23 Cdo 3400/2022

23 Cdo 3400/2022-534

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, za účasti ŠKO-ENERGO, s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Tř. Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, a za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního úřadu, o zaplacení 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 221/2021, o dovolání účastnice ŠKO-ENERGO, s.r.o. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 103 Co 17/2022-422, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 103 Co 17/2022-422, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 22. 7. 2021 domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“ či „Úřad“) ze dne 28. 5. 2020, č. j. 09576-32/2018-ERU (dále jen „rozhodnutí ERÚ“), a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 18. 5. 2021, č. j. 09576-41/2018-ERU (dále jen „rozhodnutí Rady ERÚ“), a uložení povinnosti ŠKO-ENERGO, s.r.o. (dále též jen „účastnice“) zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že je držitelem licence na distribuci elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy (dále též jen „distributor“) a že účastnice je držitelem licence na výrobu elektřiny a provozovatelem provozoven vyrábějících elektřinu (dále též jen „výrobce“) „TEPLÁRNA ŠKO-ENERGO MLADÁ BOLESLAV“ a „Kogenerace Kvasiny“ (dále též jen „výrobna Mladá Boleslav“ a „výrobna Kvasiny“). Obě výrobny jsou připojeny k distribuční soustavě žalobkyně, první od roku 2005, druhá od roku 2012. Požadovaná částka představuje účastnicí nezaplacený příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie ve smyslu zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále také jen „zákon o POZE“ a „rozhodné období“), který žalobkyně vyúčtovala účastnici jako složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (dále též jen „příspěvek na POZE“) v částce 111 256 092,75 Kč ve vztahu k výrobně Mladá Boleslav za období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2013 a v částce 2 019 725,10 Kč ve vztahu k výrobně Kvasiny za období od 1. 8. 2013 do 30. 9. 2013, a to vždy z množství elektrické energie účastnicí vyrobené a jí spotřebované, resp. spotřebované bez použití distribuční soustavy žalobkyně.

2. Návrh žalobkyně podaný k Úřadu byl zamítnut rozhodnutím ERÚ a zamítavě bylo rozhodnuto rozhodnutím Rady ERÚ též o rozkladu žalobkyně.

3. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 13 C 221/2021-330, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované (správně účastnici – pozn. Nejvyššího soudu) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč s příslušenstvím, a dále nahrazena rozhodnutí ERÚ a Rady ERÚ (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (správně účastnici – pozn. Nejvyššího soudu) náhradu nákladu řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, pokud jde o skutečnosti, že účastnice jako výrobce elektřiny vyrobila určité konkrétní množství elektřiny ve výrobnách Mladá Boleslav (v období od dubna do září 2013) a Kvasiny (v období od srpna do září 2013), které nedodávala prostřednictvím distribuční soustavy provozované žalobkyní či jinou osobou, a které bylo spotřebováno jako tzv. lokální spotřeba výrobce (nešlo o technologickou vlastní spotřebu). Žalobkyně vyúčtovala účastnici příspěvek na POZE v žalované částce, která se odvíjela od takto spotřebovaného množství elektřiny vyrobené účastnicí, účastnice tento příspěvek nezaplatila.

5. Soud prvního stupně dále vycházel z těchto skutkových zjištění: a) Účastnice je držitelem licence na výrobu elektřiny k výrobnám Mladá Boleslav a Kvasiny. b) Dne 31. 8. 2006 byla mezi žalobkyní (distributorem) a účastnicí (výrobcem) uzavřena smlouva o připojení výrobny Mladá Boleslav k distribuční soustavě. Jejím předmětem byl závazek žalobkyně připojit zařízení výrobny elektřiny k zařízení distribuční soustavy žalobkyně za sjednaných podmínek a umožnit účastnici dodávku elektřiny a dále závazek účastnice uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení, pokud již nebyl uhrazen podle jiné smlouvy.

Dne 20. 11. 2012 byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva o připojení výrobny Kvasiny k distribuční soustavě (včetně přílohy č. 1). Jejím předmětem byl závazek žalobkyně připojit výrobnu účastnice k distribuční soustavě a zajistit jí dohodnutý rezervovaný výkon a rezervovaný příkon, a to v návaznosti na žádost účastnice o připojení výrobny k distribuční soustavě. Žalobkyně měla dále povinnost po připojení výrobny „umožnit výrobci distribuci elektřiny na základě samostatně uzavřené smlouvy za předpokladu, že výrobce zcela uhradil podíl na nákladech“.

Způsob provozu výroben byl v obou smlouvách ujednán „přebytky do distribuční soustavy“. c) Dne 27. 12. 2006 uzavřely žalobkyně (distributor) a účastnice (výrobce) smlouvu o podpoře výroby elektřiny č. 0753/07/T3 (včetně příloh) pro výrobnu Mladá Boleslav, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně vykupovat od účastnice vyrobenou, dodanou a vykázanou elektřinu nebo uhradit účastnici zelený bonus či příspěvek k ceně elektřiny za vyrobené, dodané a vykázané množství elektřiny v souladu s určenými podmínkami a výkupními cenami stanovenými cenovým rozhodnutím Úřadu.

Dále byl sjednán závazek účastnice vyrábějící elektrickou energii a dodávající tuto energii odběrateli bez použití distribuční soustavy žalobkyně nebo spotřebovávající tuto energii bez použití distribuční soustavy žalobkyně, zaplatit žalobkyni cenu za systémové služby a ostatní regulované složky ceny v souladu s platným cenovým rozhodnutím Úřadu. Bylo sjednáno, že žalobkyně bude účastnici účtovat na základě jí zaslaného měsíčního výkazu regulované ceny za systémové služby a související služby. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a její platnost končila mimo jiné také zánikem smlouvy o distribuci elektřiny (podle soudu prvního stupně tak měla být uzavřena samostatná smlouva o distribuci, pokud by k distribuci elektřiny vyrobené účastnicí mělo skutečně docházet).

d) Dne 4. 1. 2013 byla mezi týmiž účastnicemi uzavřena smlouva o podpoře výroby elektřiny č. 4686675/0071/KVET/12 (včetně příloh) pro výrobnu Kvasiny s obdobným obsahem práv a povinností jako v případě smlouvy ze dne 27. 12. 2006. Její platnost a účinnost si sjednaly smluvní strany již od 28. 12. 2012 a končila také mimo jiné zánikem smlouvy o distribuci elektřiny. e) Žalobkyně účtovala účastnici za období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013 fakturami cenu služeb nazvanou „spotřeba elektřiny a služeb“, která v sobě zahrnovala cenu „za systémové služby výroby, cenu na podporu výkupu el.

z OZE, cenu OTE za činnost zúčtování“, a to pro výrobny Mladá Boleslav a Kvasiny. V lednu, dubnu a květnu 2013 byla pro výrobnu Mladá Boleslav též účtována „cena za nevyžádanou dodávku jalové energie“. V měsíčních výkazech účastnice (v průběhu roku 2013) vykazovala výrobu elektřiny, technologickou vlastní spotřebu elektřiny a lokální spotřebu elektřiny u obou výroben, příp. též dodávku elektřiny do distribuční sítě, zejména z obnovitelných zdrojů za účelem čerpání zeleného bonusu.

6. Podle soudu prvního stupně nebyl mezi žalobkyní a účastnicí uzavřen jakýkoliv právní vztah, jehož předmětem by byla distribuce elektřiny žalobkyní účastnici, žalobkyně nedistribuovala elektřinu účastnici ani fakticky, neúčtovala účastnici ani cenu za distribuci (přes označení účtovaných služeb fakticky nešlo o vyúčtování účastnicí spotřebované elektřiny z distribuční sítě na základě distribuce elektřiny žalobkyní). Žalobkyně tak účtovala účastnici příspěvek na POZE z množství elektřiny žalovanou vyrobené a spotřebované bez jakékoli vazby na distribuci elektřiny, potažmo bez oprávnění účtovat účastnici cenu za distribuci elektřiny, jejíž jednou ze složek byl v rozhodném období právě příspěvek na POZE. Při posouzení otázky, zda má žalobkyně nárok na příspěvek na POZE i v případě, nebyla-li mezi účastníky uzavřena smlouva o distribuci elektřiny, tj. bez existence právního titulu umožňujícího distribuci, soud prvního stupně vycházel z toho, že platební povinnost veřejnoprávní povahy, kterou je i příspěvek na POZE, i okruh poplatníků této povinnosti lze zavést pouze zákonem. Zákon stanovil v rozhodném období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (i v období před a po rozhodném období) veřejnoprávní povinnost i ve vztahu k vlastní spotřebě výrobce elektřiny (nikoli k technologické vlastní spotřebě) a současně stanovil způsob, jakým bude tato povinnost plněna, tj. v rámci ceny za distribuci elektřiny, jakožto její složka. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (jde o rozsudek ze dne 26. 8. 2019, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) dodal, že nosičem této veřejnoprávní povinnosti je složka ceny elektřiny a právním titulem k možnosti jejího výběru je soukromoprávní smlouva o distribuci elektřiny. Uzavřel, že v situaci, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o distribuci elektřiny, neměla žalobkyně právní titul pro to, aby mohla účtovat účastnici cenu za distribuci, a nemohla účastnici ani samostatně účtovat příspěvek na POZE, který je složkou (součástí) ceny za distribuci.

7. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se nahrazuje rozhodnutí ERÚ ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 113 275 817,85 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zavázal účastnici k náhradě nákladů řízení před správním úřadem žalobkyni (výrok II), a rozhodl o povinnosti účastnice zaplatit žalobkyni a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky III, IV, V a VI).

8. Odvolací soud po zopakovaní dokazování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že konkrétně byla účastnicí v rozhodném období vyrobena a spotřebována bez dodávky do distribuční soustavy žalobkyně elektrická energie v množství, kterému při sazbě 583 Kč/MWh určené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012 odpovídá příspěvek na POZE ve výši 111 256 092,75 Kč (pro výrobnu Mladá Boleslav) a ve výši 2 019 725,10 Kč (pro výrobnu Kvasiny). Z jednotlivých cen [položek – výše popsaných v bodě 5 písm. e)] účtovaných žalobkyní účastnici v rozhodném období přitom nebyly uhrazeny pouze položky označené jako „cena na podporu výkupu el. z OZE“, ostatní fakturované položky účastnicí uhrazeny byly. Žalobkyní fakturovaná vlastní spotřeba vyrobené elektřiny v rozhodném období odpovídala výkazům, které účastnice zadala do systému OTE, a.s.

9. Při právním posouzení odvolací soud shodně jako soud prvního stupně vyšel z § 28 odst. 1 zákona o POZE a ztotožnil se také se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, podle nichž i ve vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny připojeným k jeho distribuční soustavě bylo v rozhodném období – ohledně vlastní spotřeby tohoto výrobce – dáno oprávnění provozovatele zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny také vlastní spotřebu takového výrobce. Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že příspěvek na POZE byl právní úpravou v rozhodném znění idenfitikován jako „složka ceny za přenos elektřiny či složka ceny za distribuci elektřiny“, byl pouze vyjádřením „techniky výběru“ tohoto příspěvku. Pro povinnost jeho placení bylo rozhodné připojení výrobny k regionální distribuční soustavě konkrétního distributora, které ho identifikovalo jako osobu oprávněnou vybírat příspěvek na POZE. Odvolací soud poznamenal, že připojením se výrobna stává součástí elektrizační soustavy s fyzikálními vlastnostmi (kmitočet sítě, napětí apod.), a tedy z fyzikálních vlastností elektrické energie plyne, že již v důsledku samotného připojení dochází k různým přetokům elektrické energie. Podle odvolacího soudu proto již samotný fakt připojení výrobce ke konkrétní distribuční soustavě představuje právní důvod vzniku oprávnění a povinnosti distributora takovému výrobci účtovat příspěvek na POZE coby „složku ceny za distribuci“, a to i z tzv. vlastní spotřeby, a vzniku povinnosti výrobce takový příspěvek provozovateli hradit, a to na základě § 28 odst. 1 zákona o POZE. „Soukromoprávním nosičem“ výběru tohoto příspěvku byla „předmětná složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“, ohledně níž vzniklo žalobkyni oprávnění ji účtovat již samotným připojením účastnice k regionální distribuční soustavě žalobkyně a vyrobením elektřiny účastnicí, byť pro vlastní spotřebu. Podle odvolacího soudu tak byla účastnice (bez dalšího) povinna příspěvek na POZE v rozhodném období hradit též z vlastní lokální spotřeby v areálu obou výroben připojených k distribuční soustavě žalobkyně.

10. Odvolací soud k tomu doplnil, že v daném případě lze – i bez písemně uzavřené smlouvy o distribuci – učinit závěr o minimálně jakémsi „faktickém distribučním vztahu“ mezi žalobkyní a účastnicí v rozhodném období, neboť obě výrobny byly připojeny k distribuční soustavě a již tím docházelo z fyzikálních vlastností elektrické energie k proudění elektrické energie v rámci celé elektrizační soustavy. Žalobkyně coby regionální distributor také z tohoto důvodu poskytovala účastnici v rozhodném období určité služby (systémové služby), které ji fakturami účtovala a které účastnice (s výjimkou příspěvku na POZE) rovněž hradila. Navíc byla fakturována a zaplacena i tzv. jalová energie v části rozhodného období, která „přetekla“ z výrobny v Mladé Boleslavi do distribuční sítě žalobkyně.

11. Žalobu měl odvolací soud též za včas podanou ve čtyřleté promlčecí době, neboť mezi účastnicemi šlo o pohledávku na zaplacení předmětné složky ceny za distribuci – soukromoprávního nosiče povinnosti hradit příspěvek na POZE – a tedy o vztah obchodněprávní povahy (u obou podnikatelů se týkal předmětu jejich podnikatelské činnosti) podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Podle odvolacího soudu byla výše uplatněné pohledávky v souladu s § 53 odst. 2 písm. l) zákona o POZE, vyhláškou č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném v rozhodném období a s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012. Podle § 369 odst. 1 obch. zák. za současného použití § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pak odvolací soud posoudil jako důvodný i nárok žalobkyně na úroky z prodlení s úhradou soukromoprávní pohledávky na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, coby „nosiče příspěvku na POZE“ za období, kdy byla účastnice v prodlení se svým plněním. II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala účastnice rozsáhlé dovolání. Napadené rozhodnutí považovala za nesprávné a navrhla jeho změnu, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala účastnice ve vztahu k celkem pěti níže uvedeným právním otázkám:

A) „Zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.“ B) „Na základě čeho je provozovatel distribuční soustavy oprávněn účtovat výrobci elektřiny, jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů ve znění účinném od 1.

ledna 2013 do 1. října 2013.“ C) „Zda Energetický regulační úřad měl ke dni 30. listopadu 2012 (den vydání cenového rozhodnutí č. 5/2012) zákonné zmocnění k tomu, aby určil výši složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny též v případě, že by tato složka ceny měla být za období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013 uplatnitelná (účtovatelná) provozovatelem distribuční soustavy vůči připojenému výrobci elektřiny samostatně bez existence smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona, tedy při absenci práva provozovatele distribuční soustavy účtovat připojenému výrobci cenu za distribuci elektřiny a absenci povinnosti připojeného výrobce platit cenu za distribuci elektřiny provozovateli distribuční soustavy“, tj. „zda Energetický regulační úřad byl ke dni 30.

listopadu 2012 zákonem výslovně zmocněn k tomu, aby určil výši samostatně stojící a uplatnitelné (účtovatelné) veřejnoprávní platební povinnosti, která by materiálně měla povahu veřejnoprávního poplatku nebo daně.“

D) „Zda vzniká povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., § 517 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., za použití § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. za prodlení s plněním povinnosti zaplatit složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny též v případě, že je tato složka ceny za období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013 uplatněna (účtována) provozovatelem distribuční soustavy vůči připojenému výrobci elektřiny jako samostatný nárok bez existence smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona, tedy při absenci práva provozovatele distribuční soustavy účtovat připojenému výrobci cenu za distribuci elektřiny a absenci povinnosti připojeného výrobce platit cenu za distribuci elektřiny provozovateli distribuční soustavy“, tj.

„zda vzniká povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle obchodního nebo občanského zákoníku též v případě samostatně stojící a uplatnitelné (účtovatelné) veřejnoprávní platební povinnosti, která by materiálně měla povahu veřejnoprávního poplatku, nebo daně.“

E) „Zda nárok na zaplacení složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle obchodního zákoníku též v případě, že je tato složka ceny za období od 1. ledna 2013 do 1. října 2013 uplatněna (účtována) provozovatelem distribuční soustavy vůči připojenému výrobci elektřiny jako samostatný nárok bez existence smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona, tedy mimo příslušný obchodní závazkový vztah.“

13. Podle účastnice má být otázka A) dovolacím soudem posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (a též v navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018). Je přesvědčena, že provozovatel regionální distribuční soustavy nebyl povinen a nemohl zatížit touto složkou ceny elektřinu, která nebyla předmětem služby distribuce elektřiny. Argumentuje tím, že zákon (i v rozhodném období) jako jeden ze zdrojů financování nákladů na podporu výroby elektřiny vymezil složku ceny za službu (distribuci) podle typové smlouvy podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).

Tato složka ceny nemohla být v typové smlouvě vyloučena ani modifikována v rámci autonomie vůle stran a povinnost k jejímu zaplacení byla veřejnoprávní platební povinností stanovenou přímo zákonem, který již proto nemusel (na úrovni provozovatele přenosové/distribuční soustavy a příjemce služby) vymezovat, kdo a vůči komu je povinen tuto veřejnoprávní povinnost plnit a k jaké elektřině je vztažena (předmětná povinnost jako složka ceny za přenos/za distribuci elektřiny se podle typové smlouvy vztahovala k množství přenesené/distribuované elektřiny, za které byla účtována cena za službu přenosu/distribuce elektřiny).

Ze zákona v období od 28. 12. 2010 do 1. 10. 2013 výslovně nevyplývalo, že se předmětná platební povinnost vztahuje též k jiné elektřině, než která je předmětem služby přenosu/distribuce elektřiny. Zákon ani nestanovil, že se vztahuje k elektřině spotřebované. Účastnice má za to, že dopad veřejnoprávní povinnosti nemůže být výkladem soudu nebo správního orgánu rozšiřován nad rámec zákona (cituje přitom z nálezové judikatury Ústavního soudu a z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).

Vytýká výše zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu, že toto pravidlo nerespektoval, pokud ke svému závěru dospěl na základě extenzivního výkladu (teleologického výkladu podpořeného výkladem historickým) učiněného v rozporu s výkladem jazykovým a pokud své úvahy opřel též o dřívější podzákonné normy nemající oporu v zákoně a o právní úpravu, která v rozhodném období neplatila. Připomíná také, že právě a jen díky tomu, že cena za přenos/ distribuci elektřiny byla cenou regulovanou, mohl Úřad určit výši této složky ceny za službu podle typové smlouvy v cenovém rozhodnutí č. 5/2012.

Poukazuje i na právní úpravu navazující na rozhodné období, v níž podle ní došlo k rozšíření dopadu předmětné veřejnoprávní povinnosti, která byla (výslovně) vztažena také k množství elektřiny, která nebyla předmětem služby přenosu/ distribuce elektřiny, a také došlo k výslovnému vymezení okruhu povinných osob.

14. Při řešení otázky B se podle účastnice odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu citovaného v otázce A, pokud považoval za rozhodné pro povinnost placení příspěvku na POZE účastnicí samotné připojení její výrobny k distribuční soustavě žalobkyně. Namítá, že podle citovaného rozhodnutí musel mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy existovat příslušný právní vztah, který provozovateli distribuční soustavy umožňoval účtovat výrobci cenu za distribuci elektřiny. Je přesvědčena, že tento vztah podle citované judikatury zakládá právě (typová) smlouva o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona (mezi účastníky nesjednaná), neboť bez jejího uzavření nelze vůbec uvažovat o povinnosti výrobce platit provozovateli distribuční soustavy cenu za distribuci elektřiny, a tedy ani příspěvek na POZE jako její složku.

Smlouva o připojení podle § 50 odst. 3 energetického zákona přitom zavazuje provozovatele distribuční/přenosové soustavy připojit k přenosové/distribuční soustavě žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a žadatel se pouze zavazuje uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení jako úhradu jedinou a konečnou. Za nesprávnou považuje účastnice též úvahu odvolacího soudu o „faktickém distribučním vztahu“, neboť „přetok“ je pouze nahodilým a nechtěným jevem, který je z hlediska provozu distribuční soustavy nežádoucí, a který nastává bez vůle (proti vůli) výrobce a provozovatele distribuční soustavy.

Nejde o smluvené plnění a za „přetok“ je výrobci fakticky účtována platba, jež má povahu sankce, přičemž krátkodobé „přetoky“ podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 v rozhodné době ani nepodléhaly žádné povinné platbě ze strany výrobce. Distribuce elektřiny jako licencovaná činnost je poskytována na vyžádání a je třeba ji sjednat smluvně. Účastnice též zdůrazňuje, že systémové služby, které žalobkyni hradila, jí žalobkyně neposkytovala (ani nemohla), jejich poskytovatelem byl provozovatel přenosové soustavy a platba za ně byla upravena a odvíjela se od příslušných právních předpisů.

15. Otázku C považuje účastnice za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil zákonné zmocnění Úřadu ke stanovení výše žalobkyní uplatněné pohledávky na úhradu příspěvku na POZE, pokud odkázal na § 53 odst. 2 písm. l) zákona o POZE, který obsahoval výslovné zmocnění pro Úřad pouze ke stanovení způsobu určení výše částek zákonem stanovených forem podpory pro výrobce elektřiny (zeleného bonusu, povinného výkupu). Uplatňuje argumentaci již uvedenou u otázky A, podle níž mohl Úřad určit výši příspěvku na POZE podle § 17 odst. 11 energetického zákona pouze v rámci svého zákonného zmocnění regulovat cenu za distribuci elektřiny, neboť příspěvek na POZE byl složkou této ceny. Zákon o POZE žádné zmocnění pro Úřad pro určení výše příspěvku na POZE neobsahoval (obsahoval jej až § 28 odst. 3 tohoto zákona ve znění účinném od 2. 10. 2013). Úřad tak podle účastnice nebyl zákonem zmocněn ke stanovení samostatně stojící a uplatnitelné veřejnoprávní platební povinnosti, kterou by mohl účtovat provozovatel distribuční soustavy výrobci bez existence smlouvy o distribuci elektřiny podle § 50 odst. 6 energetického zákona.

16. Podle účastnice dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena ani otázka D, případně namítá, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1757/2014, podle kterého u prodlení se splněním veřejnoprávní platební povinnosti vzniká povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak stanoví právní předpis. Ohledně přisouzeného příslušenství se účastnici jeví napadený rozsudek nepřezkoumatelným, pokud odvolací soud právo na úroky z prodlení dovozoval současně z § 369 odst. 1 obch. zák. a též z § 517 odst. 2 obč. zák. V situaci, kdy nebyla uzavřena mezi účastníky smlouva o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona, pak podle jejího názoru mezi nimi nebyl žádný obchodní závazkový vztah, jehož součástí by byl peněžitý závazek účastnice platit žalobkyni cenu za distribuci elektřiny, a tedy i příspěvek na POZE jako její složku. Je přesvědčena, že nelze považovat za takový obchodní závazkový vztah (případně za občanskoprávní závazkový vztah podle zákona č. 40/1964 Sb.) smlouvu o připojení, jejíž obsah coby výsledek autonomního projevu vůle smluvních stran nelze rozšiřovat o práva a povinnosti ve smlouvě neuvedené při respektování požadavků na obsahové náležitosti smlouvy podle zákona. Namítá, že pokud by povinnost zaplatit příspěvek na POZE měla být samostatně stojící veřejnoprávní platební povinností (materiálně povahy povinnosti k úhradě veřejnoprávního poplatku nebo daně, jak k ní podle účastnice ve skutečnosti přistupoval odvolací soud), pak by sankce za prodlení s plněním takové povinnosti musela být stanovena v zákoně o POZE (příp. alespoň způsob jejího určení odkazem na použití jiného právního předpisu), jinak ji nebylo možné přiznat.

17. Otázka E podle žalobkyně dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Ve vztahu k nesprávnosti řešení této otázky uplatňuje účastnice argumentaci obdobnou jako v případě otázky D s tím, že při absenci smlouvy o distribuci neexistoval vztah soukromoprávní povahy (obchodní závazkový vztah), který by odůvodňoval použitelnost čtyřleté promlčecí doby podle obchodního zákoníku.

18. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, příp. jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Má za to, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti uváděných účastnicí. Předpoklady přípustnosti ad A) až C) se podle ní vzájemně vylučují. Neshledává důvody pro to, aby Nejvyšší soud ve vztahu k otázce A) změnil svůj opakovaně vyjádřený názor. Při řešení otázky B) se podle jejího názoru odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Zastává názor, že ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, který vychází ze závěrů rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, je připojení výrobny k distribuční soustavě uvedeno jako jediný předpoklad pro povinnost výrobce hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobce. Otázku C) považuje za již vyřešenou ve výše citovaných rozhodnutích při posuzování otázky výběru příspěvku na POZE v rozhodném období, v němž soud také konstatoval, že samotné poskytování či neposkytování služby distribuce není v této souvislosti rozhodné. Nadto žalobkyně poukazuje na znění § 28 odst. 3 zákona o POZE. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu u otázky D) má žalobkyně za nepřiléhavý. Odvolací soud navíc podle ní věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, když příspěvek na POZE je sice svojí povahou veřejnoprávní odvod, avšak povinnost jej odvést se realizuje v soukromoprávním vztahu, na který se tak uplatní obecné soukromoprávní předpisy, tj. včetně úpravy úroků z prodlení. Ve vztahu k otázce E) žalobkyně uvádí, že mezi účastníky nebyla obchodněprávní povaha vztahu sporná, a i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny bylo sjednáno, že je po vzájemné dohodě uzavřena v režimu obchodního zákoníku.

19. K podanému dovolání se vyjádřila i vedlejší účastnice na straně žalobkyně, která také navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Ohledně přípustnosti dovolání uplatňuje obdobné argumenty jako žalobkyně. Zdůrazňuje, že příspěvek na POZE musí být účtován bez ohledu na existenci smluvního vztahu mezi distributorem a příslušným plátcem, neboť v opačném případě by systém financování podpory na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podpory tepla nefungoval.

Právním titulem pro úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny je zákon o POZE. Shodně s odvolacím soudem především připomíná, že výrobce připojený k distribuční soustavě je tímto připojen k elektrizační soustavě, která představuje vzájemně propojený celek a tím vlastně v každém okamžiku využívá nějaké fyzikální vlastnosti soustavy. Také uvedla, že zákon nestanoví jako podmínku pro povinnost platby příspěvku na POZE distribuci elektřiny v jakékoli formě. Povinností platby příspěvku na POZE je zatížena spotřeba elektřiny, nikoliv její distribuce.

Podle vedlejší účastnice tak nelze odvolacímu soudu

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Otázka A) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (reprezentovanou především shora citovaným rozsudkem sp. zn. 32 Cdo 3744/2017), od které se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v nyní posuzované věci. Důvod pro změnu své rozhodovací praxe v této otázce neshledává Nejvyšší soud ani v argumentaci účastnice.

23. Pokud totiž účastnice v dovolání argumentuje zejména jazykovým výkladem zákona o POZE, přehlíží, že dovolací soud v citovaném rozsudku s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že se při výkladu zákona nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu.

24. Nemůže obstát ani tvrzení účastnice, že zákonodárce nikde nestanovil, že by se povinnost platit příspěvek na POZE měla vztahovat k jiné elektřině, než která je předmětem služby přenosu elektřiny a distribuce elektřiny (elektřiny distribuované), tj. že nestanovil, že se tato povinnost vztahuje k elektřině spotřebované. V ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, který se týkal právě určení výše příspěvku na POZE ze strany ERÚ, bylo výslovně uvedeno, že „složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.“ Z uvedeného zákonného ustanovení tedy bylo zřejmé zmocnění pro Úřad k odlišnému určení výše příspěvku na POZE, tj. určení výše této složky ceny za přenos či distribuci elektřiny podle množství elektřiny spotřebované, nikoliv podle množství elektřiny distribuované (dopravované).

Tím bylo v zákoně zřetelně vyjádřeno, že oproti jiným složkám ceny za distribuci (přenos) elektřiny, jejichž výše byla závislá na samotné distribuci či přenosu (dopravě) elektřiny, tj. na poskytnutí takové služby provozovatelem distribuční soustavy, měla být výše složky ceny za přenos elektřiny či za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny Úřadem určena odlišně v závislosti na spotřebě elektřiny. Jinak řečeno bylo tím vyjádřeno, že povaha této složky ceny za distribuci (přenos) elektřiny nemá odpovídat povaze protiplnění za distribuované (dopravené) množství elektřiny, jak ostatně bylo vysvětleno již v citovaném rozsudku.

Pokud by zákonodárce považoval za rozhodující poskytnutí služby distribuce a její rozsah, tj. pokud by měl v úmyslu vázat i tuto složku ceny (sloužící jako příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny) pouze na množství distribuované elektřiny (distribuovaná elektřina je také zpravidla následně spotřebována), neměl by důvod v zákoně výslovně zdůrazňovat, že má jít o „odlišné“ stanovení této složky ceny vázané na množství elektřiny spotřebované, tj. nikoliv na množství elektřiny distribuované.

25. Právě na tuto zákonnou úpravu pak v rozhodné době odkazoval § 9b odst. 1 vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška o regulaci cen“), k jejímuž vydání byl Úřad zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) a g) energetického zákona. Ve zmíněném ustanovení bylo uvedeno, že Úřad stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle jiného právního předpisu (v poznámce bylo odkazováno na zákon o POZE) způsobem uvedeným v příloze č. 6 k této vyhlášce.

Při regulaci cen se přitom Úřad musel řídit též postupem stanoveným § 19a zákona o POZE, podle kterého stanovené ceny musely pokrývat alespoň náklady příslušných účastníků trhu s elektřinou (srov. § 19a odst. 1 a 4 zákona o POZE). Podle § 9b odst. 2 vyhlášky o regulaci ceny byl postup tvorby (mimo jiné) složky ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoven na regulační období (kalendářního roku) prostřednictvím regulačního vzorce, jehož parametry stanovoval a oznamoval držiteli licence na činnost operátora trhu Úřad v rozsahu (mimo jiné) plánovaných nákladů spojených s úhradou podpory elektřiny a plánované hodnoty celkové spotřeby elektřiny pro stanovení složky ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny.

Příloha 6 vyhlášky o regulaci cen pak obsahovala regulační vzorec určující výši příspěvku na POZE (v Kč/MWh), v jehož čitateli byly (zjednodušeně vyjádřeno) obsaženy celkové plánované náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v regulovaném roce po odečtení plánovaných prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu a v jehož jmenovateli bylo plánované množství elektřiny pro regulovaný rok dodané zákazníkům v České republice, a to včetně (mimo jiné) lokální spotřeby výrobců.

Výše příspěvku na POZE tedy byla stanovena Úřadem v souladu s § 19a zákona o POZE tak, aby pokrývala předpokládané náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, vzhledem k celkové předpokládané výši spotřeby elektřiny v daném období, včetně též (mimo jiné) lokální spotřeby výrobců. V situaci, kdyby se následná povinnost platby příspěvku na POZE neměla vztahovat též na lokální spotřebu výrobců, by (vzhledem k obsahu regulačního vzorce) nemohla být naplněna zákonná podmínka výše regulované ceny pokrývající alespoň náklady vynaložené na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

26. Ostatně odporovalo by též smyslu a účelu platby příspěvku na POZE, aby byly činěny neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny ve vztahu k povinnosti úhrady příspěvku na POZE. Smysl a účel tohoto příspěvku, který byl shodný v rozhodném období i v období jemu předcházejícím a po něm bezprostředně následujícím, totiž spočíval v tom, že úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny zčásti ponesou spotřebitelé elektřiny, kteří se svou spotřebou (a tím vyvolanou potřebou další výroby elektřiny) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí (v podrobnostech lze odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017). Pokud tedy bylo v § 28 odst. 3 zákona o POZE odkazováno na „spotřebu zákazníků“, šlo též o lokální spotřebu výrobců, kteří se ve vztahu k vlastní spotřebě elektřiny fakticky dostávali do postavení shodného se zákazníky. K tomu lze dodat, že do lokální spotřeby výrobců mohla náležet podle § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky ERÚ č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 (dále jen „Pravidla trhu s elektřinou“) též elektřina spotřebovaná ovládanými společnostmi výrobce jim dodaná výrobcem bez použití přenosové nebo distribuční soustavy na základě oprávnění výrobce upraveného v § 23 odst. 1 písm. c) energetického zákona. Mohlo přitom jít i o významnou spotřebu průmyslového závodu. Výklad, podle kterého by taková spotřeba měla být vyňata z rozsahu spotřeby, z níž měl být hrazen příspěvek na POZE, by byl ve zjevném rozporu se smyslem a účelem platby uvedeného příspěvku.

27. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

28. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nemohou založit otázky C, D a E, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Při jejich formulaci účastnice vychází z předpokladu, že při absenci smlouvy o distribuci ve smyslu § 50 odst. 6 energetického zákona (uzavřené mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy) nemohlo v rozhodném období vzniknout právo provozovatele distribuční soustavy účtovat příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako složku ceny za distribuci elektřiny, nýbrž mohlo jít pouze o „samostatně stojící a uplatnitelnou (účtovatelnou) veřejnoprávní platební povinnost“. Z takového předpokladu ovšem odvolací soud nevycházel. Právo žalobkyně účtovat příspěvek na POZE založil na závěru, že toto právo vzniklo již uzavřením smlouvy o připojení mezi ní a účastnicí, tj. připojením výrobce ke konkrétní distribuční soustavě na základě smlouvy, a též na základě „faktického distribučního vztahu", který existoval i bez uzavření písemné smlouvy o distribuci. Rozdílně od právního názoru účastnice tedy pouze vycházel z jiného právního posouzení otázky B, jehož výsledkem však nebyl závěr o příspěvku na POZE jako „samostatně stojící a uplatnitelné (účtovatelné) veřejnoprávní platební povinnosti“, jak předpokládá účastnice v dovolání, ale závěr o tom, že právo účtovat tuto složku ceny za distribuci vzniká již na základě smluvního (obchodněprávního) vztahu, jehož obsahem je připojení výrobny k distribuční soustavě, jímž současně dochází k faktické distribuci elektřiny (jejímu proudění v rámci celé soustavy včetně připojené výrobny) a tudíž ke vzniku distribučního vztahu umožňujícího tuto složku ceny za distribuci výrobci účtovat. Za uvedené situace se tedy nezabýval (neměl důvod zabývat) otázkami C, D, a E.

29. Jelikož účastnice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, směřuje její dovolání i proti výrokům II, III, IV, V a VI, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

30. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky B). Tato otázka nebyla ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 vyřešena ve všech souvislostech, neboť v tam uvedené věci řešil dovolací soud primárně otázku, zda ze zákona o POZE v rozhodném období vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, tj. posuzoval otázku rozsahu (množství) elektřiny, z nějž měla být v rozhodném období určována výše příspěvku na POZE. V souvislosti s řešením tam posuzované otázky sice současně uvedl, že výběr příspěvku na POZE byl realizován v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí byla i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona. Podrobněji se však nezabýval otázkou, na základě čeho mohly být založeny takové distribuční vztahy umožňující provozovateli distribuční soustavy účtovat v rozhodném období výrobci elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1 2013 do 1. 10. 2013. IV. Důvodnost dovolání Rozhodná právní úprava

31. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen hradit ji operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

32. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

33. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.

34. Podle § 50 odst. 3 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2015 smlouvou o připojení se zavazuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy připojit k přenosové nebo distribuční soustavě zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a žadatel se zavazuje uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení. Smlouva o připojení musí obsahovat technické podmínky připojení zařízení, typ měření a jeho umístění, termíny a místo připojení zařízení a podmínky zániku smluvního vztahu a závazků z tohoto vztahu vyplývajících.

35. Podle § 50 odst. 6 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014 smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel distribuční soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno a na vlastní účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby. Smlouva o distribuci elektřiny musí obsahovat ujednání o závaznosti Pravidel provozování distribuční soustavy, termín zahájení distribuce elektřiny, způsob měření distribuované elektřiny a jejího průběhu a výčet předávacích míst. Smlouva o distribuci elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) výčet odběrných míst, b) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, c) způsob úhrady plateb za distribuci elektřiny, d) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, e) dobu trvání smlouvy, f) opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze.

36. Podle § 96 odst. 5 energetického zákona ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2015 smlouvy upravené tímto zákonem se v ostatním řídí právní úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného.

37. Podle § 2 odst. 4 věty první a druhé vyhlášky o regulaci cen cena za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úrovních velmi vysokého napětí a vysokého napětí se skládají z ceny za rezervovanou kapacitu přenosové nebo distribuční soustavy a ceny za použití sítí přenosové nebo distribuční soustavy. Cena za distribuci elektřiny na úrovni nízkého napětí se skládá z ceny za rezervovanou kapacitu distribuční soustavy určenou velikostí proudové hodnoty hlavního jističe před elektroměrem a ceny za použití distribuční soustavy.

38. Podle § 5 odst. 8 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o distribuci elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za distribuci, cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.

39. Podle § 5 odst. 10 věty první Pravidel trhu s elektřinou platba za přenos elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití sítí, platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z platby za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí platby za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se sjednává pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny se sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi a) vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně. Vztahy mezi účastníky trhu s elektřinou při financování podpory elektřiny

40. Pro posouzení otázky, na základě čeho byl v rozhodném období (od 1. 1. 2013 do 1.10.2013) provozovatel distribuční soustavy oprávněn účtovat výrobci elektřiny, jehož výrobna byla připojena k distribuční soustavě, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, je vhodné nejprve objasnit vztahy mezi jednotlivými účastníky trhu s elektřinou (srov. § 22 energetického zákona) při financování podpory výroby elektřiny.

41. Zákon o POZE upravoval mimo jiné poskytování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla [srov. § 1 písm. a) zákona]. Povinnost k hrazení této podpory výrobcům a povinně vykupujícímu byla uložena v § 20a odst. 4 písm. w) a x) energetického zákona operátorovi trhu. Náklady spojené s hrazením podpory elektřiny však neměl nést operátor trhu z vlastních prostředků. Pro jejich financování měl k dispozici dva zdroje příjmů, dotaci ze státního rozpočtu (srov. § 28 odst. 2 zákona o POZE) a v rozsahu, v němž limit prostředků státního rozpočtu nepostačoval na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, příjmy získané od provozovatelů regionálních distribučních soustav a provozovatele přenosové soustavy na základě jim účtované „složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“ (srov. § 13 odst. 1 a § 28 odst. 1 a 3 zákona o POZE). Z § 28 odst. 1 zákona o POZE přitom dále vyplývalo, že provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy měly tuto platbu hradit operátorovi trhu z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny.

42. S ohledem na poměry projednávané věci bude následné posouzení zaměřeno již pouze na „složku ceny za distribuci elektřiny“ a na vztah provozovatele regionální distribuční soustavy a výrobce elektřiny (jako jednoho z účastníků trhu s elektřinou), příp. též na povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy vůči dalším účastníkům trhu s elektřinou s tím související, nikoliv též na „složku ceny za přenos elektřiny“ a smluvní vztahy týkající se provozovatele přenosové soustavy, případně provozovatele lokální distribuční soustavy [tj. provozovatele distribuční soustavy, která není přímo připojena k přenosové soustavě – srov. definici uvedenou v § 2 odst. 1 písm. f) Pravidel trhu s elektřinou].

43. Tím, že zákon o POZE v § 28 odst. 1 stanovil povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy platit operátorovi trhu úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny „z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“, umožnil, aby provozovatel regionální distribuční soustavy „přenesl“ tuto povinnost na další (subjekty) účastníky trhu s elektřinou, tedy mimo jiné i výrobce elektřiny, s nimiž byl v příslušném smluvním vztahu. K obdobným závěrům dospěl též zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), v usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14 (které primárně řešilo otázku, kdo má pravomoc rozhodovat spory, v nichž je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb.), v němž za podstatné pro možnost „přenesení“ povinnosti hradit „složku ceny za distribuci elektřiny“ považoval uzavření „smlouvy o distribuci elektřiny“, současně však v poměrech tam posuzované věci měl za rozhodující existenci smluvního vztahu mezi účastníky řízení založeného „smlouvou o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí“.

44. Z výše uvedených závěrů usnesení zvláštního senátu (byť ne zcela jednoznačných v řešení otázky, jaký smluvní vztah byl rozhodující pro povinnost k úhradě příspěvku na POZE) vycházel též Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, pokud konstatoval, že povinnost hradit operátorovi trhu složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny neměly (v konečném důsledku) nést ani provozovatelé regionální distribuční soustavy. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci a že to tedy byli odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory elektřiny. Za podstatné považoval i vzhledem k obsahu dřívější právní úpravy, ve které byla shodně platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou elektřiny konstruována jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci, že mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy byl příslušný právní vztah umožňující „účtovat“ cenu za přenos nebo cenu za distribuci. Právě v rámci tohoto vztahu se totiž realizovala povinnost stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, tj. povinnost účastníka trhu s elektřinou „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby.“

45. K tomu lze dodat, že rozdíl právní úpravy v rozhodném období oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2012 spočíval v tom, že v předchozí právní úpravě byl osobou povinnou k vyplácení podpory elektřiny výrobcům elektřiny provozovatel regionální distribuční soustavy, který měl právo na úhradu vícenákladů spojených s podporou elektřiny. Tyto vícenáklady mu byly hrazeny složkou ceny za distribuci elektřiny na úhradu vícenákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů regulované Úřadem a dotací z prostředků státního rozpočtu [srov. § 6a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012].

46. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále dovodil, že zatímco samotná cena za distribuci má povahu peněžního protiplnění, příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, který byl podle zákonné konstrukce „složkou“ ceny za distribuci, měl zcela jinou povahu. Nebyl protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale svého druhu „odvodem“ ze spotřebované elektřiny a šlo o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za distribuci bylo jen legislativní konstrukcí se zvláštním veřejnoprávním účelem s tím, že provozovatelé regionálních distribučních soustav byli v systému pověřeni vybíráním příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen v rámci ceny za distribuci, respektive spolu s touto cenou. K tomu též dodal, že povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory byla založena v § 28 zákona o POZE a legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci bylo určením mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi „nosiče“, k hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé elektřiny (spotřebitelé elektřiny) nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky ceny.

47. Podle závěrů citovaného rozhodnutí přihlížejících též ke smyslu a účelu příspěvku na POZE, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit, tedy uvedený příspěvek hradili spotřebitelé elektřiny (i výrobci připojení k distribuční soustavě ze své lokální spotřeby, neboť i oni v tomto ohledu spadali do skupiny spotřebitelů elektřiny – s ohledem na „klimatický“ účel příspěvku na POZE nebyl racionálně shledán žádný důvod zakládat rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny) v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí byla i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby, stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, a to bez rozdílu, zda byla jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou (tj. zda skutečně došlo k její distribuci ve smyslu dopravy elektřiny distribuční soustavou provozovatele regionální distribuční soustavy), či zda byla spotřebována přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy.

48. Tato odlišná povaha příspěvku na POZE, sice označeného za jednu ze složek ceny za distribuci, avšak nezávislého na rozsahu poskytnuté služby distribuce elektřiny (ve smyslu realizace samotné přepravy elektřiny), se podávala též ze zákonného zmocnění Úřadu k odlišnému určení výše složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků (nikoliv s ohledem na distribuované množství elektřiny), jak byl obsažen v § 28 odst. 3 zákona o POZE (srov. též výše body 24 a 25 odůvodnění).

49. Záměr zákonodárce, aby finanční prostředky na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byly získávány (kromě dotace ze státního rozpočtu) z příspěvků na podporu výroby elektřiny zahrnutého v ceně elektřiny (její regulované složky) „pro spotřebitele elektřiny“, resp. aby byly získávány od „konečných spotřebitelů elektřiny“, jako tomu bylo již podle předchozí právní úpravy, byl přitom výslovně vyjádřen i v důvodové zprávě k zákonu č. 165/2012 Sb. (srov. její obecnou část a zvláštní část k návrhu § 13 až 15).

50. Podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se tedy úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán.

51. Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy k úhradě složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny operátorovi trhu se podmínka existence příslušného smluvního (distribučního) vztahu mezi distributorem a operátorem trhu z § 13 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 1 POZE nepodávala. Podrobnosti účtování a hrazení této složky ceny mezi operátorem trhu a provozovatelem regionální distribuční soustavy pak byly stanoveny ve vyhlášce ERÚ č. 439/2012 Sb., o stanovení způsobu a termínů účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny, přepravu plynu, distribuci elektřiny a plynu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, decentrální výroby elektřiny a biometanu a o provedení některých dalších ustanovení zákona o podporovaných zdrojích energie (vyhláška o zúčtování), k jejímuž vydání byl Úřad zmocněn v § 53 odst. 2 písm. i) zákona o POZE. Příslušný soukromoprávní vztah umožňující účtovat příspěvek POZE

52. Nejvyšší soud se dále zabýval samotným posouzením otázky, jaký smluvní vztah mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy umožňoval účtování příspěvku na POZE.

53. Existence příslušného soukromoprávního smluvního vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, byla nepochybně dána v situaci, kdy mezi těmito účastníky trhu s elektřinou byla na základě žádosti o poskytnutí distribuce elektřiny předložené žadatelem (účastníkem trhu s elektřinou odlišným od provozovatele regionální distribuční soustavy) provozovateli regionální distribuční soustavy (srov. § 5 odst. 2 Pravidel trhu s elektřinou) uzavřena smlouva o distribuci elektřiny se všemi náležitostmi uvedenými v § 50 odst. 6 energetického zákona, tj. smlouva obsahující jedno z plnění typických pro trh s elektřinou, v níž se provozovatel regionální distribuční soustavy zavazoval zajistit pro výrobce na vlastní jméno a na vlastní účet přenos elektřiny (nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny), rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro něj sjednané množství elektřiny a výrobce se zavazoval zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby.

54. K tomu lze doplnit, že pojmy „přenos elektřiny“ a „distribuce elektřiny“ obsažené v § 50 odst. 6 energetického zákona v tomto zákoně přímo definovány nebyly, nicméně při určení významu těchto pojmů lze při eurokonformním výkladu vycházet z jejich definice obsažné ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. 7. 2009, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (její obsah byl transponován do českého právního řádu zejména energetickým zákonem). Podle jejího článku 2 bodů 3 a 5 je „přenosem“ přeprava elektřiny propojenou přenosovou soustavou velmi vysokého napětí a vysokého napětí za účelem dodávek elektřiny konečným spotřebitelům nebo distribučním podnikům, avšak s vyloučením dodávek samotných, a „distribucí“ přenos elektřiny distribuční soustavou vysokého, středního a nízkého napětí za účelem jejích dodávek zákazníkům, avšak s vyloučením dodávek samotných. Nepochybně tedy šlo o přepravu (dopravu) elektřiny v rámci přenosové soustavy jako „vzájemně propojeného souboru vedení a zařízení 400 kV, 220 kV a vybraných vedení a zařízení 110 kV, uvedených v příloze Pravidel provozování přenosové soustavy, sloužícího pro zajištění přenosu elektřiny pro celé území České republiky a propojení s elektrizačními soustavami sousedních států, včetně systémů měřicí, ochranné, řídicí, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky“, resp. v rámci distribuční soustavy jako „vzájemně propojeného souboru vedení a zařízení o napětí 110 kV, s výjimkou vybraných vedení a zařízení o napětí 110 kV, která jsou součástí přenosové soustavy, a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 1,5 kV, 3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV, 25 kV nebo 35 kV sloužícího k zajištění distribuce elektřiny na vymezeném území České republiky, včetně systémů měřicí, ochranné, řídicí, zabezpečovací, informační a telekomunikační techniky včetně elektrických přípojek ve vlastnictví provozovatele distribuční soustavy“ (srov. definice distribuční soustavy a přenosové soustavy uvedené v § 2 odst. 2 písm. a) bodech 1a 10 energetického zákona).

55. Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 soudy se však při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč.). Při posouzení výše uvedené otázky tedy nelze vycházet pouze z doslovného znění § 50 odst. 6 energetického zákona, nýbrž též z jeho smyslu a účelu a z povahy příspěvku na POZE.

56. Již z výše citovaného vymezení náležitostí smlouvy o distribuci v § 50 odst. 6 energetického zákona je zřejmé, že předmětem takové smlouvy nebyla pouze práva a povinnosti vztahující se k samotné přepravě (dopravě) elektřiny v rámci distribuční soustavy, nýbrž byla předpokládána existence i jiných činností provozovatele distribuční soustavy, poskytnutí dalších služeb a také existence dalších nákladů, které měl hradit účastník trhu s elektřinou (výrobce). To vyplývá ze závazku účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci „a související služby“ a odpovídala tomu i úprava v § 2 odst. 4 vyhlášky o regulaci cen, a v § 5 odst. 8 a 10 Pravidel trhu s elektřinou [k jejich vydání byl Úřad zmocněn v § 98a odst. 2 písm. f) a h) energetického zákona].

Podle těchto ustanovení se hradila na základě smlouvy o distribuci elektřiny regulovaná cena tvořená cenou za distribuci, cenou za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cenou na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny (tedy složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE) a cenou za zúčtování operátora trhu (cena za činnost operátora trhu). Samotná cena (platba) za distribuci elektřiny se pak skládala z ceny za použití sítí (na úrovni nízkého napětí označované jako „cena za použití distribuční soustavy“), ceny za rezervovanou kapacitu, případně též z ceny za překročení rezervované kapacity.

57. Podle § 5 odst. 10 věty druhé Pravidel trhu s elektřinou účastník trhu s elektřinou hradil uvedené platby provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které bylo zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Výše jednotlivých složek ceny za distribuci a souvisejících služeb pak byla na základě postupu uvedeného ve vyhlášce o regulaci cen a jejích přílohách (a též podle kritérií uvedených v § 19a energetického zákona) stanovena Úřadem na regulační období (kalendářního roku) prostřednictvím regulačního vzorce (srov. § 2 odst. 2 a 3, § 3, 9a a 9b vyhlášky o regulaci cen).

Za tím účelem Úřad vydával cenová rozhodnutí [srov. § 17 odst. 6 písm. d), odst. 9, 11 a 12 energetického zákona]. Ani výše cen těchto jednotlivých složek a souvisejících služeb přitom nebyla stanovena Úřadem pro rok 2013 podle vyhlášky o regulaci cen pouze v návaznosti na samotné poskytování distribučních služeb provozovatelem distribuční soustavy, tj. s ohledem na skutečně přepravené množství elektřiny či na hodnotu rezervované kapacity (srov. určení výše ceny za rezervovanou kapacitu, příp. za její překročení a za použití sítí v bodě 4 cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012).

Cena za systémové služby (k pojmu a obsahu systémových služeb srov. § 2 odst. 2 písm. a) bod 13 energetického zákona, přiměřeně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2960/2021) byla cena účtována za tyto služby poskytované provozovatelem přenosové soustavy účastníkům trhu s elektřinou, jejichž zařízení bylo připojeno k elektrizační soustavě České republiky. Konkrétně výrobci účtoval cenu provozovatel distribuční soustavy, k níž byl výrobce připojen, za jeho konečnou spotřebu v areálu výrobny [srov. bod 2.1 písm. a) podbod 3 cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012].

Cena za činnost operátora trhu (k jeho povinnostem srov. § 20a odst. 4 energetického zákona) pak byla účtována (mimo jiné) za veškerou elektřinu spotřebovanou výrobcem provozujícím výrobnu elektřiny kromě technologické vlastní spotřeby elektřiny [srov. bod 6.2 písm. c) cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012]. Cena na krytí nákladů spojených s podporu elektřiny byla účtována podle zákona o POZE (mimo jiné) podle výše lokální spotřeby elektřiny výrobce (srov. bod 5.1 cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a již výše podaný výklad).

58. Povinnost účastníka trhu s elektřinou „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona tedy v sobě obsahovala nejen povinnost k úhradě plateb, které měly přímý vztah k přepravě elektřiny a k činnostem provozovatele distribuční soustavy (k těm srov. § 25 odst. 1 energetického zákona), tj. které přímo souvisely se závazkem distributora zajistit pro účastníka trhu s elektřinou (tj. i pro výrobce) na vlastní jméno a na vlastní účet přenos či distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit sjednané množství elektřiny [cena za rezervovanou kapacitu, příp. cena za překročení rezervované kapacity, a cena za použití sítí (cena za použití distribuční soustavy)], a které svou povahou byly protiplněním za plnění povinností provozovatele distribuční soustavy vymezených v § 50 odst. 6 energetického zákona. Současně byl totiž účastník trhu s elektřinou takto povinen hradit i další platby, ať již označované jako složka ceny za distribuci (složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny) či jako cena souvisejících služeb (cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena za zúčtování operátora trhu), jejichž smyslem zjevně nebylo poskytnout protiplnění provozovateli distribuční soustavy za jeho plnění vůči účastníku trhu (výrobci) přímo související s přenosem či distribucí elektřiny. Tyto další platby nebyly koncovým příjmem provozovatele distribuční soustavy, pouze skrze něj byly hrazeny provozovateli přenosové soustavy či operátorovi trhu. Jejich povaha byla odlišná a přímo nesouvisela se samotným přenosem či distribucí elektřiny. Jejich účelem bylo pokrýt náklady na činnosti (služby) vykonávané na základě zákona dalšími účastníky trhu s elektřinou nezbytné pro celkové fungování trhu s elektřinou či spojené s vyplácením podpory elektřiny podle zákona o POZE [srov. obdobně PLÁŠILOVÁ, Doubravka. § 19a Regulace cen. In: EICHLEROVÁ, Kateřina, Jakub HANDRLICA, Martin JASENSKÝ, Jan KOŘÁN, Vratislav KOŠŤÁL, Doubravka PLÁŠILOVÁ a Petr ZÁKOUCKÝ. Energetický zákon: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016].

59. Pro úplnost lze dodat, že zahrnutí i těchto plateb mezi ceny regulované Úřadem přitom odpovídalo podmínkám obsaženým v § 19a energetického zákona, neboť náklady spojené s uvedenými činnostmi (s poskytováním systémových služeb, s činností operátora trhu, s vyplácením podpory výroby elektřiny), které ze zákona vykonávali jiní účastníci trhu s elektřinou (provozovatel přenosové soustavy a operátor trhu), jim byl v zákonem nastaveném systému úhrad povinen platit provozovatel distribuční soustavy (ač nebyl jejich koncovým plátcem) a tudíž současně šlo ve smluvním vztahu s výrobci elektřiny též o jeho ekonomicky oprávněné náklady, které musel podle § 19a energetického zákona Úřad zohlednit v rámci regulace cen.

60. Společným znakem těchto dalších plateb přitom byla jejich souvislost pouze se samotným provozem zařízení účastníka trhu s elektřinou (s provozem výrobny výrobce) připojeného k distribuční soustavě, tj. i k elektrizační soustavě České republiky, nikoliv nutně souvislost s přepravou elektřiny distribuční soustavou. Uvedené náklady vznikaly dalším účastníkům trhu (provozovateli přenosové soustavy a operátorovi trhu) s ohledem na jejich povahu již v souvislosti s existencí provozovaného zařízení připojeného do distribuční soustavy bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu fakticky proběhla přeprava elektřiny distribuční soustavou uskutečněná ve prospěch výrobce. Ač cena na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny byla označena jako „složka ceny za distribuci“, s ohledem na její povahu nebyla povinnost k její úhradě svázána s distribucí elektřiny ve smyslu přepravy elektřiny, ale se samotným provozem zařízení připojeného k distribuční soustavě. Příspěvek na POZE tedy měl v tomto ohledu povahu obdobnou poskytování souvisejících služeb (i povinnost k úhradě jejich regulované ceny byla stanovena v § 50 odst. 6 energetického zákona), neboť ve smluvním vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem byla jeho smyslem úhrada nákladů, které distributorovi vznikaly v souvislosti s jeho povinností odvést operátorovi trhu příslušnou platbu na krytí (části) nákladů jeho činnosti spočívající v jím poskytované podpoře výroby elektřiny.

61. Lze tedy shrnout, že smyslem a účelem smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona nebylo pouze vymezení práv a povinností účastníka trhu s elektřinou a provozovatele distribuční soustavy týkajících se přepravy elektřiny distribuční soustavou, nýbrž v obecnější rovině též vymezení dalších povinností účastníka trhu s elektřinou (výrobce) ve vztahu k provozovateli distribuční soustavy vyplývajících ze samotného provozu zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobny výrobce) připojeného k distribuční soustavě provozovatele na základě smlouvy o připojení. Jinak (obecněji) řečeno obsahem smlouvy o distribuci byla úprava dalších vztahů mezi účastníkem trhu s elektřinou (výrobcem) a provozovatelem distribuční soustavy, k níž bylo připojeno zařízení účastníka trhu s elektřinou, navazujících na jeho připojení do distribuční soustavy a týkajících se jeho provozování. Povinnost „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby“ stanovená v § 50 odst. 6 energetického zákona účastníku trhu (výrobci) v sobě zahrnovala nejen povinnost poskytnout protiplnění za činnosti poskytované provozovatelem distribuční soustavy při přepravě elektřiny, ale též povinnost uhradit další platby související pouze s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce) připojené k distribuční soustavě.

62. K tomu lze dodat, že obsahem smlouvy o připojení, jejíž náležitosti byly popsány v § 50 odst. 3 energetického zákona, byla skutečně jen úprava vztahů týkajících se samotného připojení zařízení žadatele (výrobny výrobce) k distribuční soustavě s určitými parametry připojení, jak namítala v dovolání účastnice. To je patrné z vymezení povinnosti provozovatele distribuční soustavy připojit k ní zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a povinnosti žadatele poskytnout za takové plnění protiplnění ve formě (jednorázové) úhrady podílu na oprávněných nákladech na připojení [ve vztahu k výrobci srov. též § 23 odst. 2 písm. j) energetického zákona; ve vztahu ke stanovení výše náhrady podílu na oprávněných nákladech na připojení srov. § 10 vyhlášky ERÚ č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění účinném do 31.

1. 2016 včetně její přílohy 6 – k jejímu vydání byl Úřad zmocněn v § 98a odst. 2 písm. g) energetického zákona]. Smyslem a účelem smlouvy o připojení podle § 50 odst. 3 energetického zákona tedy zjevně nebylo upravovat další vztahy mezi provozovatelem distribuční soustavy a výrobcem související s následným provozem zařízení (výrobny) připojené do distribuční soustavy.

63. Zahrnutí povinnosti výrobce (jako účastníka trhu s elektřinou) k úhradě dalších plateb souvisejících s provozem výrobny elektřiny připojené k distribuční soustavě pod typizované plnění smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona (jako součást jeho povinností podle tohoto ustanovení) vyplývalo zjevně z toho, že po uzavření smlouvy o připojení zařízení (výrobny výrobce) k distribuční soustavě bylo zákonem předpokládáno právě uzavření smlouvy o distribuci mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy, k níž byl připojen.

O tom svědčí obsah § 25 odst. 10 energetického zákona, podle kterého byl provozovatel distribuční soustavy „povinen každému, kdo požádá o připojení k distribuční soustavě, stanovit podmínky a termín připojení a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá, je připojen a splňuje podmínky připojení a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování distribuční soustavy, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého a bezpečného provozu distribuční soustavy nebo přenosové soustavy“, a obdobně obsah § 7 odst. 1 zákona o POZE, podle něhož byl provozovatel distribuční soustavy „povinen na svém licencí vymezeném území přednostně připojit k … distribuční soustavě výrobnu elektřiny z podporovaného zdroje za účelem přenosu nebo distribuce elektřiny, pokud o to výrobce požádá a splňuje podmínky připojení stanovené jiným právním předpisem, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro … distribuci nebo při ohrožení bezpečného a spolehlivého provozu elektrizační soustavy“.

Též podle § 7 odst. 9 vyhlášky o podmínkách připojení k elektrizační soustavě platilo, že pokud smlouva o distribuci elektřiny nebyla uzavřena do 60 měsíců od termínu připojení sjednaného ve smlouvě o připojení, zanikla rezervace příkonu pro odběrné místo nebo pro místo připojení. Samotné připojení výrobny do distribuční soustavy bez realizace jeho následného využití k distribuci elektřiny (ať již elektřiny vyrobené výrobcem a distribuované zákazníkům, či výrobcem z distribuční soustavy odebírané) totiž nemělo logické opodstatnění.

Navíc při existenci provozovaného elektrického zařízení (výrobny elektřiny) připojeného do distribuční soustavy nebylo možné vyloučit (i vzhledem k fyzikálním vlastnostem elektřiny) faktické přetoky vyrobené elektřiny do distribuční soustavy znamenající nutnost její přepravy distribuční soustavou (příp. odběr elektřiny z distribuční soustavy v době odstávky výrobny). Odběr, dodávku či distribuci elektřiny bez uzavření příslušného smluvního vztahu přitom energetický zákon považoval za zakázané jednání (srov. § 51, 52 a 53 energetického zákona) a bylo tedy logicky předpokládáno, že každý účastník trhu s elektřinou (i výrobce), jehož zařízení bylo připojeno do distribuční soustavy, následně požádá o uzavření smlouvy o distribuci, aby při provozu jeho zařízení nedocházelo k zákonem zakázanému jednání.

64. Úprava smluv mezi účastníky trhu s elektřinou obsažená v § 50 energetického zákona nedefinovala konkrétní smluvní typy, ale vymezovala pouze náležitosti, které mají obsahovat určité smlouvy nejčastěji uzavírané v energetice. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěry odborné literatury (byť vyslovené ve vztahu k pozdějšímu znění energetického zákona), podle kterých je cílem této úpravy pro určitá typizovaná smluvní plnění na trhu s elektřinou (k nimž mezi účastníky trhu s elektřinou zpravidla dochází) závazně podchytit povinné obsahové náležitosti takových závazků, a to i se záměrem zabránit nerovnému zacházení s asymetricky situovanými účastníky trhu s elektřinou. Energetický zákon proto pro jím vyjmenovaná plnění, typická pro trh s elektřinou, stanoví obsahové náležitosti, které musí mít smlouva zakládající předmětný závazek, ať se již jedná o jakýkoliv smluvní typ použitý podle občanského zákoníku (příp. též podle obchodního zákoníku ohledně vztahů zakládaných před 1. 1. 2014). Cílem zákonodárce však není komplexní právní úprava specifických závazkových vztahů, což je zřejmé i z § 96 odst. 5 energetického zákona, podle kterého se smlouvy upravené tímto zákonem v ostatním řídí úpravou závazků a úpravou smluvních typů jim nejbližších podle občanského nebo obchodního zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného. Právní úprava (uvedená v § 50 energetického zákona) je tedy soustředěna toliko na vymezení předmětu závazku, typického plnění spočívajícího třeba v dodávce elektřiny nebo připojení výrobny elektřiny, bez jakékoli další ambice ke komplexnosti úpravy zvláštního smluvního typu (srov. KOŠŤÁL, Vratislav. 1.1 Charakter smluv upravených energetickým zákonem a jejich veřejnoprávně podmíněné povinné obsahové náležitosti. In: KOŠŤÁL, Vratislav. Veřejnoprávní regulace podnikání v energetice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 37–38).

65. Ustanovení § 50 energetického zákona tedy zjevně nevylučovalo ani uzavření smluv řešících vztahy mezi účastníky trhu s elektřinou ve specifických (netypických) situacích. Na jejich obsah přitom bylo nezbytné nahlížet tam, kde se netypická situace shodovala s úpravou typického plnění upraveného v § 50 energetického zákona, v souladu se smyslem a účelem, pro které byly obsahové náležitosti smluv v typických vztazích v zákoně upraveny.

66. Bylo-li smyslem a účelem zakotvení povinnosti výrobce (účastníka trhu s elektřinou) zaplatit provozovateli distribuční soustavy „regulovanou cenu za distribuci a související služby“ uvedené v § 50 odst. 6 energetického zákona nejen stanovení povinnosti výrobce poskytnout protiplnění za tam popsané činnosti provozovatele distribuční soustavy související s přepravou elektřiny distribuční soustavou, ale též stanovení povinností souvisejících obecně s provozem jeho zařízení připojeného k distribuční soustavě, pak zákonná úprava v § 50 energetického zákona nebránila tomu, aby mezi provozovatelem distribuční soustavy a výrobcem, jehož zařízení již bylo (či mělo být podle smlouvy o připojení) připojeno k distribuční soustavě a který současně (dosud) nepožádal o uzavření smlouvy o distribuci elektřiny, byla uzavřena netypická smlouva řešící jejich vztahy související se samotným provozem tohoto připojeného zařízení (výrobny elektřiny) i bez toho, aby současně byla upravena i práva a povinnosti týkající se přepravy elektřiny distribuční soustavou (o níž ještě výrobce nepožádal). Jelikož smyslem a účelem povinnosti stanovené v § 50 odst. 6 energetického zákona bylo zajistit též úhradu dalších regulovaných plateb přímo nesouvisejících se samotnou přepravou elektřiny distribuční soustavou (včetně příspěvku na POZE), ale týkajících se pouze provozu zařízení připojeného k distribuční soustavě, mohla tato povinnost vzniknout i ve vztahu založeném takovou netypickou smlouvou.

67. Lze tedy uzavřít, že příslušný soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohlo být uplatňováno po výrobci zaplacení složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, mohl být založen i smlouvou uzavřenou mezi těmito účastníky trhu s elektřinou, jejímž obsahem byla úprava vztahů týkajících se provozu výrobny elektřiny připojené k regionální distribuční soustavě tohoto provozovatele, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona.

68. Nemuselo přitom jít pouze o samostatně uzavřenou smlouvu řešící výlučně vztahy týkající se provozu zařízení připojeného k regionální distribuční soustavě, ale uvedený vztah mohl být založen i smlouvou o připojení tím, že by nad rámec jejích náležitostí uvedených v § 50 odst. 3 energetického zákona byla mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy dohodnuta i úprava vztahů týkajících se následného provozu takto připojovaného zařízení. Případně mohl být uvedený smluvní vztah založen i v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy. Aplikace přijatých závěrů na projednávanou věc

69. V projednávané věci odvolací soud založil své právní posouzení věci na závěru, že již samotný fakt připojení výrobce ke konkrétní distribuční soustavě představoval právní důvod vzniku oprávnění a povinnosti distributora takovému výrobci účtovat příspěvek na POZE coby „složku ceny za distribuci“, a to i z tzv. vlastní spotřeby, a vzniku povinnosti výrobce takový příspěvek provozovateli hradit na základě § 28 odst. 1 zákona o POZE. Současně také dovodil existenci „faktického distribučního vztahu“ mezi účastníky v rozhodném období – i bez písemně uzavřené smlouvy o distribuci – vzhledem k tomu, že obě výrobny byly připojeny k distribuční soustavě a již tím docházelo z fyzikálních vlastností elektrické energie k proudění elektrické energie v rámci celé elektrizační soustavy. Ačkoliv současně citoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, podle kterých bylo pro možnost účtování příspěvku na POZE podstatné, že mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy existoval příslušný právní vztah umožňující účtovat tento příspěvek jako složku ceny za distribuci, ve svých úvahách jeho existencí zjevně spojoval pouze s uzavřením smlouvy o připojení (tj. smlouvy obsahující výlučně náležitosti obsažené v § 50 odst. 3 energetického zákona).

70. Právní vztah založený smlouvou o připojení však nemohl být právním vztahem, v jehož rámci mohla vzniknout povinnost výrobce (účastnice) hradit provozovateli regionální distribuční soustavy (žalobkyni) složku ceny za distribuci na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Jak bylo uvedeno výše, smlouva o připojení (její náležitosti uvedené v § 50 odst. 3 energetického zákona) se netýkala úpravy vztahů týkajících se provozu výrobny elektřiny připojené k distribuční soustavě, tedy samotné výroby elektřiny v zařízení připojeném do distribuční soustavy (příp. spotřeby elektřiny při provozu výrobny).

71. Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na samotném „faktu připojení výrobce“ k distribuční soustavě či na existenci „faktického distribučního vztahu“ mezi účastníky tedy není správné.

72. Odvolací soud se přitom podrobněji nezabýval tím, zda za situace, kdy mezi žalobkyní a účastnicí nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci, jak jsou její náležitosti popsány v § 50 odst. 6 energetického zákona, mezi nimi nebyl založen jiný výše popsaný smluvní vztah, který by se týkal provozu výroben účastnice připojených do distribuční soustavy žalobkyně, v jehož rámci by s ohledem na výše uvedené právní závěry Nejvyššího soudu také bylo možno po účastnici požadovat úhradu příspěvku na POZE. V tomto ohledu odvolací soud (ostatně ani soud prvního stupně) neposuzoval obsah smluv uzavřených mezi žalobkyní a účastnicí, tj. smluv o připojení výroben účastnice do distribuční soustavy žalobkyně ze dne 31. 8. 2006 a ze dne 20. 11. 2012 a smluv o podpoře výroby elektřiny ze dne 27. 12. 2006 a ze dne 4. 1. 2013 (a příloh všech těchto smluv), a neprovedl jejich řádný výklad. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (jejichž správnost odvolací soud nezpochybňoval) přitom minimálně smlouvy o podpoře výroby elektřiny obsahovaly „závazek účastnice vyrábějící elektrickou energii a dodávající tuto energii odběrateli bez použití distribuční soustavy žalobkyně nebo spotřebovávající tuto energii bez použití distribuční soustavy žalobkyně, zaplatit žalobkyni cenu za systémové služby a ostatní regulované složky ceny v souladu s platným cenovým rozhodnutím Úřadu“. Zmíněný obsah nasvědčoval tomu, že předmětem těchto smluv mohla být (mimo smluvních ujednání týkajících se povinnosti žalobkyně k výkupu elektřiny, úhradě zeleného bonusu, či příspěvku k ceně elektřiny) i úprava vztahů týkajících se provozu výrobny elektřiny účastnice připojené do distribuční soustavy žalobkyně. V tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné.

73. Ve vztahu ke zmíněným smlouvám o podpoře pak lze pouze pro úplnost dodat, že podle přechodných ustanovení zákona o POZE (srov. § 54 odst. 9, 10 a 11) uplynutím dne 31. 12. 2012 zanikala pouze ta smluvní ujednání (obsažená v dříve uzavřených smlouvách o podpoře) týkající se povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy k povinnému výkupu elektřiny, úhradě zeleného bonusu a příspěvku KVET (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněný pod číslem 19/2021 Sb. rozh. obč.).

74. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Důvodnou není ani námitka částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ohledně přisouzeného příslušenství, která měla podle účastnice spočívat v tom, že odvolací soud dovozoval právo na úroky z prodlení současně z § 369 odst. 1 obch. zák. a z § 517 obč. zák. Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud vycházel ze závěru o existenci obchodněprávního závazkového vztahu mezi žalobkyní a účastnicí (srov. bod 30 napadeného rozsudku). Právo na úroky z prodlení proto přiznal podle § 369 odst. 1 obch. zák. Ustanovení § 517 odst. 2 odvolací soud zjevně zmínil s ohledem na obsah § 369 odst. 1 obch. zák., který ohledně určení výše úroků odkazoval na předpisy práva občanského.

75. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

76. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

77. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 4. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu