,04 Kč. Žalobkyně doúčtovala žalované tyto částky
fakturami ze dne 14. 9. 2013, žalovaná však úhradu těchto opravných dokladů
odmítla s tím, že příslušnou povinnost má pouze ve vztahu k elektřině
distribuované skrze distribuční soustavu a u lokální spotřeby se o takovou
elektřinu nejedná.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle
něhož povinnost žalované zatížit příspěvkem na podporu obnovitelných zdrojů
energie podle zákona č. 165/2012 Sb. v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 také
lokální spotřebu výrobců ze zákona nevyplývá. Své závěry založil v prvé řadě na
argumentu, že ustanovení § 13 zákona č. 165/2012 Sb. rozdělovalo pokrytí
podpory výroby elektřiny z podporovaných zdrojů na prostředky zahrnuté do ceny
elektřiny (složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na
krytí nákladů spojených s podporou elektřiny) a prostředky zahrnuté v dotaci ze
státního rozpočtu. Ustanovení § 28 odst. 1 tohoto zákona pak stanoví, že
operátor má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní
podporou tepla a tyto náklady mu jsou hrazeny provozovatelem regionální
distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních
prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z
prostředků státního rozpočtu. Podle § 42 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. má
operátor právo též na úhradu nákladů spojených s podporou decentrální výroby
elektřiny podle § 42 odst. 1, přičemž tyto náklady mu jsou hrazeny
provozovateli regionálních distribučních soustav z finančních prostředků,
které tvoří složku ceny za distribuci elektřiny. Odvolací soud argumentoval, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 165/2012 Sb. změna právní úpravy účinná od 1. 1. 2013 sice neřeší jiné postavení lokálních
výrobců energie z hlediska zatížení jejich spotřeby příspěvkem na podporu
zdrojů energie, avšak částka podpory výroby elektřiny z podporovaných zdrojů má
být zahrnuta do ceny elektřiny, a to ve „složce ceny za přenos a distribuci
elektřiny“ na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Na to pak navázal
úvahou, že lokální spotřeba výrobců definovaná v § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky
č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za
činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení
energetického zákona (dále též jen „Pravidla trhu s elektřinou“), za niž
považuje elektřinu výrobci vyrobenou a následně spotřebovanou, která není
dopravována zařízením distribuční soustavy a je tedy spotřebována, aniž by bylo
využito služeb distribuce. V případě elektřiny spotřebované samotným jejím
výrobcem pak logicky nedochází k účtování „ceny elektřiny“. Příslušná zákonná
ustanovení je podle jeho názoru nutno vyložit tak, že pouze ten spotřebitel
elektřiny, kterému je ze zákonného důvodu účtována „cena za přenos elektřiny a
její distribuci“, tj. ten, komu byla elektřina přenesena a distribuována, je v
konečném důsledku povinen se na úhradě takového podpůrčího příspěvku podílet. Ztotožnil se proto se závěry soudu prvního stupně, podle nichž povinnost
žalované hradit žalobkyni podíl na nákladech spojených s podporou elektřiny
stanovený v rámci složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny se vztahuje pouze k té elektřině, která je její distribuční sítí
distribuována.
Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že ustanovení zákona č. 165/2012 Sb. je
nutno vykládat v kontextu podzákonné úpravy, zejména vyhlášky č. 140/2009 Sb.,
o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „regulační vyhláška“), která
upravovala náklad operátora trhu spojený s podporou elektřiny z obnovitelných
zdrojů a podporou decentrální výroby elektřiny v § 9b odst. 1 tak, že ERÚ
stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí uvedených nákladů
způsobem uvedeným v přílohách č. 6 a 6c, přičemž v těchto přílohách je složka
ceny přesně stanovena regulačním vzorcem, ve kterém je (v rámci veličiny RMESi)
zahrnuta též lokální spotřeba výrobců. Zdůraznil, že povinnosti mohou být
vzhledem k čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ukládány pouze na
základě zákona a zákonná opora pro stanovení povinnosti žalované (a přeneseně
tedy i výrobcům elektřiny ve vztahu k jejich lokální spotřebě) v zákoně
stanovena není. Vyjádřil mínění, že zákon je v příslušných ustanoveních
jednoznačný a povinnost k úhradě nákladů spojených s podporou elektřiny spojuje
výslovně s cenou za přenos elektřiny a s cenou za distribuci elektřiny. Žalobkyní prosazovaný názor, že povinnost podílet se na podpoře podporovaných
zdrojů energie má i výrobce a spotřebitel (v jedné osobě) takové elektřiny,
která není přenesena ani distribuována, postrádá zákonné opodstatnění. Ustanovení § 53 odst. 2 písm. i) zákona č. 165/2012 Sb. zmocnilo ERÚ ke
stanovení „způsobu a termínu účtování a hrazení plateb“, žádný podzákonný
předpis tedy nebyl oprávněn na základě tohoto zmocnění rozšířit povinnosti ve
vztahu k rozsahu podpory nad rámec stanovený tímto zákonem. Z tohoto hlediska
jsou proto neaplikovatelné regulační vyhláška, Pravidla trhu s elektřinou a
vyhláška ERÚ č. 439/2012 Sb., o stanovení způsobu a termínů účtování a hrazení
složky ceny za přenos elektřiny, přepravu plynu, distribuci elektřiny a plynu
na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, decentrální výroby elektřiny a
biometanu a o provedení některých dalších ustanovení zákona o podporovaných
zdrojích energie, k provedení § 53 odst. 2 písm. h) - k) zákona č. 165/2012 Sb. (dále jen vyhláška č. 439/2012 Sb.). Skutečnost, že přechozí právní úprava účinná do 31. 12. 2012 nedefinovala
podmínky jinak a přesto výběr předmětného příspěvku i za lokální spotřebu
zpochybňován nebyl, nevypovídá podle odvolacího soudu ničeho o tom, zda v
řešeném období je možno takovou povinnost ze zákona dovodit. Stejně tak je
podle jeho názoru nepřípadná argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Ads 120/2009, neboť zde nejde o chybějící
definici určitého pojmu; naopak, zákon je jednoznačný v tom, že spojuje
povinnost k úhradě nákladů výslovně s cenou za přenos elektřiny a s cenou za
distribuci elektřiny. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalobkyně
dovoláním.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, totiž „zda
ze zákona vyplývá povinnost žalované zatížit příspěvkem na podporu zdrojů
energie podle zákona č. 165/2012 Sb. v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 také
lokální spotřebu, tedy zda byla příspěvkem na podporu obnovitelných zdrojů
energie v rozhodném období zatížena elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a
spotřebovaná tímto výrobcem v areálu výrobny bez použití přenosové nebo
distribuční soustavy vyjma vlastní technologické spotřeby“. Dovolatelka především upozorňuje, že definice lokální spotřeby výrobců dle § 2
písm. g) Pravidel trhu s elektřinou je širší než předmět sporu, jímž je pouze
lokální spotřeba výrobců elektřiny v areálu výroben; ta se týká pouze elektřiny
vyrobené a spotřebované samotným výrobcem v místě výroby elektřiny, bez
nutnosti jejího přenosu či distribuce. Vytýká odvolacímu soudu, že tyto pojmy
přesně nerozlišuje. Výklad, podle něhož lokální spotřeba výrobců v areálu
výroben nezakládá povinnost těchto výrobců podílet se na financování nákladů
spojených s podporou elektřiny, má za nesprávný. Argumentuje především
kontinuitou právní úpravy; poukazuje na to, že povinnost úhrady příspěvku na
podporu elektřiny též za lokální spotřebu výrobců v době před rozhodným obdobím
a po něm zpochybňována není, přičemž právní úprava před tímto obdobím a v tomto
období je totožná, kromě subjektu administrace podpory elektřiny z
obnovitelných zdrojů. Potvrzení svého názoru shledává též v úpravě povinnosti
výběru za lokální vlastní spotřebu výrobců v areálu výroben novelou zákona č. 165/2012 Sb., provedenou zákonem č. 310/2013 Sb. V prvé řadě dovolatelka prosazuje názor, že povinnost žalované zatížit
příspěvkem na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů v předmětném období také
lokální spotřebu výrobců v areálu výroben v zákoně stanovena je, a to v
ustanoveních §§ 13, 28 a 43 zákona č. 165/2012 Sb. Je přesvědčena, že povinnost
platby pevné ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny je zákonem
stanovena zcela obecně; všechny dotčené subjekty (účastníci trhu s elektřinou)
mají stejná práva a povinnosti, pokud by tedy měl být některý z nich od této
platby osvobozen, respektive by touto platbou neměla být zatížena i lokální
spotřeba výrobců v areálu výroben, muselo by to být v zákoně způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřeno. Pokud by se vycházelo z argumentace
odvolacího soudu, neměl by zmíněnou povinnost nikdo, neboť v zákoně žádný
nositel této povinnosti přímo označen není, a systém podpory obnovitelných
zdrojů elektřiny v rozhodném období by se rozpadl, což jistě nebylo úmyslem
zákonodárce, s ohledem na příslušné předpisy Evropské unie, jimiž je Česká
republiky vázána. Podpůrně dovolatelka argumentuje, že právo na vybírání příspěvku na podporu
elektřiny za vlastní spotřebu výrobců vyplývalo z celého rámce právní úpravy
této podpory, též z ostatních souvisejících předpisů a ze smyslu právních
norem, a v této souvislosti nedošlo ke dni 1. 1. 2013 k žádné změně.
Tvrdí, že
výpočet výše složky ceny stanoví ERÚ na základě zákonného zmocnění a tato
složka ceny ve smyslu příslušného regulačního vzorce stanoveného regulační
vyhláškou obsahuje i lokální spotřebu výrobců. Prováděcí předpisy tedy okruh
povinností stanovených zákonem nestanoví nebo nerozšiřují, nýbrž v mezích
zákonného zmocnění pouze konkretizují způsob výpočtu výše složky ceny za
distribuci a způsob úhrady. Dovolatelka zdůrazňuje, že regionální distributor je pouze jedním z článků
alokace prostředků na krytí nákladů operátora trhu spojených s podporou
elektřiny z obnovitelných zdrojů a platba na úhradu příspěvku na podporu těchto
zdrojů není cenou za jeho služby, nýbrž má charakter nepřímé daně, poplatku, a
vzniká na základě zákona, nikoliv na základě smlouvy. Do ceny za distribuci
byla jako její složka začleněna neorganicky; jde o zcela samostatný nárok
vyplývající ze zákona č. 165/2012 Sb. Jeho výše je přímo úměrná množství
elektřiny spotřebované zákazníkem nebo výrobcem provozujícím výrobnu elektřiny,
včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu bez použití
přenosové nebo distribuční soustavy.
Právní posouzení odvolacího soudu má dovolatelka za rozporné s ústavním
pořádkem, neboť zakládá diskriminaci mezi spotřebiteli elektřiny. Poukazuje na
účel úpravy, kterým je ochrana životního prostředí, a argumentuje, že vzhledem
k němu tu není legitimní důvod pro rozdílné zacházení s lokální spotřebou
výrobců a spotřebou elektřiny ze zbytku elektrizační soustavy, tj. není důvod,
proč by se na financování ochrany životního prostředí neměly podílet rovněž
subjekty spotřebovávající elektřinu v rámci lokální spotřeby výrobců, tedy i
lokální spotřeby výrobců v rámci areálů výroben. Podle jejího tvrzení například
neplatí, že lokální spotřeba výrobců představuje spotřebu elektřiny z malých
výroben s nižším vlivem na životní prostředí či z výroben elektřiny z
obnovitelných zdrojů, jak rozsah žaloby zúžil ERÚ i soudy obou stupňů; i v
rámci lokální spotřeby se může jednat o významné průmyslové podniky s vysokou
energetickou náročností. Dovolatelka obsáhle vytýká ERÚ porušení principu
předvídatelnosti a legitimního očekávání, k němuž mělo dojít tím, že ERÚ
nerespektoval své vlastní závazné výkladové stanovisko č. 2/2013. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a
žalobě vyhověl, popřípadě aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. Napadený rozsudek považuje
za věcně správný a ztotožňuje se se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Zdůrazňuje mimo jiné, že za rozhodné považuje znění § 13 zákona č. 165/2012
Sb., který provozovateli regionální distribuční soustavy ukládá povinnost
hradit složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s
podporou elektřiny. Z toho dovozuje nesprávnost tvrzení, že v zákoně č. 165/2012 Sb. není žádný z okruhu subjektů spotřebovávajících elektřinu z
povinnosti platby na podporu elektřiny výslovně vyloučen; podle zákona má
dovolatelce kompenzovat náklady na tuto podporu ze složky ceny na podporu
elektřiny, tedy z příjmu, který získá v rámci výkonu své licencované činnosti,
z poskytování distribučních služeb. Subjektům, které služeb distribuce
nevyužijí, nelze tedy složku na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny coby
integrální součást ceny distribuce účtovat a tyto subjekty jsou vyloučeny z
povinnosti tuto složku hradit. Zákon č. 165/2012 Sb. neobsahuje zmocnění pro
ERÚ, aby prostřednictvím podzákonného předpisu upravoval nebo rozšiřoval
vymezení elektřiny, jejíž spotřeba má být podle tohoto zákona zpoplatněna
složkou ceny za distribuci, nad rámec elektřiny, která je zákazníkům dodávána
prostřednictvím distribuční soustavy a za jejíž distribuci druhá strana smlouvy
o distribuci elektřiny hradí cenu distribuce včetně složky na podporu
obnovitelných zdrojů elektřiny. Nárok vybírat složku na podporu obnovitelných
zdrojů elektřiny mohl tedy v rozhodném období vzniknout jen na základě
distribuční smlouvy.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení
otázky, v jeho rozhodování dosud nevyřešené, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o
podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele regionální
distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí
nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální
spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Otázka sice nebyla v dovolání formulována precizně, v tom je třeba žalované
přisvědčit, leč jak z jejího vymezení, tak ze související dovolací argumentace
(byť i v ní dovolatelka zachází se zákonnými pojmy poněkud nešetrně) jsou smysl
předložené otázky a její rozsah seznatelné. Z druhé (upřesňující) části věty je
zřejmé, že dovolatelka směřuje řešení nikoliv k celé lokální spotřebě výrobců,
nýbrž toliko ke spotřebě výrobců v areálu výroben, a to právě jen takových
výroben, které jsou připojeny k distribuční soustavě. To nakonec odpovídá tomu,
jak je vymezen předmět řízení v žalobě a též v předcházejícím návrhu na
projednání sporu ve správním řízení. Protože podle níže citovaného § 2 odst. 1
písm. g) Pravidel trhu s elektřinou lokální spotřeba výrobců nezahrnuje
technologickou vlastní spotřebu elektřiny (technologická vlastní spotřeba pod
pojem „lokální spotřeba výrobců“ nespadá), bylo by nejen nadbytečné, ale i
terminologicky nepřesné pojednávat o „lokální spotřebě výrobců vyjma
technologické vlastní spotřeby“.
Dále, dovolatelkou formulovaná otázka se
zjevně vztahuje výlučně k podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů (jednoho z
podporovaných zdrojů energie), tedy nikoliv též k podpoře decentrální výroby
elektřiny podle § 42 a § 43 zákona č. 165/2012 Sb. Nejvyšší soud se tudíž při dovolacím přezkumu omezuje pouze na řešení takto
vymezené otázky. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. stanoví, že operátor trhu účtuje
provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové
soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na
krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z
obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby
elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel
regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji
hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za
přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s
podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 28 téhož zákona operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s
podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi
trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem
přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos
elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu (odstavec 1 věta
první). Pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po
odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu
nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s
podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za
přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s
podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby
elektřiny zákazníků (odstavec 3). Podle § 9b odst. 1 regulační vyhlášky Úřad stanoví složku ceny za přenos a
distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle
jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6 k této vyhlášce …
Podle této přílohy je jmenovatelem v regulačním vzorci pro výpočet složky ceny
za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny
veličina RMESi [MWh], která představuje plánované množství elektřiny pro
regulovaný rok dodané zákazníkům v České republice včetně odběru výrobců druhé
kategorie, ostatní spotřeby provozovatele přenosové soustavy a provozovatelů
distribučních soustav, lokální spotřeby výrobců a spotřeby zákazníků v
ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od
elektrizační soustavy, kromě elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních
elektráren a technologické vlastní spotřeby elektřiny výrobců, stanovené Úřadem. Podle § 2 odst. 1 písm.
g) Pravidel trhu s elektřinou se lokální spotřebou
výrobců rozumí elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a spotřebovaná tímto
výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo
regionální distribuční soustavy; lokální spotřeba výrobců nezahrnuje
technologickou vlastní spotřebu elektřiny. Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o
výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014 (dále jen
„energetický zákon“ či „EZ“), se rozumí:
1. distribuční soustavou vzájemně propojený soubor vedení a zařízení o napětí
110 kV, s výjimkou vybraných vedení a zařízení o napětí 110 kV, která jsou
součástí přenosové soustavy, a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 1,5 kV,
3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV, 25 kV nebo 35 kV sloužící k zajištění distribuce
elektřiny na vymezeném území České republiky …
2. elektrickou přípojkou zařízení, které začíná odbočením od spínacích prvků
nebo přípojnic v elektrické stanici a mimo ní odbočením od vedení přenosové
nebo distribuční soustavy, a je určeno k připojení odběrného elektrického
zařízení,
4. elektrizační soustavou vzájemně propojený soubor zařízení pro výrobu,
přenos, transformaci a distribuci elektřiny, včetně elektrických přípojek,
přímých vedení, …, a to na území České republiky,
6. odběrným místem místo, kde je instalováno odběrné elektrické zařízení
jednoho zákazníka, včetně měřicích transformátorů, do něhož se uskutečňuje
dodávka elektřiny,
9. přímým vedením vedení elektřiny spojující výrobnu elektřiny, která není
připojena k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, a odběrné místo,
které není elektricky propojeno s přenosovou soustavou nebo s distribuční
soustavou, nebo elektrické vedení zabezpečující přímé zásobování vlastních
provozoven výrobce elektřiny, jeho ovládaných společností nebo zákazníků, a
není vlastněno provozovatelem přenosové soustavy ani provozovatelem distribuční
soustavy,
10. přenosovou soustavou vzájemně propojený soubor vedení a zařízení 400 kV,
220 kV a vybraných vedení a zařízení 110 kV, uvedených v příloze Pravidel
provozování přenosové soustavy, sloužící pro zajištění přenosu elektřiny pro
celé území České republiky a propojení s elektrizačními soustavami sousedních
států …,
17. zákazníkem fyzická či právnická osoba odebírající elektřinu odběrným
elektrickým zařízením, které je připojeno k přenosové nebo distribuční
soustavě, která nakoupenou elektřinu pouze spotřebovává nebo přeúčtovává,
18. výrobnou elektřiny energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie
na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení …. Podle § 22 odst. 1 energetického zákona účastníky trhu s elektřinou
jsou a) výrobci elektřiny, b) provozovatel přenosové soustavy, c) provozovatelé
distribučních soustav, d) operátor trhu, e) obchodníci s elektřinou, f)
zákazníci.
Podle § 50 energetického zákona smlouvou o sdružených službách dodávky
elektřiny se zavazuje výrobce nebo obchodník s elektřinou dodávat zákazníkovi
elektřinu vymezenou množstvím a časovým průběhem a zajistit na vlastní jméno a
na vlastní účet dopravu elektřiny a související služby a zákazník se zavazuje
zaplatit výrobci nebo obchodníkovi s elektřinou za dodanou elektřinu cenu a za
dopravu elektřiny a související služby cenu regulovanou (odstavec 2 věta
první). Smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel distribuční
soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno a na vlastní
účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční soustavy
nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny, rezervovat
požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou
sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit
regulovanou cenu za distribuci a související služby (odstavec 6 věta první). Vyhláška č. 439/2012 Sb., účinná od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2014, v ustanovení § 2
odst. 1 pod rubrikou „Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos
elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny“ stanovila, že provozovatel regionální distribuční soustavy vyúčtuje
složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou
elektřiny provozovateli lokální distribuční soustavy za množství elektřiny, za
které se hradí složka ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci
elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Provozovatel lokální
distribuční soustavy sděluje množství elektřiny, za které je cena zúčtována,
provozovateli regionální distribuční soustavy podle vyhlášky o pravidlech trhu
s elektřinou. Ustanovení § 33 odst. 2 Pravidel trhu s elektřinou, zrušené ke dni 1. 1. 2013
vyhláškou č. 438/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 541/2005 Sb., o
Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s
elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, ve
znění pozdějších předpisů), stanovilo pod rubrikou „Předávání údajů o
uskutečněné výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů a účtování podpory
elektřiny“, že cenu na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny účtuje
provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy za veškerou elektřinu skutečně
dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je připojeno k této soustavě, včetně
spotřeby zákazníků v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně
odděleném od elektrizační soustavy a lokální spotřeby výrobců, jejichž zařízení
je připojeno k této soustavě, a v případě provozovatele distribuční soustavy
také za ostatní spotřebu provozovatelů distribučních soustav. Provozovatel
regionální distribuční soustavy účtuje tuto cenu provozovateli lokální
distribuční soustavy za elektřinu dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je
připojeno k této lokální distribuční soustavě, včetně lokální spotřeby výrobců,
jejichž zařízení je připojeno k této distribuční soustavě, a za ostatní
spotřebu provozovatele lokální distribuční soustavy.
Provozovatel lokální
distribuční soustavy sděluje množství elektřiny, za které je cena účtována,
provozovateli regionální distribuční soustavy; konečnou hodnotu zašle
provozovateli regionální distribuční soustavy do dvacátého osmého dne
kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který se vyúčtování ceny podle
tohoto odstavce provádí. Podle ustanovení § 6a odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o
podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012,
provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční
soustavy má právo na úhradu vícenákladů spojených s podporou elektřiny z
obnovitelných zdrojů. Vícenáklady provozovatele přenosové soustavy nebo
provozovatele regionální distribuční soustavy podle předchozí věty jsou hrazeny
složkou ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci elektřiny na úhradu
vícenákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů regulované
Úřadem a dotací z prostředků státního rozpočtu. Čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky stanoví, že ministerstva, jiné správní
orgány a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat
právní předpisy jsou-li k tomu zákonem, zmocněny. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnosti mohou být
ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným. Úvodem je třeba konstatovat, tak jak přiléhavě učinily ve svých rozhodnutích
již soudy obou stupňů a v prvé řadě ERÚ, že povinnost hradit operátorovi trhu
finanční prostředky tvořené složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí
nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou zákon č. 180/2005 Sb. ukládal
provozovatelům regionálních distribučních soustav (a o niž jde ve zde souzené
věci), neměly v režimu tohoto zákona nést tyto subjekty z vlastních prostředků. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované
ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet
prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny jako
příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této složky ceny
přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory elektřiny. K obdobnému závěru pro účely řešení sporu o pravomoc dospěl již zvláštní senát
zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017, uveřejněném pod
číslem 3859/2019 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „Konf
45/2017“). Hradil-li pak provozovatel regionální distribuční soustavy tyto
náklady z výnosu „složky ceny“, byl rozsah jeho povinnosti odvozen od rozsahu
dílčích platebních povinností účastníků trhu s elektřinou, kteří hradí
příslušnou složku ceny za distribuci, a objem finančních prostředků, které byl
povinen předat operátorovi trhu, odvisel od objemu prostředků, které byl
oprávněn a povinen účtovat jiným účastníkům trhu s elektřinou.
S posouzením
rozsahu jeho povinnosti vůči operátorovi trhu se tedy nutně pojí vymezení
rozsahu povinností ostatních účastníků trhu s elektřinou platit uvedenou složku
ceny provozovateli regionální distribuční soustavy. Dále je třeba předeslat, že argumentace odvolacího soudu skutečně vychází z
chybného chápání pojmů „lokální spotřeba výrobců“ a „lokání spotřeba výrobce v
areálu výrobny“ jako pojmů totožných, v důsledku čehož je vnitřně
nekonzistentní a tudíž nepřesvědčivá. V rámci „lokální spotřeby výrobců“, jak
je právními předpisy definována [srov. § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s
elektřinou], nejde totiž jen a pouze o spotřebu, ke které dochází v areálu
výrobny samotným tímto výrobcem. Jde i o jinou lokální spotřebu, nejen mimo
areál výrobny, ale především také o spotřebu úplně jiných subjektů, ke kterým
se elektřina dostane bez použití přenosové nebo regionální distribuční
soustavy, tj. například skrze lokální distribuční soustavu. Dlužno podotknout,
že též sama dovolatelka nezachází s příslušnými pojmy jak v žalobě, tak i v
dovolání s důsledností, jejíž absenci vytýká odvolacímu soudu. V zásadě však
nelze argumentům ani jedné ze stran, a též napadenému rozhodnutí, v němž
odvolací soud akceptoval řešení prosazované žalovanou a přijaté v rozhodnutí
ERÚ, upřít racionalitu; řešení předložené otázky není snadné, což je dáno nejen
specifičností a složitostí technické roviny problému, nýbrž zejména
problematickou kvalitou příslušné zákonné úpravy (nedůsledností zákonodárce). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje z čl. 79 odst. 1 Ústavy a čl. 4
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že stanovení primárních povinností
(jejich rámcové vymezení) je vyhrazeno zákonu; podzákonné normotvorbě může být
na základě zmocnění zákona a v jeho mezích toliko svěřena podrobnější úprava
(srov. např. nález ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 3/95, uveřejněný pod
číslem 59/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na závěru, že v rozhodném období povinnost k úhradě
složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů
spojených s podporou elektřiny v žádném zákoně ve vztahu k lokální spotřebě
výrobců v areálu výroben stanovena nebyla a nebylo ji možno ze zákona ani
výkladem dovodit. Povinnost podílet se na těchto nákladech ovšem nebyla v
zákoně č. 165/2012 Sb. explicitně vztažena ani k jakékoliv jiné kategorii
spotřeby elektřiny, resp. nebyla výslovně uložena vůbec žádným subjektům, a
přesto o její existenci nemůže být pochyb. Stěží bylo úmyslem zákonodárce
vytvořit takový systém financování výroby elektřiny, ve kterém by nikomu nebyla
stanovena povinnost do něho přispívat. Ostatně o existenci této povinnosti
nepochybují v obecné poloze ani žalovaná a odvolací soud. Absence výslovné
úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá,
lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních
postupů (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
Okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje touto povinností, dovodit
výkladem za užití standardních výkladových metod lze, a při tomto výkladu je
třeba respektovat zákonem stanovený mechanismus „výběru“ příspěvků na krytí
nákladů spojených s podporou elektřiny. Potud se Nejvyšší soud shoduje s
úvahami odvolacího soudu. Nesdílí však jeho názor, že ustanovení §§ 13 a 28
zákona č. 165/2012 Sb. umožňují dovodit tuto povinnost výkladem právě jen
(výlučně) ve vztahu ke spotřebě té elektřiny, která je přenesena a
distribuována (případně distribuována právě jen provozovatelem regionální
distribuční soustavy), protože jen ve vztahu k ní se platí cena za přenos a
cena za distribuci. Skutečnost, že zákon č. 165/2012 Sb. ukotvil platbu na krytí nákladů spojených
s podporou elektřiny jako složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci
elektřiny, nelze přeceňovat a dovozovat z ní samotné bez dalšího tak
dalekosáhlé důsledky. Pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za
distribuci je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem,
zvolená zjevně (z příslušné důvodové zprávy ani ze sněmovních dokumentů nelze k
tomu zjistit ničeho a k věci se nevyjadřuje ani odborná literatura) ve vazbě na
to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a provozovatelé
regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen vybíráním
příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno
technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty
placen v rámci ceny za přenos a ceny za distribuci, respektive spolu s touto
cenou. Zatímco cena za distribuci (dále bude řeč především o ní, neboť o složku ceny
za přenos v souzené věci nejde) je kategorií smluvní, ve svém základu
soukromoprávní (jde o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity
a překročení rezervované kapacity, srov. § 5 odst. 10 Pravidel trhu s
elektřinou), příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jenž je
podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné povahy. Není
protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované
distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory
preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena
smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy,
svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek
skutečně do jisté míry podobá dani). Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze
dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018 (které je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách),
že jde o úředně určenou částku na úhradu nákladů spojených s podporou
elektřiny, a v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018, uveřejněném
pod číslem 71/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že
povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory je založena zákonem
č. 165/2012 Sb. v jeho § 28.
Legislativní zakotvení této platby jako složky
ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího
výběru. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na
podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče; jak přiléhavě vysvětlila předsedkyně
ERÚ ve svém shora označeném rozhodnutí, k hrazení příspěvku na náklady
docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé
elektřiny nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám
distribuce přidružené složky ceny. Pro správnost uvedeného názoru svědčí podpůrně též to, že rovněž v režimu
zákona č. 180/2005 Sb. byla platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou v
ustanovení § 6a odst. 1 konstruována jako složka ceny za přenos elektřiny a
ceny za distribuci elektřiny, a přitom ustanovení § 33 Pravidel trhu s
elektřinou ve znění účinném do 31. 12. 2012 výslovně stanovilo, že cenu na
krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny účtuje provozovatel přenosové
nebo distribuční soustavy též za lokální spotřebu výrobců, jejichž zařízení je
připojeno k této soustavě, a provozovatel regionální distribuční soustavy
účtuje tuto cenu provozovateli lokální distribuční soustavy za elektřinu
dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je připojeno k této lokální distribuční
soustavě, včetně lokální spotřeby výrobců, jejichž zařízení je připojeno k této
distribuční soustavě. Příspěvkem na podporu elektřiny byla tedy zatížena též
lokální spotřeba výrobců, ovšem za splnění předpokladu, že jejich zařízení bylo
připojeno k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě. Skutečnost, že
provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy tu byl v postavení
oprávněného subjektu, nikoliv v roli „výběrčího“, je v rovině řešené
problematiky bez významu. Podstatné bylo, že mezi výrobcem a provozovatelem
přenosové nebo distribuční soustavy byl příslušný právní vztah umožňující
„účtovat“ cenu za přenos nebo cenu za distribuci. Právě v rámci tohoto vztahu
se totiž realizovala povinnost stanovená v § 50 odst. 6 věty první
energetického zákona, totiž povinnost účastníka trhu s elektřinou „zaplatit
regulovanou cenu za distribuci a související služby“. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné
znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle
jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost
doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a
účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněného pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je
naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje
pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro
objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 téže
Sbírky).
Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s
tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text
může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 152/2006). Z těchto
závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek
velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011,
sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Zdůrazňuje též, že je nepřijatelný takový způsob
interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným
důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného
uspořádání právních vztahů srov. např. důvody rozsudku ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006,
uveřejněného pod číslem 58/2010 tamtéž). Odvolací soud, který se při řešení předmětné otázky hmotného práva spokojil
toliko s výkladem jazykovým a logickým, nepostupoval při interpretaci zákona s
dostatečnou důsledností. Při výkladu zákona č. 165/2012 Sb. za účelem
posouzení, zda z něho vyplývala příslušná povinnost provozovatele regionální
distribuční soustavy, je nezbytné vzít v potaz též (a především) účel a smysl
tohoto zákona. Účelem zákona č. 165/2012 Sb. je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního
prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a
zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů [§
1 odst. 2 písm. a) a b)], ve vazbě na účel směrnice Evropského parlamentu a
Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných
zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, kterou
tento zákon implementoval do českého právního řádu. Takto vymezenému účelu
zákona vyhovuje, a je zároveň souladný s hodnotami, na kterých je založen
právní řád materiálního právního státu, pouze takový výklad, podle něhož se
určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena,
neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou
spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy
relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném
důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem
distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím
vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a
potenciálním poškozování životního prostředí.
Je proto možno souhlasit s
argumentací dovolatelky, že z pohledu teleologické koherence právního řádu je
smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který – v rámci
zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny
za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je
i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci
a související služby, stanovená v ustanovení § 50 odst. 6 věty první
energetického zákona (srov. obdobně důvody Konf 45/2017) – nezakládá
neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho,
zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke
spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když
pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy
neexistuje racionální důvod. O tom, že z hlediska technického takový způsob určování množství zpoplatněné
elektřiny a „účtování“ tomu odpovídajících částek složky ceny ve smyslu § 13
odst. 1 věty první zákona č. 165/2012 Sb. nepředstavuje v rámci systému
financování podpory elektřiny problém, svědčí mj. i fakt, že v období před
předmětnou částí roku 2013 tato praxe po dobu mnoha let fungovala. Se „zpoplatněním“ lokální spotřeby výrobců v areálech výroben ostatně počítala
i úprava navazující; novelou zákona č. 165/2012 Sb. provedenou s účinností od
2. 10. 2013 zákonem č. 310/2013 Sb. byla v § 28 odst. 4 písm. b) výslovně
stanovena povinnost platit cenu na úhradu nákladů spojených s podporou
elektřiny též pro výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny
jimi spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu
s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy. V tomto místě je třeba podotknout, že oproti názoru odvolacího soudu nelze
předchozí právní úpravě a praxi na ní založené a priori upírat jakoukoliv
relevanci při výkladu právního předpisu. Historický výklad je přeci jedním ze
standardních výkladových postupů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2833/2013). Historický kontext právní úpravy,
zejména v návaznosti na signalizovaný záměr zákonodárce o kontinuitu, případně
naopak o diskontinuitu s předchozí úpravou, může být jedním z vodítek pro
náležitý výklad, jakkoliv jistě nepůjde o vodítko výlučné. I v souzené věci jde
o argumentaci použitelnou pouze podpůrně. Nelze však zcela pominout, že navázal-
li zákonodárce na schéma předchozí úpravy ohledně příspěvku na úhradu nákladů
na podporu elektřiny (stanovení plateb skrze složku ceny za přenos a ceny za
distribuci), deklaroval-li (srov. oddíl A, bod 3 důvodové zprávy k zákonu č.
165/2012 Sb.), že v nové úpravě jsou z důvodu kontinuity zachovány některé
principy úpravy předchozí, a následně popsal, v čem spočívají změny (začlenění
operátora trhu do systému, zavedení podpory výroby tepla z obnovitelných
zdrojů, přesměrování podpory z formy výkupních cen do formy zelených bonusů
atd.), ale změnu rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem nezmínil, lze důvodně
vycházet z toho, že právě též v řešení této otázky jde o onu signalizovanou
kontinuitu. Oproti názoru, k němuž dospěl odvolací soud, tedy ze zákona č. 165/2012 Sb., o
podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického
zákona v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty
první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy
zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s
podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v
areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit
operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z
podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben
připojených k distribuční soustavě. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentuje mimo jiné ve vztahu k
subjektům, které služeb distribuce nevyužívají. Otázkou, jak by tomu bylo v
případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben nepřipojených k přenosové
soustavě nebo k distribuční soustavě, se však Nejvyšší soud nezabýval, neboť
nebyla předmětem dovolacího přezkumu, a to ani nepřímo, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu záviselo právě jen na posouzení, jak je tomu s
lokální spotřebou výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. V části, v níž bylo otevřeno dovolacímu přezkumu, tedy rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod upravený v §
241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. V této procesní situaci by
bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se též zbývajícími
dovolacími námitkami. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části potvrzujícího výroku o věci
samé týkající se platby na krytí nákladů podpory podporovaných zdrojů energie
ve výši 141 606 792,74 Kč správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou,
Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech
řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud proto zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu ke zbývající části potvrzujícího výroku odvolacího soudu o věci samé,
týkající se platby na krytí nákladů podpory decentrální výroby ve výši 1 148
885,30 Kč, dovolatelka opomněla uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. k tomu závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť
lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti
nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu