Malé pivovary - zákonné zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu
265/1995 Sb.
N 59/4 SbNU 91
Malé pivovary - zákonné zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 11. října 1995
v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení:
1. § 2 písm. i), části § 33 týkající se malých nezávislých
pivovarů podle § 2 písm. i) a § 33a zákona ČNR č. 587/1992
Sb., o spotřebních daních, ve znění zákonů č. 199/1993 Sb., č.
325/1993 Sb., č. 136/1994 Sb. a zákona č. 260/1994 Sb.
2. čl. II bodů 2,3,4,5 a 6 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve
znění pozdějších předpisů,
za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, takto:
1) Dnem 1. ledna 1996 se z r u š u j e článek II bod 5 zákona č.
260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní
rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění
pozdějších předpisů.
2) Vyslovuje se, že vyhláška Ministerstva zemědělství č.
111/1995 Sb., kterou se stanoví právní a ekonomické podmínky
nezávislosti malých nezávislých pivovarů, pozbývá platnosti
současně.
3) Ve zbývající části se návrh zamítá.
O d ů v o d n ě n í
ustanovením § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, podal dne 20. ledna 1995 podle čl. 87 odst. 1
písm. a) Ústavy České republiky návrh na zrušení
1. § 2 písm. i), části § 33 týkající se malých nezávislých
pivovarů podle § 2 písm. i) a § 33a zákona ČNR č. 587/1992
Sb., o spotřebních daních, ve znění zákonů č. 199/1993 Sb., č. 325/1993 Sb., č. 136/1994 Sb. a zákona č. 260/1994 Sb.,
2. čl.II bodů 2,3,4,5 a 6 zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve
znění pozdějších předpisů,
pro rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky a, jak vyplývá z textu návrhu, také s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona pro rozpor
s ústavním zákonem lze rozčlenit do dvou okruhů:
a) Zákon o spotřebních daních ve znění napadené novely zavádí
diferencovanou nižší daň pro malé nezávislé pivovary, jejichž
roční výstav (produkce) piva není větší než 200 000 hl, což je
podle navrhovatele v rozporu s principem rovnosti v právech
podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatel
namítl, že zatímco podle předchozí právní úpravy spotřebních
daní u všech vybraných výrobků včetně piva byly sazby daně
a její odstupňování závislé výlučně na vlastnostech těchto
výrobků, nová právní úprava zavedla u piva, a jen u něho,
další hledisko daňové diferenciace, totiž rozsah roční
produkce. Uvedl, že zásada rovnosti v právech, která patří
k základním zásadám moderních demokratických právních soustav,
se pojímá tak, že jde o rovnost subjektů relativní, která je
chápána ve vztahu k určité právní normě a která vyžaduje, aby
bylo uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů
a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ČSFR,
publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů, podle
něhož v principu nelze sice vyloučit, aby zákonodárce stanovil
diferencované daně podle zásady, že výkonnější subjekt bude
odvádět vyšší daně, je však třeba, aby zákonodárný orgán
podložil své rozhodnutí objektivními a racionálními kriterii,
což se podle názoru navrhovatele v posuzované věci nestalo,
neboť zákonodárce neodůvodněně zvýhodnil pouze jednu skupinu
výrobců u jednoho z výrobků podléhajících dani spotřební,
totiž piva, ač podobné ekonomické rozlišení by bylo možné
zavést i u jiných výrobků podléhajících spotřební dani. b) Citovaná novela v čl. II bodu 5 ukládá Ministerstvu
zemědělství, aby v dohodě s Ministerstvem financí vydalo
právní předpis, kterým stanoví právní a ekonomické podmínky
nezávislosti malých pivovarů. To je podle navrhovatele
v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona
a s čl. 78 a 79 odst. 3 Ústavy, které stanoví, že prováděcí
předpis může být vydán jen k provedení zákona a v jeho mezích. Tyto podmínky nejsou podle navrhovatele splněny, neboť zákon
nestanovil meze právního předpisu nižší právní síly.
Zmocňovací ustanovení zákona, který v napadených ustanoveních
znaky "nezávislosti" malých pivovarů neurčuje ani nenaznačuje,
deleguje zákonodárnou pravomoc na orgán moci výkonné
- ministerstvo v takové míře, již ústavní řád České republiky
nepřipouští. Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, jsou-li splněny všechny
zákonem požadované podmínky řízení a má-li návrh všechny formální
a obsahové náležitosti. Nezjistil nic, co by ho opravňovalo
k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu. Stejně tak neshledal existenci okolnosti, na
jejímž základě by doporučil plénu vydání usnesení o zastavení
řízení. Návrh byl zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu České
republiky, která zákon, jehož částečné zrušení je navrhováno,
vydala, s výzvou k vyjádření (§ 69 zák. č. 182/1993 Sb.). Předseda
Poslanecké sněmovny ve stanovisku z 22. února 1995, také
s odvoláním na citovaný nález Ústavního soudu ČSFR, vyjádřil
mínění, že zavedená daňová diferenciace je odůvodněna objektivními
a racionálními kriterii. K druhé části návrhu, týkající se
zmocňovací normy, vyslovil názor, že Parlament články 78 a 79
odst. 3 Ústavy neporušil a ani porušit nemohl, ježto se ho
netýkají, neboť zavazují orgány výkonné moci při vydávání
prováděcích předpisů. Zaujal stanovisko, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou
a naším právním řádem a uvedl, že je na Ústavním soudu, aby po
projednání návrhu prezidenta republiky posoudil ústavnost
napadených ustanovení zákona o spotřebních daních a vydal
příslušné rozhodnutí. Z vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,
z vládního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů
(tisk 1173), společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny Parlamentu
ČR k tomuto návrhu zákona (tisk 1336) spolu s těsnopiseckým
záznamem rozpravy k uvedenému zákonu a z částky 77 ročníku 1994
Sbírky zákonů České republiky bylo zjištěno, že návrh novely
zákona o spotřebních daních předložila Parlamentu vláda. Ustanovení o daňovém zvýhodnění malých nezávislých pivovarů, která
vládní návrh neobsahoval, byla do návrhu zákona včleněna až na
základě poslaneckého pozměňovacího návrhu. Zákon, včetně
napadených ustanovení, byl přijat dne 7.12.1994 na 25. schůzi
Parlamentu, jíž bylo přítomno 163 poslanců. Pro přijetí zákona
hlasovalo 133 poslanců, 7 poslanců hlasovalo proti, 11 poslanců se
hlasování zdrželo a 12 poslanců nehlasovalo. Zákon byl podepsán
všemi příslušnými ústavními činiteli a byl vyhlášen v částce 77
Sbírky zákonů, rozeslané 30.12.1994, kdy nabyl platnosti. Účinným
se stal 1.1.1995 s výjimkou právě sazeb daně pro malé nezávislé
pivovary, které nabyly účinnosti 1.7.1995. Zákon byl tedy přijat
a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
ustanovení zákona.
Zákon č. 260/1994 Sb. v § 2 písm. i) charakterizuje malý
nezávislý pivovar jako takovou právnickou osobu nebo fyzickou
osobu, jejíž roční výstav piva není větší než 200 000 hl a která
splňuje podmínky podle zvláštního předpisu. Pro takový pivovar pak
zákon v § 33 stanoví zvláštní sazbu daně, která je nižší než
daňová sazba u ostatních pivovarů.
Je tedy především třeba zvážit, zda zákonným stanovením nižší
sazby daně pro určitou skupinu pivovarů, jejichž základní znak je
stanoven v citovaném zákoně, byla porušena ústavní zásada
rovnosti. K otázce rovnosti v daňové oblasti, jak správně
konstatovali oba účastníci, zaujalo právní stanovisko již plénum
Ústavního soudu ČSFR ve svém nálezu z 8.10.1992 sp. zn. Pl.ÚS
22/92 publikovaném pod č. 11 ročníku 1992 Sbírky usnesení
a nálezů. Podle tohoto nálezu relativní rovnost, jak ji chápou
moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.
Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kriteria
rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací
zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly
jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují. V oblasti daňové
je třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil své rozhodnutí
objektivními a racionálními kriterii. V citovaném nálezu se
současně uvádí, že pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny
a zároveň s tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát
pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Z obdobné úvahy vycházel
i nález Ústavního soudu České republiky ze 7. června 1995 sp. zn.
Pl. ÚS 4/95 ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34
zákona ČNR č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných
architektů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších
předpisů.
Napadená zákonná ustanovení představují daňovou výhodu pro
určitou skupinu subjektů, což v našem daňovém systému není vůbec
neobvyklé, jak plyne z daňových předpisů, které stanoví různá
osvobození od daně (např. § 4 a § 9 zákona ČNR č. 338/1992 Sb.,
o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, § 4 zákona ČNR
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů,
§ 8 zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění
pozdějších předpisů, § 25 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, § 3 zákona ČNR č.
16 /1993 Sb., o silniční dani, ve znění pozdějších předpisů),
slevy na dani (např. § 35 zákona o daních z příjmů, § 12 zákona
o silniční dani), zvláštní sazby daně (např. § 36 zákona o daních
z příjmů) a diferencovaně nezdanitelné části základu daně (např.
§ 15 odst. 2 zákona o daních z příjmů).
Důvody zvláštní úpravy daňové sazby pro malé nezávislé
pivovary vyplývají z trendu kompatibility s právem zemí ES. Čl.
90 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou
na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými
státy na straně druhé (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.
7/1995 Sb.), která po vyslovení souhlasu Parlamentem a ratifikaci
prezidentem republiky vstoupila v platnost dnem 1.2.1995, mimo
jiné uvádí, že strany budou podporovat výměnu informací
a know-how mimo jiné v oblasti zavádění právních,
administrativních, technických, daňových a finančních podmínek,
potřebných pro zakládání a rozšiřování malých a středních podniků
a pro spolupráci přesahující hranice.
Ze zprávy ze dne 14.3.1995 č.j. 117/1995- 222, předložené
Ústavnímu soudu Ministerstvem zemědělství České republiky, bylo
zjištěno, že prováděcí vyhláška má vycházet ze Směrnice 92/84 EHS
Rady z 19.10.1992 a praxe ES. V oddílu I čl. 4 této Směrnice je
uvedeno, že členské státy mohou použít na pivo vařené v malých
nezávislých pivovarech snížené daňové sazby, které mohou být
odstupňovány podle roční produkce příslušného pivovaru (Směrnice
též uvádí, koho lze považovat za malý nezávislý pivovar).
Ministerstvo zemědělství současně ke svému vyjádření
přiložilo pro informaci výnos Spolkového ministerstva financí
vrchním finančním správám z 28.7.1993, které uvádí demonstrativně
některé prvky právní a hospodářské závislosti pivovaru s tím, že
nezávislost je vždy nutno v jednotlivých případech přezkoušet.
K první části návrhu lze na základě výše uvedeného shrnout,
že zákonem stanovené diference sazby daně z piva jsou projevem
legitimní vůle zákonodárce, která vyjadřuje veřejný zájem na
podpoře malých nezávislých pivovarů a směřuje ke kompatibilitě
s právními úpravami států Evropské unie.
Po posouzení této části návrhu Ústavní soud učinil závěr, že
napadená ustanovení zákona o spotřebních daních nejsou v rozporu
s článkem 1 a článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
a proto návrh prezidenta republiky na zrušení § 2 písm. i), části
§ 33 týkající se malých nezávislých pivovarů podle § 2 písm. i)
a § 33a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních
daních, ve znění zákonů č. 199/1993 Sb., č. 325/1993 Sb., č.
136/1994 Sb. a zákona č.260/1994 Sb. a článku II bodů 2,3,4, a 6
zákona č. 260/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České
národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění
pozdějších předpisů, pod bodem 3) výroku tohoto nálezu zamítl
podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
přijímání zákona nepostupoval v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy,
protože nestanovil ve zmocňovacím ustanovení zákona meze právního
předpisu nižší právní síly. Konkrétně jde o čl. II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb., podle něhož Ministerstvo zemědělství v dohodě
s Ministerstvem financí vydalo právní předpis, kterým stanoví
právní a ekonomické podmínky nezávislosti malých nezávislých
pivovarů podle § 2 písm. i) zákona (vyhl. Ministerstva zemědělství
č. 111/1995 Sb.). V tomto sporném bodu vycházel Ústavní soud z vymezení objektu
ochrany v zákoně č. 260/1994 Sb. Objektem ochrany v napadeném
zákoně je "malý nezávislý pivovar". Pro účely zákona je v § 2 pod
písm. i) definován malý nezávislý pivovar jako taková právnická
osoba nebo fyzická osoba, jejíž roční výstav piva není vyšší, než
200 000 hl a která splňuje podmínky podle zvláštního předpisu. Z tohoto vymezení vyplývají dvě určující náležitosti, dva
konstitutivní znaky uvedeného pojmu:
a) malý pivovar, přičemž tento pojmový znak je definován produkcí
do 200 000 hl ročně,
b) nezávislý pivovar, přičemž tento pojmový znak určen není, resp. je "určen" v § 2 písm. i) slovy "splňuje podmínky podle
zvláštního předpisu". Prováděcí předpis je přitom článkem 79 odst. 3 Ústavy ČR
vázán pouze k takové podrobnější úpravě, jež se pohybuje "na
základě a v mezích zákona". První pojmová náležitost (produkce do 200 000 hl) je zákonem
rámcově zřetelně vymezena a na tomto základě může ministerstvo
vyhláškou specifikovat podrobnosti. Pokud jde o druhý pojmový znak chráněného předmětu, totiž
"nezávislost", přenechal zákonodárce jeho vymezení prováděcímu
předpisu, tj. nižší právní normě. Ze zákona vyplývá, že chráněné
pivovary musí kromě vymezení své produkce splňovat jakési další
podmínky, avšak toto "něco dalšího" ponechává se vyhlášce a tím se
dostává vymezení základní pojmové náležitosti, která má pro
definici chráněných pivovarů konstitutivní význam, mimo vliv
zákonodárce. Splnění blíže neoznačených podmínek zvláštního předpisu,
které se pak "ex post" stávají konstitutivními znaky zákonem
chráněného předmětu, vzbuzuje dojem, že by bylo možné stejně
neurčitě formulovat zákonodárcovo zmocnění výkonné moci i v jiných
oblastech života společnosti. Příslušná vyhláška na základě zákona č. 260/1994 Sb. byla
vydána pod č. 111 Ministerstvem zemědělství ČR a vymezila v § 1
pod písm. a) - d) aspekty, dle nichž je třeba posuzovat
nezávislost pivovarů. Ústavní soud zrušil též tuto vyhlášku,
neučinil to však proto, že vyhláška vymezila obsahově nezávislé
pivovary způsobem, jak to učinila, ale proto, že tuto základní
pojmovou náležitost určila místo zákonodárce. V tomto směru se
tedy Ústavní soud přiklonil k názoru vyslovenému v návrhu
prezidenta republiky. Pokud jde o bod 1 nálezu, Ústavní soud se rozhodl zrušit
článek II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb., na základě kterého
Ministerstvo zemědělství v dohodě s Ministerstvem financí
příslušnou vyhlášku vydalo, k pozdějšímu datu, a to k 1.
lednu
1996, aby tak byl Parlamentu České republiky poskytnut čas
k takové úpravě, jež by mu umožnila své představy
o konstitutivních náležitostech pojmu nezávislého pivovaru
v novele zákona vyjádřit. Ústavní soud vychází dále z toho, že z nálezu soudu vyplývá
uznání ústavnosti principu daňové úlevy pro malé pivovary
a předpokládá, že do doby, než Parlament a nová vyhláška věci
upraví, budou finanční úřady z této situace vycházet u vědomí, že
při konečném daňovém vyrovnání na konci roku 1996 věc uzavřou
způsobem, který bude odpovídat nové úpravě. Ústavní soud zrušil článek II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb.,
kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 587/1992
Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho
rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a současně, v souladu
s ustanovením § 70 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., vyslovil, že
prováděcí předpis, vyhláška Ministerstva zemědělství č. 111/1995
Sb., kterou se stanoví právní a ekonomické podmínky nezávislosti
malých nezávislých pivovarů, pozbývá platnosti také dnem 1. ledna
1996. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. října 1995
O d l i š n é s t a n o v i s k o
podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
k bodům 1) a 2) nálezu Ústavního soudu České republiky z 11. října
1995
sp. zn. Pl. ÚS 3/95
ve věci návrhu prezidenta republiky na
zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Citovaným nálezem kvalifikovaná většina pléna Ústavního soudu
zrušila od 1. ledna 1996 článek II bod 5 zákona č. 260/1994 Sb.,
kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních
daních, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor tohoto ustanovení
s čl. 79 odst. 3 Ústavy a v odůvodnění této části rozhodnutí dala
za pravdu navrhovateli, že Parlament při tvorbě této zmocňovací
právní normy nestanovil meze prováděcího předpisu a že napadené
ustanovení postrádá potřebnou míru určitosti. S tímto názorem nesouhlasíme z těchto důvodů: Formulace čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož daně
a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, umožňuje bližší
úpravu druhotnou normou. V tomto směru je shoda v praxi a teorii
[srov. např. Fr. Weyr: Čs. právo ústavní, Praha 1937, str. 256
a 257 - zejm. výklad pojmu "na základě zákona" v souvislosti
s komentářem k § 111 Ústavní listiny Československé republiky
(uvozené zákonem č. 121/1920 Sb. z. a n.)] a uznává to sám
navrhovatel. Ze současných prací lze zmínit monografii Hendrych a kol.:
Správní právo - obecná část, Praha 1994, zejm. str. 29-36. Jsou
zde rozlišovány povinnosti, které se ukládají na základě zákona
a povinnosti, které stanoví jen zákon. Dále se tu uvádí, že
zákonodárce je povinen dbát, aby zákony naplňovaly požadovanou
míru určitosti.
Požadavky na určitost hmotného práva lze jen
obtížně stanovit v obecné rovině; úprava se bude lišit případ od
případu podle oblasti, která bude jejím předmětem. Míru určitosti
nelze dopředu svázat přesným pravidlem. Ze zákona má být patrný
obsah, účel a rozsah působení správy. Pokud jde o nařízení jako
obecnou formu normotvorby veřejné správy, musí upravovat vždy
případy stejného druhu; obecnými znaky je vymezen i okruh jeho
adresátů. Rozsah minimálního zákonného základu bude vykazovat
odlišnosti podle upravovaného předmětu. Do jaké míry zákonodárce
tuto oblast využije, závisí zejména na tom, jak posoudí její
potřebnost, přičemž hranice je proměnná. Do sféry nařízení patří
především věci, které zákonodárce shledal nepodstatnými z hlediska
zákonné formy a tudíž je přímo neupravil, jejichž právní úprava,
byť druhotnou normou delegovaného orgánu, je však přesto nutná
nebo alespoň vhodná či účelná. Dále jde o věci nepředvídatelné ve
chvíli přijetí zákona, jež mohou podléhat změnám, podrobnosti
zejména technického charakteru apod. Dikce § 2 písm. i) zákona ČNR č. 587/1992 Sb., ve znění
zákona č. 260/1994 Sb., podle našeho názoru umožňuje vydání
prováděcího předpisu ve smyslu Ústavy. K tomu lze konstatovat, že
toto ustanovení zákona vymezuje základní znaky pro poskytnutí
daňové úlevy uvedením skupiny subjektů charakterizovaných jako
malý nezávislý pivovar s ročním výstavem piva nepřesahujícím 200
000 hl. Tím jsou určeny hlavní zákonné znaky subjektu určité
daňové povinnosti. K tomu zákon ještě uvádí, že pivovar této
kategorie má splňovat podmínky podle zvláštního předpisu. Zmocnění
k vydání prováděcího předpisu je obsaženo v čl. II bodu 5 zák. č. 260/1994 Sb., v němž zákonodárce deleguje normotvornou pravomoc na
Ministerstvo zemědělství, které má příslušný právní předpis vydat
v dohodě s Ministerstvem financí. Za daného právního stavu zákon
splňuje základní podmínky dostatečné určitosti. Prakticky jde nyní
pouze o bližší konkretizaci pojmu nezávislosti, který je jako
jeden ze znaků v zákoně uveden. K tomu lze uvést, že v našem právním řádu existuje velké
množství předpisů, které obsahují relativně abstraktní hypotézy,
tedy právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik, změna či zánik
právních vztahů, které jsou upraveny v dispozici, která stanoví,
komu a jaká práva a povinnosti vzniknou, nastanou-li skutečnosti
v hypotéze uvedené. Někdy odborná literatura v této souvislosti
hovoří o tzv. relativně neurčitých pojmech, jimiž je náš právní
řád hojně prostoupen, a to již Ústavou počínaje. Výklad podléhá
běžným interpretačním pravidlům. V rámci hierarchické výstavby
právního řádu pak dochází k postupu, v němž se právní povinnosti
konkretizují až k vydání příslušných individuálních právních aktů
(rozhodnutí). Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou ministerstva na
základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu
zákonem zmocněna. To se v daném případě v souladu s Ústavou stalo.
Jak v logicky obdobné právní situaci tuto otázku analyzoval
již Hoetzel ve své práci Československé správní právo, Praha
1937, na straně 55, není možno obrat "v jeho mezích", tj. v mezích
zákona, vykládat tak, že by každý zákon musel výkonné moci vytyčit
určité meze. Tato slova znamenají jen tolik, že nařízení (v našem
případě vyhláška ministerstva) se musí držet směrnic, jež v zákoně
jsou, tj. jsou-li tam. Jak Hoetzel výstižně podotýká, pro takový
výklad mluví i tato úvaha: Může-li zákon zmocnit správní úřad, aby
vydával konkrétní správní akty zcela podle volného uvážení
(a takových případů je nepočítaně), nelze usoudit, proč by zákon
nemohl takové zmocnění dávat k tvoření nařízení, která jako
abstraktní normy dávají větší záruky objektivnosti
a spravedlnosti, než akty konkrétní, nejsouce střižena na určité
osoby. Autoři odlišného stanoviska se ztotožňují s logikou
uvedeného výkladu v projednávaném případě i z toho aspektu
a docházejí k názoru, že napadené ustanovení zákona není
protiústavní. Akceptování tohoto stanoviska by zabránilo zahlcování zákonů
podrobnostmi, umožnilo by jednoznačné určení právních důsledků
nálezu na něm založeného a předešlo by následným nejasnostem,
které by mohly vznikat ve vztahu malých nezávislých pivovarů
a finančních orgánů, zejména do doby, než věc bude nově upravena. Vzhledem k uvedenému podepsaní setrvávají na přesvědčení, že
návrh měl být zamítnut zcela, neboť neshledávají rozpor zrušeného
ustanovení s Ústavou. V Brně dne 24. října 1995