23 Cdo 3400/2022

23 Cdo 3400/2022-534

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců

JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ

Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby

24729035, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1,

Klimentská 1207/10, za účasti ŠKO-ENERGO, s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi,

Tř. Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr.

Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, a za účasti

vedlejší účastnice na straně žalobkyně OTE, a.s., se sídlem v Praze 8,

Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem

Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí

správního úřadu, o zaplacení 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 221/2021, o dovolání

účastnice ŠKO-ENERGO, s.r.o. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.

6. 2022, č. j. 103 Co 17/2022-422, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 103 Co 17/2022-422,

se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 22. 7. 2021 domáhala nahrazení

rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“ či „Úřad“) ze dne

28. 5. 2020, č. j. 09576-32/2018-ERU (dále jen „rozhodnutí ERÚ“), a rozhodnutí

Rady ERÚ ze dne 18. 5. 2021, č. j. 09576-41/2018-ERU (dále jen „rozhodnutí Rady

ERÚ“), a uložení povinnosti ŠKO-ENERGO, s.r.o. (dále též jen „účastnice“)

zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla,

že je držitelem licence na distribuci elektřiny a provozovatelem regionální

distribuční soustavy (dále též jen „distributor“) a že účastnice je držitelem

licence na výrobu elektřiny a provozovatelem provozoven vyrábějících elektřinu

(dále též jen „výrobce“) „TEPLÁRNA ŠKO-ENERGO MLADÁ BOLESLAV“ a „Kogenerace

Kvasiny“ (dále též jen „výrobna Mladá Boleslav“ a „výrobna Kvasiny“). Obě

výrobny jsou připojeny k distribuční soustavě žalobkyně, první od roku 2005,

druhá od roku 2012. Požadovaná částka představuje účastnicí nezaplacený

příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie ve smyslu zákona č. 165/2012

Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění

účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále také jen „zákon o POZE“ a „rozhodné

období“), který žalobkyně vyúčtovala účastnici jako složku ceny za distribuci

elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (dále též jen

„příspěvek na POZE“) v částce 111 256 092,75 Kč ve vztahu k výrobně Mladá

Boleslav za období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2013 a v částce 2 019 725,10 Kč ve

vztahu k výrobně Kvasiny za období od 1. 8. 2013 do 30. 9. 2013, a to vždy z

množství elektrické energie účastnicí vyrobené a jí spotřebované, resp.

spotřebované bez použití distribuční soustavy žalobkyně.

2. Návrh žalobkyně podaný k Úřadu byl zamítnut rozhodnutím ERÚ a

zamítavě bylo rozhodnuto rozhodnutím Rady ERÚ též o rozkladu žalobkyně.

3. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 13

C 221/2021-330, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí,

jímž by byla žalované (správně účastnici – pozn. Nejvyššího soudu) uložena

povinnost zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím, a dále

nahrazena rozhodnutí ERÚ a Rady ERÚ (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost

zaplatit žalované (správně účastnici – pozn. Nejvyššího soudu) náhradu nákladu

řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu,

pokud jde o skutečnosti, že účastnice jako výrobce elektřiny vyrobila určité

konkrétní množství elektřiny ve výrobnách Mladá Boleslav (v období od dubna do

září 2013) a Kvasiny (v období od srpna do září 2013), které nedodávala

prostřednictvím distribuční soustavy provozované žalobkyní či jinou osobou, a

které bylo spotřebováno jako tzv. lokální spotřeba výrobce (nešlo o

technologickou vlastní spotřebu). Žalobkyně vyúčtovala účastnici příspěvek na

POZE v žalované částce, která se odvíjela od takto spotřebovaného množství

elektřiny vyrobené účastnicí, účastnice tento příspěvek nezaplatila.

5. Soud prvního stupně dále vycházel z těchto skutkových zjištění:

a) Účastnice je držitelem licence na výrobu elektřiny k výrobnám Mladá Boleslav

a Kvasiny. b) Dne 31. 8. 2006 byla mezi žalobkyní (distributorem) a účastnicí (výrobcem)

uzavřena smlouva o připojení výrobny Mladá Boleslav k distribuční soustavě. Jejím předmětem byl závazek žalobkyně připojit zařízení výrobny elektřiny k

zařízení distribuční soustavy žalobkyně za sjednaných podmínek a umožnit

účastnici dodávku elektřiny a dále závazek účastnice uhradit podíl na

oprávněných nákladech na připojení, pokud již nebyl uhrazen podle jiné smlouvy. Dne 20. 11. 2012 byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva o připojení výrobny

Kvasiny k distribuční soustavě (včetně přílohy č. 1). Jejím předmětem byl

závazek žalobkyně připojit výrobnu účastnice k distribuční soustavě a zajistit

jí dohodnutý rezervovaný výkon a rezervovaný příkon, a to v návaznosti na

žádost účastnice o připojení výrobny k distribuční soustavě. Žalobkyně měla

dále povinnost po připojení výrobny „umožnit výrobci distribuci elektřiny na

základě samostatně uzavřené smlouvy za předpokladu, že výrobce zcela uhradil

podíl na nákladech“. Způsob provozu výroben byl v obou smlouvách ujednán

„přebytky do distribuční soustavy“. c) Dne 27. 12. 2006 uzavřely žalobkyně (distributor) a účastnice (výrobce)

smlouvu o podpoře výroby elektřiny č. 0753/07/T3 (včetně příloh) pro výrobnu

Mladá Boleslav, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně vykupovat od účastnice

vyrobenou, dodanou a vykázanou elektřinu nebo uhradit účastnici zelený bonus či

příspěvek k ceně elektřiny za vyrobené, dodané a vykázané množství elektřiny v

souladu s určenými podmínkami a výkupními cenami stanovenými cenovým

rozhodnutím Úřadu. Dále byl sjednán závazek účastnice vyrábějící elektrickou

energii a dodávající tuto energii odběrateli bez použití distribuční soustavy

žalobkyně nebo spotřebovávající tuto energii bez použití distribuční soustavy

žalobkyně, zaplatit žalobkyni cenu za systémové služby a ostatní regulované

složky ceny v souladu s platným cenovým rozhodnutím Úřadu. Bylo sjednáno, že

žalobkyně bude účastnici účtovat na základě jí zaslaného měsíčního výkazu

regulované ceny za systémové služby a související služby. Smlouva byla uzavřena

na dobu neurčitou a její platnost končila mimo jiné také zánikem smlouvy o

distribuci elektřiny (podle soudu prvního stupně tak měla být uzavřena

samostatná smlouva o distribuci, pokud by k distribuci elektřiny vyrobené

účastnicí mělo skutečně docházet). d) Dne 4. 1. 2013 byla mezi týmiž účastnicemi uzavřena smlouva o podpoře výroby

elektřiny č. 4686675/0071/KVET/12 (včetně příloh) pro výrobnu Kvasiny s

obdobným obsahem práv a povinností jako v případě smlouvy ze dne 27. 12. 2006. Její platnost a účinnost si sjednaly smluvní strany již od 28. 12. 2012 a

končila také mimo jiné zánikem smlouvy o distribuci elektřiny. e) Žalobkyně účtovala účastnici za období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013

fakturami cenu služeb nazvanou „spotřeba elektřiny a služeb“, která v sobě

zahrnovala cenu „za systémové služby výroby, cenu na podporu výkupu el.

z OZE,

cenu OTE za činnost zúčtování“, a to pro výrobny Mladá Boleslav a Kvasiny. V

lednu, dubnu a květnu 2013 byla pro výrobnu Mladá Boleslav též účtována „cena

za nevyžádanou dodávku jalové energie“. V měsíčních výkazech účastnice (v

průběhu roku 2013) vykazovala výrobu elektřiny, technologickou vlastní spotřebu

elektřiny a lokální spotřebu elektřiny u obou výroben, příp. též dodávku

elektřiny do distribuční sítě, zejména z obnovitelných zdrojů za účelem čerpání

zeleného bonusu.

6. Podle soudu prvního stupně nebyl mezi žalobkyní a účastnicí uzavřen

jakýkoliv právní vztah, jehož předmětem by byla distribuce elektřiny žalobkyní

účastnici, žalobkyně nedistribuovala elektřinu účastnici ani fakticky,

neúčtovala účastnici ani cenu za distribuci (přes označení účtovaných služeb

fakticky nešlo o vyúčtování účastnicí spotřebované elektřiny z distribuční sítě

na základě distribuce elektřiny žalobkyní). Žalobkyně tak účtovala účastnici

příspěvek na POZE z množství elektřiny žalovanou vyrobené a spotřebované bez

jakékoli vazby na distribuci elektřiny, potažmo bez oprávnění účtovat účastnici

cenu za distribuci elektřiny, jejíž jednou ze složek byl v rozhodném období

právě příspěvek na POZE. Při posouzení otázky, zda má žalobkyně nárok na

příspěvek na POZE i v případě, nebyla-li mezi účastníky uzavřena smlouva o

distribuci elektřiny, tj. bez existence právního titulu umožňujícího

distribuci, soud prvního stupně vycházel z toho, že platební povinnost

veřejnoprávní povahy, kterou je i příspěvek na POZE, i okruh poplatníků této

povinnosti lze zavést pouze zákonem. Zákon stanovil v rozhodném období od 1. 1.

2013 do 1. 10. 2013 (i v období před a po rozhodném období) veřejnoprávní

povinnost i ve vztahu k vlastní spotřebě výrobce elektřiny (nikoli k

technologické vlastní spotřebě) a současně stanovil způsob, jakým bude tato

povinnost plněna, tj. v rámci ceny za distribuci elektřiny, jakožto její

složka. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (jde o

rozsudek ze dne 26. 8. 2019, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále

citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) dodal, že

nosičem této veřejnoprávní povinnosti je složka ceny elektřiny a právním

titulem k možnosti jejího výběru je soukromoprávní smlouva o distribuci

elektřiny. Uzavřel, že v situaci, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o

distribuci elektřiny, neměla žalobkyně právní titul pro to, aby mohla účtovat

účastnici cenu za distribuci, a nemohla účastnici ani samostatně účtovat

příspěvek na POZE, který je složkou (součástí) ceny za distribuci.

7. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek

soudu prvního stupně tak, že se nahrazuje rozhodnutí ERÚ ve spojení s

rozhodnutím Rady ERÚ tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 113

275 817,85 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zavázal

účastnici k náhradě nákladů řízení před správním úřadem žalobkyni (výrok II), a

rozhodl o povinnosti účastnice zaplatit žalobkyni a vedlejší účastnici náhradu

nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení

(výroky III, IV, V a VI).

8. Odvolací soud po zopakovaní dokazování vyšel ze skutkových zjištění

soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že konkrétně byla účastnicí v rozhodném

období vyrobena a spotřebována bez dodávky do distribuční soustavy žalobkyně

elektrická energie v množství, kterému při sazbě 583 Kč/MWh určené cenovým

rozhodnutím ERÚ č. 5/2012 odpovídá příspěvek na POZE ve výši 111 256 092,75 Kč

(pro výrobnu Mladá Boleslav) a ve výši 2 019 725,10 Kč (pro výrobnu Kvasiny). Z

jednotlivých cen [položek – výše popsaných v bodě 5 písm. e)] účtovaných

žalobkyní účastnici v rozhodném období přitom nebyly uhrazeny pouze položky

označené jako „cena na podporu výkupu el. z OZE“, ostatní fakturované položky

účastnicí uhrazeny byly. Žalobkyní fakturovaná vlastní spotřeba vyrobené

elektřiny v rozhodném období odpovídala výkazům, které účastnice zadala do

systému OTE, a.s.

9. Při právním posouzení odvolací soud shodně jako soud prvního stupně

vyšel z § 28 odst. 1 zákona o POZE a ztotožnil se také se závěry uvedenými v

rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, podle nichž i ve vztahu

mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny

připojeným k jeho distribuční soustavě bylo v rozhodném období – ohledně

vlastní spotřeby tohoto výrobce – dáno oprávnění provozovatele zatížit složkou

ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny

také vlastní spotřebu takového výrobce. Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost,

že příspěvek na POZE byl právní úpravou v rozhodném znění idenfitikován jako

„složka ceny za přenos elektřiny či složka ceny za distribuci elektřiny“, byl

pouze vyjádřením „techniky výběru“ tohoto příspěvku. Pro povinnost jeho placení

bylo rozhodné připojení výrobny k regionální distribuční soustavě konkrétního

distributora, které ho identifikovalo jako osobu oprávněnou vybírat příspěvek

na POZE. Odvolací soud poznamenal, že připojením se výrobna stává součástí

elektrizační soustavy s fyzikálními vlastnostmi (kmitočet sítě, napětí apod.),

a tedy z fyzikálních vlastností elektrické energie plyne, že již v důsledku

samotného připojení dochází k různým přetokům elektrické energie. Podle

odvolacího soudu proto již samotný fakt připojení výrobce ke konkrétní

distribuční soustavě představuje právní důvod vzniku oprávnění a povinnosti

distributora takovému výrobci účtovat příspěvek na POZE coby „složku ceny za

distribuci“, a to i z tzv. vlastní spotřeby, a vzniku povinnosti výrobce takový

příspěvek provozovateli hradit, a to na základě § 28 odst. 1 zákona o POZE.

„Soukromoprávním nosičem“ výběru tohoto příspěvku byla „předmětná složka ceny

za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“,

ohledně níž vzniklo žalobkyni oprávnění ji účtovat již samotným připojením

účastnice k regionální distribuční soustavě žalobkyně a vyrobením elektřiny

účastnicí, byť pro vlastní spotřebu. Podle odvolacího soudu tak byla účastnice

(bez dalšího) povinna příspěvek na POZE v rozhodném období hradit též z vlastní

lokální spotřeby v areálu obou výroben připojených k distribuční soustavě

žalobkyně.

10. Odvolací soud k tomu doplnil, že v daném případě lze – i bez písemně

uzavřené smlouvy o distribuci – učinit závěr o minimálně jakémsi „faktickém

distribučním vztahu“ mezi žalobkyní a účastnicí v rozhodném období, neboť obě

výrobny byly připojeny k distribuční soustavě a již tím docházelo z fyzikálních

vlastností elektrické energie k proudění elektrické energie v rámci celé

elektrizační soustavy. Žalobkyně coby regionální distributor také z tohoto

důvodu poskytovala účastnici v rozhodném období určité služby (systémové

služby), které ji fakturami účtovala a které účastnice (s výjimkou příspěvku na

POZE) rovněž hradila. Navíc byla fakturována a zaplacena i tzv. jalová energie

v části rozhodného období, která „přetekla“ z výrobny v Mladé Boleslavi do

distribuční sítě žalobkyně.

11. Žalobu měl odvolací soud též za včas podanou ve čtyřleté promlčecí

době, neboť mezi účastnicemi šlo o pohledávku na zaplacení předmětné složky

ceny za distribuci – soukromoprávního nosiče povinnosti hradit příspěvek na

POZE – a tedy o vztah obchodněprávní povahy (u obou podnikatelů se týkal

předmětu jejich podnikatelské činnosti) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Podle

odvolacího soudu byla výše uplatněné pohledávky v souladu s § 53 odst. 2 písm.

l) zákona o POZE, vyhláškou č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v

energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném v

rozhodném období a s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012. Podle § 369 odst. 1

obch. zák. za současného použití § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pak odvolací

soud posoudil jako důvodný i nárok žalobkyně na úroky z prodlení s úhradou

soukromoprávní pohledávky na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, coby

„nosiče příspěvku na POZE“ za období, kdy byla účastnice v prodlení se svým

plněním.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu)

podala účastnice rozsáhlé dovolání. Napadené rozhodnutí považovala za nesprávné

a navrhla jeho změnu, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala účastnice ve vztahu k celkem

pěti níže uvedeným právním otázkám:

A) „Zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně

některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala

povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za

distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z

podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben

připojených k distribuční soustavě.“

B) „Na základě čeho je provozovatel distribuční soustavy oprávněn účtovat

výrobci elektřiny, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, složku

ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny

podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o

změně některých zákonů ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 1. října 2013.“

C) „Zda Energetický regulační úřad měl ke dni 30. listopadu 2012 (den vydání

cenového rozhodnutí č. 5/2012) zákonné zmocnění k tomu, aby určil výši složky

ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny

též v případě, že by tato složka ceny měla být za období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013 uplatnitelná (účtovatelná) provozovatelem distribuční soustavy vůči

připojenému výrobci elektřiny samostatně bez existence smlouvy o distribuci

elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona, tedy při absenci práva

provozovatele distribuční soustavy účtovat připojenému výrobci cenu za

distribuci elektřiny a absenci povinnosti připojeného výrobce platit cenu za

distribuci elektřiny provozovateli distribuční soustavy“, tj. „zda Energetický

regulační úřad byl ke dni 30. listopadu 2012 zákonem výslovně zmocněn k tomu,

aby určil výši samostatně stojící a uplatnitelné (účtovatelné) veřejnoprávní

platební povinnosti, která by materiálně měla povahu veřejnoprávního poplatku

nebo daně.“

D) „Zda vzniká povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 369 odst. 1

obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., § 517 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., za použití § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. za

prodlení s plněním povinnosti zaplatit složku ceny za distribuci elektřiny na

krytí nákladů spojených s podporou elektřiny též v případě, že je tato složka

ceny za období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013 uplatněna (účtována)

provozovatelem distribuční soustavy vůči připojenému výrobci elektřiny jako

samostatný nárok bez existence smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona, tedy při absenci práva provozovatele distribuční

soustavy účtovat připojenému výrobci cenu za distribuci elektřiny a absenci

povinnosti připojeného výrobce platit cenu za distribuci elektřiny

provozovateli distribuční soustavy“, tj.

„zda vzniká povinnost zaplatit zákonný

úrok z prodlení podle obchodního nebo občanského zákoníku též v případě

samostatně stojící a uplatnitelné (účtovatelné) veřejnoprávní platební

povinnosti, která by materiálně měla povahu veřejnoprávního poplatku, nebo

daně.“

E) „Zda nárok na zaplacení složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů

spojených s podporou elektřiny se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle

obchodního zákoníku též v případě, že je tato složka ceny za období od 1. ledna

2013 do 1. října 2013 uplatněna (účtována) provozovatelem distribuční soustavy

vůči připojenému výrobci elektřiny jako samostatný nárok bez existence smlouvy

o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona, tedy mimo

příslušný obchodní závazkový vztah.“

13. Podle účastnice má být otázka A) dovolacím soudem posouzena jinak

než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (a

též v navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo

3635/2018). Je přesvědčena, že provozovatel regionální distribuční soustavy

nebyl povinen a nemohl zatížit touto složkou ceny elektřinu, která nebyla

předmětem služby distribuce elektřiny. Argumentuje tím, že zákon (i v rozhodném

období) jako jeden ze zdrojů financování nákladů na podporu výroby elektřiny

vymezil složku ceny za službu (distribuci) podle typové smlouvy podle zákona č.

458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických

odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Tato složka ceny

nemohla být v typové smlouvě vyloučena ani modifikována v rámci autonomie vůle

stran a povinnost k jejímu zaplacení byla veřejnoprávní platební povinností

stanovenou přímo zákonem, který již proto nemusel (na úrovni provozovatele

přenosové/distribuční soustavy a příjemce služby) vymezovat, kdo a vůči komu je

povinen tuto veřejnoprávní povinnost plnit a k jaké elektřině je vztažena

(předmětná povinnost jako složka ceny za přenos/za distribuci elektřiny se

podle typové smlouvy vztahovala k množství přenesené/distribuované elektřiny,

za které byla účtována cena za službu přenosu/distribuce elektřiny). Ze zákona

v období od 28. 12. 2010 do 1. 10. 2013 výslovně nevyplývalo, že se předmětná

platební povinnost vztahuje též k jiné elektřině, než která je předmětem služby

přenosu/distribuce elektřiny. Zákon ani nestanovil, že se vztahuje k elektřině

spotřebované. Účastnice má za to, že dopad veřejnoprávní povinnosti nemůže být

výkladem soudu nebo správního orgánu rozšiřován nad rámec zákona (cituje přitom

z nálezové judikatury Ústavního soudu a z rozhodnutí rozšířeného senátu

Nejvyššího správního soudu). Vytýká výše zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu,

že toto pravidlo nerespektoval, pokud ke svému závěru dospěl na základě

extenzivního výkladu (teleologického výkladu podpořeného výkladem historickým)

učiněného v rozporu s výkladem jazykovým a pokud své úvahy opřel též o dřívější

podzákonné normy nemající oporu v zákoně a o právní úpravu, která v rozhodném

období neplatila. Připomíná také, že právě a jen díky tomu, že cena za přenos/

distribuci elektřiny byla cenou regulovanou, mohl Úřad určit výši této složky

ceny za službu podle typové smlouvy v cenovém rozhodnutí č. 5/2012. Poukazuje i

na právní úpravu navazující na rozhodné období, v níž podle ní došlo k

rozšíření dopadu předmětné veřejnoprávní povinnosti, která byla (výslovně)

vztažena také k množství elektřiny, která nebyla předmětem služby přenosu/

distribuce elektřiny, a také došlo k výslovnému vymezení okruhu povinných

osob.

14. Při řešení otázky B se podle účastnice odvolací soud odchýlil od

rozsudku Nejvyššího soudu citovaného v otázce A, pokud považoval za rozhodné

pro povinnost placení příspěvku na POZE účastnicí samotné připojení její

výrobny k distribuční soustavě žalobkyně. Namítá, že podle citovaného

rozhodnutí musel mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy existovat

příslušný právní vztah, který provozovateli distribuční soustavy umožňoval

účtovat výrobci cenu za distribuci elektřiny. Je přesvědčena, že tento vztah

podle citované judikatury zakládá právě (typová) smlouva o distribuci elektřiny

podle § 50 odst. 6 energetického zákona (mezi účastníky nesjednaná), neboť bez

jejího uzavření nelze vůbec uvažovat o povinnosti výrobce platit provozovateli

distribuční soustavy cenu za distribuci elektřiny, a tedy ani příspěvek na POZE

jako její složku. Smlouva o připojení podle § 50 odst. 3 energetického zákona

přitom zavazuje provozovatele distribuční/přenosové soustavy připojit k

přenosové/distribuční soustavě žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr

elektřiny a žadatel se pouze zavazuje uhradit podíl na oprávněných nákladech na

připojení jako úhradu jedinou a konečnou. Za nesprávnou považuje účastnice též

úvahu odvolacího soudu o „faktickém distribučním vztahu“, neboť „přetok“ je

pouze nahodilým a nechtěným jevem, který je z hlediska provozu distribuční

soustavy nežádoucí, a který nastává bez vůle (proti vůli) výrobce a

provozovatele distribuční soustavy. Nejde o smluvené plnění a za „přetok“ je

výrobci fakticky účtována platba, jež má povahu sankce, přičemž krátkodobé

„přetoky“ podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 v rozhodné době ani

nepodléhaly žádné povinné platbě ze strany výrobce. Distribuce elektřiny jako

licencovaná činnost je poskytována na vyžádání a je třeba ji sjednat smluvně.

Účastnice též zdůrazňuje, že systémové služby, které žalobkyni hradila, jí

žalobkyně neposkytovala (ani nemohla), jejich poskytovatelem byl provozovatel

přenosové soustavy a platba za ně byla upravena a odvíjela se od příslušných

právních předpisů.

15. Otázku C považuje účastnice za dosud neřešenou v rozhodování

dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil zákonné

zmocnění Úřadu ke stanovení výše žalobkyní uplatněné pohledávky na úhradu

příspěvku na POZE, pokud odkázal na § 53 odst. 2 písm. l) zákona o POZE, který

obsahoval výslovné zmocnění pro Úřad pouze ke stanovení způsobu určení výše

částek zákonem stanovených forem podpory pro výrobce elektřiny (zeleného

bonusu, povinného výkupu). Uplatňuje argumentaci již uvedenou u otázky A, podle

níž mohl Úřad určit výši příspěvku na POZE podle § 17 odst. 11 energetického

zákona pouze v rámci svého zákonného zmocnění regulovat cenu za distribuci

elektřiny, neboť příspěvek na POZE byl složkou této ceny. Zákon o POZE žádné

zmocnění pro Úřad pro určení výše příspěvku na POZE neobsahoval (obsahoval jej

až § 28 odst. 3 tohoto zákona ve znění účinném od 2. 10. 2013). Úřad tak podle

účastnice nebyl zákonem zmocněn ke stanovení samostatně stojící a uplatnitelné

veřejnoprávní platební povinnosti, kterou by mohl účtovat provozovatel

distribuční soustavy výrobci bez existence smlouvy o distribuci elektřiny podle

§ 50 odst. 6 energetického zákona.

16. Podle účastnice dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu

vyřešena ani otázka D, případně namítá, že se při jejím řešení odvolací soud

odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo

1757/2014, podle kterého u prodlení se splněním veřejnoprávní platební

povinnosti vzniká povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak

stanoví právní předpis. Ohledně přisouzeného příslušenství se účastnici jeví

napadený rozsudek nepřezkoumatelným, pokud odvolací soud právo na úroky z

prodlení dovozoval současně z § 369 odst. 1 obch. zák. a též z § 517 odst. 2

obč. zák. V situaci, kdy nebyla uzavřena mezi účastníky smlouva o distribuci

podle § 50 odst. 6 energetického zákona, pak podle jejího názoru mezi nimi

nebyl žádný obchodní závazkový vztah, jehož součástí by byl peněžitý závazek

účastnice platit žalobkyni cenu za distribuci elektřiny, a tedy i příspěvek na

POZE jako její složku. Je přesvědčena, že nelze považovat za takový obchodní

závazkový vztah (případně za občanskoprávní závazkový vztah podle zákona č.

40/1964 Sb.) smlouvu o připojení, jejíž obsah coby výsledek autonomního projevu

vůle smluvních stran nelze rozšiřovat o práva a povinnosti ve smlouvě neuvedené

při respektování požadavků na obsahové náležitosti smlouvy podle zákona.

Namítá, že pokud by povinnost zaplatit příspěvek na POZE měla být samostatně

stojící veřejnoprávní platební povinností (materiálně povahy povinnosti k

úhradě veřejnoprávního poplatku nebo daně, jak k ní podle účastnice ve

skutečnosti přistupoval odvolací soud), pak by sankce za prodlení s plněním

takové povinnosti musela být stanovena v zákoně o POZE (příp. alespoň způsob

jejího určení odkazem na použití jiného právního předpisu), jinak ji nebylo

možné přiznat.

17. Otázka E podle žalobkyně dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu

řešena. Ve vztahu k nesprávnosti řešení této otázky uplatňuje účastnice

argumentaci obdobnou jako v případě otázky D s tím, že při absenci smlouvy o

distribuci neexistoval vztah soukromoprávní povahy (obchodní závazkový vztah),

který by odůvodňoval použitelnost čtyřleté promlčecí doby podle obchodního

zákoníku.

18. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro

nepřípustnost, příp. jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Má za to, že není naplněn

žádný z předpokladů přípustnosti uváděných účastnicí. Předpoklady přípustnosti

ad A) až C) se podle ní vzájemně vylučují. Neshledává důvody pro to, aby

Nejvyšší soud ve vztahu k otázce A) změnil svůj opakovaně vyjádřený názor. Při

řešení otázky B) se podle jejího názoru odvolací soud od judikatury Nejvyššího

soudu neodchýlil. Zastává názor, že ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu

sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, který vychází ze závěrů rozsudku sp. zn. 32 Cdo

3744/2017, je připojení výrobny k distribuční soustavě uvedeno jako jediný

předpoklad pro povinnost výrobce hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby

výrobce. Otázku C) považuje za již vyřešenou ve výše citovaných rozhodnutích

při posuzování otázky výběru příspěvku na POZE v rozhodném období, v němž soud

také konstatoval, že samotné poskytování či neposkytování služby distribuce

není v této souvislosti rozhodné. Nadto žalobkyně poukazuje na znění § 28 odst.

3 zákona o POZE. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu u otázky D) má žalobkyně

za nepřiléhavý. Odvolací soud navíc podle ní věc posoudil v souladu s ustálenou

rozhodovací praxí, když příspěvek na POZE je sice svojí povahou veřejnoprávní

odvod, avšak povinnost jej odvést se realizuje v soukromoprávním vztahu, na

který se tak uplatní obecné soukromoprávní předpisy, tj. včetně úpravy úroků z

prodlení. Ve vztahu k otázce E) žalobkyně uvádí, že mezi účastníky nebyla

obchodněprávní povaha vztahu sporná, a i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny

bylo sjednáno, že je po vzájemné dohodě uzavřena v režimu obchodního zákoníku.

19. K podanému dovolání se vyjádřila i vedlejší účastnice na straně

žalobkyně, která také navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho

zamítnutí pro nedůvodnost. Ohledně přípustnosti dovolání uplatňuje obdobné

argumenty jako žalobkyně. Zdůrazňuje, že příspěvek na POZE musí být účtován bez

ohledu na existenci smluvního vztahu mezi distributorem a příslušným plátcem,

neboť v opačném případě by systém financování podpory na úhradu nákladů

spojených s podporou elektřiny a provozní podpory tepla nefungoval. Právním

titulem pro úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny je zákon o POZE.

Shodně s odvolacím soudem především připomíná, že výrobce připojený k

distribuční soustavě je tímto připojen k elektrizační soustavě, která

představuje vzájemně propojený celek a tím vlastně v každém okamžiku využívá

nějaké fyzikální vlastnosti soustavy. Také uvedla, že zákon nestanoví jako

podmínku pro povinnost platby příspěvku na POZE distribuci elektřiny v jakékoli

formě. Povinností platby příspěvku na POZE je zatížena spotřeba elektřiny,

nikoliv její distribuce. Podle vedlejší účastnice tak nelze odvolacímu soudu

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl

podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,

o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.

ř.“.

21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Otázka A) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť

odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího

soudu (reprezentovanou především shora citovaným rozsudkem sp. zn. 32 Cdo

3744/2017), od které se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v nyní posuzované

věci. Důvod pro změnu své rozhodovací praxe v této otázce neshledává Nejvyšší

soud ani v argumentaci účastnice.

23. Pokud totiž účastnice v dovolání argumentuje zejména jazykovým

výkladem zákona o POZE, přehlíží, že dovolací soud v citovaném rozsudku s

odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že se při výkladu

zákona nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje

pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem

pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej

vykládat podle jeho smyslu a účelu.

24. Nemůže obstát ani tvrzení účastnice, že zákonodárce nikde

nestanovil, že by se povinnost platit příspěvek na POZE měla vztahovat k jiné

elektřině, než která je předmětem služby přenosu elektřiny a distribuce

elektřiny (elektřiny distribuované), tj. že nestanovil, že se tato povinnost

vztahuje k elektřině spotřebované. V ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE,

který se týkal právě určení výše příspěvku na POZE ze strany ERÚ, bylo výslovně

uvedeno, že „složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na

úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s

ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.“ Z uvedeného zákonného

ustanovení tedy bylo zřejmé zmocnění pro Úřad k odlišnému určení výše příspěvku

na POZE, tj. určení výše této složky ceny za přenos či distribuci elektřiny

podle množství elektřiny spotřebované, nikoliv podle množství elektřiny

distribuované (dopravované). Tím bylo v zákoně zřetelně vyjádřeno, že oproti

jiným složkám ceny za distribuci (přenos) elektřiny, jejichž výše byla závislá

na samotné distribuci či přenosu (dopravě) elektřiny, tj. na poskytnutí takové

služby provozovatelem distribuční soustavy, měla být výše složky ceny za přenos

elektřiny či za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou

elektřiny Úřadem určena odlišně v závislosti na spotřebě elektřiny. Jinak

řečeno bylo tím vyjádřeno, že povaha této složky ceny za distribuci (přenos)

elektřiny nemá odpovídat povaze protiplnění za distribuované (dopravené)

množství elektřiny, jak ostatně bylo vysvětleno již v citovaném rozsudku. Pokud

by zákonodárce považoval za rozhodující poskytnutí služby distribuce a její

rozsah, tj. pokud by měl v úmyslu vázat i tuto složku ceny (sloužící jako

příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny) pouze na množství

distribuované elektřiny (distribuovaná elektřina je také zpravidla následně

spotřebována), neměl by důvod v zákoně výslovně zdůrazňovat, že má jít o

„odlišné“ stanovení této složky ceny vázané na množství elektřiny spotřebované,

tj. nikoliv na množství elektřiny distribuované.

25. Právě na tuto zákonnou úpravu pak v rozhodné době odkazoval § 9b

odst. 1 vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických

odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31.

12. 2013 (dále jen „vyhláška o regulaci cen“), k jejímuž vydání byl Úřad

zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) a g) energetického zákona. Ve zmíněném

ustanovení bylo uvedeno, že Úřad stanoví složku ceny za přenos a distribuci

elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle jiného právního

předpisu (v poznámce bylo odkazováno na zákon o POZE) způsobem uvedeným v

příloze č. 6 k této vyhlášce. Při regulaci cen se přitom Úřad musel řídit též

postupem stanoveným § 19a zákona o POZE, podle kterého stanovené ceny musely

pokrývat alespoň náklady příslušných účastníků trhu s elektřinou (srov. § 19a

odst. 1 a 4 zákona o POZE). Podle § 9b odst. 2 vyhlášky o regulaci ceny byl

postup tvorby (mimo jiné) složky ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí

nákladů spojených s podporou elektřiny stanoven na regulační období

(kalendářního roku) prostřednictvím regulačního vzorce, jehož parametry

stanovoval a oznamoval držiteli licence na činnost operátora trhu Úřad v

rozsahu (mimo jiné) plánovaných nákladů spojených s úhradou podpory elektřiny a

plánované hodnoty celkové spotřeby elektřiny pro stanovení složky ceny za

přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny.

Příloha 6 vyhlášky o regulaci cen pak obsahovala regulační vzorec určující výši

příspěvku na POZE (v Kč/MWh), v jehož čitateli byly (zjednodušeně vyjádřeno)

obsaženy celkové plánované náklady spojené s podporou výroby elektřiny z

obnovitelných zdrojů v regulovaném roce po odečtení plánovaných prostředků

státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu a v jehož jmenovateli

bylo plánované množství elektřiny pro regulovaný rok dodané zákazníkům v České

republice, a to včetně (mimo jiné) lokální spotřeby výrobců. Výše příspěvku na

POZE tedy byla stanovena Úřadem v souladu s § 19a zákona o POZE tak, aby

pokrývala předpokládané náklady spojené s podporou výroby elektřiny z

obnovitelných zdrojů, vzhledem k celkové předpokládané výši spotřeby elektřiny

v daném období, včetně též (mimo jiné) lokální spotřeby výrobců. V situaci,

kdyby se následná povinnost platby příspěvku na POZE neměla vztahovat též na

lokální spotřebu výrobců, by (vzhledem k obsahu regulačního vzorce) nemohla být

naplněna zákonná podmínka výše regulované ceny pokrývající alespoň náklady

vynaložené na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

26. Ostatně odporovalo by též smyslu a účelu platby příspěvku na POZE,

aby byly činěny neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny

ve vztahu k povinnosti úhrady příspěvku na POZE. Smysl a účel tohoto příspěvku,

který byl shodný v rozhodném období i v období jemu předcházejícím a po něm

bezprostředně následujícím, totiž spočíval v tom, že úhradu nákladů spojených s

podporou elektřiny zčásti ponesou spotřebitelé elektřiny, kteří se svou

spotřebou (a tím vyvolanou potřebou další výroby elektřiny) podílejí na změnách

klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí (v podrobnostech lze

odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017). Pokud tedy

bylo v § 28 odst. 3 zákona o POZE odkazováno na „spotřebu zákazníků“, šlo též o

lokální spotřebu výrobců, kteří se ve vztahu k vlastní spotřebě elektřiny

fakticky dostávali do postavení shodného se zákazníky. K tomu lze dodat, že do

lokální spotřeby výrobců mohla náležet podle § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky ERÚ

č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za

činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení

energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 (dále jen

„Pravidla trhu s elektřinou“) též elektřina spotřebovaná ovládanými

společnostmi výrobce jim dodaná výrobcem bez použití přenosové nebo distribuční

soustavy na základě oprávnění výrobce upraveného v § 23 odst. 1 písm. c)

energetického zákona. Mohlo přitom jít i o významnou spotřebu průmyslového

závodu. Výklad, podle kterého by taková spotřeba měla být vyňata z rozsahu

spotřeby, z níž měl být hrazen příspěvek na POZE, by byl ve zjevném rozporu se

smyslem a účelem platby uvedeného příspěvku.

27. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i

to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na

jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující

(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.

29 NSČR 53/2013).

28. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nemohou založit

otázky C, D a E, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Při

jejich formulaci účastnice vychází z předpokladu, že při absenci smlouvy o

distribuci ve smyslu § 50 odst. 6 energetického zákona (uzavřené mezi výrobcem

elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy) nemohlo v rozhodném

období vzniknout právo provozovatele distribuční soustavy účtovat příspěvek na

krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako složku ceny za distribuci

elektřiny, nýbrž mohlo jít pouze o „samostatně stojící a uplatnitelnou

(účtovatelnou) veřejnoprávní platební povinnost“. Z takového předpokladu ovšem

odvolací soud nevycházel. Právo žalobkyně účtovat příspěvek na POZE založil na

závěru, že toto právo vzniklo již uzavřením smlouvy o připojení mezi ní a

účastnicí, tj. připojením výrobce ke konkrétní distribuční soustavě na základě

smlouvy, a též na základě „faktického distribučního vztahu", který existoval i

bez uzavření písemné smlouvy o distribuci. Rozdílně od právního názoru

účastnice tedy pouze vycházel z jiného právního posouzení otázky B, jehož

výsledkem však nebyl závěr o příspěvku na POZE jako „samostatně stojící a

uplatnitelné (účtovatelné) veřejnoprávní platební povinnosti“, jak předpokládá

účastnice v dovolání, ale závěr o tom, že právo účtovat tuto složku ceny za

distribuci vzniká již na základě smluvního (obchodněprávního) vztahu, jehož

obsahem je připojení výrobny k distribuční soustavě, jímž současně dochází k

faktické distribuci elektřiny (jejímu proudění v rámci celé soustavy včetně

připojené výrobny) a tudíž ke vzniku distribučního vztahu umožňujícího tuto

složku ceny za distribuci výrobci účtovat. Za uvedené situace se tedy nezabýval

(neměl důvod zabývat) otázkami C, D, a E.

29. Jelikož účastnice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho

rozsahu, směřuje její dovolání i proti výrokům II, III, IV, V a VI, jimiž bylo

rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však

dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

30. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.

pro řešení otázky B). Tato otázka nebyla ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího

soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 vyřešena ve všech souvislostech, neboť v tam

uvedené věci řešil dovolací soud primárně otázku, zda ze zákona o POZE v

rozhodném období vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční

soustavy zatížit složkou za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s

podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v

areálu výroben připojených k distribuční soustavě, tj. posuzoval otázku rozsahu

(množství) elektřiny, z nějž měla být v rozhodném období určována výše

příspěvku na POZE. V souvislosti s řešením tam posuzované otázky sice současně

uvedl, že výběr příspěvku na POZE byl realizován v rámci zákonem stanoveného

mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci

elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí byla i povinnost

účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a

související služby stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona.

Podrobněji se však nezabýval otázkou, na základě čeho mohly být založeny takové

distribuční vztahy umožňující provozovateli distribuční soustavy účtovat v

rozhodném období výrobci elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční

soustavě, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s

podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1

2013 do 1. 10. 2013.

IV. Důvodnost dovolání

Rozhodná právní úprava

31. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do

1. 10. 2013 operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy

a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za

distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj.

podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby

elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel

regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen

hradit ji operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za

přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s

podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

32. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do

1. 10. 2013 má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou

elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny

provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové

soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a

ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a

dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena

pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

33. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do

1. 10. 2013 pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2

po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu

nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s

podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci

elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za

přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s

podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby

elektřiny zákazníků.

34. Podle § 50 odst. 3 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5.

2012 do 31. 12. 2015 smlouvou o připojení se zavazuje provozovatel přenosové

nebo distribuční soustavy připojit k přenosové nebo distribuční soustavě

zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit

dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a žadatel se zavazuje uhradit podíl na

oprávněných nákladech na připojení. Smlouva o připojení musí obsahovat

technické podmínky připojení zařízení, typ měření a jeho umístění, termíny a

místo připojení zařízení a podmínky zániku smluvního vztahu a závazků z tohoto

vztahu vyplývajících.

35. Podle § 50 odst. 6 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5.

2012 do 20. 5. 2014 smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel

distribuční soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno

a na vlastní účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční

soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny,

rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s

elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje

zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby. Smlouva o

distribuci elektřiny musí obsahovat ujednání o závaznosti Pravidel provozování

distribuční soustavy, termín zahájení distribuce elektřiny, způsob měření

distribuované elektřiny a jejího průběhu a výčet předávacích míst. Smlouva o

distribuci elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) výčet odběrných míst,

b) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních

povinností ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo v případě

nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, c) způsob úhrady plateb za

distribuci elektřiny, d) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně

smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v

případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, e) dobu trvání

smlouvy, f) opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a

odstraňování následků stavu nouze.

36. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5.

2012 do 31. 12. 2015 smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním řídí právní

úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo

obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco

jiného.

37. Podle § 2 odst. 4 věty první a druhé vyhlášky o regulaci cen cena za

přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úrovních velmi vysokého

napětí a vysokého napětí se skládají z ceny za rezervovanou kapacitu přenosové

nebo distribuční soustavy a ceny za použití sítí přenosové nebo distribuční

soustavy. Cena za distribuci elektřiny na úrovni nízkého napětí se skládá z

ceny za rezervovanou kapacitu distribuční soustavy určenou velikostí proudové

hodnoty hlavního jističe před elektroměrem a ceny za použití distribuční

soustavy.

38. Podle § 5 odst. 8 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o

distribuci elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za distribuci,

cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena na krytí

vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.

39. Podle § 5 odst. 10 věty první Pravidel trhu s elektřinou platba za

přenos elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití

sítí, platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z

platby za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí

platby za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové

soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je

zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se

sjednává pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny

se sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi

a) vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně.

Vztahy mezi účastníky trhu s elektřinou při financování podpory elektřiny

40. Pro posouzení otázky, na základě čeho byl v rozhodném období (od 1.

1. 2013 do 1.10.2013) provozovatel distribuční soustavy oprávněn účtovat

výrobci elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě, složku

ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve

smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, je vhodné nejprve objasnit vztahy mezi

jednotlivými účastníky trhu s elektřinou (srov. § 22 energetického zákona) při

financování podpory výroby elektřiny.

41. Zákon o POZE upravoval mimo jiné poskytování podpory výroby

elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů a

vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla [srov. § 1 písm. a) zákona].

Povinnost k hrazení této podpory výrobcům a povinně vykupujícímu byla uložena v

§ 20a odst. 4 písm. w) a x) energetického zákona operátorovi trhu. Náklady

spojené s hrazením podpory elektřiny však neměl nést operátor trhu z vlastních

prostředků. Pro jejich financování měl k dispozici dva zdroje příjmů, dotaci ze

státního rozpočtu (srov. § 28 odst. 2 zákona o POZE) a v rozsahu, v němž limit

prostředků státního rozpočtu nepostačoval na úhradu nákladů spojených s

podporou elektřiny, příjmy získané od provozovatelů regionálních distribučních

soustav a provozovatele přenosové soustavy na základě jim účtované „složky

ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů

spojených s podporou elektřiny“ (srov. § 13 odst. 1 a § 28 odst. 1 a 3 zákona o

POZE). Z § 28 odst. 1 zákona o POZE přitom dále vyplývalo, že provozovatelé

regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy měly tuto

platbu hradit operátorovi trhu z finančních prostředků, které tvoří složku ceny

za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s

podporou elektřiny.

42. S ohledem na poměry projednávané věci bude následné posouzení

zaměřeno již pouze na „složku ceny za distribuci elektřiny“ a na vztah

provozovatele regionální distribuční soustavy a výrobce elektřiny (jako jednoho

z účastníků trhu s elektřinou), příp. též na povinnosti provozovatele

regionální distribuční soustavy vůči dalším účastníkům trhu s elektřinou s tím

související, nikoliv též na „složku ceny za přenos elektřiny“ a smluvní vztahy

týkající se provozovatele přenosové soustavy, případně provozovatele lokální

distribuční soustavy [tj. provozovatele distribuční soustavy, která není přímo

připojena k přenosové soustavě – srov. definici uvedenou v § 2 odst. 1 písm. f)

Pravidel trhu s elektřinou].

43. Tím, že zákon o POZE v § 28 odst. 1 stanovil povinnost

provozovatele regionální distribuční soustavy platit operátorovi trhu úhradu

nákladů spojených s podporou elektřiny „z finančních prostředků, které tvoří

složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou

elektřiny“, umožnil, aby provozovatel regionální distribuční soustavy „přenesl“

tuto povinnost na další (subjekty) účastníky trhu s elektřinou, tedy mimo jiné

i výrobce elektřiny, s nimiž byl v příslušném smluvním vztahu. K obdobným

závěrům dospěl též zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o

rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), v

usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14 (které primárně řešilo

otázku, kdo má pravomoc rozhodovat spory, v nichž je rozporována povinnost k

peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č.

165/2012 Sb.), v němž za podstatné pro možnost „přenesení“ povinnosti hradit

„složku ceny za distribuci elektřiny“ považoval uzavření „smlouvy o distribuci

elektřiny“, současně však v poměrech tam posuzované věci měl za rozhodující

existenci smluvního vztahu mezi účastníky řízení založeného „smlouvou o

připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí

nebo velmi vysokého napětí“.

44. Z výše uvedených závěrů usnesení zvláštního senátu (byť ne zcela

jednoznačných v řešení otázky, jaký smluvní vztah byl rozhodující pro povinnost

k úhradě příspěvku na POZE) vycházel též Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32

Cdo 3744/2017, pokud konstatoval, že povinnost hradit operátorovi trhu složku

ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny

neměly (v konečném důsledku) nést ani provozovatelé regionální distribuční

soustavy. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky

regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo

docházet prostřednictvím ceny za distribuci a že to tedy byli odběratelé

elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této

složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory

elektřiny. Za podstatné považoval i vzhledem k obsahu dřívější právní úpravy,

ve které byla shodně platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou

elektřiny konstruována jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za

distribuci, že mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy byl

příslušný právní vztah umožňující „účtovat“ cenu za přenos nebo cenu za

distribuci. Právě v rámci tohoto vztahu se totiž realizovala povinnost

stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, tj. povinnost

účastníka trhu s elektřinou „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a

související služby.“

45. K tomu lze dodat, že rozdíl právní úpravy v rozhodném období oproti

právní úpravě účinné do 31. 12. 2012 spočíval v tom, že v předchozí právní

úpravě byl osobou povinnou k vyplácení podpory elektřiny výrobcům elektřiny

provozovatel regionální distribuční soustavy, který měl právo na úhradu

vícenákladů spojených s podporou elektřiny. Tyto vícenáklady mu byly hrazeny

složkou ceny za distribuci elektřiny na úhradu vícenákladů spojených s podporou

elektřiny z obnovitelných zdrojů regulované Úřadem a dotací z prostředků

státního rozpočtu [srov. § 6a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby

elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o

podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012].

46. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále dovodil, že zatímco samotná

cena za distribuci má povahu peněžního protiplnění, příspěvek na krytí nákladů

spojených s podporou elektřiny, který byl podle zákonné konstrukce „složkou“

ceny za distribuci, měl zcela jinou povahu. Nebyl protiplněním za distribuované

množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale svého druhu

„odvodem“ ze spotřebované elektřiny a šlo o jeden ze zdrojů financování systému

podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Pojetí této platby jako složky

ceny za přenos a ceny za distribuci bylo jen legislativní konstrukcí se

zvláštním veřejnoprávním účelem s tím, že provozovatelé regionálních

distribučních soustav byli v systému pověřeni vybíráním příspěvku na podporu

elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno technicky

proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen v

rámci ceny za distribuci, respektive spolu s touto cenou. K tomu též dodal, že

povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory byla založena v § 28

zákona o POZE a legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za

distribuci bylo určením mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci

měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci

jakéhosi „nosiče“, k hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím

ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé elektřiny (spotřebitelé

elektřiny) nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám

distribuce přidružené složky ceny.

47. Podle závěrů citovaného rozhodnutí přihlížejících též ke smyslu a

účelu příspěvku na POZE, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit, tedy

uvedený příspěvek hradili spotřebitelé elektřiny (i výrobci připojení k

distribuční soustavě ze své lokální spotřeby, neboť i oni v tomto ohledu

spadali do skupiny spotřebitelů elektřiny – s ohledem na „klimatický“ účel

příspěvku na POZE nebyl racionálně shledán žádný důvod zakládat rozdíly mezi

jednotlivými spotřebiteli elektřiny) v rámci zákonem stanoveného mechanismu

výběru této platby, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí byla i

povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a

související služby, stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, a

to bez rozdílu, zda byla jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční

soustavou (tj. zda skutečně došlo k její distribuci ve smyslu dopravy elektřiny

distribuční soustavou provozovatele regionální distribuční soustavy), či zda

byla spotřebována přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy.

48. Tato odlišná povaha příspěvku na POZE, sice označeného za jednu ze

složek ceny za distribuci, avšak nezávislého na rozsahu poskytnuté služby

distribuce elektřiny (ve smyslu realizace samotné přepravy elektřiny), se

podávala též ze zákonného zmocnění Úřadu k odlišnému určení výše složky ceny za

distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny s ohledem

na velikost spotřeby elektřiny zákazníků (nikoliv s ohledem na distribuované

množství elektřiny), jak byl obsažen v § 28 odst. 3 zákona o POZE (srov. též

výše body 24 a 25 odůvodnění).

49. Záměr zákonodárce, aby finanční prostředky na krytí nákladů

spojených s podporou elektřiny byly získávány (kromě dotace ze státního

rozpočtu) z příspěvků na podporu výroby elektřiny zahrnutého v ceně elektřiny

(její regulované složky) „pro spotřebitele elektřiny“, resp. aby byly získávány

od „konečných spotřebitelů elektřiny“, jako tomu bylo již podle předchozí

právní úpravy, byl přitom výslovně vyjádřen i v důvodové zprávě k zákonu č.

165/2012 Sb. (srov. její obecnou část a zvláštní část k návrhu § 13 až 15).

50. Podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se tedy úhrada

příspěvku na POZE mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční

soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného

soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako

jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl

na takový smluvní závazkový vztah navázán.

51. Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k povinnosti provozovatele

regionální distribuční soustavy k úhradě složky ceny za distribuci elektřiny na

krytí nákladů spojených s podporou elektřiny operátorovi trhu se podmínka

existence příslušného smluvního (distribučního) vztahu mezi distributorem a

operátorem trhu z § 13 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 1 POZE nepodávala.

Podrobnosti účtování a hrazení této složky ceny mezi operátorem trhu a

provozovatelem regionální distribuční soustavy pak byly stanoveny ve vyhlášce

ERÚ č. 439/2012 Sb., o stanovení způsobu a termínů účtování a hrazení složky

ceny za přenos elektřiny, přepravu plynu, distribuci elektřiny a plynu na krytí

nákladů spojených s podporou elektřiny, decentrální výroby elektřiny a

biometanu a o provedení některých dalších ustanovení zákona o podporovaných

zdrojích energie (vyhláška o zúčtování), k jejímuž vydání byl Úřad zmocněn v §

53 odst. 2 písm. i) zákona o POZE.

Příslušný soukromoprávní vztah umožňující účtovat příspěvek POZE

52. Nejvyšší soud se dále zabýval samotným posouzením otázky, jaký

smluvní vztah mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy

umožňoval účtování příspěvku na POZE.

53. Existence příslušného soukromoprávního smluvního vztahu mezi

provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož

rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí

nákladů spojených s podporou elektřiny, byla nepochybně dána v situaci, kdy

mezi těmito účastníky trhu s elektřinou byla na základě žádosti o poskytnutí

distribuce elektřiny předložené žadatelem (účastníkem trhu s elektřinou

odlišným od provozovatele regionální distribuční soustavy) provozovateli

regionální distribuční soustavy (srov. § 5 odst. 2 Pravidel trhu s elektřinou)

uzavřena smlouva o distribuci elektřiny se všemi náležitostmi uvedenými v § 50

odst. 6 energetického zákona, tj. smlouva obsahující jedno z plnění typických

pro trh s elektřinou, v níž se provozovatel regionální distribuční soustavy

zavazoval zajistit pro výrobce na vlastní jméno a na vlastní účet přenos

elektřiny (nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo

na přenosovou soustavu distribuci elektřiny), rezervovat požadovanou

distribuční kapacitu a dopravit pro něj sjednané množství elektřiny a výrobce

se zavazoval zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby.

54. K tomu lze doplnit, že pojmy „přenos elektřiny“ a „distribuce

elektřiny“ obsažené v § 50 odst. 6 energetického zákona v tomto zákoně přímo

definovány nebyly, nicméně při určení významu těchto pojmů lze při

eurokonformním výkladu vycházet z jejich definice obsažné ve směrnici

Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. 7. 2009, o společných

pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (její

obsah byl transponován do českého právního řádu zejména energetickým zákonem).

Podle jejího článku 2 bodů 3 a 5 je „přenosem“ přeprava elektřiny propojenou

přenosovou soustavou velmi vysokého napětí a vysokého napětí za účelem dodávek

elektřiny konečným spotřebitelům nebo distribučním podnikům, avšak s vyloučením

dodávek samotných, a „distribucí“ přenos elektřiny distribuční soustavou

vysokého, středního a nízkého napětí za účelem jejích dodávek zákazníkům, avšak

s vyloučením dodávek samotných. Nepochybně tedy šlo o přepravu (dopravu)

elektřiny v rámci přenosové soustavy jako „vzájemně propojeného souboru vedení

a zařízení 400 kV, 220 kV a vybraných vedení a zařízení 110 kV, uvedených v

příloze Pravidel provozování přenosové soustavy, sloužícího pro zajištění

přenosu elektřiny pro celé území České republiky a propojení s elektrizačními

soustavami sousedních států, včetně systémů měřicí, ochranné, řídicí,

zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky“, resp. v rámci

distribuční soustavy jako „vzájemně propojeného souboru vedení a zařízení o

napětí 110 kV, s výjimkou vybraných vedení a zařízení o napětí 110 kV, která

jsou součástí přenosové soustavy, a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 1,5

kV, 3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV, 25 kV nebo 35 kV sloužícího k zajištění

distribuce elektřiny na vymezeném území České republiky, včetně systémů měřicí,

ochranné, řídicí, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky včetně

elektrických přípojek ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy“ (srov.

definice distribuční soustavy a přenosové soustavy uvedené v § 2 odst. 2 písm.

a) bodech 1a 10 energetického zákona).

55. Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 32

Cdo 3744/2017 soudy se však při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na

jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a

účelu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl.

ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo

4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč.). Při posouzení výše

uvedené otázky tedy nelze vycházet pouze z doslovného znění § 50 odst. 6

energetického zákona, nýbrž též z jeho smyslu a účelu a z povahy příspěvku na

POZE.

56. Již z výše citovaného vymezení náležitostí smlouvy o distribuci v §

50 odst. 6 energetického zákona je zřejmé, že předmětem takové smlouvy nebyla

pouze práva a povinnosti vztahující se k samotné přepravě (dopravě) elektřiny v

rámci distribuční soustavy, nýbrž byla předpokládána existence i jiných

činností provozovatele distribuční soustavy, poskytnutí dalších služeb a také

existence dalších nákladů, které měl hradit účastník trhu s elektřinou

(výrobce). To vyplývá ze závazku účastníka trhu s elektřinou zaplatit

regulovanou cenu za distribuci „a související služby“ a odpovídala tomu i

úprava v § 2 odst. 4 vyhlášky o regulaci cen, a v § 5 odst. 8 a 10 Pravidel

trhu s elektřinou [k jejich vydání byl Úřad zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) a

h) energetického zákona]. Podle těchto ustanovení se hradila na základě smlouvy

o distribuci elektřiny regulovaná cena tvořená cenou za distribuci, cenou za

systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cenou na krytí vícenákladů

spojených s podporou elektřiny (tedy složkou ceny za distribuci elektřiny na

krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o

POZE) a cenou za zúčtování operátora trhu (cena za činnost operátora trhu).

Samotná cena (platba) za distribuci elektřiny se pak skládala z ceny za použití

sítí (na úrovni nízkého napětí označované jako „cena za použití distribuční

soustavy“), ceny za rezervovanou kapacitu, případně též z ceny za překročení

rezervované kapacity.

57. Podle § 5 odst. 10 věty druhé Pravidel trhu s elektřinou účastník

trhu s elektřinou hradil uvedené platby provozovateli příslušné distribuční

soustavy, ke které bylo zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Výše

jednotlivých složek ceny za distribuci a souvisejících služeb pak byla na

základě postupu uvedeného ve vyhlášce o regulaci cen a jejích přílohách (a též

podle kritérií uvedených v § 19a energetického zákona) stanovena Úřadem na

regulační období (kalendářního roku) prostřednictvím regulačního vzorce (srov.

§ 2 odst. 2 a 3, § 3, 9a a 9b vyhlášky o regulaci cen). Za tím účelem Úřad

vydával cenová rozhodnutí [srov. § 17 odst. 6 písm. d), odst. 9, 11 a 12

energetického zákona]. Ani výše cen těchto jednotlivých složek a souvisejících

služeb přitom nebyla stanovena Úřadem pro rok 2013 podle vyhlášky o regulaci

cen pouze v návaznosti na samotné poskytování distribučních služeb

provozovatelem distribuční soustavy, tj. s ohledem na skutečně přepravené

množství elektřiny či na hodnotu rezervované kapacity (srov. určení výše ceny

za rezervovanou kapacitu, příp. za její překročení a za použití sítí v bodě 4

cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012). Cena za systémové služby (k pojmu a obsahu

systémových služeb srov. § 2 odst. 2 písm. a) bod 13 energetického zákona,

přiměřeně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo

2960/2021) byla cena účtována za tyto služby poskytované provozovatelem

přenosové soustavy účastníkům trhu s elektřinou, jejichž zařízení bylo

připojeno k elektrizační soustavě České republiky. Konkrétně výrobci účtoval

cenu provozovatel distribuční soustavy, k níž byl výrobce připojen, za jeho

konečnou spotřebu v areálu výrobny [srov. bod 2.1 písm. a) podbod 3 cenového

rozhodnutí ERÚ č. 5/2012]. Cena za činnost operátora trhu (k jeho povinnostem

srov. § 20a odst. 4 energetického zákona) pak byla účtována (mimo jiné) za

veškerou elektřinu spotřebovanou výrobcem provozujícím výrobnu elektřiny kromě

technologické vlastní spotřeby elektřiny [srov. bod 6.2 písm. c) cenového

rozhodnutí ERÚ č. 5/2012]. Cena na krytí nákladů spojených s podporu elektřiny

byla účtována podle zákona o POZE (mimo jiné) podle výše lokální spotřeby

elektřiny výrobce (srov. bod 5.1 cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012, rozsudek

Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a již výše podaný výklad).

58. Povinnost účastníka trhu s elektřinou „zaplatit regulovanou cenu za

distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona

tedy v sobě obsahovala nejen povinnost k úhradě plateb, které měly přímý vztah

k přepravě elektřiny a k činnostem provozovatele distribuční soustavy (k těm

srov. § 25 odst. 1 energetického zákona), tj. které přímo souvisely se závazkem

distributora zajistit pro účastníka trhu s elektřinou (tj. i pro výrobce) na

vlastní jméno a na vlastní účet přenos či distribuci elektřiny, rezervovat

požadovanou distribuční kapacitu a dopravit sjednané množství elektřiny [cena

za rezervovanou kapacitu, příp. cena za překročení rezervované kapacity, a cena

za použití sítí (cena za použití distribuční soustavy)], a které svou povahou

byly protiplněním za plnění povinností provozovatele distribuční soustavy

vymezených v § 50 odst. 6 energetického zákona. Současně byl totiž účastník

trhu s elektřinou takto povinen hradit i další platby, ať již označované jako

složka ceny za distribuci (složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů

spojených s podporou elektřiny) či jako cena souvisejících služeb (cena za

systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena za zúčtování operátora

trhu), jejichž smyslem zjevně nebylo poskytnout protiplnění provozovateli

distribuční soustavy za jeho plnění vůči účastníku trhu (výrobci) přímo

související s přenosem či distribucí elektřiny. Tyto další platby nebyly

koncovým příjmem provozovatele distribuční soustavy, pouze skrze něj byly

hrazeny provozovateli přenosové soustavy či operátorovi trhu. Jejich povaha

byla odlišná a přímo nesouvisela se samotným přenosem či distribucí elektřiny.

Jejich účelem bylo pokrýt náklady na činnosti (služby) vykonávané na základě

zákona dalšími účastníky trhu s elektřinou nezbytné pro celkové fungování trhu

s elektřinou či spojené s vyplácením podpory elektřiny podle zákona o POZE

[srov. obdobně PLÁŠILOVÁ, Doubravka. § 19a Regulace cen. In: EICHLEROVÁ,

Kateřina, Jakub HANDRLICA, Martin JASENSKÝ, Jan KOŘÁN, Vratislav KOŠŤÁL,

Doubravka PLÁŠILOVÁ a Petr ZÁKOUCKÝ. Energetický zákon: Komentář. Praha:

Wolters Kluwer, 2016].

59. Pro úplnost lze dodat, že zahrnutí i těchto plateb mezi ceny

regulované Úřadem přitom odpovídalo podmínkám obsaženým v § 19a energetického

zákona, neboť náklady spojené s uvedenými činnostmi (s poskytováním systémových

služeb, s činností operátora trhu, s vyplácením podpory výroby elektřiny),

které ze zákona vykonávali jiní účastníci trhu s elektřinou (provozovatel

přenosové soustavy a operátor trhu), jim byl v zákonem nastaveném systému úhrad

povinen platit provozovatel distribuční soustavy (ač nebyl jejich koncovým

plátcem) a tudíž současně šlo ve smluvním vztahu s výrobci elektřiny též o jeho

ekonomicky oprávněné náklady, které musel podle § 19a energetického zákona Úřad

zohlednit v rámci regulace cen.

60. Společným znakem těchto dalších plateb přitom byla jejich souvislost

pouze se samotným provozem zařízení účastníka trhu s elektřinou (s provozem

výrobny výrobce) připojeného k distribuční soustavě, tj. i k elektrizační

soustavě České republiky, nikoliv nutně souvislost s přepravou elektřiny

distribuční soustavou. Uvedené náklady vznikaly dalším účastníkům trhu

(provozovateli přenosové soustavy a operátorovi trhu) s ohledem na jejich

povahu již v souvislosti s existencí provozovaného zařízení připojeného do

distribuční soustavy bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu fakticky proběhla

přeprava elektřiny distribuční soustavou uskutečněná ve prospěch výrobce. Ač

cena na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byla označena jako „složka

ceny za distribuci“, s ohledem na její povahu nebyla povinnost k její úhradě

svázána s distribucí elektřiny ve smyslu přepravy elektřiny, ale se samotným

provozem zařízení připojeného k distribuční soustavě. Příspěvek na POZE tedy

měl v tomto ohledu povahu obdobnou poskytování souvisejících služeb (i

povinnost k úhradě jejich regulované ceny byla stanovena v § 50 odst. 6

energetického zákona), neboť ve smluvním vztahu mezi provozovatelem regionální

distribuční soustavy a výrobcem byla jeho smyslem úhrada nákladů, které

distributorovi vznikaly v souvislosti s jeho povinností odvést operátorovi trhu

příslušnou platbu na krytí (části) nákladů jeho činnosti spočívající v jím

poskytované podpoře výroby elektřiny.

61. Lze tedy shrnout, že smyslem a účelem smlouvy o distribuci podle §

50 odst. 6 energetického zákona nebylo pouze vymezení práv a povinností

účastníka trhu s elektřinou a provozovatele distribuční soustavy týkajících se

přepravy elektřiny distribuční soustavou, nýbrž v obecnější rovině též vymezení

dalších povinností účastníka trhu s elektřinou (výrobce) ve vztahu k

provozovateli distribuční soustavy vyplývajících ze samotného provozu zařízení

účastníka trhu s elektřinou (výrobny výrobce) připojeného k distribuční

soustavě provozovatele na základě smlouvy o připojení. Jinak (obecněji) řečeno

obsahem smlouvy o distribuci byla úprava dalších vztahů mezi účastníkem trhu s

elektřinou (výrobcem) a provozovatelem distribuční soustavy, k níž bylo

připojeno zařízení účastníka trhu s elektřinou, navazujících na jeho připojení

do distribuční soustavy a týkajících se jeho provozování. Povinnost „zaplatit

regulovanou cenu za distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6

energetického zákona účastníku trhu (výrobci) v sobě zahrnovala nejen povinnost

poskytnout protiplnění za činnosti poskytované provozovatelem distribuční

soustavy při přepravě elektřiny, ale též povinnost uhradit další platby

související pouze s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s

elektřinou (výrobce) připojené k distribuční soustavě.

62. K tomu lze dodat, že obsahem smlouvy o připojení, jejíž náležitosti

byly popsány v § 50 odst. 3 energetického zákona, byla skutečně jen úprava

vztahů týkajících se samotného připojení zařízení žadatele (výrobny výrobce) k

distribuční soustavě s určitými parametry připojení, jak namítala v dovolání

účastnice. To je patrné z vymezení povinnosti provozovatele distribuční

soustavy připojit k ní zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr

elektřiny a zajistit dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a povinnosti

žadatele poskytnout za takové plnění protiplnění ve formě (jednorázové) úhrady

podílu na oprávněných nákladech na připojení [ve vztahu k výrobci srov. též §

23 odst. 2 písm. j) energetického zákona; ve vztahu ke stanovení výše náhrady

podílu na oprávněných nákladech na připojení srov. § 10 vyhlášky ERÚ č. 51/2006

Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění účinném do 31. 1.

2016 včetně její přílohy 6 – k jejímu vydání byl Úřad zmocněn v § 98a odst. 2

písm. g) energetického zákona]. Smyslem a účelem smlouvy o připojení podle § 50

odst. 3 energetického zákona tedy zjevně nebylo upravovat další vztahy mezi

provozovatelem distribuční soustavy a výrobcem související s následným provozem

zařízení (výrobny) připojené do distribuční soustavy.

63. Zahrnutí povinnosti výrobce (jako účastníka trhu s elektřinou) k

úhradě dalších plateb souvisejících s provozem výrobny elektřiny připojené k

distribuční soustavě pod typizované plnění smlouvy o distribuci podle § 50

odst. 6 energetického zákona (jako součást jeho povinností podle tohoto

ustanovení) vyplývalo zjevně z toho, že po uzavření smlouvy o připojení

zařízení (výrobny výrobce) k distribuční soustavě bylo zákonem předpokládáno

právě uzavření smlouvy o distribuci mezi výrobcem a provozovatelem distribuční

soustavy, k níž byl připojen. O tom svědčí obsah § 25 odst. 10 energetického

zákona, podle kterého byl provozovatel distribuční soustavy „povinen každému,

kdo požádá o připojení k distribuční soustavě, stanovit podmínky a termín

připojení a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá, je připojen

a splňuje podmínky připojení a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování

distribuční soustavy, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity

zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého a bezpečného provozu

distribuční soustavy nebo přenosové soustavy“, a obdobně obsah § 7 odst. 1

zákona o POZE, podle něhož byl provozovatel distribuční soustavy „povinen na

svém licencí vymezeném území přednostně připojit k … distribuční soustavě

výrobnu elektřiny z podporovaného zdroje za účelem přenosu nebo distribuce

elektřiny, pokud o to výrobce požádá a splňuje podmínky připojení stanovené

jiným právním předpisem, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity

zařízení pro … distribuci nebo při ohrožení bezpečného a spolehlivého provozu

elektrizační soustavy“. Též podle § 7 odst. 9 vyhlášky o podmínkách připojení

k elektrizační soustavě platilo, že pokud smlouva o distribuci elektřiny nebyla

uzavřena do 60 měsíců od termínu připojení sjednaného ve smlouvě o připojení,

zanikla rezervace příkonu pro odběrné místo nebo pro místo připojení. Samotné

připojení výrobny do distribuční soustavy bez realizace jeho následného využití

k distribuci elektřiny (ať již elektřiny vyrobené výrobcem a distribuované

zákazníkům, či výrobcem z distribuční soustavy odebírané) totiž nemělo logické

opodstatnění. Navíc při existenci provozovaného elektrického zařízení (výrobny

elektřiny) připojeného do distribuční soustavy nebylo možné vyloučit (i

vzhledem k fyzikálním vlastnostem elektřiny) faktické přetoky vyrobené

elektřiny do distribuční soustavy znamenající nutnost její přepravy distribuční

soustavou (příp. odběr elektřiny z distribuční soustavy v době odstávky

výrobny). Odběr, dodávku či distribuci elektřiny bez uzavření příslušného

smluvního vztahu přitom energetický zákon považoval za zakázané jednání (srov.

§ 51, 52 a 53 energetického zákona) a bylo tedy logicky předpokládáno, že každý

účastník trhu s elektřinou (i výrobce), jehož zařízení bylo připojeno do

distribuční soustavy, následně požádá o uzavření smlouvy o distribuci, aby při

provozu jeho zařízení nedocházelo k zákonem zakázanému jednání.

64. Úprava smluv mezi účastníky trhu s elektřinou obsažená v § 50

energetického zákona nedefinovala konkrétní smluvní typy, ale vymezovala pouze

náležitosti, které mají obsahovat určité smlouvy nejčastěji uzavírané v

energetice. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěry odborné literatury (byť

vyslovené ve vztahu k pozdějšímu znění energetického zákona), podle kterých je

cílem této úpravy pro určitá typizovaná smluvní plnění na trhu s elektřinou (k

nimž mezi účastníky trhu s elektřinou zpravidla dochází) závazně podchytit

povinné obsahové náležitosti takových závazků, a to i se záměrem zabránit

nerovnému zacházení s asymetricky situovanými účastníky trhu s elektřinou.

Energetický zákon proto pro jím vyjmenovaná plnění, typická pro trh s

elektřinou, stanoví obsahové náležitosti, které musí mít smlouva zakládající

předmětný závazek, ať se již jedná o jakýkoliv smluvní typ použitý podle

občanského zákoníku (příp. též podle obchodního zákoníku ohledně vztahů

zakládaných před 1. 1. 2014). Cílem zákonodárce však není komplexní právní

úprava specifických závazkových vztahů, což je zřejmé i z § 96 odst. 5

energetického zákona, podle kterého se smlouvy upravené tímto zákonem v

ostatním řídí úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle

občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci

nevyplývá něco jiného. Právní úprava (uvedená v § 50 energetického zákona) je

tedy soustředěna toliko na vymezení předmětu závazku, typického plnění

spočívajícího třeba v dodávce elektřiny nebo připojení výrobny elektřiny, bez

jakékoli další ambice ke komplexnosti úpravy zvláštního smluvního typu (srov.

KOŠŤÁL, Vratislav. 1.1 Charakter smluv upravených energetickým zákonem a jejich

veřejnoprávně podmíněné povinné obsahové náležitosti. In: KOŠŤÁL, Vratislav.

Veřejnoprávní regulace podnikání v energetice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,

2022, s. 37–38).

65. Ustanovení § 50 energetického zákona tedy zjevně nevylučovalo ani

uzavření smluv řešících vztahy mezi účastníky trhu s elektřinou ve specifických

(netypických) situacích. Na jejich obsah přitom bylo nezbytné nahlížet tam, kde

se netypická situace shodovala s úpravou typického plnění upraveného v § 50

energetického zákona, v souladu se smyslem a účelem, pro které byly obsahové

náležitosti smluv v typických vztazích v zákoně upraveny.

66. Bylo-li smyslem a účelem zakotvení povinnosti výrobce (účastníka

trhu s elektřinou) zaplatit provozovateli distribuční soustavy „regulovanou

cenu za distribuci a související služby“ uvedené v § 50 odst. 6 energetického

zákona nejen stanovení povinnosti výrobce poskytnout protiplnění za tam popsané

činnosti provozovatele distribuční soustavy související s přepravou elektřiny

distribuční soustavou, ale též stanovení povinností souvisejících obecně s

provozem jeho zařízení připojeného k distribuční soustavě, pak zákonná úprava v

§ 50 energetického zákona nebránila tomu, aby mezi provozovatelem distribuční

soustavy a výrobcem, jehož zařízení již bylo (či mělo být podle smlouvy o

připojení) připojeno k distribuční soustavě a který současně (dosud) nepožádal

o uzavření smlouvy o distribuci elektřiny, byla uzavřena netypická smlouva

řešící jejich vztahy související se samotným provozem tohoto připojeného

zařízení (výrobny elektřiny) i bez toho, aby současně byla upravena i práva a

povinnosti týkající se přepravy elektřiny distribuční soustavou (o níž ještě

výrobce nepožádal). Jelikož smyslem a účelem povinnosti stanovené v § 50 odst.

6 energetického zákona bylo zajistit též úhradu dalších regulovaných plateb

přímo nesouvisejících se samotnou přepravou elektřiny distribuční soustavou

(včetně příspěvku na POZE), ale týkajících se pouze provozu zařízení

připojeného k distribuční soustavě, mohla tato povinnost vzniknout i ve vztahu

založeném takovou netypickou smlouvou.

67. Lze tedy uzavřít, že příslušný soukromoprávní smluvní vztah mezi

provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož

rámci mohlo být uplatňováno po výrobci zaplacení složky ceny za distribuci

elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu § 28 odst.

1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, mohl být

založen i smlouvou uzavřenou mezi těmito účastníky trhu s elektřinou, jejímž

obsahem byla úprava vztahů týkajících se provozu výrobny elektřiny připojené k

regionální distribuční soustavě tohoto provozovatele, ačkoliv (dosud) nedošlo k

uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona.

68. Nemuselo přitom jít pouze o samostatně uzavřenou smlouvu řešící

výlučně vztahy týkající se provozu zařízení připojeného k regionální

distribuční soustavě, ale uvedený vztah mohl být založen i smlouvou o připojení

tím, že by nad rámec jejích náležitostí uvedených v § 50 odst. 3 energetického

zákona byla mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy

dohodnuta i úprava vztahů týkajících se následného provozu takto připojovaného

zařízení. Případně mohl být uvedený smluvní vztah založen i v rámci jiné

smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem

(např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo

zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem a provozovatelem regionální

distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny)

připojeného do regionální distribuční soustavy.

Aplikace přijatých závěrů na projednávanou věc

69. V projednávané věci odvolací soud založil své právní posouzení věci

na závěru, že již samotný fakt připojení výrobce ke konkrétní distribuční

soustavě představoval právní důvod vzniku oprávnění a povinnosti distributora

takovému výrobci účtovat příspěvek na POZE coby „složku ceny za distribuci“, a

to i z tzv. vlastní spotřeby, a vzniku povinnosti výrobce takový příspěvek

provozovateli hradit na základě § 28 odst. 1 zákona o POZE. Současně také

dovodil existenci „faktického distribučního vztahu“ mezi účastníky v rozhodném

období – i bez písemně uzavřené smlouvy o distribuci – vzhledem k tomu, že obě

výrobny byly připojeny k distribuční soustavě a již tím docházelo z fyzikálních

vlastností elektrické energie k proudění elektrické energie v rámci celé

elektrizační soustavy. Ačkoliv současně citoval závěry vyjádřené v rozsudku

Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, podle kterých bylo pro možnost

účtování příspěvku na POZE podstatné, že mezi výrobcem a provozovatelem

distribuční soustavy existoval příslušný právní vztah umožňující účtovat tento

příspěvek jako složku ceny za distribuci, ve svých úvahách jeho existencí

zjevně spojoval pouze s uzavřením smlouvy o připojení (tj. smlouvy obsahující

výlučně náležitosti obsažené v § 50 odst. 3 energetického zákona).

70. Právní vztah založený smlouvou o připojení však nemohl být právním

vztahem, v jehož rámci mohla vzniknout povinnost výrobce (účastnice) hradit

provozovateli regionální distribuční soustavy (žalobkyni) složku ceny za

distribuci na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Jak bylo uvedeno

výše, smlouva o připojení (její náležitosti uvedené v § 50 odst. 3

energetického zákona) se netýkala úpravy vztahů týkajících se provozu výrobny

elektřiny připojené k distribuční soustavě, tedy samotné výroby elektřiny v

zařízení připojeném do distribuční soustavy (příp. spotřeby elektřiny při

provozu výrobny).

71. Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na samotném „faktu

připojení výrobce“ k distribuční soustavě či na existenci „faktického

distribučního vztahu“ mezi účastníky tedy není správné.

72. Odvolací soud se přitom podrobněji nezabýval tím, zda za situace,

kdy mezi žalobkyní a účastnicí nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci, jak

jsou její náležitosti popsány v § 50 odst. 6 energetického zákona, mezi nimi

nebyl založen jiný výše popsaný smluvní vztah, který by se týkal provozu

výroben účastnice připojených do distribuční soustavy žalobkyně, v jehož rámci

by s ohledem na výše uvedené právní závěry Nejvyššího soudu také bylo možno po

účastnici požadovat úhradu příspěvku na POZE. V tomto ohledu odvolací soud

(ostatně ani soud prvního stupně) neposuzoval obsah smluv uzavřených mezi

žalobkyní a účastnicí, tj. smluv o připojení výroben účastnice do distribuční

soustavy žalobkyně ze dne 31. 8. 2006 a ze dne 20. 11. 2012 a smluv o podpoře

výroby elektřiny ze dne 27. 12. 2006 a ze dne 4. 1. 2013 (a příloh všech těchto

smluv), a neprovedl jejich řádný výklad. Podle skutkových zjištění soudu

prvního stupně (jejichž správnost odvolací soud nezpochybňoval) přitom

minimálně smlouvy o podpoře výroby elektřiny obsahovaly „závazek účastnice

vyrábějící elektrickou energii a dodávající tuto energii odběrateli bez použití

distribuční soustavy žalobkyně nebo spotřebovávající tuto energii bez použití

distribuční soustavy žalobkyně, zaplatit žalobkyni cenu za systémové služby a

ostatní regulované složky ceny v souladu s platným cenovým rozhodnutím Úřadu“.

Zmíněný obsah nasvědčoval tomu, že předmětem těchto smluv mohla být (mimo

smluvních ujednání týkajících se povinnosti žalobkyně k výkupu elektřiny,

úhradě zeleného bonusu, či příspěvku k ceně elektřiny) i úprava vztahů

týkajících se provozu výrobny elektřiny účastnice připojené do distribuční

soustavy žalobkyně. V tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím

soudem neúplné.

73. Ve vztahu ke zmíněným smlouvám o podpoře pak lze pouze pro úplnost

dodat, že podle přechodných ustanovení zákona o POZE (srov. § 54 odst. 9, 10 a

11) uplynutím dne 31. 12. 2012 zanikala pouze ta smluvní ujednání (obsažená v

dříve uzavřených smlouvách o podpoře) týkající se povinnosti provozovatele

regionální distribuční soustavy k povinnému výkupu elektřiny, úhradě zeleného

bonusu a příspěvku KVET (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020,

sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněný pod číslem 19/2021 Sb. rozh. obč.).

74. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání

přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady dovolací

soud z obsahu spisu nezjistil. Důvodnou není ani námitka částečné

nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ohledně přisouzeného příslušenství,

která měla podle účastnice spočívat v tom, že odvolací soud dovozoval právo na

úroky z prodlení současně z § 369 odst. 1 obch. zák. a z § 517 obč. zák. Z

obsahu rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud vycházel ze závěru o existenci

obchodněprávního závazkového vztahu mezi žalobkyní a účastnicí (srov. bod 30

napadeného rozsudku). Právo na úroky z prodlení proto přiznal podle § 369 odst.

1 obch. zák. Ustanovení § 517 odst. 2 odvolací soud zjevně zmínil s ohledem na

obsah § 369 odst. 1 obch. zák., který ohledně určení výše úroků odkazoval na

předpisy práva občanského.

75. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez

nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu

podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu

řízení.

76. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§

243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.

ř.).

77. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud

rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2024

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu