Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti společnosti KORFIN, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Blumentálská 2725/13, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Nachtigallem, advokátem, AK se sídlem v Sušici, Pravdova 1077, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011 čj. 14 Cmo 188/2011-142 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2011 čj. 13 Cm 2702/2009-108, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. n) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. n) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, se odmítají.
Odůvodnění:
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. n) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jež zní: § 202
(1) Odvolání není přípustné proti usnesení, jímž ... n) byla uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu; ... .
Dne 7. 3. 2011 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění za akcie společnosti Rybářství Třeboň, a. s., ustanovil znalcem v oboru ekonomika v rozhodnutí specifikovaný znalecký ústav, stanovil úkol a bližší podmínky výkonu jeho činnosti (výrok I.), uložil účastníkům poskytnout potřebnou součinnost (výrok II.) a žalobci uložil ve stanovené lhůtě zaplatit zálohu 120.000 Kč na náklady důkazu znaleckým posudkem (výrok III.). V "Poučení" (nesprávně) uvedl, že proti výroku III. usnesení je přípustné odvolání ve stanovené lhůtě.
Dne 11. 4. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 7. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné s poukazem na ustanovení § 202 odst. 1 písm. n) o. s. ř.
Stěžovatel považoval výši uložené zálohy na náklady znaleckého posudku za nepřiměřenou vzhledem ke svým majetkovým poměrům, což v konečném důsledku "očividně brání průchodu spravedlnosti."
Stěžovatel dále uvedl, že podal k nalézacímu soudu návrh na osvobození od soudních poplatků; i za této situace však ústavní stížnost považoval za podanou nikoliv předčasně a argumentoval, že vyčkáváním na rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků by mohla marně uplynout šedesátidenní zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti; poukázal na nález III. ÚS 441/04 a uvedl, že podnikne veškeré kroky, aby s ohledem na možné důsledky neprovedení předmětného důkazu uloženou zálohu uhradil, přičemž peněžní prostředky si bude nucen vypůjčit.
Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. n) o. s. ř. stěžovatel odůvodnil poukazem na zásadu dvojinstančnosti soudního řízení v České republice, jejíž porušení bylo dle jeho přesvědčení zásahem do základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. dle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jak plyne z "rozhodnutí Bramelid" (zřejmě měl na mysli rozhodnutí pléna Komise ze dne 12. 10. 1982 o částečné nepřijatelnosti a částečné přijatelnosti ve věci pana Bramelida a paní Malströmové proti Švédsku, stížnosti č. 8588/79 a 8589/79).
Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Účastníci řízení musejí a mohou za běžných okolností počítat s tím, že tato pravidla budou uplatňována.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Stěžovatel tvrdil, že výše stanovené zálohy na náklady znaleckého posudku byla nepřiměřená jeho prostředkům, což v konečném důsledku vedlo k porušení jeho základního práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že povinnost složit zálohu na důkaz podle předpokládané výše nákladů založená ustanovením § 141 odst. 1 o. s. ř. není absolutní, stejně jako neuhrazení zálohy na důkaz nevede ve všech případech k jeho neprovedení; citované ustanovení o.
s. ř. totiž výslovně počítá s možností osvobození od soudních poplatků, potažmo od povinnosti složit zálohu na důkaz. Je tudíž věcí účastníka civilního řízení, aby, pokud má za to, že splňuje podmínky, požádal nalézací soud o osvobození (resp. částečné osvobození) od soudních poplatků; proti případnému nevyhovujícímu usnesení nalézacího soudu se může odvolat; teprve po vyčerpání tohoto procesního prostředku lze zvažovat naplnění procesní podmínky přípustnosti ústavní stížnosti plynoucí z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Jak bylo uvedeno již výše, stěžovatel o osvobození od soudních poplatků nalézací soud požádal.
Nutno též podotknout, že neprovedením důkazu civilní řízení před obecnými soudy nekončí a že tudíž stěžovatel bude mít i nadále k dispozici procesní prostředky k ochraně ústavně zaručených procesních práv; po jejich vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu sluší se dodat, že samo nesložení zálohy na náklady provedení důkazu (a to i kdyby nebyly u stěžovatele shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků) nemusí nutně a bez dalšího - a to i za nyní platného znění ustanovení § 141 odst. 1 o. s. ř. - vést soud k bezvýjimečné úvaze o nemožnosti (tj. zákazu) důkaz provést. Není vyloučeno, že odmítnutí soudu realizovat důkaz jen proto, že na jeho náklady nebyla složena záloha, mohlo by vyústit v závěr, že takto striktní interpretace citovaného zákonného ustanovení by ve svých důsledcích mohla vést k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
K návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. n) o. s. ř. lze jen stručně poznamenat, že Ústava České republiky, Listina ani Úmluva nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech; opačný názor, vyplývající z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, je tudíž zjevně neopodstatněný.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný a návrh s ní spojený odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b) citovaného zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu