Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. Š., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem advokátní kanceláře v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 94/2008-147 ze dne 25. března 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 200/2007-112 ze dne 14. ledna 2007, takto:
Návrh se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen ve svých ústavně zaručených právech.
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo zamítnuto odvolání proti v záhlaví citovanému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, jímž byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení § 257 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Dále mu byla stanovena povinnost uhradit poškozenému J. K. škodu ve výši 22.500,- Kč.
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal souběžně s ústavní stížností též dovolání. Tuto skutečnost na dotaz Ústavního soudu potvrdil Okresní soud v Hradci Králové.
Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Při interpretaci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání, přičemž posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení tedy není nijak ohrožena, což by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by jeho dovolání bylo odmítnuto. Jediným předpokladem pro následnou přípustnost ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas a obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu pro to, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podaný navrhovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. června 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka